Iljušin Il-28U (‘Mascot’) [‘Type 30’]

Typ:  neozbrojená cvičná modifikace lehkého frontového bombardovacího letounu typu Il-28 (Beagle)

Určení:  výuka bojových pilotů a posluchačů leteckých škol techniky létání, ovládání letounu, bojových manévrů a letu ve formacích v rámci přeškolování na bojové letouny řady Il-28 (Beagle), kondiční létání řadových pilotů letounů řady Il-28 (Beagle) a výuka radistů letounů řady Il-28 (Beagle)

Odlišnosti od letounu Il-28 (Beagle):

- nová konstrukce přední části trupu v oblasti před pilotní kabinou. Zatímco zaoblená špice trupu modelu Il-28 je kompletně zasklena a ukrývá pracoviště navigátora-bombometčíka, příďová sekce trupu tohoto modelu je opatřena o poznání méně robustní zaoblenou „plechovou“ špicí, nad kterou vystupuje široký kryt kabiny druhého pilota-instruktora nepodobný krytu pilotní kabiny dopravního letounu. Zasklení kabiny instruktora se přitom sestává z jednoho čelního okénka s tvarem šestiúhelníku osazeného opticky čistým srážce s ptákem odolným sklem, tří párů postranních lichoběžníkových okének a dvou obdélníkových hřbetních okének. Ta hřbetní jsou vetknuta do jednodílného výklopného (směrem doprava) vstupu.

- instalace modifikované přístrojové desky uvnitř pilotní kabiny nyní ukrývající pracoviště žáka – do pilotní přístrojové desky tohoto modelu je vetknut výřez, který usnadňuje komunikaci mezi žákem a instruktorem (tento zásah do přístrojové desky si ale vyžádal přesunout některé přístroje)

- instalace plně zdvojeného řízení

- absence obou příďových 23 mm kanónů typu NR-23, ocasní obranné střelecké věže typu Il-K6 (její instalaci nahradil polokulovitý „plechový“ kryt s poloměrem 550 mm a 200 kg balastní zátěž), bombardovacího i obou střeleckých zaměřovačů, pumových závěsníků, radiolokátoru (v této souvislosti rozměrný polokapkovitý dielektrický kryt nacházející se na břichu trupu, v oblasti za šachtou příďového podvozku, nahradil potah), rádiovýškoměru typu RV-10 (v této souvislosti ze spodní plochy křídla, v oblasti mezi trupem a motorovými gondolami, zmizel vnitřní pár dipólových antén), pancéřové ochrany a systému pro přeplňování palivových nádrží inertním plynem

- menší vnitřní zásoba paliva (6 600 l na místo 7 908 l)

