Mikojan-Gurjevič KSK

Typ:  pilotovaný technologický demonstrátor letecké protilodní řízené střely typu KS-1 Kometa (AS-1 Kennel)

Určení:  prověření letových vlastností a naváděcího systému řízené střely typu KS-1 (AS-1 Kennel)

Odlišnosti od střely KS-1 (AS-1 Kennel):

- instalace jednomístného jednoduše zařízeného nepřetlakového pilotního prostoru, který je opatřen „stíhačkovým“ průzračným polokapkovitým překrytem, vystřelovacím sedadlem a základním přístrojovým vybavením (výškoměr, ukazatel rychlosti, umělý horizont, kompas typu KI-13, radiostanice typu RSI-6 a palubní intercom typu SPU-14 – ten zajišťuje spojení s posádkou nosiče), na místo bojové hlavice

- instalace pilotážně-navigačního vybavení, kontrolní zapisovací aparatury a přistávacího padáku

- instalace motoru typu RD-500 na místo motoru typu RD-500K („raketová“ modifikace „leteckého“ motoru typu RD-500 vykazující kratší životností)

- instalace zatahovatelného kolového podvozku, který se sestává ze dvou tandemově uspořádaných hlavních jednotek, příďové jednokolové a záďové dvoukolové, a dvou jednokolových vyrovnávacích jednotek (jejich instalace se nachází pod konci křídla)

- instalace vztlakových klapek na odtokové hraně vnitřních částí křídla (mechanizaci křídla střely typu KS-1 tvořila pouze křidélka)

