Iljušin Il-40 (‘Brawny’/‘Frosty’)

Typ:  taktický útočný letoun uzpůsobený pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Určení:  ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Historie:  Vývojem nástupce těžce pancéřovaného jednomotorového pístového bitevního letounu typu Il-10 (Beast) byla OKB S.V. Iljušina pověřena již dne 11. března 1947, tedy krátce poté, co byl tento derivát bitevního letounu typu Il-2 (Bark) zařazen do výzbroje VVS. Iljušin přitom na zmíněné zadání odpověděl projektem jednomotorového pístového letounu typu Il-20, který se vyznačoval instalací pilotní kabiny přímo nad pohonnou jednotkou, resp. přímo za vrtulí. Toto řešení sice pilotovi zajistilo vynikající výhled směrem dopředu dolů, letoun typu Il-20 však učinilo velmi nepraktickým strojem. Kromě toho instalace pilotní kabiny nad motorem sebou přinesla vzrůst aerodynamického odporu a hmotnosti proti typu Il-10 (Beast). Díky tomu letoun typu Il-20 za tímto svým předchůdcem zaostával i z hlediska letových výkonů. To vše, spolu s dalšími nedostatky, letounu typu Il-20 znemožnilo překročit prototypové stádium. Jediný prototyp tohoto stroje se přitom do oblak poprvé vydal na konci roku 1948. Sovětské VVS se tedy nadále muselo plně spoléhat na letouny typu Il-10 (Beast). Ty sice disponovaly silným pancéřováním, pro stíhací letouny nové generace, které začaly přicházet k bojovým útvarům na konci 40. let, byly však velmi snadným cílem. Důvodem toho byla malá rychlost. Zatímco rychlost letounu typu Il-10 (Beast) činila 551 km/h, většina stíhacích letounů té doby již byla, díky instalaci proudových motorů, schopna vyvinout rychlost přesahující hodnotu 1 000 km/h. Na konci roku 1951 se proto S.V. Iljušin z vlastní iniciativy pustil do prací na projektu těžce pancéřovaného bitevního letounu s proudovým pohonem. Zmíněný proudový nástupce pístového bitevního letounu typu Il-10 (Beast) vešel ve známost jako Il-40 (Brawny) a již od počátku počítal s dvojicí motorů typu AM-5 z dílny A.A. Mikulina. Tato perspektivní proudová pohonná jednotka původně vzešla z programu stíhacích letounů typu Jak-120 (Jak-25 Flashlight A) a I-360 (MiG-19 Farmer) a na rozdíl od všech předchozích proudových motorů sovětské konstrukce, které se dočkaly sériové výroby, byla opatřena axiálním kompresorem. Instalace axiálního kompresoru a nikoliv kompresoru radiálního přitom motoru typu AM-5 zajistila malé rozměry, nízkou hmotnost, malou spotřebu a vysokou výkonnost. Iljušin letoun typu Il-40 (Brawny) pojal jako dvoumotorový dvoumístný dolnoplošník s šípovým křídlem a klasicky koncipovanými šípovými ocasními plochami. Všechny životně důležité celky, včetně samostatných kabin obou členů posádky (pilota a střelce) a palivových nádrží, umístil do střední části trupu, kterou pojal jako pancéřovou vanu. Pancéřovou ochranu přitom obdržely i pohonné jednotky. Ty se zase nacházely uvnitř protáhlých postranních gondol vetknutých do kořenů křídla. Instalace motorů po stranách pancéřované střední části trupu, poblíž aerodynamického těžiště, přitom zamezovala jejich vyřazení jediným zásahem. Kromě toho letounu typu Il-40 (Brawny) zajistila dobrou ovladatelnost při výpadku jednoho z nich. Úvodní projekt letounu typu Il-40 (Brawny) Iljušin na ministerstvo zaslal v lednu roku 1952. Oficiální zadání na sebe nenechalo dlouho čekat. Tomu se stalo dne 1. února toho samého roku. Díky vynikající organizaci a nemalým zkušenostem s návrhem bitevních letounů práce na pokročilém projektu letounu typu Il-40 (Brawny) postupovaly velmi rychle. Technologická 1:1 maketa tohoto stroje byla dokončena a státní komisi představena po pouhých tři a půl měsících od vypsání oficiálního zadání. Prototyp letounu typu Il-40 (Brawny) brány prototypové dílny opustil v únoru roku 1953 a do oblak se poprvé vydal dne 