Typ:  speciální modifikace středně těžkého transportního letounu typu Il-76MD (Candid B)

Určení:  výcvik kosmonautů a prověřování činnosti různých palubních systémů kosmických plavidel při stavu beztíže

Odlišnosti od letounu Il-76MD (Candid B):

- modifikovaný interiér nákladové kabiny. Podlaha, boční stěny i strop nákladové kabiny tohoto modelu je obložen silnou vrstvou měkkého pěnového materiálu. K oběma bočním stěnám jsou navíc připevněny tři řady madel. Zmíněné řady madel jsou umístěny nad sebou a táhnou se po celé délce nákladového prostoru. Pod jeho stropem se navíc nachází větší počet světel. V  přední části nákladové kabiny tohoto modelu je zase umístěno pracoviště velitele zkušební skupiny, technika a dvou lékařů.

- zesílená konstrukce trupu a křídla

- modifikovaný palivový a hydraulický systém zavedením palivových a olejových akumulačních nádrží (díky tomu palivový a hydraulický systém tohoto modelu dokáže pracovat i při stavu beztíže)

- modifikované přístrojové vybavení pilotní kabiny instalací ovladačů akumulátorů paliva a oleje a dvou indikátorů stavu beztíže majících podobu odměrky s glycerolem (průhledné a jantarové barvy)

- instalace kontejneru se záchranným protivývrtkovým padákem na místo ocasního střeliště (později ale bylo od použití tohoto záchranného systému opuštěno)

Historie:  Prvním sovětským speciálem sloužícím k výcviku kosmonautů při stavu beztíže se stal letoun typu Tu-104AK. Zmíněný stroj nebyl ničím jiným, než modifikací dvoumotorového proudového dopravního letounu typu Tu-104A (Camel A), a do řadové služby byl zaveden, na počátku 60. let, v počtu tří exemplářů Vzhledem k tomu, že útroby kabiny letounu typu Tu-104AK neposkytovaly pro některé činnosti dostatek prostoru, na počátku 80. let byly na speciál pro výcvik výcviku kosmonautů při stavu beztíže upraveny též tři středně těžké čtyřmotorové proudové transportní letouny typu Il-76 (Candid B). Zmíněné speciály vešly ve známost jako Il-76KT a staly se součástí letadlového parku 70. OITAPON (samostatný zkušebně-výcvikový letecký pluk zvláštního určení) s domovskou základnou Čkalovsk. Ten je přitom provozoval v zájmu CKP (Centrum přípravy kosmonautů) J.A. Gagarina. Vzhledem k tomu, že v průběhu misí na konstrukci letounů typu Il-76KT působila značná přetížení, technická životnost těchto speciálů byla v porovnání se standardního transportními Il-76 (Candid B) více než 10 x nižší. Zcela na odpis byly tyto stroje po vykonání pouhých 120-ti letů. Z tohoto důvodu byly již na konci 80. let na speciály pro výcvik kosmonautů při stavu beztíže upraveny též tři transportní letouny typu Il-76MD (Candid B). Konkrétně přitom šlo o letouny Il-76MD (v.č. 083481431 / CCCP-76766), Il-76MD (v.č. 083487617 / CCCP-78770) a Il-76MD (v.č. 1013495871 / CCCP-78825). První z nich (CCCP-76766) vešel ve známost jako Il-76MDK a do oblak se poprvé vydal dne 6. srpna 1988. Do Čkalovska byl přitom tento stroj přelétnut dne 31. srpna toho samého roku. Následující dva exempláře speciálu typu Il-76MDK obdržely označení Il-76MDK-II. Zatímco první z nich (CCCP-78770) byl do stavu 70. OITAPON zařazen na konci prosince roku 1990, druhý Il-76MDK-II (CCCP-78825) letovými zkouškami prošel mezi 25. dubnem a 7. srpnem roku 1990 a svému provozovateli v podobě 70. OITAPON byl předán dne 31. března 1991. V letech 1994 až 1999 byly dva z nich, Il-76MDK (CCCP-76766) a Il-76MDK-II (CCCP-78825), využívány ke komerční přepravě nákladu. Mezitím, v roce 1994, jeden z těchto strojů, Il-76MDK-II (CCCP-78825), zavítal na berlínskou airshow ILA 94. V roce 2010 se všechny tři exempláře speciálu typu Il-76MDK staly součástí letadlového parku Roskosmosu, který byl vystavěn na bázi 70. OITAPON. Tehdy přitom jejich nálet činil 1704, 1207 a 1600 hodin. Součastně tyto stroje obdržely novou registraci RF-75351, RF-75352 a RF-75353. Krátce nato začaly být služby speciálů typu Il-76MDK nabízeny i jiným subjektům, a to za 27 000 dolarů za jeden let.

Verze: -

Vyrobeno:  tři exempláře (všechny vznikly konverzí sériových Il-76MD)

Uživatelé:  Rusko a SSSR

Posádka:    dva piloti, navigátor, radista, palubní mechanik, vedoucí zkušební skupiny, technika, dva lékaři a až čtyři kosmonauti

Pohon:       čtyři dvouproudové motory typu Solovjov D-30KP-2 s max. tahem po 12 500 kp   

Radar:        povětrnostní impulsní dopplerovský radiolokátor typu RLS-N Groza, instalovaný uvnitř špice trupu, a navigační impulsní dopplerovský radiolokátor typu RLS-P Kupol, instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu přední části trupu

Kapacita:   maketa kosmické lodě nebo testovací zařízení do celkové hmotnosti 10 000 kg, přepravované uvnitř nákladové kabiny s rozměry 24,50 m x 3,45 m x 3,40 m

Výzbroj:     žádná

Poslední úpravy provedeny: 7.2.2016