Iljušin Il-96MO (Il-96M)

Typ:  pokročilá modifikace velkokapacitního dopravního letounu typu Il-96-300

Určení:  doprava osob na dálkových linkách

Odlišnosti od letounu Il-96-300:

- prodloužený trup v oblasti kabiny cestujících (o 9,35 m) vestavbou jednoho válcovitého segmentu s délkou 6,05 m před křídlo a jednoho válcovitého segmentu s délkou 3,30 m (a čtvrtým párem přístupových dveří) za křídlo (to umožnilo zvýšit počet sedadel uvnitř kabiny cestujících z 300 na 436)

- instalace silnějších a ekonomičtějších 17 030 kp motorů typu PW2337 americké značky Pratt & Whitney na místo 16 140 kp motorů typu PS-90A domácí výroby

- instalace avionického vybavení americké značky Rockwell Collins na místo avioniky domácí výroby – to umožnilo zredukovat počet členů posádky ze tří osob na dvě (instalace sedadla palubního mechanika, které se nacházelo v ose kabiny, přímo za sedadly pilotů, a sedadla pro dalšího případného člena posádky, které bylo zase umístěno přímo za sedadlem kapitána, ale zůstalo zachováno)

- instalace nové svislé ocasní plochy (SOP) s menší výškou

Historie:  Širokotrupý velkokapacitní dopravní letoun typu Il-96-300 z dílny OKB S.V. Iljušina byl již od počátku projektován s ohledem na to, aby se mohl v budoucnu stát základem celé rodiny dopravních a nákladních letounů navzájem se od sebe lišících délkou trupu v oblasti kabiny, a tedy přepravní kapacitou, doletem a instalací pohonných jednotek a avionického vybavení. Vývoj jednotlivých verzí základní modifikace tohoto stroje, která disponovala přepravní kapacitou 300 osob a užitečným zatížením 40 t, se přitom stal součástí „Programu vývoje Iljušinových dopravních a transportních letounů do roku 2000“. Zmíněný program konkrétně dal za vznik modelu Il-96M, který disponoval přepravní kapacitou 436 osob, a jeho ryze nákladnímu derivátu, známému jako Il-96T. Zástavba 436-ti sedaček do kabiny cestujících letounu typu Il-96M se ale neobešla bez zvětšení délky trupu proti výchozímu modelu Il-96-300 o celých 9,35 m. Toho konstrukční tým Iljušinovi OKB docílil vetknutím jednoho válcovitého segmentu s délkou 6,05 m před a jednoho válcovitého segmentu s délkou 3,30 m za křídlo. Tento zásah do konstrukce trupu přitom umožnil zvýšit nejen počet sedadel uvnitř kabiny cestujících z 300 na 436, ale i max. vzletovou hmotnost z 216-ti t na rovných 270 t. Typ Il-96M měl tedy uspokojit poptávku Aeroflotu po velkokapacitním dopravním letounu pro dálkové linky s přepravní kapacitou 350 osob, kterého se byl krátce předtím, kuli nezbytným změnám v projektu letounu typu Il-96, nucen zcela vzdát. Dle pozměněného technického zadání totiž konstrukční tým Iljušinovi OKB musel tento stroj opatřit čtyřmi 16 000 kp motory typu PS-90A (D-90A) z dílny P.A. Solovjova, tedy těmi samými pohonnými jednotkami, se kterými počítal paralelně vyvíjený středně těžký dopravní letoun typu Tu-204 z dílny OKB A.N. Tupoleva. Protože ale z předběžných výpočtů vyplynulo, že tah těchto pohonných jednotek nebude stačit, zároveň musel jít dolů s hmotností. To bylo přitom možné dosáhnout pouze zkrácením délky trupu a snížením přepravní kapacity (z 350-ti osob na 300). Protože pro tak velký a těžký letoun, jakým byl typ Il-96M (a Il-96T), tehdy, na konci 80. let, nebyl k dispozici žádný vhodný motor domácí výroby, již od počátku se počítalo s tím, že jeho pohon budou obstarávat importované motory západní výroby. Použití západních motorů mělo navíc sebou přinést znatelné zvýšení atraktivity na mezinárodním trhu. Z toho samého důvodu měl být letoun typu Il-96M (a Il-96T) opatřen nejen západními motory, ale i západní avionikou. Samozřejmostí se stala certifikace dle západních norem. Toto by ale nebylo vůbec možné, kdyby mezitím nedošlo k výraznému politickému oteplení mezi východem a západem. Rozhovory mezi výrobci leteckých motorů a avioniky z USA a Izraele a MAP (Ministerstvo leteckého průmyslu) ohledně podmínek společného postupu při vývoji pokročilých verzí nejen velkokapacitního dopravního letounu typu Il-96-300 v podobě již zmíněného modelu Il-96M a Il-96T, ale i středně těžkého dopravního letounu typu Tu-204, byly přitom zahájeny dnem 4. prosince 1989. V případě pohonných jednotek pro typ Il-96M (a Il-96T) nakonec volba padla na 17 030 kp dvouproudové motory typu PW2337 americké