Iljušin Il-28Š (‘Beagle’)

Typ:  taktická útočná modifikace lehkého frontového bombardovacího letounu typu Il-28 (Beagle)

Určení:  ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Odlišnosti od letounu Il-28 (Beagle):

- instalace šesti párů zbraňových závěsníků typu BD3-U pod křídlem (jeden mezi trupem a motorovými gondolami a pět vně motorových gondol) – na ty lze umístit neřízené rakety a pumy

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o raketové bloky typu UB-16-57, neřízené rakety typu S-24 a nové typy neřízených pum

Historie:  První útočné pro ničení pozemních cílů v rámci přímé palebné podpory pozemních jednotek uzpůsobené verze lehkého podzvukového frontového bombardovacího letounu typu Il-28 (Beagle) vznikly již v letech 1952 až 1953. Zatímco pod křídlo jedné z nich bylo možné umístit šest 190 mm neřízených raket typu TRS-190 Strela, součástí zbraňového systému té druhé se stalo šest 212 mm neřízených raket typu ARS-212 Ovod (S-21). Vývoj ani jedné z obou zmíněných bitevních verzí letounu typu Il-28 (Beagle) ale nakonec nepřekročil prototypové stádium. Ideu bitevní verze tohoto legendárního stroje Iljušin opět oprášil na konci 50. let. Tehdy přitom spatřil světlo světa projekt modifikace letounu typu Il-28 (Beagle) s instalací 20-ti násobné raketnice uvnitř pumovnice namířené směrem dolů pod mírným sklonem směrem dozadu. Z trupové raketnice tohoto modelu přitom měly být odpalovány salvy neřízených raket s průbojnou hlavicí. Jeho posádka se měla sestávat pouze ze dvou osob. Z posádky bitevního Il-28 (Beagle) Iljušin konkrétně vyloučil navigátora. Důvodem k instalaci raketnice do útrob pumovnice se přitom stala skutečnost, že nezvyšovala aerodynamický odpor. Projekt takto modifikovaného letounu typu Il-28 (Beagle) ale nakonec neopustil ani rýsovací prkno. Zmíněný projekt totiž neřešil problémy s odvodem spalin raketových motorů startujících neřízených raket. Odpal salvy neřízených raket z trupové pumovnice by proto zajisté vedl k úplné ztrátě ovladatelnosti. Opět do popředí zájmu se letoun typu Il-28 (Beagle) v roli speciálu pro přímou palebnou podporu pozemních jednotek dostal v roce 1967. Podmětem k tomu se stalo razantní zhoršení vztahů s ČLR, které nakonec, v březnu roku 1969, vyústilo příhraničním ozbrojeným konfliktem. Protože se VVS bylo nuceno v polovině 50. let vzdát všech bitevních letounů (dle prognóz tehdejších vojenských plánovačů měly všechny budoucí konflikty mít podobu jaderné války), pro přímou palebnou podporu pozemních jednotek tehdy mohlo použít pouze nadzvukové stíhací-bombardéry řady Su-7B (Fitter A). Ty ale byly navrženy pro útoky na pozemní cíle za pomoci taktické jaderné pumy v rámci tzv. prvního úderu a pro působení v roli bitevního letounu se vůbec nehodily. Důvodem toho byla nízká nosnost výzbroje (dvě 500 kg pumy nebo dva raketové bloky), malý dolet, špatný výhled z kabiny pilota, absence pancéřové ochrany, příliš vysoká rychlost (to značně komplikovalo vyhledávání pozemních bodových cílů), primitivní avionické vybavení a vysoké nároky na délku a kvalitu vzletové a přistávací dráhy. To vše koneckonců potvrdilo neslavné nasazení těchto strojů v tzv. šestidenní válce. Specifikace na bitevní verzi letounu typu Il-28 (Beagle) byly přitom vypsány na jaře roku 1967. Protože měl požadovaný model, který vešel ve známost jako Il-28Š (Beagle), mít v porovnání s letounem typu Su-7B (Fitter A) 2 x a 3 x vyšší nosnost podvěsné výzbroje při shodném operačním poloměru, konstrukční tým Iljušinovi OKB pod jeho křídlo umístil šest párů zbraňových závěsníků. Ty soužily zejména k přepravě neřízené raketové výzbroje. Konkrétně přitom šlo o raketové bloky typu UB-16-57 a těžké neřízené rakety typu S-24. Na křídelních závěsních letounu typu Il-28Š (Beagle) bylo ale možné přepravovat též neřízené pumy. Oba prototypy tohoto modelu (rudá 01 a 02) vznikly konverzí sériových Il-28 (Beagle). Letové zkoušky prototypů bitevního speciálu typu Il-28Š se rozeběhly v roce 1967. Max. rychlost tohoto modelu přitom činila 810 km/h, resp. 600 km/h ve výškách pod 200 m. Díky značnému aerodynamickému odporu podvěsné výzbroje byla ale spotřeba paliva bitevního speciálu typu Il-28Š (Beagle) v malých výškách v porovnání se standardním bombardovacím Il-28 (Beagle) o 30% až 50% vyšší. Operační rádius tohoto modelu s 12-ti raketovými bloky typu UB-16-57 v podvěsu se proto pohyboval na hranici pouhých 295 km. To však nebylo méně než u letounu typu Su-7B (Fitter A). Přestože se instalace zbraňových závěsníků nacházela po obou stranách motorových gondol, střelbu z raketových bloků neprovázely potíže s pumpováním nebo dokonce zhášením pohonných jednotek. Pilotáž tohoto stroje v malých výškách rovněž nečinila větší problémy. Státní zkoušky bitevního speciálu typu Il-28Š (Beagle) se rozeběhly v říjnu toho samého roku. Ty ale zakončilo záporné hodnocení. Jedním z důvodů toho byla nedostatečná pancéřová ochrana kabiny posádky a životně důležitých celků. Tím dalším se stala skutečnost, že tento model neřešil nouzové opuštění kabin posádky v malých výškách. Z tohoto důvodu nakonec, na počátku 70. let, konverzí na bitevní speciál typu Il-28Š (Beagle) prošel, v prostorách leteckých opravárenských závodů VVS, jen nevelký počet uskladněných bombardovacích Il-28 (Beagle). Původní plány přitom počítaly až se 300 bitevními Il-28Š (Beagle). Provozovatelem bitevních speciálů typu Il-28Š (Beagle) se stal 733. BAP (bombardovací letecký regiment) s domovskou základnou Domna Transbajkalského vojenského okruhu a 277. BAP s domovskou základnou Churba Dálnovýchodního vojenského okruhu.

