Iljušin Il-40P

Typ:  pokročilá modifikace taktického útočného letounu typu Il-40 (Brawny)

Určení:  ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Odlišnosti od letounu Il-40 (Brawny):

- instalace silnějších 3 250 kp motorů typu RD-9V na místo 2 150 kp motorů typu AM-5F (to umožnilo zvýšit standardní/maximální nosnost podvěsné výzbroje z 400 kg/1 000 kg na 1 000 kg/1 400 kg)

- nová konstrukce přední části trupu v oblasti před pancéřovou přepážkou – v čele špice trupu tohoto modelu se nacházejí dva samostatné kruhové vstupy vzduchu pohonných jednotek (naproti tomu u modelu Il-40 byly lapače vzduchu pohonných jednotek umístěny na bocích trupu, na úrovni pilotní kabiny)

- instalace příďového podvozku blíže u špice trupu (přímo mezi přívody vzduchu pohonných jednotek)

- instalace ofenzivní kanónové výzbroje v podobě čtyř 23 mm kanónů typu AM-23 ve společné lafetě, která se nachází pod potahem břicha přední části trupu, přímo za šachtou příďového podvozku (naproti tomu u modelu Il-40 se instalace kanónů nacházela uvnitř ogivální špice trupu)

- instalace speciálních výsuvných štítků chránících hlavně kanónů před štěrkem, který je vrhán příďovým podvozkem proti břichu trupu v průběhu rolování, vzletu a přistání (jejich vysouvací mechanismus je mechanicky propojeny s vysouvacím mechanismem příďového podvozku)

