Typ:  speciální modifikace lehkého víceúčelového letounu typu An-2 (Colt) zastávající roli vzdušné zkušebny

Určení:  ověření činnosti zbraňového systému protibalónového speciálu typu An-3

Odlišnosti od letounu An-2 (Colt):

- instalace dálkově ovládané střelecké věže typu PV-61 s jedním pohyblivým zdvojeným 23 mm kanónem typu AO-9 (GŠ-23) na hřbetu trupu, přímo za křídlem

- instalace věžičky se zaměřovací optikou na hřbetu trupu, přímo za střeleckou věží typu PV-61

Historie:  Od konce 50. let začaly do sovětského vzdušného prostoru pronikat americké automatické bezpilotní balóny. Ty přitom mohly ve svém podvěsu kromě různorodého průzkumného vybavení přepravovat též i různé typy náloží či propagandistické letáky. Protože bylo ničení balónů za pomoci pozemních protiletadlových raketových komplexů PVO shledáno jako velmi neefektivní, zatímco stíhací letouny byly pro boj se vzdušnými cíly této kategorie přespříliš rychlé, v červnu roku 1958 byla OKB O.K. Antonova pověřena vývojem specializované protibalónové modifikace jednomotorového dvouplošníku typu An-2 (Colt). Požadovaný speciál měl přitom být schopen ničit balóny protivníka pohybující se ve výškách 10 000 až 12 000 m za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Právě jednomotorový dvouplošník typu An-2 (Colt) nebyl pro tento účel zvolen náhodou, neboť byl schopen letu velmi malou rychlostí. Požadovaný speciál vešel ve známost jako An-3 a počítal s hornoplošně uspořádaným křídlem s rozpětím 27,5 m, které mělo být vyztuženo vzpěrami, a modifikovaným 1 000 hp motorem typu AŠ-62IR/TK, který vzešel z programu výškového meteorologického speciálu typu An-6. Zmíněný motor přitom nebyl ničím jiným, než modifikací motoru typu AŠ-62IR, pohonné jednotky letounu typu An-2 (Colt), s instalací turbokompresoru typu TK-19 z dílny T.S. Treskina. Díky instalaci turbokompresoru typu TK-19, který snižoval úbytek výkonu s rostoucí letovou výškou, byl motor typu AŠ-62IR/TK schopen podávat výkon 850 hp až do výšky 9 500 m. Jedinou zbraní speciálu typu An-3 se měl stát zdvojený 23 mm kanón typu AO-9 (GŠ-23). Zmíněný kanón měl být pohyblivě lafetován v dálkově ovládané střelecké věži typu PV-61 a měl využívat speciální protibalónové projektily. Ty přitom na rozdíl od klasických projektilů dokázaly do pláště balónu udělat velké díry. Alternativně mělo být věž typu PV-61 možné osadit 12,7 mm kulomety A-12,7. Protože balóny mají minimální RCS, což je činí takřka neviditelnými pro radiolokátory, k jejich zaměřování měl sloužit optický zaměřovací systém. Věžička s optikou zmíněného zaměřovacího systému se přitom měla nacházet přímo za střeleckou věží. Vývoj letounu typu An-3 ale nakonec nepřekročil projektové stádium. Jediným hmatatelným produktem celého programu An-3 se tak stala vzdušná zkušebna střelecké věže typu PV-61. Zmíněný speciál vešel ve známost jako An-2A a vznikl konverzí letounu An-2 (v.č. 110347315) z produkce kyjevského závodu č.473. Závodními zkouškami přitom tento stroj prošel v roce 1963. Důvodem zastavení programu An-3 byly nejen problémy technického rázu, ale též úspěchy při zkušebních střelbách na automatický balón z 12,7 mm kulometu dvoumístného MiGu-21U (Mongol A), které byly realizovány v roce 1964. Z toho samého důvodu stádium projektu nepřekročil ani protibalónový speciál typu An-25, který počítal s dvouproudovým motorem typu Al-25 a měl mít dostup až 20 000 m. Označení An-3 bylo přitom později použito ještě jednou, a to pro turbovrtulovou zemědělskou modifikaci letounu typu An-2 (Colt).

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí sériového An-2)

Uživatelé:  žádní (pouze výzkumný stroj)

Posádka:    ?

Pohon:        jeden pístový motor typu Švecov AŠ-62IR s max. výkonem 1 000 hp

Výzbroj:      jeden pohyblivý 23 mm dvouhlavňový kanón typu AO-9 (GŠ-23), instalovaný ve hřbetní dálkově ovládané střelecké věži typu PV-61

Poslední úpravy provedeny dne: 3.5.2018