Iljušin Il-46

Typ:  středně těžký strategický bombardovací letoun uzpůsobený pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Určení:  ničení pozemních cílů nacházejících se v hloubce území protivníka

Historie:  Prvním poválečným strategickým bombardérem sovětské výroby se stal čtyřmotorový letoun typu Tu-4 (Bull), který nebyl ničím jiným, než přímou kopií amerického Boeingu B-29 Superfortress. Zatímco na konci druhé světové války bylo letoun typu B-29 Superfortress možné považovat za absolutní světovou špičku, na konci 40. let již šlo o morálně zastaralou techniku. To samé přitom platilo i pro sovětský typ Tu-4 (Bull), který byl do výzbroje VVS zařazen v roce 1949.  Důvodem toho se staly rychlé pokroky ve vývoji proudových motorů. Ty totiž umožnily stíhacím letounům dosahovat rychlostí řádu 1 000 km/h, což byl dvojnásobek toho, co byly schopny vyvinout letouny typu Tu-4 (Bull) a B-29 Superfortress. Krátce poté, co pístový typ Tu-4 (Bull) vstoupil do řadové služby, proto VVS zformulovalo specifikace na perspektivního nástupce tohoto stroje s proudovým pohonem. Zmíněný stroj se přitom měl stát nejen nástupcem letounu typu Tu-4 (Bull), ale i plnohodnotnou protiváhou amerického proudového bombardéru typu Boeing B-47 Stratojet, který poprvé vzlétl v roce 1947 a počáteční operační způsobilosti dosáhl na počátku 50. let, a britských proudových bombardérů typu Vickers Valiant, Handley Page Victor a Avro Vulcan. Ty byly známy jako „V-bombers“ a součástí výzbroje RAF se staly ve druhé polovině 50. let. Dle zadání měl proudový nástupce letounu typu Tu-4 (Bull) disponovat rychlostí 900 km/h (ve výšce 1 000 m), dostupem 15 000 m a doletem 6 000 km (s 3 t pum). Na výšku 10 000 m měl být schopen vystoupat za 10 min. Jeho standardní a max. nosnost pum měla činit 3 000 kg a 10 000 kg. Požadavek na délku rozjezdu při vzletu a dojezdu při přistání činil 1 200 m a 800 m. Součástí defenzivní výzbroje tohoto stroje se mělo stát celkem osm kanónů ráže 20 mm nebo 23 mm. Ty měly být instalovány po dvou ve čtyřech střeleckých postech, které měly svou palbou pokrývat všechny příletové směry. Do trupové pumovnice požadovaného letounu mělo přitom být možné umístit nejen všechny typy pum, které se staly součástí zbraňového systému letounu typu Tu-4 (Bull), ale i tehdy nové speciální pumy typu VT-1000 a TAV-1000. Raketonosná modifikace tohoto stroje měla být zase schopna přepravy protizemních řízených střel do celkové hmotnosti 7 000 kg. S přihlédnutím na úspěchy lehkého frontového bombardéru typu Il-28 (Beagle), vůbec prvního operačního bombardovacího letounu s proudovým pohonem sovětské konstrukce, byla vývojem proudového nástupce středně těžkého pístového bombardéru typu Tu-4 (Bull) pověřena, výnosem ze dne 24. března 1951, OKB S.V. Iljušina. Protože se Iljušin nechtěl pouštět do většího rizika, požadovaný letoun, který vešel ve známost pod označením Il-46, pojal jako přesnou aerodynamickou zvětšeninu frontového bombardéru typu Il-28 (Beagle). Zmíněný stroj ale navrhl též ve verzi s šípovým křídlem (s úhlem šípu náběžné hrany 35°). Ta přitom vešla ve známost jako Il-46S a dle předběžných výpočtů měla být schopna letu rychlostí okolo 1 000 km/h. Naproti tomu rychlost modelu Il-46, který počítal s přímým křídlem, se měla pohybovat na hranici 900 až 925 km/h. Pohon obou dvou zmíněných verzí letounů typu Il-46 měla obstarávat dvojice 5 000 kp proudových motorů typu Al-5 (TR-3A) z dílny A.M. Ljulky. Přestože měla defenzivní výzbroj letounu typu Il-46 dle zadání zajišťovat kruhovou obranu, Iljušin tento stroj nakonec opatřil, stejně jako lehčí typ Il-28 (Beagle), pouze čtyřmi 23 mm kanóny typu NR-23. Zatímco dva z nich byly vestavěny napevno do přídě trupu, zbylé dva byly pohyblivě lafetovány v ocasní střelecké věži. Instalace mohutné defenzivní výzbroje by totiž sebou přinesla nemalý vzrůst hmotnosti a celkových rozměrů letounu. Kromě toho by si vyžádala na palubu tohoto stroje umístit další členy posádky, střelce. Práce na projektech obou dvou zmíněných verzí, Il-46 a Il-46S, probíhaly prakticky paralelně. Zatímco úvodní projekt konzervativněji pojatého modelu Il-46 se podařilo dokončit v říjnu roku 1951, práce na úvodním projektu progresivněji pojatého modelu Il-46S byly završeny v prosinci toho samého roku. Mezitím započala stavba prototypů. Zatímco první prototyp letounu typu Il-46 byl dokončen ve verzi s přímým křídlem, druhý prototyp tohoto stroje měl odpovídat verzi Il-46S, opatřené šípovým křídlem. První prototyp letounu typu Il-46 brány prototypové dílny opustil v prosinci roku 1951. Na zkušební leteckou základnu Žukovskyj byl tento stroj přepraven mezi 29. a 30. prosincem toho samého roku.  