Historie:  Zkoušky prototypu proudového bitevního letounu typu Il-40 (Brawny) již od počátku sužovaly nepřekonatelné problémy se zhášením pohonných jednotek v podobě proudových motorů typu AM-5F po předchozím nasátí povýstřelových zplodin šestice 23 mm kanónů typu NR-23, které byly vestavěny do špice trupu. Konstrukční tým Iljušinovi OKB proto pro kanóny tohoto nástupce pístového bitevního letounu typu Il-10 (Beast) navrhl hned několik typů úsťových brzd a tlumičů ohně. Jelikož zavedení úsťových brzd a tlumičů ohně nepřineslo kýžený výsledek, následně Iljušin nechal do přídě trupu prototypu letounu typu Il-40 (Brawny) vestavět, na místo původních šesti kanónů typu NR-23, čtveřici tehdy zcela nových kanónů typu AM-23 (TBK-495A) té samé ráže. Protože kanón typu AM-23 měl znatelně vyšší kadenci než kanón typu NR-23, letounu typu Il-40 (Brawny) tato změna nikterak neubrala na palebné síle. Součástí přídě trupu takto modifikovaného prototypu letounu typu Il-40 (Brawny) se navíc stala jakási komora, která zastávala funkci deflektoru povýstřelových zplodin. Povýstřelové zplodiny byly přitom do útrob zmíněné komory nasávány dvěma uzavíratelnými průduchy, které se nacházely pod špicí trupu. Vývody povýstřelových zplodin byly zase vetknuty do boků přídě trupu. Toto řešení se nicméně ukázalo být účinné ne ve všech letových režimech. Problémy konkrétně nastaly střelbě při letu s náklonem. Na tuto nemilou skutečnost Iljušin odpověděl výrazně modifikovaným modelem, který vešel ve známost pod označením Il-40P. U tohoto modelu přitom Iljušin přívody vzduchu pohonných jednotek protáhl až na samou špici trupu a současně všechny čtyři kanóny přemístil na břicho trupu, přímo za příďový podvozek. To si ale vyžádalo posunout příďový podvozek až do špice trupu, která nyní nápadně připomínala, díky dvojici čelních vedle sebe umístěných samostatných kruhových lapačů vzduchu pohonných jednotek, hlaveň dvouhlavňové brokovnice, a zároveň za jeho šachtu umístit speciální výsuvné štítky. Ty chránily hlavně kanónů před štěrkem vrhaným příďovým podvozkem proti břichu trupu v průběhu rolování, vzletu a přistání. Kanóny letounu typu Il-40P mělo být navíc možné sklápět pod úhlem 25° směrem dolů, což mělo umožňovat postřelovat cíl po delší dobu. Prototyp tohoto modelu ale nakonec obdržel pevnou (nepohyblivou) instalaci ofenzivní kanónové výzbroje. Kromě výše uvedeného Iljušin letoun typu Il-40P opatřil silnějšími 3 250 kp motory typu RD-9V. To přitom umožnilo zvýšit standardní nosnost podvěsné výzbroje z 400 kg na 1 000 kg a max. bojovou nosnost z 1 000 kg na 1 400 kg, jak požadovalo VVS. Práce na projektu takto radikálně modifikovaného letounu typu Il-40 (Brawny) zpočátku probíhaly z iniciativy konstrukčního týmu Iljušinovi OKB. Oficiálně byl vývoj modelu Il-40P posvěcen výnosem ze dne 16. října 1954. Zmíněný výnos ale obsahoval též požadavek na zřízení výrobní linky tohoto stroje v prostorách závodu č.168 z Rostova na Donu. Prototyp modelu Il-40P brány prototypové dílny opustil na počátku roku 1955 a do oblak se poprvé vydal dne 14. února toho samého roku. Výsledky závodních zkoušek tohoto stroje byly více než povzbudivé. V jejich průběhu totiž nebyla zaznamenána jakákoliv reakce motorů ani na střelbu ze všech čtyř kanónů najednou ani na odpal neřízených raket typu TRS-212 z křídleních zbraňových závěsníků ve všech letových režimech. Díky většímu rozvoru podvozku byl navíc prototyp modelu Il-40P více stabilní při rolování než prototyp modelu Il-40 (Brawny). Na žádost VVS byl za chodu závodních zkoušek ke hřbetu překrytu pilotní kabiny tohoto stroje připevněn periskop, který pilotovi usnadňoval výhled směrem dozadu. Státní zkoušky prototypu modelu Il-40P se rozeběhly dne 12. října 1955 a byly završeny doporučujícím stanoviskem pro přijetí do výzbroje VVS. Mezitím byl tento stroj zaveden do výrobního programu závodu č.168. To se však neobešlo bez zvládnutí nových výrobních technologií a radikální modernizace výrobního zařízení. Krátce nato ale přišla pro celý program Il-40P tvrdá rána v podobě nové strategie vedení válečného konfliktu. Dle tehdejších stratégů totiž všechny budoucí ozbrojené konflikty měly mít výhradně podobu jaderné války. S jadernými zbraněmi se přitom tehdy počítalo i na taktické úrovni. Jejich dopravu nad území protivníka měly obstarávat, v rámci tzv. prvního úderu, průnikové stíhací-bombardéry, které měly být schopny též vedení aktivního vzdušného boje. S konvenčními útočnými letouny se tedy již vůbec nepočítalo. Dne 13. dubna 1956 byl proto celý program Il-40P s definitivní platností zastaven. Tomu dne 20. dubna téhož roku následovalo nařízení, na jehož základě musely být všechny letky pístových bitevních letounů typu Il-10/-10M (Beast) Sovětského VVS s okamžitou platností rozpuštěny. Do té doby stihlo brány závodu č.168 opustit pouhých pět sériových Il-40P ze 40-ti objednaných. Ke kompletaci těchto pěti strojů byly přitom použity příďové sekce, které zhotovila přímo prototypová dílna OKB S.V. Iljušina.  Po zrušení celého programu Il-40P všech pět sériových exemplářů tohoto stroje putovalo rovnou do šrotu. V okamžiku, kdy padlo rozhodnutí o zrušení programu Il-40P, přitom již probíhaly jejich předávací zkoušky. V železném šrotu samozřejmě skončila i veškerá zásoba rozpracovaných výrobků. Pro bitevní letouny v SSSR toto ale nebyl úplný konec. Protože všechny následující konflikty měly naštěstí konvenční charakter, vývoj této techniky byl zde již na konci 60. let opět obnoven. Prvním proudovým bitevním speciálem Sovětského VVS se tak stal až letoun typu Su-25 (Frogfoot A). Na první sériové exempláře tohoto stroje si ale bojové útvary VVS musely počkat až do roku 1981. Do té doby se Sovětské VVS při vzdušné palebné podpoře pozemních vojsk muselo plně spoléhat na stíhací-bombardovací stroje, které se však pro tuto činnost příliš nehodily, a vrtulníky.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  jeden prototyp a pět sériových strojů

Uživatelé:  žádní

Posádka:    pilot a radista/střelec

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij RD-9V s max. tahem po 2 600 kp / 3 250 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        žádný

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký kolimátor typu PBP-6 (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny) a jeden střelecký zaměřovač typu SPB-40 (jeho instalace se nachází uvnitř kabiny střelce)

                  - průzkumné: jeden fotoaparát pro denní nebo noční snímkování (jeho instalace se nachází v zadní části trupu)

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu Barij

Výzbroj:    čtyři 23 mm kanóny typu AM-23 (TBK-495A) se zásobou 225 nábojů na hlaveň, vestavěné do břicha trupu v oblasti za šachtou příďového podvozku, jeden pohyblivý 23 mm kanón typu NR-23 se zásobou 200 nábojů, instalovaný v ocasním dálkově ovládaném střelišti typu Il-K10 (s elevací +55°, depresí -40° a odměrem ±60°), a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 1 000 kg až 1 400 kg, přepravovaná uvnitř čtyř nevelkých křídelních pumovnic (po jedné pumě o hmotnosti do 100 kg) a na dvou párech vnějších závěsníků (s nosností po 500 kg), umístěných pod vnitřními částmi křídla a pod střední částí trupu (dvě neřízené pumy o hmotnosti 500 kg, 12 neřízených raket typu TRS-82 ráže 82 mm, 8 neřízených raket typu TRS-132 ráže 132 mm nebo dvě PTB)

Poslední úpravy provedeny dne: 20.11.2015