Antonov An-714

Typ:  experimentální modifikace lehkého víceúčelového letounu typu An-14A (Clod)

Určení:  prověření efektivity nekonvenčního vzletového a přistávacího zařízení typu ŠVP (podvozek na vzduchovém polštáři) využívajícího principu tzv. statického vzduchového polštáře

Odlišnosti od letounu An-14A (Clod):

- instalace tří pevných 28 kg vážících podvozkových modulů typu ŠVP s kruhovým průřezem, které pracují na shodném principu, jako „podvozek“ vznášedla, na místo pevného tříbodového kolového podvozku příďového typu – zatímco jeden z těchto modulů se nachází pod špicí trupu, další dva jsou upevněny pod boční trupové „pahýly“, které původně zastávaly funkci nosníku hlavního podvozku (vzduch pod spodní plochu kruhové základny těchto modulů, která je obehnána kolem dokola pružnou nafukovací manžetou, přitom vhání hydraulická odstředivá dmychadla roztáčená za pomoci 22 hp hydraulických čerpadel typu GM-36, jejichž pohon zajišťují vlastní motory letounu)

Historie:  První praktické zkoušky podvozku využívajícího principu tzv. statického vzduchového polštáře, tedy shodného principu jako „podvozek“ vznášedla, na letecké technice byly v SSSR realizovány již v roce 1940. Takto koncipovaný podvozek přitom sebou přináší možnost provozu i z VPD s podmáčeným nebo s rozbahněným povrchem, popř. z VPD pokryté silnou vrstvou sněhu. Vznik statického vzduchového polštáře je podmíněn vysokým rozdílem tlaku vzduchu mezi prostorem nacházejícím se pod trupem, který je obehnán kolem dokola pružnou manžetou, a vnějším prostředím. Toho je přitom možné docílit za pomoci silného dmychadla. Zkoušky takového podvozku byly v SSSR vůbec poprvé realizovány na speciálně upraveném cvičném letounu typu UT-2 (Mink), který vešel ve známost pod označením SEN. Zmíněné označení přitom vycházelo z příjmení autorů vzletového a přistávacího zařízení tohoto stroje, inženýrů institutu CAGI (Centrální institut aero- a hydrodynamiky) N.I. Efremova a A.D. Nadiradzeho. Protože se podvozek letounu SEN jevil jako vydařená konstrukce, v roce 1941 zmínění konstruktéři navrhli obdobné vzletové a přistávací zařízení pro střemhlavý bombardér typu Pe-2 (Buck). Práce na toto téma se ale nepodařilo dotáhnout do stádia letových zkoušek, protože mezitím na území SSSR nečekaně vtrhla německá vojska. K obnovení výzkumu vzletového a přistávacího zařízení využívajícího principu „podvozku“ vznášedla v SSSR přitom došlo až v roce 1970. Tehdy byl v prostorách prototypové dílny OKB O.K. Antonova takovým podvozkem opatřen jeden exemplář lehkého dvoumotorového víceúčelového hornoplošníku typu An-14A (Clod). Konkrétně šlo o experimentální vzletové a přistávací zařízení typu ŠVP (podvozek na vzduchovém polštáři) z dílny I. Berezhnova. Tento netradiční podvozek přitom zmíněný konstruktér navrhl ve speciální konstrukční kanceláři zaměřené na vývoj leteckých podvozků, která se nacházela v Kujbyševě. Vzletové a přistávací zařízení typu ŠVP se sestávalo ze tří samostatných jednotek s kruhovou základnou. Zatímco na horní ploše kruhové základny každé z těchto jednotek se nacházela instalace hydraulického odstředivého dmychadla, její spodní plocha byla obehnána kolem dokola prstencovitou nafukovací pružnou manžetou, obdobně jako spodní plocha trupu vznášedla. Dmychadla, která vháněla vzduch do prostoru nacházejícího se pod kruhovými podvozkovými základnami obehnanými pružnou manžetou, roztáčela 22 hp hydraulická čerpadla typu GM-36. Jejich pohon přitom zajišťovaly vlastní pístové pohonné jednotky letounu v podobě dvou vzduchem chlazených 300 hp motorů typu Al-14RF. Jediný takto modifikovaný letoun typu An-14A (Clod) obdržel označení An-714 a registraci „CCCP“ (bez čísla) a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 20. října 1970. Sedmička v označení tohoto stroje přitom odkazovala na číslo ředitelství MAP (Ministerstvo leteckého průmyslu), pod které spadala Berezhnova OKB. Zatímco od betonové vzletové dráhy se jediný exemplář letounu typu An-714 dokázal odpoutat při rychlosti 90 km/h po rozjezdu s délkou 117 m, délka rozjezdu při vzletu tohoto stroje z povrchu pokrytého 30 až 40 cm vrstvou sněhu činila 130 m. Vzlétat a přistávat jediný prototyp letounu An-714 mohl při bočním větru, jenž vanul rychlostí až 15 m/s. Na povrch VPD přitom podvozek tohoto stroje působil tlakem 0,07 atmosfér, tedy 100 x menším tlakem, než klasický tříbodový kolový podvozek. I přesto se ale vzletové a přistávací zařízení typu ŠVP ukázalo být jako slepá ulička ve vývoji. Díky poměrně vysokému pracovnímu tlaku, který činil 850 kg/m², a relativně malé ploše totiž vytrhávalo z povrchu vzletové dráhy kousky zeminy a ty pak vrhalo přímo proti dmychadlům a pohonným jednotkám. Z tohoto důvodu byly zkoušky jediného exempláře letounu typu An-714 již v roce 1971 zcela zastaveny.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden exemplář (vznikl konverzí sériového An-14A)

Uživatelé:  žádní (pouze výzkumný stroj)

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva pístové motory typu Ivčenko Al-14RF s max. výkonem po 300 hp

Poslední úpravy provdeny dne: 12.4.2013