Iljušin Il-76MDPS

Typ:  speciální modifikace středně těžkého strategického transportního letounu typu Il-76MD (Candid B) pro pátrací-záchrannou činnost na moři

Určení:  primárně vyhledávání ztroskotaných hladinových a ponorkových plavidel a havarovaných letounů a přistávacích modulů kosmických lodí na moři, vyhledávání trosečníků a poskytování první pomoci shozem záchranného vybavení, záchranného člunu typu Gagara projektu 14010 a záchranného týmu; sekundárně přeprava náladu

Odlišnosti od letounu Il-76MD (v provedení bez ocasního střeliště):

- modifikovaný interiér nákladové kabiny – z nákladové kabiny tohoto modelu lze shazovat výsadkovou paletu typu P-211, která je opatřena padákovým systémem typu MKS-350-10, se záchranným motorovým člunem typu Gagara projektu 14010

- instalace modifikovaného navigačního systému s vyšší přesností (jeho chyba činí pouhé 2 %)

Historie:  Prvním specializovaným vzdušným prostředkem pro pátrací a záchrannou činnost na moři sovětské konstrukce se stal letoun typu Tu-16S. Zmíněný stroj nebyl ničím jiným, než modifikací podzvukového dvoumotorového proudového torpédonosného letounu typu Tu-16T (Badger A), a do místa námořní nehody byl schopen dopravit jeden dálkově ovládaný (za pomoci rádia) záchranný motorový člun typu Fregat. Ten se přitom umisťoval pod trup a nad zájmovou oblastí byl shazován na padacích. Všechny exempláře speciálu typu Tu-16S vznikly, po roce 1965, konverzí řadových Tu-16T (Badger A) ze stavu VMF. Protože dálkově ovládané motorové čluny typu Fregat nedokázaly, díky absenci posádky, zajistit pomoc zraněným a již značně zesláblým trosečníkům, krátce nato, na konci 60. let, se rozeběhly práce na projektu kvalitativně nového námořního záchranného vzdušného systému. Tím se stal letoun typu An-12PS, který zase nebyl ničím jiným, než modifikací čtyřmotorového turbovrtulového transportního letounu typu An-12B (Cub). Do nákladového prostoru záchranného An-12PS bylo možné umístit jeden záchranný motorový člun typu Jerš (projekt 03447) se tříčlennou posádkou. Zmíněný člun byl nad zájmovou oblastí shazován opět na padácích, a to záďovými nákladovými vraty. Speciál typu An-12PS ale nakonec vznikl pouze v nevelkém počtu. Za operačně způsobilý byl navíc oficiálně prohlášen až v roce 1985. Přestože tento speciál pozbýval hlavního nedostatku svého předchůdce v podobě letounu typu Tu-16S, jeho efektivitu nebylo rozhodně možné považovat za ideální. Důvodem toho byl malý dolet a primitivní navigační a radiolokační vybavení. V této souvislosti se na počátku 70. let do středu pozornosti VMF dostal středně těžký čtyřmotorový proudový transportní letoun typu Il-76 (Candid). Vývojem speciální pátrací-záchranné modifikace tohoto prvního proudového transportního letounu sovětské konstrukce byla přitom OKB S.V. Iljušina pověřena dne 28. června 1972. Práce na toto téma byly ale nakonec odloženy, a to až do příchodu modelu Il-76MD (Candid B) s prodlouženým doletem a zvýšenou nosností. Technické zadání k pátracímu-záchrannému Il-76MD (Candid B), který vešel ve známost jako Il-76MDPS, bylo přitom VVS a VMF schváleno v červnu roku 1980. Oficiální zadání na tento model spatřilo světlo světa dne 27. srpna 1981. Součástí vybavení speciálu typu Il-76MDPS se stal záchranný motorový člun typu Gagara (projekt 14010) z dílny leningradské konstrukční kanceláře Redan SKP. Zmíněný člun měl tříčlennou posádku, hmotnost 7 400 kg, délku 10,0, šířku 3,20 m, výšku 2,8 m, dosah 1 200 km a rychlost 13 km/h a pojal 7 ležících nebo 15 až 30 sedících trosečníků. Do jeho závěsu bylo možné umístit až tři nafukovací záchranné čluny typu PSN-25 nebo PSN-30 s přepravní kapacitou 25 nebo 30 osob. Člun typu Gagara byl shazován z výšek 600 až 1 500 m při rychlostech 350 až 370 km/h na výsadkové paletě typu P-211 z dílny moskevského závodu Universal, která byla opatřena padákovým systémem typu MKS-350-10 sestávajícím se z 10-ti padáků s plochou 350 m² a orientačním padákem typu VPS-8 s plochou 8 m². Jeho shoz byl možný při stavu moře 5 (výška vln 2,9 m) a síle větru 20 m/s. Uvedení Gagary do pohotovosti po vysazení zabralo 11 min. Kromě člunu typu Gagara letoun typu Il-76MDPS mohl shazovat též náklad do celkové hmotnosti 33 t nebo 40-ti členný tým výsadkářů-záchranářů. Operační