Iljušin Il-76MD (‘Candid B’)

Typ:  pokročilá modifikace středně těžkého strategického transportního letounu typu Il-76M (Candid B)

Určení:  doprava nákladu a vojáků do blízkosti fronty, přeprava a shoz výsadku, shoz nákladu na padácích, odsun raněných a působení v roli pomocného bombardéru

Odlišnosti od letounu Il-76M (Candid B):

- instalace 12 500 kp motorů typu D-30KP-2 na místo 12 000 kp motorů typu D-30KP (to sebou přineslo vzrůst max. vzletové hmotnosti ze 170-ti t na 190 t a nosnosti nákladu ze 43-ti t na 48 t)

- zvětšená kapacita křídelních palivových nádrží z 84 840 kg (104 171 l) na 90 000 kg (117 192 l) – to sebou přineslo vzrůst doletu v konfiguraci s max. zatížením z 4 000 km na 4 400 km)

- zesílená konstrukce křídla a podvozku (z důvodu vyšší vzletové hmotnosti v porovnání s modelem Il-76M)

- instalace dvou páru demontovatelných závěsníků s nosností po 500 kg, na které se lze umístit neřízené pumy nebo padákové kontejnery s radiomajákem (za jejich pomoci se označuje místo shozu výsadku), pod vnějšími panely křídla

- instalace přistávacích reflektorů pod konci křídla (u modelu Il-76M se jejich instalace nacházela v čele jednoho z krytů mechanizace vztlakových klapek)

- modifikovaný systém otevírání záďových nákladových vrat (u tohoto modelu se jako první otevírá prostřední segment nákladových vrat a teprve až poté oba postranní segmenty, zatímco u modelu Il-76M je tomu naopak)

- modifikované palubní systémy, včetně elektrického systému

- modifikovaný obranný systém zavedením výmetnic klamných IČ/RL cílů typu APP-50 (výmetnicemi klamných cílů byly opatřeny, po roce 1984, pouze letouny nasazené v Afghánistánu)

- instalace identifikačního systému „vlastní-cizí“ typu SRO-1P Parol, který využívá dvojici drobných antén s trojúhelníkovým tvarem, na místo identifikačního systému „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom (Odd Rods), který využívá dvě sestavy tří drobných nestejně velkých tandemově uspořádaných tyčových antén (úprava zavedená do vybavení všech letounů typu Il-76MD vyrobených po roce 1987)

- rozšířené vybavení o osobní modul typu KŠM-76 (modifikovaný nákladový kontejner typu UAK-20) s rozměry 6,098 m x 3,2 m x 2,758 m a hmotností 4 000 kg s klimatizovanou luxusně zařízenou kabinu se sedadly pro osm VIP osob s vlastním zdrojem elektrické energie, kyslíkovým systémem a komunikačními prostředky (do nákladového prostoru tohoto modelu lze umístit až tři tyto kontejnery)