7. března toho samého roku. První etapa závodních zkoušek tohoto stroje byla zaměřena na prověření výkonnostních parametrů, stability a ovladatelnosti a byla završena kladným hodnocením ze strany zkušebního pilota. V rámci druhé etapy závodních zkoušek byla zase prověřována činnost ofenzivní hlavňové výzbroje v podobě šesti 23 mm kanónů typu NR-23. Ty byly vestavěny přímo do špice trupu. Druhá etapa závodních zkoušek prototypu letounu typu Il-40 (Brawny) probíhala na polygonu Faustovo. Tam byl přitom tento stroj přelétnut na konci března roku 1953. Střelecké zkoušky ale již od počátku provázaly samé problémy. Již při první střelbě totiž náhle zhasly oba dva motory, poté co nasály povýstřelové zplodiny. K této mimořádné události přitom došlo v průběhu střemhlavého sestupu z výšky 5 000 m. Pilotovi se ale tehdy naštěstí podařilo oba motory zavčas znovu nahodit a prototyp letounu typu Il-40 (Brawny) zachránit. Tomu následovaly zkoušky zaměřené na studium vlivu střelby z příďových kanónů na chod pohonných jednotek. Na základě výsledků zmíněných zkoušek byly pro příďové kanóny tohoto stroje navrženy dva typy úsťových brzd a osm typů tlumičů ohně. Vliv střelby z příďových kanónů s instalací úsťových brzd a tlumičů ohně na chod pracujících motorů byl nejprve, počínaje dnem 1. dubna 1953, prověřován na zemi. Záznam distribuce povýstřelových zplodin z ústí hlavní příďových kanónů v průběhu pozemních střeleckých zkoušek přitom zajišťovaly vysokorychlostní kamery. Pozemním střeleckým zkouškám následovaly letové střelecké zkoušky. Letové střelecké zkoušky ale skončily, stejně jako ty pozemní, záporným hodnocením. K tomu, aby zhasly motory, totiž postačovalo vypálit z jednoho kanónu pouhých pět až deset ran. V průběhu zmíněných zkoušek se ale podařilo zjistit též, že má na stabilitu chodu motorů negativní vliv i kolísání teploty a tlaku uvnitř přívodních vzduchových kanálů. Následně se proto do středu pozornosti Iljušina dostal nový 23 mm kanón typu AM-23 (TKB-495A). Ten totiž měl v porovnání s kanónem typu NS-23 o 50% vyšší kadenci (1 300 ran/min). Díky tomu mohl šestici těchto kanónů zastoupit v počtu pouhých čtyř exemplářů. Jeho hmotnost byla navíc v porovnání s kanónem typu NS-23 vyšší o pouhé 4 kg. Konstrukční tým Iljušinovi OKB přitom pro kanóny typu AM-23 (TKB-495A) navrhl speciální deflektor povýstřelových zplodin, který měl podobu komory. Ta byla zhotovena ze žáruvzdorné oceli a byla integrální součástí demontovatelné příďové sekce trupu. Povýstřelové plyny byly do příďové komory nasávány dvojicí uzavíratelných průduchů, které se nacházely v její spodní části. Otevírání dvířek zmíněných průduchů se dělo automaticky se stisknutím spouště kanónů. Vývody povýstřelových zplodin byly umístěny na bocích trupu. Zkoušky kanónů typu AM-23 (TKB-495A) ale již od počátku provázely potíže s iniciací povýstřelových plynů, které byly naakumulovány uvnitř příďové komory, od horka přenášeného od schránek na vystřílené nábojnice a články nábojového pásu. Výbuchy povýstřelových zplodin byly přitom mnohdy tak silné, že zcela zdeformovaly komoru deflektoru. Zmíněný problém se nicméně podařilo poměrně rychle odstranit, a to zavedením ventilace sekce se schránkami na vystřílené nábojnice a instalací úsťových brzd. Výsledky závodních zkoušek takto modifikovaného prototypu letounu typu Il-40 (Brawny) byly více než povzbudivé. Střelbu z příďových kanónů totiž nyní již neprovázely ani problémy se zhášením motorů ani problémy s oslněním pilota. Kladně byla přitom hodnocena i ovladatelnost tohoto stroje při střemhlavém letu, a to jak v konfiguraci s vysunutými, tak i v konfiguraci se zasunutými aerodynamickými brzdami. Na počátku roku 1954 prototyp letounu typu Il-40 (Brawny) obdržel nové motory. Poté, dne 21. ledna téhož roku, byl předán Státnímu zkušebnímu