Antonov An-38

Typ:  lehký víceúčelový letoun; vývojový derivát letounu typu An-28 (Cash A)

Určení:  doprava osob na místních linkách, přeprava nákladu na krátké vzdálenosti, přeprava a shoz výsadku, odsun raněných, ledovcový a geofyzikální průzkum a letecké snímkování

Odlišnosti modelu An-38-100 od letounu An-28 (Cash A):

- instalace silnějších a ekonomičtějších 1 500 hp motorů typu TPE331-14GR-801E americké výroby, které roztáčejí pětilisté vrtule typu HC-B5MA s nízkou hlučností, na místo 960 hp motorů typu TVD-10B, který jsou opatřeny vrtulemi třílistými, uvnitř křídelních gondol nové konstrukce  

- modifikovaný trup s větší délkou (o 2,44 m). Trup tohoto modelu ukrývá více prostornou, komfortněji zařízenou a lépe zvukově izolovanou kabinu cestujících se sedadly pro 26 až 27 osob (do kabiny modelu An-28 lze umístit sedadla jen pro 15 až 17 osob).

- instalace nového avionického vybavení západní provenience

Historie:  Na základě poznatků o reálných potřebách světových leteckých dopravců na poli lehkých víceúčelových letounů, které se podařilo získat v průběhu série demonstrací lehkého dvoumotorového turbovrtulového letounu typu An-28 (Cash A) s přepravní kapacitou 15 až 17 osob na území Indie, ANTK O.K. Antonova v roce 1989 z vlastní iniciativy zpracovala projekt pokročilé modifikace tohoto polským závodem PZL vyráběného stroje. Zmíněný model vešel ve známost jako An-38 a obdržel prodloužený trup s prostornější a komfortněji zařízenou kabinou cestujících se sedadly pro 26 až 27 osob a silnější motory. Široké veřejnosti byl projekt letounu typu An-38 poprvé prezentován v červnu roku 1991 na Pařížské Air Show ve formě modelu. Produkce tohoto stroje byla svěřena závodu NAPO z Novosibirska. Ten přitom příslušné výrobní podklady od ANTK O.K. Antonova převzal v roce 1991. Stavba prvních šesti exemplářů letounu typu An-38, včetně jednoho neletového, se na lince novosibirského závodu NAPO rozeběhla v roce 1992. Protože se vývoj plánované pohonné jednotky v podobě 1 500 hp turbovrtulového motoru typu TVD-1500 nacházel ve skluzu, konstrukční tým ANTK O.K. Antonova se musel poohlídnout po vhodné alternativě. Volba přitom padla na 1 500 hp motor typu TPE331-14GR-801E americké značky Honeywell. Takto modifikovaný letoun typu An-38 vešel ve známost jako An-38-100 a kromě západních motorů obdržel též avioniku západní provenience. Instalace motorů a avioniky západní provenience přitom tomuto modelu měla usnadnit prosazení na mezinárodním trhu. První ze dvou letových prototypů letounu typu An-38-100 (RA-41900) se od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 23. června 1994 a svůj veřejný debut si odbyl v červnu roku 1995 na Pařížské Air Show. Druhý letový prototyp letounu typu An-38-100 (RA-41900) se do zkušebního programu zapojil v roce 1996. Do celého programu An-38 ale neblaze zasáhl rozpad SSSR, k němuž došlo v roce 1991, spolu s těžkou ekonomickou krizí, která na počátku 90. let zachvátila všechny postsovětské republiky. Díky tomu se vývoj tohoto stroje začal potýkat s nedostatečným financováním. Z tohoto důvodu si letoun typu An-38-100 ve verzi se zjednodušeným avionickým vybavením, která vešla ve známost pod označením An-38-110, na certifikát o letové způsobilosti v civilním provozu dle ruské normy AP-25 nakonec musel počkat až do 22. dubna 1997. V březnu roku 2001 byla certifikována též verze tohoto stroje s rozšířeným avionickým vybavením (o radiomaják VOR/DME, letové záznamové zařízení typu OPAL-B a výstražný protisrážkový systém typu SPPZ-200). Tato verze letounu typu An-38 obdržela označení An-38-120 a byla vyhrazena pro provoz na mezinárodních linkách. Plná produkce letounů řady An-38 se rozeběhla v roce 1997. Vzhledem k nízkému zájmu ze strany zákazníků výrobní halu novosibirského závodu NAPO nakonec do roku 2000 opustilo pouhých osm letounů typu An-38, dva letové prototypy, jeden neletový exemplář pro statické zkoušky a šest sériových strojů Zatímco prvních pět z nich bylo dokončeno ve verzi An-38-100, ten poslední brány závodu NAPO opustil ve verzi An-38-120. První tři sériové An-38-100 (RA-41901 až RA-41903) byly v letech 1997 až 1998 dodány ruské společnosti Vostok z Chabarovska. Ke svému prvnímu linkovému letu se přitom letoun typu An-38-100 v barvách Vostoku vydal v říjnu roku 1997. Později, v roce 2004, jeden z letounů typu An-38-100 této společnosti (RA-41902) prošel konverzí na model An-38-120. Společnost Vostok krátce své letouny typu An-38-100 pronajímala malajské společnosti Layang Layang (RA-41901, RA-41902 a RA-41903), mongolské společnosti Hangard Airlines (RA-41902) a vietnamské společnosti Vietnam Air Service (RA-41902). Následující dva sériové An-38-100 (RA-41904 a RA-41907) převzala, v letech 1999 a 2000, ruská společnost Alrosa z Mirného. Naproti tomu poslední, šestý, sériový An-38, který byl dokončen ve verzi An-38-120, zůstal neprodán.

