Iljušin Il-28-131

Typ:  speciální modifikace lehkého frontového bombardovacího letounu typu Il-28 (Beagle) zastávající roli nosiče naváděné pumy typu UB-2F (UB-2000F) Čajka

Určení:  ničení pozemních cílů za pomoci těžké naváděné pumy typu UB-2F (UB-2000F) Čajka

Odlišnosti od letounu Il-28 (Beagle):

- instalace plochého hranatého krytu speciálního teleskopického bombardovacího zaměřovače typu OPB-2UP na břichu přední části trupu, přímo za plochým břišním oválným okénkem příďové kabiny navigátora

- instalace rádiové-povelové jednotky typu KRU-UB

- instalace závěsníku naváděné pumy typu UB-2F (UB-2000F) Čajka na břichu střední části trupu, na úrovni dvířek trupové pumovnice

Historie:  Dne 15. října 1951, v přímé reakci na úspěchy amerických klouzavých naváděných pum ve válce v Koreji (1950 až 1951), byla konstrukční kancelář KB-2, která právě tehdy pracovala na naváděné klouzané pumě typu SNAB-3000 Krab s pasivním IČ samonavedením, pověřena vývojem dalších dvou klouzavých naváděných pum. Konkrétně se jednalo o 2 t pumu typu UB-2000F Čajka a 5 t pumu typu UB-5000F Kondor. Zatímco lehčí puma typu UB-2000F byla již od počátku zamýšlena pro frontový bombardovací letoun typu Il-28 (Beagle), s těžší pumou typu UB-5000F se počítalo jako se zbraní dálkových bombardovacích letounů typu Tu-4 (Bull) a Tu-16 (Badger). Krátce nato, v prosinci toho samého roku, byla konstrukční kancelář KB-2 sloučena se závodem č.67 a zároveň přetransformována v GSNII-642 (státní svazový vědecko-výzkumný institut 642). Naváděná puma typu UB-2000F se svým vzezřením nápadně podobala, stejně jako puma typu SNAB-3000, německé naváděné klouzavé pumě typu SD-1400X Fritz X. Protože se ale jejím nosičem měly stát rychlé proudové bombardovací letouny, obdržela odlišně tvarovaná křídla a ocasní plochy. Navádění této zabraně obstarávala rádiová-povelová jednotka typu KRU-UB. Součástí letadlové komponenty systému typu KRU-UB byly přitom tři vysílače. Zmíněné vysílače pracovaly současně, každý však s jinou frekvencí. Naváděcím systémem pumy byl ale přijímán pouze signál z jednoho z nich. Vysílání zbylých dvou vysílačů sloužilo pouze k zmatení rušiček nepřítele. Operátor pumu typu UB-2000F sledoval za pomoci speciálního periskopického zaměřovače typu OPB-2UP a řídil ji za pomoci joysticku. Do přídě zmíněné pumy bylo navíc možné nainstalovat TV kameru a její obraz přenášet na obrazovku v kabině operátora. V tomto případě bylo navedení více přesné a méně závislé na počasí. Za špatného počasí bylo totiž klouzající pumu typu UB-2000F prakticky nemožné pozorovat za pomoci periskopického zaměřovače, a to i přesto, že měla na zádi instalovanou světlici. Do výzbroje VVS byla puma typu UB-2000F formálně zařazena, pod označením UB-2F, dne 1. prosince 1955, po završení státních zkoušek. K odzkoušení této zbraně přitom posloužily speciálně upravené letouny typu Il-28 (Beagle) a Tu-4 (Bull). V roce 1956 bylo na nosič této zbraně upraveno dalších 12 (dle jiných zdrojů cca 30) sériových Il-28 (Beagle). Zmíněné letouny vešly ve známost jako Il-28-131 a vyznačovaly se instalací hranatého krytu teleskopického bombardovacího zaměřovače typu OPB-2UP pod přídí trupu. Protože se puma typu UB-2F do trupové pumovnice letounu typu Il-28 (Beagle) nevešla, byla přepravována pod jeho trupem. Kariéra letounů typu Il-28-131 ale nebyla dlouhá. Všechny tyto stroje, stejně jako všechny pumy typu UB-2F, byly totiž vyřazeny již v roce 1957. Důvodem toho byla skutečnost, že měla puma typu UB-2F (UB-2000F) celou řadu nedostatků. Za pomoci zmíněné zbraně bylo totiž možné provádět útoky na pozemní cíle pouze za dobré viditelnosti. Jinak pumu typu UB-2F (UB-2000F) a její cíl nebylo možné pozorovat periskopickým zaměřovačem. Při použití pumy typu UB-2F (UB-2000F) navíc její nosič musel prolétnout přímo nad cílem a vystavovat se tak účinkům PVO protivníka. K ztrátě zájmu o naváděné pumy v SSSR ale tehdy vedly též rychlé pokroky ve vývoji leteckých protizemních řízených střel. Za pomoci těchto zbraní bylo totiž možné napadat pozemní cíle za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci ze vzdálenosti nacházející se mimo dosah prostředků PVO.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp a 12* operačních strojů (všechny vznikly konverzí sériových Il-28)

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    pilot, navigátor/bombometčík a střelec/radista

Pohon:       dva proudové motory typu Klimov VK-1A  s max. tahem po 2 700 kp

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor s kruhovým výhledem typu PSBN-M (Mushroom), instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku. Tento typ radiolokátoru slouží k navigaci a vyhledávání rozměrných pozemních cílů. Rozlehlý průmyslový objekt je přitom schopen identifikovat na vzdálenost 100 km, velké hladinové plavidlo na vzdálenost 40 až 50 km, železniční most na vzdálenost 30 až 50 km, velký tok na vzdálenost 30 až 40 km.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden optický bombardovací zaměřovač typu OPB-2UP (jeho instalace se nachází za plochým hranatým krytem nacházejícím se pod špicí trupu), jeden střelecký kolimátor typu PKI-1 (jeho instalace se nachází v kabině pilota) a jeden střelecký zaměřovač typu ASP-3P (jeho instalace se nachází v záďové kabině střelce)

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu Barij-M (toto zařízení využívá jednu drobnou tyčovou anténu nacházející se na břichu zadní části trupu, na úrovni VOP)

Výzbroj:     dva 23 mm kanóny typu NR-23 se zásobou 100 nábojů na hlaveň, vestavěné do boků přední části trupu, dva pohyblivé kanóny toho samého typu s odměrem ±70°, elevací +60°, depresí -40° a zásobou 225 nábojů na hlaveň, instalované v ocasním střelišti typu Il-K6, a jedna 2 240 kg naváděná puma s rádiovým-povelovým navedením typu UB-2F (UB-2000F) Čajka, přepravovaná pod trupem

* dle jiných zdrojů cca 30 operačních strojů

Poslední úpravy provedeny dne: 10.1.2016