Do oblak se prototyp letounu typu Il-46 poprvé vydal dne 3. března 1952. Za chodu závodních zkoušek byly prověřovány letové a výkonnostní charakteristiky tohoto stroje jak při standardní vzletové hmotnosti (42 t), tj. 3 t pum, tak při max. vzletové hmotnosti (52,8 t), tj. s 6 t pum. Max. rychlost tohoto stroje činila 928 km/h (ve výšce 5 000 m). Jeho dolet v konfiguraci s 5-ti t pum byl stanoven na 4 845 km (shoz pum byl přitom uskutečněn v polovině trasy). Z hlediska ovladatelnosti a stability byl letoun typu Il-46 hodnocen nanejvýš kladně, neboť se choval normálně ve všech letových režimech. Součástí závodních zkoušek se ale staly též tři vzlety za využití dvou 2 000 kp odhazovatelných urychlovacích prachových raket (JATO) typu PSR-2000-15. V průběhu závodních zkoušek, které byly završeny dnem 31. července 1952, prototyp letounu typu Il-46 vykonal celkem 53 zkušebních letů s celkovou délkou trvání 92 h a 30 min. Státní zkoušky tohoto stroje se rozeběhly dne 15. srpna toho samého roku a byly završeny dnem 15. října 1952. V průběhu státních zkoušek se podařilo potvrdit výkonnostní parametry naměřené při zkouškách závodních. Rychlostí a dostupem prototyp letounu typu Il-46 požadavky technického zadání mírně překonával (o 28 km/h a o 50 m). Naproti tomu dolet tohoto stroje byl o něco málo kratší, než bylo požadováno (o 50 km). S kritikou se setkalo pouze ocasní obranné střeliště typu Il-K8, a to díky nedostatečné přesnosti střeleckého zaměřovače typu SPB-1R a velkému rozptylu střelby. Státní zkoušky letounu typu Il-46 proto zakončilo kladné hodnocení. Po ukončení státních zkoušek byl prototyp tohoto stroje opatřen silnějšími 5 750 kp motory typu Al-5F. Tento typ motoru nebyl ničím jiným, než modifikací motoru typu Al-5 s instalací komory přídavného spalování. Tato změna v pohonném systému přitom umožnila zvýšit max. vzletovou hmotnost na 53 788 kg. Ještě později byla max. vzletová hmotnost prototypu letounu typu Il-46 navýšena až na 54 823 kg. To přitom umožnila instalace nových podvozkových kol. I přes kladné hodnocení se ale letoun typu Il-46 sériové výroby nakonec nedočkal. Na zadání na proudového nástupce pístového bombardéru typu Tu-4 (Bull) totiž mezitím z vlastní iniciativy zareagoval též A.N. Tupolev, a to s typem Tu-88. Ten byl přitom opatřen nejen šípovým křídlem a ocasními plochami, ale i znatelně silnějšími 8 750 kp motory typu AM-3. Díky tomu všemu letoun typu Il-46 výrazně překonával rychlostí (téměř o 100 km/h), dostupem (o 1 500 m) i nosností pum (o 3 000 kg). Před typem Il-46 měl ale navrch též v palebné síle defenzivní výzbroje. Součástí defenzivní výzbroje letounu typu Tu-88 se totiž stalo hned sedm 23 mm kanónů, které poskytovaly kruhovou obranu, zatímco typ Il-46 byl opatřen jen čtyřmi kanóny té samé ráže. Rozhodnutí o sériové výrobě tohoto stroje proto padlo již dne 10. července 1952, tj. ještě před završením státních zkoušek letounu typu Il-46. Operační modifikace letounu typu Tu-88 přitom vešla ve známost Tu-16 (Badger A) a v roce 1953 se stala součástí výrobního programu závodu č.22 z Kazaně. V této souvislosti byly veškeré práce na druhém prototypu letounu typu Il-46, který měl být dokončen ve verzi Il-46S, již v roce 1952 zastaveny. Celý program Il-46 byl oficiálně s definitivní platností ukončen výnosem ze dne 14. dubna 1953. Po ukončení programu Il-46 jediný dokončený prototyp tohoto stroje několik let postával bez využití na továrním letišti. Svůj život skončil v železném šrotu.