- instalace radiostanice typu RSIU-3B na místo typu RSIU-5

Historie:  V době vzniku proudového frontového bombardéru typu Il-28 (Beagle) měli všichni sovětští piloti zkušenosti pouze s pilotáží bombardovacích letounů s pístovým pohonem. Zavádění tohoto převratného stroje k bojovým útvarům VVS a VMF se proto nemohlo obejít bez cvičné modifikace se zdvojeným řízením. Z tohoto důvodu se práce na projektu cvičného Il-28 (Beagle), který vešel ve známost jako Il-28U (Mascot), rozeběhly už v září roku 1949, tj. ještě před zahájením výroby. Projektové práce na toto téma postupovaly velmi rychle. Pokročilý vývojový projekt cvičného Il-28U (Mascot) byl šéfkonstruktérem Iljušinovi OKB schválen již dne 14. října toho samého roku, tj. před stanoveným termínem. Dle zadání totiž práce na projektu tohoto stroje měly být završeny nejpozději v listopadu roku 1949. Iljušin přitom u letounu typu Il-28U (Mascot) druhou pilotní kabinu umístil do špice trupu na místo kabiny navigátora a opatřil ji překrytem vystupujícím nad „plechovou“ špici trupu nepodobným překrytu pilotní kabiny dopravních letounů. Zde se nacházelo pracoviště instruktora. Naproti tomu žák seděl ve standardní pilotní kabině nacházející se pod hřbetním polokapkovitým překrytem. Obě pilotní kabiny cvičného Il-28U (Mascot) byly uspořádány stupňovině. To zajišťovalo stejně dobrý výhled z kabiny instruktora jako z kabiny žáka. Protože měl tento model sloužit výhradně k pilotnímu výcviku, postrádal ofenzivní i defenzivní výzbroj, včetně zaměřovacího vybavení. Záďová kabina radisty-střelce však zůstala zachována. Díky tomu bylo letoun typu Il-28U (Mascot) možné využívat též k výcviku radistů. První prototyp tohoto modelu vznikl konverzí sériového Il-28 (Beagle) z produkce moskevského závodu č.30. Zmíněný stroj přitom prototypová dílna Iljušinovi OKB převzala dne 21. února 1950. Konverze sériového Il-28 (Beagle) na prototyp neozbrojeného cvičného speciálu typu Il-28U (Mascot) zabrala necelý měsíc. Do oblak se tento stroj poprvé vydal dne 18. března toho samého roku. Krátce nato se do zkušebního programu zapojil též prototyp druhý (rudá 22). Z hlediska výkonnosti a ovladatelnosti se cvičný Il-28U (Mascot) od bojového Il-28 (Beagle) příliš nelišil. Měl však významně vyšší stoupavost. Letoun typu Il-28U (Mascot) byl stabilní v celé letové obálce a byl schopen vykonávat všechny manévry, které svedl bojový model Il-28 (Beagle). Pilotáž tohoto stroje z předního kokpitu byla stejně bezproblémová jako z kokpitu zadního. Závodní zkoušky letounu typu Il-28U (Mascot) se podařilo úspěšně završit dne 30. března 1950. Poté byl jeden z tohoto prototypů zapůjčen 45. BAP (pluk bombardovacích letounů) 56. TBAD (divize těžkých bombardovacích letounů) Moskevského vojenského okruhu s domovskou základnou Migalovo, prvnímu pluku přezbrojenému z pístových bombardérů na proudové letouny typu Il-28 (Beagle). To přitom zmíněnému pluku umožnilo dosáhnout operační způsobilosti ještě před prvomájovou přehlídkou konající se na Rudém náměstí. Té se pak zúčastnily jak bojové Il-28 (Beagle) ze stavu 45. BAP, tak i zapůjčený prototyp. Poté byl jeden z prototypů letounu typu Il-28U (Mascot) předán Státnímu zkušebnímu institutu vojenského letectva (GK NII VVS), za účelem realizace státních zkoušek. Státními zkouškami tento stroj úspěšně prošel mezi 13. a 27. květnem roku 1950. Produkcí cvičného Il-28U (Mascot) byl pověřen, výnosem ze dne 21. července toho samého roku, moskevský závod č.30. Jeho brány přitom opustilo, v letech 1950 až 1955, celkem 1 405 těchto strojů, z toho 8 v roce 1950, 104 v roce 1951, 110 v roce 1952, 310 v roce 1953, 600 v roce 1954 a 273 v roce 1955. Dalších 187 letounů typu Il-28U (Mascot) bylo postaveno, pod označením HJ-5 čínským závodem č.122 z Harbinu. První exemplář čínského modelu HJ-5, který vznikl bez vyjednání příslušné licence, přitom poprvé vzlétl dne 12. prosince 1970. Provozovatelem cvičných letounů typu Il-28U (Mascot) se stalo VVS, VMF i Aeroflot. Zatímco VVS své první Il-28U (Mascot) převzalo již v roce 1950, součástí letadlového parku VMF se tyto stroje staly v říjnu roku 1951. Naproti tomu Aeroflotu byl první letoun typu Il-28U (Mascot) předán až v roce 1954. Cvičné speciály typu Il-28U (Mascot) provozovaly nejen letecké školy, ale i řadové útvary. Ke každé letce každého regimentu provozujícího letouny řady Il-28 (Beagle) byl tento model obvykle přidělen v počtu jednoho nebo dvou exemplářů. Zpočátku ale přeškolování řadových pilotů na typ Il-28 (Beagle) za pomoci cvičných speciálů typu Il-28U (Mascot) probíhalo přímo u výrobních závodů. Prvním provozovatelem letounů typu Il-28U (Mascot) se stalo 4. CPB i PLS (centrum bojové přípravy) z Lipecka. Jako první z leteckých škol VVS tyto stroje převzala Engelská vojenská škola pilotů M.M. Raskova, která byla v roce 1954 přesunuta na letiště Tambov-Centralnyj. V této souvislosti byla přejmenována na Tambovské vyšší vojenské letecké učiliště pilotů (TVVAUL). První útvarem VMF provozujícím proudové letouny typu Il-28U (Mascot) se zase stal 943. MTAP (mino-torpédový letecký pluk). Zpočátku byl výcvik pilotů letounů typu Il-28 (Beagle) dvoustupňový. Nejprve přitom kadeti leteckých škol absolvovali kurz na pístovém cvičném letounu typu UTB-2, který nebyl ničím jiným, než derivátem druhoválečného bombardéru typu Tu-2S (Bat). Teprve až poté přecházeli na proudový Il-28U (Mascot). Letouny typu UTB-2 byly nicméně již v roce 1954 vyřazeny. Důvodem toho se stala skutečnost, že již šlo o beznadějně morálně zastaralou techniku. Poté měly poslání těchto strojů převzít letouny typu Jak-200/-210. Vývoj tohoto pístového stroje ale nakonec nepřekročil prototypové stádium. Důvodem toho se staly úspory. Od roku 1954 proto kadeti leteckých škol již od počátku létaly na proudových Il-28U (Mascot). Letouny typu Il-28U (Mascot) se staly též součástí letadlového parku Omské vojenské školy pilotů, Stalingradské vojenské školy pilotů, Orenburgského vyššího vojenského leteckého učiliště pilotů (OVVAUL) a Barnaulského vyššího vojenského leteckého učiliště pilotů (BVVAUL) a 29. OUTAP (samostatný výcvikový letecký regiment). BVVAUL přitom letouny typu Il-28U (Mascot) provozoval až do roku 1978. Poté byl „přezbrojen“ na importované jednomotorové proudové cvičné letouny typu L-29 Delfín (Maya) československé výroby. U TVVAUL se tyto stroje udržely v provozu dokonce až do roku 1986, kdy byly nahrazeny letouny typu Tu-134UBL (Crusty B). Výcvik námořní pilotů letounů typu Il-28 (Beagle) zase zajišťovalo, od roku 1952, Vojenské námořní mino-torpédové letecké učiliště (VMMTAU) z Nikolajeva. Zmíněné učiliště využívalo letiště Kulbakino a tvořilo základ 33. CBP i PLS (Centrum bojové přípravy) J.N. Preobraženského.