Historie:  V roce 1973 byl do výrobního programu závodu č.84 (TAPO) z Taškentu zařazen středně těžký čtyřmotorový proudový strategický transportní letoun typu Il-76 (Candid A/B). Zmíněný stroj byl schopen přepravy nákladu o hmotnosti 40 t na vzdálenost 3 650 km a stal se vůbec prvním proudovým transportním letounem VTA. Mezitím se konstrukční tým Iljušinovi OKB pustil do prací na modifikaci tohoto stroje se zvýšenou nosností a prodlouženým doletem. Požadovaný model vešel ve známost jako Il-76M (Candid B) a byl opatřen křídlem se zesílenou konstrukcí torzní skříně a větším počtem integrálních nádrží. Díky tomu dokázal přepravit náklad o hmotnosti 43 t na vzdálenost 4 000 km. Součástí výrobního programu taškentského závodu č.84 (TAPO) se přitom tento model stal v roce 1978. Protože zvýšení nosnosti tohoto stroje dalším navýšením vzletové hmotnosti již nebylo možné, následně se do středu pozornosti Iljušinova konstrukčního týmu dostal motor typu D-30KP-2. Ten totiž v porovnání s motorem typu D-30KP, pohonnou jednotkou letounů typu Il-76 (Candid A/B) a Il-76M (Candid B), podával o celých 500 kp vyšší tah. Motory typu D-30KP-2 byly vzájemně zaměnitelné s motory typu D-30KP a staly se srdcem následujícího vývojového modelu z řady Il-76 (Candid), který vešel ve známost jako Il-76MD (Candid B). Instalace motorů typu D-30KP-2 přitom umožnila zvýšit vzletovou hmotnost ze 170-ti t na celých 190 t, což sebou přineslo vzrůst nosnosti z 43-ti t na 48 t. To si ale vyžádalo dále zesílit konstrukci křídla a podvozku. Kromě výše uvedeného konstrukční tým Iljušinovi OKB letoun typu Il-76MD (Candid B) opatřil objemnějšími křídelními palivovými nádržemi. Ty nyní pojaly 90 000 kg paliva, zatímco v případě palivových nádrží modelu Il-76M (Candid B) tomu bylo 84 840 kg. To zase sebou přineslo prodloužení doletu s max. zatížením z 4 000 km na 4 400 km při vzletu ze zpevněné VPD, resp. na 4 300 km při vzletu z nezpevněné VPD. Novinkou se stala též instalace dvou párů demontovatelných pumových závěsníků (s nosností po 500 kg) pod vnějšími panely křídla. Na nich bylo možné přepravovat nejen pumy, ale i padákové kontejnery s radiomajákem. S instalací pumových závěsníků ale letouny typu Il-76MD (Candid B) nakonec létaly jen velmi zřídka. Pouze v průběhu vojenských cvičení z nich byly občasně shazovány agitační pumy s propagandistickými letáky. Prototyp letounu typu Il-76MD (Candid B) (CCCP-86871) se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 5. května 1982. Svého předchůdce v podobě letounu typu Il-76M (Candid B) tento model ve výrobním programu závodu č.84 (TAPO) nahradil počínaje 26. výrobní sérií. Do výzbroje VTA byl letoun typu Il-76MD (Candid B) zařazen v červnu roku 1984.

Verze:

Il-76MD (Candid B) – základní výše popsaná modifikace letounu typu Il-76MD (Candid B)

Il-76MD – provedení letounu typu Il-76MD (Candid B) s instalací ogiválního aerodynamického krytu na místo ocasního obranného střeliště a záďové přetlakové kabiny střelce alá civilní Il-76TD (Candid A). Kromě výše uvedeného se tento model vyznačoval též instalací záslepky na lapači vzduchu generátoru inertního plynu vetknutého do čela pravé podvozkové gondoly. V tomto provedení byla dokončena pouze malá část produkce letounu typu Il-76MD (Candid B).

Vyrobeno:  více než 418 sériových strojů

Uživatelé (vojenští):   Alžír (letectvo), Angola (letectvo), Ázerbájdžán (letectvo), Bělorusko (letectvo), ČLR (letectvo), Indie (letectvo), Irák (letectvo), Írán (letectvo), Rusko/SSSR (Pohraniční stáž, VMF a VVS), Sýrie (letectvo), Ukrajina (letectvo), UN a Uzbekistán (letectvo)

Uživatelé (civilní):  Arménie (Click Airways a Sipan), Ázerbájdžán (Silk Way Airlines), Bělorusko (TransAeroExport), Gruzie (Global Gregorian Airways,), Irák (Iraqi Airways), Írán (Payam), JAR (Romoco Air), Kyrgyzstán (Botir-Avia), Kuba (Cubana), Libye (Global Aviation, Jamahira Air Transport a Libyan Arab Airlines), Maďarsko (Quick Air Trans), Moldávie (Aerotranscargo), Pákistán (Royal Airlines), Rusko/SSSR (Aerofreight, Antej, Ekspress, Iron Dragonfly, LII, Moskovia, Moskva, Pilot ZAO, Russkoje Nebo, STAR a Volga-Dněpr), Spojené Arabské Emiráty (SkyLink Arabia), Súdán (Badr Airlines), Svatý Tomáš a Princův ostrov (Goliaf Air), Tunis (Tubelair) a Ukrajina (Air Ukraine ,Air Ukraine Cargo, ATI Airlines, Atlant-SV, Avilond, Azov Avia, Busol Airline, Dart, ECO Patrol, Hoseba SIC, Chors, Južmašavia, Liana, Lvovskie Avialinii, Ukraine Airservice, Ukrajinskaja ATK, Veretan a Volare)