Popis (model Il-46):  Středně těžký třímístný podzvukový dvoumotorový proudový bombardovací letounu typu Il-46 byl řešen jako celokovový středoplošník s přímým křídlem a klasicky koncipovanými šípovými ocasními plochami. Trup tohoto stroje měl doutníkovitý tvar a kruhový průřez. Útroby přední části trupu letounu typu Il-46 z podstatné části vyplňovala přední přetlaková kabina posádky. Zde se nacházelo pracoviště navigátora-bombometčíka a pilota. Zatímco navigátor seděl přímo v zaoblené špici, která byla kompletně zasklena, sedadlo pilota se nacházelo pod třídílným hřbetním překrytem s polokapkovitým tvarem. Pracoviště navigátora a pilota byla navzájem oddělena přepážkou, do jejíž pravé poloviny bylo vetknuto malé okénko. To usnadňovalo vzájemnou komunikaci v průběhu letu. Přímo pod podlahou pilotního prostoru byla umístěna šachta příďového podvozku. Vlevo od šachty příďového podvozku letounu typu Il-46 se nacházela instalace dvou 23 mm kanónů typu NR-23. Jejich obsluhu zajišťoval pilot. Přímo za šachtou příďového podvozku letounu typu Il-46 byla umístěna přístrojová sekce, která ukrývala instalaci bombardovacího-navigačního radiolokátoru typu PSBNM-15. Jeho anténa se přitom nacházela pod širokým dielektrickým krytem s polokapkovitým tvarem, který vystupoval z obrysu břicha trupu. Střední částí trupu letounu typu Il-46 procházel centroplán. Přímo pod ním se nacházela prostorná pumovnice s délkou 5,7 m. Trupová pumovnice tohoto stroje pojala náklad pum o hmotnosti 3 000 kg až 6 000 kg a byla opatřena dvoudílnými podélně dělenými dvířky. Střední část trupu letounu typu Il-46 kromě pumovnice ukrývala též 14 palivových nádrží. Ty byly rozčleněny do dvou skupin, přední a zadní, a dohromady pojaly 20,6 t paliva. Zatímco přední skupina palivových nádrží zásobovala pravý motor, levý motor využíval zadní skupinu palivových nádrží. Všechny palivové nádrže letounu typu Il-46 byly přeplňovány neutrálním plynem, což zamezovalo výbuchu v případě jejich průstřelu, a byly opatřeny samosvorným potahem. V zadní části trupu tohoto stroje se zase nacházela druhá přetlaková kabina, která ukrývala pracoviště třetího člena posádky, střelce, a otočné „ocasní“ obranné střeliště typu Il-K8 s elektrohydraulickým pohonem. Střeliště typu Il-K8 tvořilo zakončení trupu a bylo osazeno dvěma pohyblivými 23 mm kanóny typu NR-23. Zmíněné kanóny měly elevaci +58°, depresi -39°, odměr ±105° a zásobu 320 nábojů na hlaveň a zajišťovaly obranu před vzdušným napadením ze zadní polosféry. Kabina střelce se nacházela přímo před „ocasním“ střelištěm a byla opatřena hranatým překrytem, který byl vetknut do kořene odtokové hrany SOP, přímo pod směrovým kormidlem. Kabiny