Verze:

Il-28U (prototyp) – prototypová modifikace letounu typu Il-28U (Mascot). Oba exempláře tohoto modelu vznikly konverzí sériových Il-28 (Beagle). První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 18. března 1950.

Il-28U (sériový) – sériová modifikace letounu typu Il-28U (Mascot). Tento model byl postaven, v letech 1950 až 1955, v počtu 1 405 exemplářů.

kabina žáka

kabina instruktora

kabina radisty

Il-28U (speciální) – speciální modifikace letounu typu Il-28U (Mascot) určená k výcviku pilotů v nouzovém opouštění pilotní kabiny za pomoci vystřelovací sedačky. Tento model vzešel ze zadání ze dne 10. prosince 1953 a představoval přímou reakci na skutečnost, že řada tehdejších sovětských pilotů měla k vystřelovacím sedačkám značnou nedůvěrou. Důvodem toho se stala série nepříliš povedených katapultáží, které skončily zraněním pilota. Všechny tyto incidenty se navíc udály v průběhu letu v malých výškách nebo v průběhu přistávacího manévru, tedy ve výškách, ve kterých dochází k mimořádným událostem vyžadujícím okamžité opuštění kokpitu nejčastěji. Výrobní podklady k tomuto modelu Iljušin závodu č.30 předal dne 5. března 1954. Zda byly ve verzi určené k výcviku použití vystřelovací sedačky dokončeny nějaké sériové Il-28U (Mascot), není bohužel známo.

Vyrobeno:  SSSR: dva prototypy (oba vznikly konverzí sériových Il-28) a 1 405 sériových strojů; ČLR: 187 sériových strojů

Uživatelé:  Afghánistán, Bulharsko (2 ks), ČLR (22 ks), ČSSR (7 ks), Egypt, Indonésie (8 ks), Irák (2+ ks), Maďarsko, NDR (1 ks), Polsko (16 ks), Rumunsko (6 ks), Severní Vietnam (2 ks) a SSSR

Il-28U (prototyp)

Posádka:    pilot/žák a pilot/instruktor, popř. ještě radista/žák

Pohon:       dva proudové motory typu Klimov VK-1 s max. tahem po 2 700 kp

Radar:        žádný

Vybavení:  - zaměřovací: žádné

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu Barij-M (toto zařízení využívá jednu drobnou tyčovou anténu nacházející se na břichu zadní části trupu, na úrovni VOP)

Výzbroj:     žádná

Il-28U (sériový)

Posádka:    pilot/žák a pilot/instruktor, popř. ještě radista/žák

Pohon:       dva proudové motory typu Klimov VK-1 nebo VK-1A s max. tahem po 2 700 kp

Radar:        žádný

Vybavení:   - zaměřovací: žádné

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu Barij-M (toto zařízení využívá jednu drobnou tyčovou anténu nacházející se na břichu zadní části trupu, na úrovni VOP)

Výzbroj:     žádná

Poslední úpravy provedeny dne: 10.1.2016