institutu vojenského letectva (GK NII VVS). Dle původních plánů měl být přitom ke státním zkouškám předán již v červenci roku 1953. Tomu ale zabránily výše uvedené problémy se zhášením motorů při střelbě. V průběhu státních zkoušek, které byly završeny dnem 15. března toho samého roku, se podařilo prototyp letounu typu Il-40 (Brawny) rozehnat na 950 km/h ve výšce 1 000 m, resp. na 910 km/h v přízemní výšce. Tyto hodnoty rychlosti byly přitom naměřeny při vzletové hmotnosti 16 200 kg a standardním nákladu pum, který činil 400 kg. Operační rádius prototypu letounu typu Il-40 (Brawny) v konfiguraci s max. vzletovou hmotností, která činila 17 275 kg, a dvojicí PTB v podvěsu byl stanoven na 270 km. Pilotáž tohoto stroje byla shledána za bezproblémovou i při max. povolené rychlosti (M=0,89). A nejen to. S letounem typu Il-40 (Brawny) bylo dokonce možné provádět i některé akrobatické figury. Svého předchůdce v podobě letounu typu Il-10 (Beast), ve verzi Il-10M (Beast), tento stroj znatelně překonával max. rychlostí, rychlostním rozsahem, stoupavostí, operační letovou výškou, nosností pum i palebnou silou hlavňové výzbroje. Díky lepší ovladatelnosti a stabilitě při útocích na pozemní cíle s ním bylo navíc možné přesněji mířit. Vzhledem k relativně malému zpětnému rázu střelba ze všech čtyř kanónů najednou neměla na ovladatelnost letounu typu Il-40 (Brawny) žádný vliv. V průběhu státních zkoušek byly samozřejmě prováděny i pumové útoky, a to jak při střemhlavém letu (pod úhlem 30° až 50°), tak i při horizontálním letu (ve výšce 300 m rychlostí 700 km/h). Součástí státních zkoušek letounu typu Il-40 (Brawny) se ale staly též cvičné střety s podzvukovými proudovými stíhači typu MiG-15bis (Fagot) a MiG-17 (Fresco). Z nich vyplynulo, že je tento stroj obtížně zaměřitelným cílem, neboť disponuje vysokou vertikální i horizontální rychlostí a, díky instalaci efektních aerodynamických brzd, velkým rychlostním rozsahem a výbornou obratností. Státní zkoušky letounu typu Il-40 (Brawny) se ale neobešly též bez problémů. V průběhu státních zkoušek bylo totiž zjištěno, že střelba ze všech čtyř kanónů najednou při náklonu vede k výpadku jednoho z motorů, popř. výrazné ztrátě jeho tahu a vzrůstu teploty jeho výtokových plynů nad přípustnou hodnotu. Tento zásadní nedostatek přitom vyplul na povrch teprve až nyní, protože při závodních zkouškách se z příďových kanónů pálilo jenom při letu bez náklonu. I přesto státní zkoušky letounu typu Il-40 (Brawny) zakončilo doporučující stanovisko pro přijetí do řadové služby. Příslušná závěrečná zpráva byla přitom podepsána dne 22. dubna 1954. Vzorem pro sériový model se ale nakonec stal až prototyp druhý. Ten vešel ve známost jako Il-40P a od prototypu prvního se v mnohém odlišoval. Protože prototyp první sužovaly, jak již bylo řečeno, potíže se zhášením motorů po nasátí kanónových zplodin, u prototypu Il-40P Iljušin přívody vzduchu pohonných jednotek protáhl až na samou špici trupu, čímž získala neobvyklou vizáž hlavně dvouhlavňové brokovnice, a současně všechny čtyři kanóny přemístil na břicho trupu, přímo za příďový podvozek. Práce na projektu takto radikálně modifikovaného letounu typu Il-40 (Brawny) zpočátku probíhaly z iniciativy konstrukčního týmu Iljušinovi OKB. Oficiálně byl vývoj modelu Il-40P posvěcen výnosem ze dne 16. října 1954. Zmíněný výnos ale obsahoval též požadavek na zřízení výrobní linky tohoto stroje v prostorách závodu č.168 z Rostova na Donu. Po ukončení státních zkoušek první prototyp letounu typu Il-40 (Brawny) již létal jen příležitostně. Dne 30. června 1956 byl však, spolu s prototypem nadzvukového frontového bombardéru typu Il-54 (Blowlamp) a prototypem turbovrtulového námořního bitevního letounu typu Tu-91 (Boot), prezentován americké vojenské delegaci na letišti Kubinka.