všech tří členů posádky byly opatřeny pancéřovou ochranou. Celková hmotnost pancéřové ochrany letounu typu Il-46 přitom činila 880 kg. K bokům zadní části trupu tohoto stroje bylo možné připevnit dvojici odhazovatelných urychlovacích prachových raket (JATO) typu PSR-2000-15. Ty přitom byly schopny vyvíjet tah 2 x 2 000 kp po dobu 15 s. Středoplošně uspořádané křídlo letounu typu Il-46 mělo přímou náběžnou hranu, odtokovou hranu se záporným úhlem šípu a mírné kladné vzepětí. Ke spodní ploše křídla tohoto stroje byly uchyceny doutníkovité gondoly pohonných jednotek v podobě dvou 5 000 kp proudových motorů typu Al-5. Ty byly navrženy dle pravidla ploch. Motorové gondoly letounu typu Il-46 byly ke křídlu uchyceny přímo a nikoliv za pomoci pylonů a kromě vlastních pohonných jednotek ukrývaly též šachty hlavního podvozku. Zatímco v čele křídelních motorových gondol letounu typu Il-46 se nacházel neregulovaný kruhový lapač vzduchu, na jejich zakončení byla umístěna kruhová tryska. Mechanizace křídla letounu typu Il-46 se sestávala ze dvousektorových vztlakových klapek a jednosektorových křidélek. Zatímco vnitřní sektory vztlakových klapek se nacházely mezi trupem a motorovými gondolami, vnější sektory vztlakových klapek byly umístěny vně motorových gondol. Šípové ocasní plochy letounu typu Il-46 se sestávaly z jedné lichoběžníkové svislé plochy (SOP), která byla opatřena krátkým předkýlem, a jedné lichoběžníkové vodorovné plochy (VOP) a zaujímaly vzájemné uspořádání do tvaru kříže. VOP byla tedy uchycena k bokům SOP, těsně nad úrovní kabiny střelce. Zatímco na odtokové hraně SOP se nacházelo jednodílné směrové kormidlo, odtokovou hranu VOP okupovala dvojice výškových kormidel. Vzletové a přistávací zařízení letounu typu Il-46 tvořil zatahovatelný tříbodový kolový podvozek příďového typu. Příďový podvozek tohoto stroje byl osazen zdvojeným kolem a zatahoval se (po směru letu) do břicha přídě trupu, přímo pod podlahu pilotní kabiny. Hlavní podvozek letounu typu Il-46 se zase zasouval do břicha střední části motorových gondol, v oblasti pod dlouhými výtokovými trubicemi pohonných jednotek. Každá jednotka hlavního podvozku tohoto stroje se sestávala ze dvou vedle sebe umístěných vzpěr, z nichž každá byla osazena jedním kolem s rozměry 1 260 x 390 mm. Hlavní podvozek letounu typu Il-46 byl tedy čtyřkolový. Zatímco vnitřní pár vzpěr hlavního podvozku tohoto stroje se sklápěl směrem dopředu, vnější pár vzpěr hlavního podvozku letounu typu Il-46 směrem dozadu. Podvozková kola se přitom natáčela pod úhlem 90°. Kola hlavního podvozku tohoto stroje tedy v zasunuté pozici uvnitř podvozkových šachet zaujímala pozici na ležato za sebou.