značky Pratt & Whitney. Tento typ motoru přitom nebyl ničím jiným, než modifikací motoru typu PW2037 navrženou speciálně pro letoun typu Il-96M (a Il-96T). Hlavním dodavatelem avioniky se zase stala americká firma Rockwell Collins. Celkem se programu Il-96M podílelo 18 společností z USA. Na prezidentské úrovni byl vývoj tohoto stroje posvěcen dne 7. prosince 1990. Krátce nato, v roce 1991, se ale rozpadl SSSR. Aby toho nebylo málo, tak všechny postsovětské republiky, včetně Ruska, zasáhla těžká ekonomická krize. Protože díky tomu všemu celý program Il-96M přišel o státní finanční podporu, stavba prototypu tohoto stroje, který byl vyhrazen pro první fázi certifikačních zkoušek, se nakonec musela obejít s vnitřními zdroji všech participujících výrobců. Prototyp letounu typu Il-96M vešel ve známost pod označením Il-96MO a vznikl konverzí prvního letového prototypu letounu typu Il-96-300 (CCCP-96000). Zmíněnou konverzí tento stroj prošel v prostorách prototypové dílny Iljušinovi OKB, která využívala letiště Moskva-Chodynka. Sem přitom dorazil dne 30. listopadu 1991. Svůj slavnostní „roll-out“ si prototyp Il-96MO (RA-96000) odbyl dne 29. března 1993 a do oblak se poprvé vydal dne 4. dubna 1993 (dle jiných zdrojů dne 6. dubna 1993). Široké veřejnosti se tento stroj prvně představil na Pařížské Air Show, která se konala v červnu téhož roku. Krátce nato, v srpnu roku 1993, zavítal též na moskevskou airshow MAKS 93. Ruský certifikát o letové způsobilosti v civilním provozu letoun typu Il-96M obdržel dne 3. listopadu 1994. Krátce nato, mezi 6. a 17. listopadem téhož roku, prototyp Il-96MO (RA-96000) vykonal sérii demonstračních letů z letecké základny Andrews AFB, která se nachází v USA, v Marylandu. V březnu roku 1995 pak navštívil Airshow Down Under, která se konala v australském Melbourne. Krátce nato, v červnu téhož roku, zavítal na 41. Pařížskou Air Show. Prototyp Il-96MO (RA-96000) bylo ale možné shlédnout též na moskevské airshow MAKS 95, na International Trade Fair, který se konal v listopadu roku 1995 v Novém Dillí, a na Asian Aerospace 96, pořádané v únoru roku 1996 v Singapuru. Mezitím, v červnu roku 1995, si ruský Aeroflot objednal celkem 20 letounů typu Il-96M/T, z toho 10 v dopravní verzi Il-96M (s uspořádáním kabiny cestujících pro 318 osob) a 10 v nákladní verzi Il-96T. V roce 1998 ale objednávku dopravních Il-96M navýšil na 17 exemplářů a současně objednávku nákladních Il-96T snížil na pouhé 3 exempláře. Sériové výroby se ale nakonec nedočkal ani dopravní model Il-96M ani nákladní model Il-96T. Celý program Il-96M/T totiž narazil na těžké problémy ekonomického i politického rázu. V roce 2001, krátce po odstoupení Americké exportní-importní banky od poskytování úvěrů na dodávky pohonných jednotek a avioniky amerického původu, byl proto s definitivní platností zastaven. Na počátku roku 2001 byl jediný prototyp letounu Il-96MO (RA-96000), po předchozí demontáži všech importovaných systémů, upraven na neletovou předváděcí maketu odvozeného modelu Il-96-400, který se měl od typu Il-96M odlišovat zejména instalací motorů typu PS-90A1 domácí výroby (modifikace motoru typu PS-90A, pohonné jednotky letounu typu Il-96-300, se zvýšeným tahem z 16 140 kp na 17 400 kp) a avioniky domácí provenience. Vlastní prototyp Il-96MO (RA-96000) byl ale, pro potřeby prezentací, opatřen pouze prázdnými křídleními motorovými gondolami. Ty byly navíc převzaty od letounu typu Il-86 (Camber), jehož pohon obstarávaly motory typu NK-86. V této podobě bylo přitom prototyp Il-96MO (RA-96000) možné poprvé shlédnout na moskevské airshow MAKS 2001, která se konala v srpnu roku 2001. Protože o model Il-96-400 nakonec nikdo neprojevil zájem, v roce 2009, po několika letech stání, byl prototyp Il-96MO (RA-96000) rozebrán.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl přestavbou prvního prototypu letounu typu Il-96-300)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    dva piloti

Pohon:       čtyři dvouproudové motory typu Pratt & Whitney PW2337 americké výroby s max. tahem po 17 030 kp

Radar:        povětrnostní radiolokátor neznámého typu, instalovaný uvnitř špice trupu

Kapacita:   315, 386 nebo 436 osob (max. užitečné zatížení tohoto stroje činí 58 000 kg)

Poslední úpravy provedeny dne: 16.4.2015