Popis (model Il-40):  Podzvukový proudový taktický útočný letoun typu Il-40 byl řešen celokovový dvoumístný dvoumotorový dolnoplošník s šípovým křídlem a klasicky koncipovanými šípovými ocasními plochami. Trup tohoto stroje se sestával ze tří částí, a to příďové, střední a záďové. Příďová část trupu měla ogivální profil a kromě šachty příďového podvozku ukrývala též část palubního vybavení a šestici 23 mm kanónů typu NR-23 se zásobou 150 nábojů na hlaveň. Jejich hlavně ústily přímo nad zaoblenou špicí. Střední část trupu letounu typu Il-40 měla podobu pancéřové „vany“ s tloušťkou 3 až 8 mm a ukrývala dvě samostatné nepřetlakové kabiny posádky, palivové nádrže, část spojovacího vybavení a některé komponenty elektrického systému. Zatímco v čele pancéřové vany střední části trupu letounu typu Il-40 se nacházela pilotní kabina, na její zádi byla umístěna samostatná kabina střelce-radisty. Přímo mezi oběma kabinami posádky se nacházela instalace šesti palivových nádrží s celkovým objemem 4 285 l. Oba členové posádky tohoto stroje seděli zády k sobě, pilot čelem proti směru letu a střelec čelem po směru letu. Kabiny obou členů posádky letounu typu Il-40 byly opatřeny dvoudílnými hranatými překryty a ukrývaly vystřelovací sedačky. Zatímco vystřelovací sedačka pilota opouštěla kabinu pod úhlem 16° směrem dozadu, sedačka střelce pod úhlem 9° směrem dopředu. K nouzovému odhozu překrytů kabin přitom sloužily hned dva nezávislé systémy, a to pneumatický a elektrický. Zatímco k aktivaci pneumatického systému pro odhoz překrytů kabin posádky docházelo zcela automaticky při aktivaci katapultáže, elektrický nouzový systém bylo možné aktivovat stisknutím tlačítka na přístrojové desce. Do čelního okénka čelního štítku překrytu pilotní kabiny letounu typu Il-40 bylo vetknuto neprůstřelné sklo s tloušťkou 124 mm. Tloušťka postranních okének čelního štítku pilotní kabiny tohoto stroje činila 68 mm. Neprůstřelná skla doplňovala 10 mm čelní pancéřová přepážka, která oddělovala střední část trupu od příďové. Z vrchu a ze zadu byl pilot chráněn pancéřovými pláty s tloušťkou 8 mm. Ty doplňovalo pancéřové opěradlo s tloušťkou 16 mm. Tloušťka pancéřové ochrany kabiny střelce se pohybovala od 4 mm do 10 mm. Celková hmotnost pancéřové ochrany, včetně neprůstřelných skel, přitom činila 1 918 kg. Ocasní část trupu letounu typu Il-40 ukrývala některé speciální vybavení a nesla ocasní plochy a tři hydraulicky ovládané aerodynamické brzdy, dvě postranní a jednu břišní. Aerodynamické brzdy letounu typu Il-40 měly perforovaný povrch a jejich max. úhel vychýlení činil 50°. Zatímco postranní aerodynamické brzdy se vyklápěly po směru letu, břišní aerodynamická brzda se rozevírala proti směru letu. Aerodynamické brzdy tohoto stroje sloužily ke zlepšování obratnosti při letu v malých výškách a v neposlední řadě též k brzdění při střemhlavém letu. Do zakončení ocasní části trupu letounu typu Il-40 byla vetknuta dálkově ovládaná (z kabiny střelce) střelecká věž typu Il-K10. Ta sloužila k obraně před vzdušným napadením ze zadní polosféry a v neposlední řadě též k postřelování pozemních cílů v průběhu odletu z cílové oblasti. Zmíněná věž měla elektro-hydraulický pohon a byla osazena jedním pohyblivým 23 mm kanónem typu NR-23. Ten byl opatřen zásobníkem na 200 nábojů a disponoval elevací ±55° a depresí ±40°. Zatímco v horizontální rovině se dokázal otáčet rychlostí 42°/sec, rychlost otáčení záďového kanónu letounu typu Il-40 ve vertikální