Iljušin Il-28/-28R (vlekač vzdušných terčů z NDR)

Typ:  speciální modifikace lehkého frontového bombardovacího letounu typu Il-28 (Beagle) zastávající roli vlečného stroje

Určení:  vlekání rukávových terčů při výcviku obsluh pozemních protiletadlových dělostřeleckých systémů a stíhacích pilotů

Odlišnosti od letounu Il-28 (Beagle):

- absence výzbroje, včetně obou příďových i záďových kanónů

- instalace odnímatelného navijáku s 2 000 m dlouhým vlečným lanem vzdušného terče uvnitř trupové pumovnice

- instalace malého válečku na břichu trupu, přímo za pumovnicí (ten chrání potah trupu před poškozením k důsledku oděru vlečným lanem)

Historie:  Zpočátku vzdušné síly NDR (LSK/LV = Luftstreitkräfte und Luftverteidigung der Deutschen Demokratischen Republik) k vlekání vzdušných terčů při výcviku obsluh pozemních protiletadlových dělostřeleckých systémů a stíhacích pilotů používalo jednomotorové podzvukové stíhací letouny typu MiG-17 (Fresco). Jelikož tyto stroje nebylo možné považovat za plně vyhovující, v červnu roku 1959 byly pro tyto účely ze stavu Sovětského VVS uvolněny dva nadbytečné dvoumotorové podzvukové frontové bombardéry typu Il-28 (Beagle). První čtyři východoněmečtí piloti byli na tento stroj přeškoleni v Cottbusu mezi 1. únorem a 4. březnem toho samého roku. Současně prošla trojice radistů a dvojice navigátorů teoretickou přípravou u 11. ORAP (samostatný průzkumný letecký pluk) Skupiny sovětských vojsk v Německu (GSOVG) s domovskou základnou Neu-Welzow. Provozovatelem obou zmíněných letounů se stala ZDK/1 (letka vlečných letounů). Plné operační způsobilosti přitom zmíněná letka dosáhla na jaře roku 1960. Rok nato Sověti LSK/LV dodali též jeden cvičný Il-28U (Mascot). Ten však nesloužil k vlekání vzdušných terčů, ale k výcviku pilotů. V listopadu roku 1961 se flotila ZDK/1 rozrostla o čtveřici původně průzkumných Il-28R (Beagle). I v tomto případě šlo o vyřazené letouny ze stavu Sovětského VVS (dva z nich předtím zastávaly roli vzdušné zkušebny motoru typu Pirna 014 dopravního letounu typu Baade 152). To umožnilo ZDK/1 přetransformovat v ZDS 21 (eskadra vlečných letounů). Tomu v roce 1962 následovala ještě dodávka pěti „olétaných“ letounů typu Il-28 (Beagle). Všech jedenáct letounů typu Il-28/-28R (Beagle) LSK/LV využívalo k vlekání rukávových terčů s průměrem cca 1 m a délkou cca 8 m. Zmíněný terč byl zhotoven z tkaniny. Pokud byl ale využíván k výcviku obsluh dělostřeleckých systémů s radiolokačním zaměřovačem (typ S-60), do jeho nitra byly umisťovány hliníkové kužele. Výše popsaný rukávový terč byl připojen k 2 000 m dlouhému ocelovému lanu. Naviják, na kterém bylo zmíněné lano navinuto, byl uchycen ke standardním pumovým závěsníkům nacházejícím se uvnitř trupové pumovnice. V útrobách trupové pumovnice byl přepravován i vlastní terč. Aktivaci odvinutí vlečného lana s terčem měl na starosti navigátor. Ještě předtím, než tak učinil, ale pilot vysunul vztlakové klapky a snížil rychlost letounu na 280 km/h. Jinak by hrozilo jeho udržení nebo roztržení. Plné rozvinutí vzdušného terče zabralo okolo dvou až tří minut. V průběhu celé mise byl terč monitorován pozorovatelem, který seděl v záďové kabině střelce. Po ukončení mise byl vzdušný terč i s vlečným lanem odhozen. To bylo možné realizovat buďto za pomoci pneumatického systému nebo záložního pyrotechnického systému. Odhozené vlečné lano i s terčem bylo možné po přistání opět navinout na naviják a znovu použít. Zvláštností východoněmeckých Il-28/-28R (Beagle) se stala skutečnost, že jejich výsostné znaky měly podobu rozměrných obtisků, které byly nalepeny na pozici původních jinak plně zachovaných sovětských výsostných znaků. Střelby na vzdušné terče, které se umisťovaly do jejich závěsu, byly prováděny na armádní střelnici nacházející se na pobřeží Baltského moře. LSK/LV letouny typu Il-28/-28R (Beagle) využívalo nejen k vlekání rukávových terčů, ale též ke shozu osvětlovacích pum. Ty byly shazovány do mezinárodních vod Baltského moře a rovněž zastávaly roli vzdušných cílů. V tomto případě ale na ně pálilo palubní protiletadlové dělostřelectvo Volksmarine. Kromě toho tyto stroje občasně zastávaly v roli „agresorů“ a podnikaly simulované útoky na pozice protiletadlových raketových systému a letecké základny. Ke svému původnímu poslání tedy letouny typu Il-28/-28R (Beagle) nebyly v NDR používány. V roce 1972 byla ZDS 21 přečíslena ZDS 33. V roce 1981 pak byla přetransformována v ZDK 33. Poslední letoun typu Il-28 (Beagle) byl ze stavu ZDK 33 vyřazen dne 20. října 1982. Mezitím byly ale čtyři z těchto strojů ztraceny při haváriích. Poté poslání vlečných speciálů typu Il-28/-28R (Beagle) převzaly letouny typu L-39V Albatros československé výroby.

Verze:  -

Vyrobeno:  11 exemplářů (zatímco 7 z nich vzniklo úpravou bombardovacích Il-28, základem zbylých 4 těchto strojů se staly průzkumné Il-28R)

Uživatelé:  pouze NDR

Posádka:    pilot, navigátor a radista/pozorovatel

Pohon:       dva proudové motory typu Klimov VK-1A  s max. tahem po 2 700 kp

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor s kruhovým výhledem typu PSBN-M (Mushroom), instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku. Tento typ radiolokátoru slouží k navigaci a vyhledávání rozměrných pozemních cílů. Rozlehlý průmyslový objekt je přitom schopen identifikovat na vzdálenost 100 km, velké hladinové plavidlo na vzdálenost 40 až 50 km, železniční most na vzdálenost 30 až 50 km, velký tok na vzdálenost 30 až 40 km.

Výzbroj:     žádná

Poslední úpravy provedeny dne: 10.1.2016