poloměr speciálu typu Il-76MDPS činil 4 700 km. Příprava tohoto stroje k operačnímu letu přitom zabrala 35 min. Jediný prototyp speciálu typu Il-76MDPS vznikl úpravou sériového Il-76MD (CCCP-76621) v provedení bez ocasního střeliště a do oblak se poprvé vydal, z VPD podnikového letiště závodu č.84 (TAPO) z Taškentu, dne 18. prosince 1984. Závodní zkoušky tohoto stroje se podařilo úspěšně završit v polovině roku 1985. Poté, dne 23. června toho samého roku, započala první etapa státních zkoušek. V rámci první etapy státních zkoušek speciálu typu Il-76MDPS bylo provedeno 11 shozů makety člunu Gagara na hladinu jezera Pskov, rezervoáru Minghechauri, který se nachází v Ázerbájdžánu, a Černého moře, poblíž Feodosie. Jejich posláním se stalo prověření činnosti padákového systému typu MKS-350-10. První etapu státních zkoušek speciálu typu Il-76MDPS se podařilo završit v listopadu roku 1985. V rámci druhé etapy státních zkoušek, která se rozeběhla dnem 14. července 1986, jediný prototyp speciálu typu Il-76MDPS vykonal 31 letů s celkovou délkou trvání 68 h a 32 min. V jejich průběhu byla prověřována činnost pilotážně-navigačního komplexu a v neposlední řadě též prováděno vyhledávání za pomoci radiotechnických prostředků a visuální vyhledávání za denních i nočních podmínek. V průběhu druhé etapy státních zkoušek speciálu typu Il-76MDPS bylo ale provedeno též 14 shozů palet typu P-211 s člunem typu Gagara. Při dvou z nich se na palubě Gagary nacházela též posádka. První shoz zmíněného člunu s parašutistou na palubě byl přitom uskutečněn dne 3. února 1987. Na podruhé byl člun typu Gagara s parašutistou na palubě z nákladového prostoru prototypu Il-76MDPS (CCCP-76621) shozen dne 9. února toho samého roku. Závěrečná zpráva ze státních zkoušek speciálu typu Il-76MDPS byla podepsána dne 25. listopadu 1987 a obsahovala doporučující stanovisko pro sériovou výrobu a pro přijetí do řadové služby. I přesto tento model nakonec nepřekročil prototypové stádium. Dne 7. dubna 1989 totiž ve vodách Barentsova moře havarovala jaderná ponorka Komsomolec (K-278) projektu 685 (Mike class). Protože žádný letoun typu An-12PS tehdy nebyl v dosahu, zatímco na letoun typu Il-76MDPS bylo zapomenuto, přeživším byly tehdy na pomoc vyslány pouze letouny typu Il-38 (May B). Ty jim ale byly schopny dodat pouze plavací vesty a kruhy a ty jim byly v mrazivých vodách Barentsova moře k ničemu. Díky velmi nízké teplotě vody mnozí přeživší navíc nebyli ke kontejnerům se záchranným vybavením schopni ani doplavat. Celá tato záchranná operace proto skončila absolutním fiaskem. Když pak předseda vyšetřovací komise, která zasedala na štábu Severní flotily, vznesl dotaz na to, proč nebyly k záchraně posádky ponorky Komsomolec použity letouny typu An-12PS a Il-76MDPS, bylo mu zodpovězeno, že žádný letoun typu An-12PS není v dosahu a že tento stroj ještě není plně vyzrálý pro operační nasazení. V případě letounu typu Il-76MDPS se však odpovědní vymluvili na to, že se tento stroj nenachází ve výzbroji, neboť se při zkouškách jeho prototypu objevily konstrukční defekty. Zmíněná lež, která měla zamaskovat pochybení mající tragické následky, pak vedla k tomu, že byl celý program Il-76MDPS ještě v roce 1989 s definitivní platností zastaven. Prototyp Il-76MDPS (CCCP-76621) proto za celou svou kariéru vykonal okolo pouhých 300 letů. V roce 1989 byl pak předán Vorošilovgradské VVAUŠ, kde zastával roli pozemní instruktážní pomůcky.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí sériového Il-76MD)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    šest až sedm osob

Pohon:       čtyři dvouproudové motory typu Solovjov D-30KP-2 s max. tahem po 12 500 kp

Radar:        povětrnostní impulsní dopplerovský radiolokátor typu RLS-N Groza, instalovaný uvnitř špice trupu, a navigační impulsní dopplerovský radiolokátor typu RLS-P Kupol, instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu přední části trupu

Kapacita:   jedna padáková paleta typu P-211 se záchranným motorovým člunem typu Gagara projektu 14010, skupina 40-ti výsadkářů-záchranářů nebo náklad do celkové hmotnosti 48 000 kg, přepravovaný uvnitř nákladové kabiny s rozměry 24,50 m x 3,45 m x 3,40 m

Výzbroj:     žádná

Poslední úpravy provedeny: 7.2.2016