Verze:

Il-46 – původní modifikace letounu typu Il-46 s křídlem s přímou náběžnou hranou. Jediný prototyp tohoto modelu se do oblak poprvé vydal dne 3. března 1952.

Il-46S – pokročilá modifikace letounu typu Il-46 s křídlem se šípovou náběžnou hranu s úhlem šípu 35°, mírně větší celkovou plochou a zesílenými kořeny. Ty ukrývaly další palivové nádrže. Instalace křídla tohoto modelu se navíc nacházela blíže u špice trupu. To přitom umožnilo zvětšit délku trupové pumovnice z 5,7 m na 7,8 m. Z důvodu zachování původní pozice hlavního podvozku bylo ale nezbytné též prodloužit motorové gondoly, které ukrývaly jeho šachty, směrem dozadu. Jediný prototyp tohoto modelu nebyl stavebně dokončen.

Vyrobeno:  jeden prototyp modelu Il-46 a jeden prototyp modelu Il-46S (jeho kompletaci se nepodařilo dokončit)

Uživatelé:  žádní

Il-46

Posádka:    pilot, navigátor/bombometčík a střelec/radista

Pohon:       dva proudové motory typu Ljulka Al-5 (TR-3A) s max. tahem po 5 000 kp

Radar:        bombardovací-navigační impulsní dopplerovský radiolokátor typu PSBNM-15 s detekčním dosahem 80 km a výstražný radiolokátor zadní polosféry typu PRS-1 Argon* (‘Bee Hind’). Radiolokátor typu PSBNM-15 slouží pro vyhledávání a sledování rozměrných pozemních cílů a jeho instalace je umístěna uvnitř rozměrného vystouplého dielektrického krytu s polokapkovitým tvarem, který se nachází na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku. Vejcovité pouzdro radiolokátoru typu PRS-1, který slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů v zadní polosféře, je zase uchyceno, za pomoci štíhlého zkoseného pylonu, ke „střeše“ kabiny „ocasního“ střelce.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden optický bombardovací zaměřovač typu OPB-6SR (jeho instalace se nachází za čelním plochým oválným okénkem příďové kabiny navigátora), jeden střelecký zaměřovač neznámého typu (jeho instalace se nachází v kabině pilota) a jeden střelecký zaměřovač typu SPB-1R (jeho instalace se nachází v kabině radisty-střelce)

Výzbroj:     dva 23 mm kanóny typu NR-23, vestavěné do levoboku přední části trupu, dva pohyblivé kanóny toho samého typu s elevací +58°, depresí -39°, odměrem ±105° a zásobou 320 nábojů na hlaveň, instalované v ocasním střelišti typu Il-K8, a náklad neřízených pum do celkové hmotnosti 3 000 kg až 6 000 kg, přepravovaný uvnitř trupové pumovnice

* jediný dokončený prototyp tohoto stroje instalaci tohoto zařízení postrádal

** s 5 t pum

Poslední úpravy provedeny dne: 29.11.2015