Verze:

An-38-100 – základní sériově vyráběná modifikace letounu typu An-38-100 s 1 500 hp motory typu TPE331-14GR-801E americké výroby, pětilistými vrtulemi Hartzell HC-B5MA a avionikou západní provenience. První ze dvou letových prototypů tohoto modelu se do oblak poprvé vydal dne 23. června 1994. Produkce letounu typu An-38-100 se omezila na pět sériových strojů.

An-38-110 – modifikace letounu typu An-38-100 se zjednodušeným avionickým vybavením

An-38-120 – modifikace letounu typu An-38-100 uzpůsobená pro provoz na mezinárodních linkách. Avionické vybavení tohoto modelu je rozšířeno o radiomaják VOR/DME, letové záznamové zařízení typu OPAL-B a výstražný protisrážkový systém typu SPPZ-200. Tento model vznikl ve třech exemplářích. Zatímco první z nich vznikl konverzí druhého letového prototypu modelu An-38-100, základem toho druhého se stal druhý sériový An-38-100, ten poslední byl postaven nově.

An-38-200 – modifikace letounu typu An-38-100 se slabšími a žíznivějšími 1 375 hp motory typu TVD-20 ruské výroby, šestilistými vrtulemi typu AV-36 ruské výroby a avionikou ruské výroby. Tento model byl zamýšlen pro ruský trh. Úspěch na ruském trhu mu přitom měla zajistit nižší pořizovací cena a lepší dostupnost servisu motorů typu TVD-20. Vývoj letounu typu An-38-200 ale poznamenalo omezené financování a průtahy ve zkouškách motoru typu TVD-20. Ty se totiž nepodařilo završit dříve než v únoru roku 2000. Z tohoto důvodu se jediný prototyp letounu typu An-38-200, který vznikl konverzí prvního prototypu modelu An-38-100 (RA-41900), nakonec do oblak poprvé vydal až dne 11. prosince 2001. Certifikát o letové způsobilosti tento model obdržel dne 2. prosince 2002. Díky absolutnímu nezájmu ze strany zákazníků se letoun typu An-38-200 sériové výroby nakonec nedočkal.

Vyrobeno:  tři prototypy modelu An-38-100 (dva letové a jeden neletový pro statické zkoušky) a šest sériových strojů všech verzí (5 An-38-100 a 1 An-38-120); několik dalších exemplářů modelu An-38-120 bylo rozestavěno a nedokončeno

Uživatelé:  Malajsie (Layang Layang), Mongolsko (Hangard Airlines), Rusko (Vostok a Alrosa) a Vietnam (Vietnam Air Service)

An-38-100

Posádka:    jeden nebo dva piloti

Pohon:       dva turbovrtulové motory typu Honeywell TPE331-14GR-801E americké výroby s max. výkonem po 1 500 hp

Radar:        povětrnostní radiolokátor typu A813, instalovaný uvnitř špice trupu

Kapacita:   27 osob, 17 osob a náklad do celkové hmotnosti 460 kg, 12 osob a náklad do celkové hmotnosti 1 090 kg, 9 osob a náklad do celkové hmotnosti 1 330 kg, 5 osob a náklad do celkové hmotnosti 1 650 kg nebo náklad do celkové hmotnosti 2 500 kg, přepravovaný uvnitř kabiny s rozměry 8,80 m x 1,90 m x 2,14 m

Poslední úpravy provedeny dne: 25.6.2015