rovině činila 38°/sec. Dolnoplošně uspořádané šípové křídlo letounu typu Il-40 bylo řešeno jako dvounosníkové a mělo rozpětí 16,00 m, plochu 52,3 m², úhel šípu náběžné hrany 35° a poměrně tlustý profil. Z technologického hlediska bylo křídlo tohoto stroje možné rozdělit na tři části, a to střední část, která byla integrální s pancéřovanou střední částí trupu, a dvě odnímatelné vnější části. Zatímco na odtokové hraně střední části křídla letounu typu Il-40 se nacházely přistávací klapky, odtokovou hranu vnějších částí křídla tohoto stroje okupovaly štěrbinové vztlakové klapky typu CAGI (modifikované vztlakové klapky typu Fowler) a křidélka. Do kořenů křídla letounu typu Il-40 byly vetnuty protáhlé doutníkovité gondoly pohonných jednotek v podobě 2 700 kp proudových motorů typu AM-5F. Jejich instalace se nacházela přímo mezi oběma křídleními nosníky, v blízkosti aerodynamického těžiště. Právě toto umístění pohonných jednotek nebylo zvoleno náhodou, neboť mělo pozitivní vliv na ovladatelnosti při výpadku jedné z nich. Motory typu AM-5F byly opatřeny přídavným spalováním a využívaly neregulované kruhové lapače vzduchu umístěné v čele motorových gondol a kruhové trysky. Ty se nacházely na zádi motorových gondol, za úrovní odtokové hrany křídla. Tunely, které propojovaly motory s lapači vzduchu a tryskami přitom procházely přímo křídleními nosníky. Vnější boky a břicho pohonných jednotek letounu typu Il-40 bylo chráněno pancéřovými pláty s tloušťkou 4 mm. Uvnitř křídla, vně motorových gondol, se nacházely šachty hlavního podvozku. Jelikož křídlo letounu typu Il-40 mělo poměrně tlustý profil, mezi jeho dvěma nosníky se našlo též místo pro čtveřici malých pumovnic. Ty se nacházely vně podvozkových šachet a byly opatřeny individuálními jednodílnými dvířky s obdélníkovým tvarem. Do každé z nich bylo možné umístit jednu pumu o hmotnosti 100 kg. Pumy větších ráží, popř. neřízené rakety, se zavěšovaly buďto na dva závěsníky, které se nacházely pod střední částí trupu, nebo na dva závěsníky umístěné pod křídlem, přímo mezi podvozkovými šachtami a vnitřním párem pumovnic. Každý z nich měl nosnost 500 kg. Na trupové závěsníky bylo navíc možné umístit přídavné palivové nádrže. Na horní ploše křídla letounu typu Il-40 se nacházela instalace dvou párů nízkých aerodynamických hřebenů. Ty zamezovaly odtrhávání proudnic vzduchu směrem od kořenů. Z konců náběžné hrany křídla tohoto stroje zase vyčnívaly dvě PVD. Ocasní plochy letounu typu Il-40 se sestávaly z jedné lichoběžníkové svislé plochy (SOP), která byla opatřena krátkým předkýlem, a jedné šípové vodorovné plochy (VOP) a zaujímaly vzájemné uspořádání do tvaru kříže. VOP byla tedy uchycena k bokům SOP. Zatímco na odtokové hraně SOP se nacházelo jednodílné směrové kormidlo, odtokovou hranu VOP okupovala v celém rozpětí dvojice výškových kormidel. Na odtokové hraně výškového i obou směrových kormidel se nacházela malá vyvažovací ploška. Ocasní plochy letounu typu Il-40 doplňovala protáhlá nízká břišní kýlovka. Vzletové a přistávací zařízení letounu typu Il-40 tvořil zatahovatelný tříbodový kolový podvozek příďového typu. Zatímco 660 x 285 mm kolo příďového podvozku se zasouvalo (po směru letu) do břicha přední části trupu, brzděná 1 100 x 400 mm kola hlavního podvozku se zatahovala (naležato proti směru letu) do útrob křídla. Šachty hlavního podvozku tohoto stroje byly přitom opatřeny polokapkovitými kyty, které vystupovaly z obrysu spodní plochy křídla.