Posádka:    dva piloti, navigátor, radista, palubní mechanik, střelec a jeden loadmaster

Pohon:       čtyři dvouproudové motory typu Solovjov D-30KP-2 s max. tahem po 12 500 kp

Radar:        povětrnostní impulsní dopplerovský radiolokátor typu RLS-N Groza, instalovaný uvnitř špice trupu, navigační impulsní dopplerovský radiolokátor typu RLS-P Kupol, instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu přední části trupu, a výstražný radiolokátor zadní polosféry typu PRS-4 Krypton (Box Tail) s vyhledávacím dosahem 7,4 km a zaměřovacím dosahem 5,3 km, instalovaný uvnitř válcovitého krytu umístěného nad kabinou střelce

Vybavení:  - zaměřovací: jeden optický bombardovací zaměřovač (jeho instalace se nachází v kabině navigátora) a jeden střelecký zaměřovač (jeho instalace se nachází v záďové kabině střelce)

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom (Odd Rods) (toto zařízení využívá dvě sestavy tří drobných nestejně velkých tandemově uspořádaných tyčových antén instalované po jedné před zasklením pilotní kabiny a pod záďovou kabinou střelce) nebo (u letounů vyrobených po roce 1987) SRO-1P Parol (toto zařízení využívá dvě drobné trojúhelníkové antény instalované po jedné před zasklením pilotní kabiny a pod záďovou kabinou střelce), výstražný RL systém typu S-3M Sirena-2 (antény tohoto zařízení se nacházejí na bocích přídě a zádě trupu a na koncích křídla), aktivní rušič* (antény tohoto zařízení se nacházejí pod dvěma drobnými zaoblenými kryty, které jsou uchyceny k rámování čelního zasklení příďové kabiny navigátora, a tři páry nevelkých polokapkovitých krytů, z nichž dva se nacházejí na bocích přední části trupu, přímo pod pilotní kabinou, a jeden na bocích zadní části trupu, přímo nad nákladovými vraty) a (od roku 1984) výmetnice 96-ti klamných IČ/RL cílů typu APP-50** (ty jsou vestavěny do zadní části gondol hlavního podvozku). Od roku 1987 se však výmetnice klamných IČ/RL cílů typu APP-50** začaly montovat do snímatelných krabicovitých krytů, které se připevňovaly na boky zadní části trupu, v oblasti nad zakončením postranních podvozkových gondol. Každý z nich přitom obsahoval 96 nebo 192 klamných cílů.

Kapacita:    145 vojáků, 126 výsadkářů nebo náklad do celkové hmotnosti 48 000 kg, přepravovaný uvnitř nákladové kabiny s rozměry 24,50 m x 3,45 m x 3,40 m

Výzbroj:      dva 23 mm pohyblivé dvouhlavňové kanóny typu GŠ-23, instalované v ocasní střelecké věži typu UKU-9K-502-1, a náklad neřízených pum do celkové hmotnosti 2 000 kg, přepravovaný na dvou párech demontovatelných pylonů s nosností po 500 kg, instalovaných pod vnějšími panely křídla (na křídelní závěsníky tohoto modelu lze umístit též padákové kontejnery s radiomajákem)

* instalací aktivního byly opatřeny pouze některé exempláře tohoto letounu 

** instalaci výmetnic klamných IČ/RL cílů typu APP-50 obdržely pouze letouny nasazené v Afghánistánu

*** 4 400 km s 48 t nákladu

Poslední úpravy provedeny: 7.2.2016