Historie:  Protože námořní bombardovací letouny, jejichž výzbroj tvořily pouze torpéda a pumy, se musely při útocích na bitevní křižníky protivníka vystavovat přímým účinkům palubních prostředků PVO, po skončení druhé světové války se další vývoj v oblasti vzdušného napadení hladinových cílů zaměřil na řízené střely. Tyto zbraně totiž umožňují vést boj s hladinovými plavidly ze vzdálenosti nacházející se zcela mimo dosah prostředků PVO. Vývoj první domácí letecké protilodní řízené střely přitom dostala na starost konstrukční kancelář SB-1. Původně zmíněná střela počítala s pulzačním pohonem. Jelikož nové zadání, které bylo vypsáno dne 2. srpna 1948, obsahovalo přísnější požadavky na rychlost a dolet, později bylo od pulzačního pohonu opuštěno ve prospěch pohonu proudového. Protože největší zkušenosti s konstrukcí proudových létajících aparátů tehdy měla, díky stíhacím letounům řady MiG-9 (Fargo) a MiG-15 (Fagot), OKB-155 A.I. Mikojana a M.I. Gurjeviče, vývoj zmíněné zbraně byl nakonec svěřen právě této letecké konstrukční kanceláři. Požadovaná střela vešla ve známost pod označením KS-1 (AS-1 Kennel) a ve své původní projektové podobě, která spatřila světlo světa v roce 1948, přebírala celkové aerodynamické uspořádání od frontového stíhacího MiGu-9 (Fargo). Krátce nato, v roce 1949, ale dostalo přednost celkové uspořádání modernějšího a výkonnějšího frontového stíhacího letounu typu MiG-15 (Fagot), který byl, na rozdíl od svého předchůdce v podobě letounu typu MiG-9 (Fargo), opatřen šípovým křídlem a šípovými ocasními plochami. Letecká protilodní střela typu KS-1 (AS-1 Kennel) tedy ve své konečné projektové podobě nebyla ničím jiným, než přesnou aerodynamickou zmenšeninou stíhacího MiGu-15 (Fagot) s instalací slabšího a lehčího 1 590 kp motoru typu RD-500K (bezlicenční Rolls-Royce Derwent V) na místo 2 270 kp motoru typu RD-45F a křídla s větším úhlem šípu náběžné hrany (57°30‘ vs 37°). Projekt střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) ale sebou přinášel mnoho nového a neznámého. To se přitom týkalo zejména naváděcího systému. V roce 1949 proto padlo rozhodnutí, aby byly první čtyři prototypy této zbraně postaveny v pilotované modifikaci. Pilotovaný demonstrátor střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) vešel ve známost pod označením KSK a vyznačoval se zejména instalací jednoduše zařízené nepřetlakové pilotní kabiny na místo bojové hlavice, tandemově uspořádaného podvozku s dvojicí koncových křídleních vyrovnávacích vzpěr a vztlakových klapek. Jednotlivé prototypy demonstrátoru typu KSK (K-1 až K-4) se od sebe navzájem mírně odlišovaly, a to vzletovou hmotností (2 453 až 2 550 kg). Oficiální zadání na vývoj pilotovaného demonstrátoru typu KSK spatřilo světlo světa dne 25. března 1949. Projekt tohoto stroje byl přitom státní komisí přezkoumán a schválen dne 3. listopadu toho samého roku. Na vývoji střely typu KS-1 (AS-1 Kennel), resp. na vývoji a zkouškách naváděcího systému této zbraně, se ale podílely též speciálně upravené letouny typu Li-2 Cab, MiG-9 Fargo (MiG-9L) a MiG-17 Fresco (MiG-17K/SDK-5). Naváděcí systém střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) přitom tvořila rádiová povelová jednotka a aktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu K-IIM. Zatímco doutníkovité pouzdro přijímače povelové jednotky se nacházelo na vrcholu SOP, ogivální kryt samonaváděcí hlavice typu K-IIM byl vetknut do horní části vertikální dělící přepážky příďového kruhového vstupu vzduchu. V první fázi letu byla tato zbraň naváděna prostřednictvím rádiových povelů, na základě údajů získaných palubním radiolokátorem nosiče v podobě typu Kobalt. K aktivaci vlastní naváděcí hlavice docházelo ve vzdálenosti 10 až 20 km od cíle. Pilotované prototypy řady „KSK“ startovaly buďto z pozemní vzletové dráhy, jako standardní letouny, nebo přímo ve vzduchu, po předchozím odpoutání od křídelního závěsníku letounu typu Tu-4K (Bull), jako budoucí střely typu KS-1 (AS-1 Kennel). Pro potřeby zkoušek těchto pilotovaných strojů vyhrazený letoun typu Tu-4K (Bull) (v.č. 224203) se vyznačoval instalací modifikovaných křídleních závěsníků s výřezem pro pilotní kabinu. Pod křídlo tohoto stroje se umisťovaly vždy dva demonstrátory typu „KSK“. Jejich vypouštění ale nebylo nikdy prováděno najednou. Protože se pilotní kabina těchto strojů nacházela ve značné blízkosti vrtulí pohonných jednotek nosiče, piloti obvykle odmítali zažehnout jejich motor dříve, než ve výšce 600 až 800 m pod úrovní letové hladiny nosiče. To ale sebou přinášelo problémy s naváděním ve střední fázi letu, které zajišťovala povelová jednotka. Protože demonstrátory řady KSK nebyly, z hmotnostních a prostorových důvodů, opatřeny ani systémem pro udržování přetlaku uvnitř pilotní kabiny ani kyslíkovým systémem, nikdy se s nimi nelétalo ve větší výšce než 4 000 m. Jelikož křídlo demonstrátorů řady KSK vykazovalo značným plošným zatížením a navíc bylo opatřena chabou mechanizací, přistávací rychlost těchto strojů přesahovala 270 až 290 km/h. Přibližovací rychlost na přistání demonstrátorů řady KSK pak dosahovala téměř 400 km/h. Pozemní zkoušky prvního prototypu pilotovaného demonstrátoru typu KSK, který vešel ve známost pod továrním kódem „K-1“, se rozeběhly v prosinci roku 1950. Od vzletové dráhy letiště zkušebního institutu NII VVS, které se nacházelo v Čkalovském, se tento stroj poprvé odlepil dne 4. ledna 1951. Krátce nato se s prototypem „K-2“ podařilo urazit letem ve výšce 3 000 m rychlostí 625 až 650 km/h vzdálenost 150 km. Palivová rezerva přitom činila 50 kg. Pokud ale demonstrátory řady KSK startovaly z podvěsu letounu Tu-4K (Bull) (v.č. 224203), jejich dolet dosahoval až 220 km (naproti tomu dolet operačních střel typu KS-1 nepřesahoval 80 až 90 km). První úspěšné vzdušné odpoutání demonstrátoru typu KSK od nosiče typu Tu-4K (Bull) se přitom podařilo uskutečnit v květnu roku 1951. Všechny prototypy pilotovaného demonstrátoru typu KSK vykonaly dohromady 150 zkušebních letů. První exemplář „ostré“ bezpilotní verze střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) byl vypuštěn v květnu roku 1952. Jeho základem se přitom stal poslední pilotovaný prototyp demonstrátoru typu KSK, známý jako „K-4“. Sériová výroba střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) se rozběhla ještě ten samý rok. Prvním nosičem této zbraně se stal čtyřmotorový pístový raketonosný letoun typu Tu-4K (Bull). Tento derivát středně těžkého bombardovacího letounu typu Tu-4 (Bull), který nebyl ničím jiným, než bezlicenční kopií amerického Boeingu B-29 Superfortress, byl přitom do výzbroje VMF zařazen v roce 1953. Později se střela typu KS-1 (AS-1 Kennel) stala též jedinou zbraní dvoumotorového podzvukového proudového raketonosného letounu typu Tu-16KS (Badger B). Tento derivát středního bombardéru typu Tu-16 (Badger A) se zase na inventáři VVS a VMF nacházel od roku 1955 do počátku 70. let. Pod křídlo obou zmíněných letounů, Tu-4K (Bull) a Tu-16KS (Badger B), bylo přitom možné umístit dvě střely typu KS-1 (AS-1 Kennel).