Verze:  -

Vyrobeno:  dva prototypy a neznámý počet operačních strojů (všechny exempláře tohoto modelu vznikly konverzí sériových Il-28)

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    pilot, navigátor/bombometčík a střelec/radista

Pohon:       dva proudové motory typu Klimov VK-1A  s max. tahem po 2 700 kp

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor s kruhovým výhledem typu PSBN-M (Mushroom), instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku. Tento typ radiolokátoru slouží k navigaci a vyhledávání rozměrných pozemních cílů. Rozlehlý průmyslový objekt je přitom schopen identifikovat na vzdálenost 100 km, velké hladinové plavidlo na vzdálenost 40 až 50 km, železniční most na vzdálenost 30 až 50 km, velký tok na vzdálenost 30 až 40 km.

Výzbroj:    dva 23 mm kanóny typu NR-23 se zásobou 100 nábojů na hlaveň, vestavěné do boků přední části trupu, dva pohyblivé kanóny toho samého typu s odměrem ±70°, elevací +60°, depresí -40° a zásobou 225 nábojů na hlaveň, instalované v ocasním střelišti typu Il-K6, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 1 000 až 3 000 kg, přepravovaná uvnitř trupové pumovnice a na dvanácti závěsnících nacházejících se pod křídlem – raketové bloky typu UB-16-57 (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 12 ks), 240 mm neřízené protizemní rakety typu S-24 (max. 6 ks), 500 kg pumy typu FAB-500M-62 a FAB-500Š, 250 kg pumy typu FAB-250M-54, FAB-250M-62, OFAB-250Š a OFAB-250ŠN, kazetové pumy typu RBK-250 a zápalné nádrže typu ZB-500*

* dle některých zdrojů se součástí zbraňového systému tohoto modelu staly též kanónové kontejnery typu UPK-23-250 (jeden 23 mm dvouhlavňový kanón typu GŠ-23L se zásobou 250 nábojů)

Poslední úpravy provedeny dne: 10.1.2016