Verze:

Il-40 (Brawny) – původní výše popsaná modifikace letounu typu Il-40 (Brawny) s instalací 2 700 kp motorů typu AM-5F uvnitř postranních gondol, vstupů vzduchu pohonných jednotek na bocích trupu, na úrovni pilotní kabiny, a kanónové výzbroje ve špici trupu. Jediný prototyp tohoto modelu poprvé vzlétl dne 7. března 1953.

Il-40P – pokročilá modifikace letounu typu Il-40 (Brawny) s instalací silnějších 3 250 kp motorů typu RD-9V uvnitř postranních gondol, vstupů vzduchu pohonných jednotek v čele trupu a kanónové výzbroje na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku. Tento model byl postaven v jednom prototypu, který poprvé vzlétl dne 14. února 1955, a pěti sériových exemplářích. viz. samostatný text

Il-40K – speciální dělostřelecká pozorovací a taktická průzkumná modifikace letounu typu Il-40P. Uvnitř kompletně zasklené zaoblené špice příďové sekce trupu tohoto modelu se nacházela pancéřovaná kabina třetího člena posádky, navigátora. Čelní a spodní postranní okénka kabiny navigátora byla přitom osazena neprůstřelnými skly. Vestavba kabiny navigátora do špice trupu si ale vyžádala přemístit kanóny z břicha přídě trupu do prostoru křídelních pumovnic a zároveň zkrátit přívodní vzduchové kanály pohonných jednotek. Vstupy vzduchu letounu typu Il-40K se přitom nacházely po stranách trupu, na úrovni pilotní kabiny alá Il-40 (Brawny). Jediný prototyp tohoto modelu nebyl dokončen. Do zastavení celého programu Il-40P se však podařilo téměř završit stavbu jeho trupu.

Vyrobeno:  jeden prototyp modelu Il-40, jeden prototyp a pět sériových strojů modelu Il-40P a jeden prototyp modelu Il-40K (jeho stavbu se nepodařilo dokončit)

Uživatelé:  žádní

Il-40

Posádka:    pilot a radista/střelec

Pohon:       dva proudové motory typu Mikulin AM-5F s max. tahem po 2 150 kp / 2 700 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        žádný

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký kolimátor typu PBP-6 (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny) a jeden střelecký zaměřovač typu SPB-40 (jeho instalace se nachází uvnitř kabiny střelce)

                   - průzkumné: jeden fotoaparát pro denní nebo noční snímkování (jeho instalace se nachází v zadní části trupu)

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu Barij

Výzbroj:    šest 23 mm kanónů typu NR-23 se zásobou 150 nábojů na hlaveň nebo čtyři 23 mm kanóny typu AM-23 (TBK-495A) se zásobou 225 nábojů na hlaveň (pozdější úprava), vestavěné do přední části trupu, jeden 23 mm pohyblivý kanón typu NR-23 se zásobou 200 nábojů, instalovaný v ocasním dálkově ovládaném střelišti typu Il-K10 (s elevací +55°, depresí -40° a odměrem ±60°), a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 400 kg až 1 000 kg, přepravovaná uvnitř čtyř nevelkých křídelních pumovnic (po jedné pumě o hmotnosti do 100 kg) a na dvou párech vnějších závěsníků (s nosností po 500 kg), umístěných pod vnitřními částmi křídla a pod střední částí trupu (dvě neřízené pumy o hmotnosti 500 kg, 12 neřízených raket typu TRS-82 ráže 82 mm, 8 neřízených raket typu TRS-132 ráže 132 mm nebo dvě PTB)

Il-40K

Posádka:    pilot, navigátor a radista/střelec

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij RD-9V s max. tahem po 2 600 kp / 3 250 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        žádný

Výzbroj:     čtyři 23 mm kanóny typu AM-23 (TBK-495A), vestavěné do střední části křídla, a jeden 23 mm pohyblivý kanón typu NR-23 se zásobou 200 nábojů, instalovaný v ocasním dálkově ovládaném střelišti typu Il-K10 (s elevací +55°, depresí -40° a odměrem ±60°). Oba trupové závěsníky tohoto modelu jsou vyhrazeny pro PTB.

* pouze vypočtený odhad

Poslední úpravy provedeny dne: 20.11.2015