Popis:  Pilotovaný demonstrátor letecké protilodní řízené střely typu KS-1 Kometa (AS-1 Kennel) typu KSK byl řešen jako jednomístný jednomotorový celokovový středoplošník s šípovou hlavní nosnou plochou a šípovými ocasními plochami uspořádanými do tvaru kříže. Na přídi trupu tohoto nevelkého stroje, který vykazoval doutníkovitým profilem a kruhovým průřezem, se nacházel kruhový lapač vzduchu pohonné jednotky. Zmíněný lapač byl rozdělen vertikální dělící přepážkou na dva samostatné přívodní kanály s oválným průřezem, které se táhly po stranách trupu. Do horní části dělící přepážky příďového kruhového vstupu vzduchu byl vetknut mohutný zaoblený dielektrický kryt aktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu K-IIM. Pohonná jednotka demonstrátoru typu KSK v podobě 1 590 kp proudového motoru typu RD-500 (licenční kopie britského typu Rolls-Royce Derwent V) se nacházela v zádi trupu a kromě výše uvedeného příďového lapače vzduchu využívala pevnou záďovou trysku s kruhovým průřezem. Jednoduše zařízená nepřetlaková pilotní kabina byla umístěna v přídi trupu, přímo mezi vzduchovými kanály, a ukrývala vystřelovací sedačku. Přímo za dvoudílným polokapkovitým průzračným překrytem pilotní kabiny se nacházela instalace úchytu křídelního pylonu nosiče. Středoplošně uspořádané křídlo demonstrátoru typu KSK vykazovalo záporným vzepětím (-5°) a značným úhlem šípu (57°30‘) a na jeho horní ploše se nacházely dva páry nízkých aerodynamických hřebenů, které zamezovaly odtrhávání proudnic vzduchu směrem od kořenů. Mechanizaci křídla tohoto stroje tvořily vztlakové klapky a křidélka. Ocasní plochy demonstrátoru typu KSK se sestávaly z jedné svislé plochy (SOP) s tvarem lichoběžníku a jedné šípové vodorovné plochy (VOP) a zaujímaly vzájemné uspořádání do tvaru kříže. VOP byla tedy uchycena k bokům SOP, přibližně v polovině její výšky. Na vrcholu SOP se zase nacházela instalace doutníkovitého pouzdra přijímací antény povelové jednotky (se zaobleným dielektrickým krytem na zádi). Zatímco na odtokové hraně SOP bylo umístěno směrové kormidlo, odtokovou hranu VOP zaujímala po celém rozpětí výšková kormidla. Vzletové a přistávací zařízení demonstrátoru typu KSK se sestávalo ze dvou tandemově uspořádaných hlavních jednotek a dvou postranních vyrovnávacích jednotek. Zatímco 370 x 160 mm kolo příďové jednotky se zatahovalo (po směru letu) do břicha přídě trupu, v oblasti před pilotní kabinou, 500 x 180 mm zdvojené kolo zadní, hlavní, jednotky se zasouvalo (proti směru letu) do břicha střední části trupu, v oblasti pod křídlem. Vyrovnávací jednotky, které byly opatřeny malými kolečky, se zase zatahovaly (po směru letu) do štíhlých vřetenovitých krytů nacházejících se pod konci křídla.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  čtyři prototypy (K-1 až K-4)

Uživatelé:  žádní (pouze výzkumný typ)

K-4

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Jakovlev RD-500 (bezlicenční kopie britského typu Rolls-Royce Derwent V) s max. tahem 1 590 kp

* vzletová hmotnost všech čtyř prototypů tohoto stroje se lišila

** vzhledem k absenci systému pro udržování přetlaku uvnitř pilotní kabiny a kyslíkového systému se s tímto strojem nelétalo výše než 4 000 m

*** při vzletu z VPD/z křídelního závěsníku nosiče

Poslední úpravy provedeny dne: 18.1.2013