Iljušin Il-24N

Typ:  speciální modifikace středně těžkého dopravního letounu typu Il-18D (Coot) pro ledovcový průzkum

Určení:  monitorování pohybu ledových ker ve vodách Severního ledového oceánu a měření jejich tloušťky za pomoci radiolokátoru za účelem volby nejvíce vhodné trasy pro plavbu konvojů námořních plavidel s ledoborcem v čele za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci a provádění geologického průzkumu území SSSR

Odlišnosti od letounu Il-18D (Coot):

- instalace komplexu pro ledovcový průzkum typu Niť-K, který spolupracuje s komplexem typu Nit-L nacházejícím se na palubě naváděného námořního plavidla

- zcela nový interiér přetlakové kabiny v oblasti za pilotním prostorem – zde se nyní nachází pracoviště šesti operátorů spolu s odpočinkovou místností

- instalace mohutného cca 8 m dlouhého doutníkovitého pouzdra (s fotoaparátem se směrem dolů namířeným objektivem ve špici a anténou radaru s bočním vyzařováním typu Niť-S1 ve střední části) na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku (spodní polovina tohoto krytu je zhotovena z dielektrického materiálu a je řešena jako odnímatelná – toho se využívá při údržbě)

- instalace bloků radaru typu Niť-S1 v předním podpalubním zavazadlovém úložném prostoru

- instalace dvou nevelkých polokulovitých dielektrických krytů na břichu trupu (zatímco jeden z nich se nachází přímo mezi šachtou příďového podvozku a krytem antény radaru typu Niť-S1, ten druhý je umístěn za odtokovou hranou křídla)

- instalace polokulovitých pozorovacích průzorů na místo posledního páru postranních kulatých okének

- instalace blatníčku, který zamezuje vrhání štěrku ze vzletové a přistávací dráhy proti přední části břišního krytu antény radaru, nad koly příďového podvozku alá Il-20M (přední část dvířek šachty příďového podvozku proto má vypouklý profil)

- zesílená konstrukce některých konstrukčních celků draku

- rozšířené avionické vybavení o navigační komplex typu Maljeva-4, který slouží k navigaci nad širým mořem, a radiolokační systém dálkové a blízké navigace typu Iris s digitálním vyhodnocovačem

Historie:  K zjišťování tloušťky ledové pokrývky ve vodách Severního ledového oceánu za účelem volby nejvíce vhodné trasy pro plavbu konvojů námořních plavidel s ledoborcem v čele Polární letectvo na konci 70. let využívalo dva speciály typu An-24LR Toros a jeden speciál typu An-24LR Niť. Zatímco letoun typu An-24LR Toros nebyl ničím jiným, než modifikací dvoumotorového turbovrtulového regionálního dopravního letounu typu An-24B (Coke) s instalací radiolokátoru s bočním vyzařováním typu Toros, speciál An-24LR Niť vycházel z výkonnější verze toho samého dopravního letounu, známé jako An-24RV (Coke), a k měření tloušťky ledové pokrývky využíval radiolokátor s bočním vyzařováním typu Niť-1S. Jelikož využitelnost obou zmíněných strojů znatelně omezoval poměrně malý dolet a vytrvalost, dne 12. června 1979 byla OKB S.V. Iljušina pověřena vývojem pro ten samý účel specializované modifikace čtyřmotorového turbovrtulového dopravního letounu typu Il-18D (Coot). Volba na právě tento typ letounu nepadla náhodou, neboť kromě velkého doletu a vytrvalosti disponoval též objemnými vnitřními prostory. Kromě toho šlo o velmi spolehlivý stroj schopný působit z letišť s relativně krátkou vzletovou a přistávací plochou. Myšlenka specializované verze letounu typu Il-18D (Coot) pro ledovcový průzkum ale tehdy nebyla úplně nová. Do středu pozornosti Polárního letectva se totiž tento stroj dostal již v roce 1965. S přihlédnutím na ekonomickou stránku věci ale tehdy nakonec dostal přednost již zmíněný letoun typu An-24B (Coke). Požadovaná verze letounu typu Il-18D (Coot) vešla ve známost pod označením Il-24N a kromě ledovcového průzkumu měla posloužit též pro geologický průzkum území SSSR. Součástí palubního vybavení tohoto speciálu se stal vzdušný komplex pro ledovcový průzkum typu Niť-K z dílny leningradského institutu VNIIRE, který byl vystavěn na radiolokátoru s bočním vyzařováním typu Niť-S1. Jeho anténa se nacházela uvnitř mohutného podtrupového doutníkovitého kontejneru identické konstrukce, jakou měl kontejner s anténou radiolokátoru typu Igla-1 vojenského průzkumného speciálu typu Il-20M (Coot A). S tímto vojenským strojem speciál typu Il-24N sdílel též konstrukci příďového podvozku. Naproti tomu uspořádání postranních okének a vstupů přebíral od dopravního typu Il-18D (Coot) bez změn. Optimální letová výška pro činnost radiolokátoru typu Niť-S1 byla 6 500 m. Z té byl schopen snímat pás zemského povrchu o šířce 150 km. Díky tomu letoun typu Il-24N dokázal za jeden operační let zmapovat povrch o rozloze 600 000 až 700 000 m². Protože bylo pracovní frekvenci radaru typu Niť-S1 možné měnit, toto zařízení umožňovalo též „nahlížet“ pod zemský povrch. Za jeho pomoci bylo tedy též možné detekovat praskliny na podzemním potrubí či podzemní zdroje vody. Konverzí na speciál typu Il-24N prošly, v první polovině 80. let, dva letouny typu Il-18D (Coot) z pozdějších výrobních sérií, které byly předtím speciálně za tímto účelem staženy z linek Aeroflotu. Konkrétně přitom šlo o letouny s výrobními čísly 187010004 (CCCP-75449) a 187010403 (CCCP-75466). Oba dva exempláře speciálu typu Il-24N nesly rudo-bílé zbarvení Polárního letectva a byly provozovány Státním zkušebním institutem Civilního letectva (GosNII GA). Jejich domovskou základnou se stalo letiště Moskva – Šeremetjevo-1. Mezi květnem a červnem roku 1987 byl jeden z těchto strojů (CCCP-75449) aktivně využíván pro navádění jaderného ledoborce Sibiř při evakuaci polární stanice „Severnyj Poljus-27“ a následné výstavbě polární stanice „Severnyj Poljus-29“. V tomto případě zmíněný letoun působil z letiště v Murmansku. Širšímu využití průzkumných speciálů typu Il-24N ale zabránila hroutící se ekonomika SSSR. Rozpad tohoto státního uskupení, k němuž došlo v roce 1991, pak pro činnost těchto strojů znamenal definitivní konec. Na počátku 90. let byly tedy oba dva speciály typu Il-24N zpětně dopracovány, vyjmutím veškerého speciálního vybavení, na model Il-18D (Coot) a následně, v roce 1994, prodány leteckému dopravci Ramair. Ten je pak využíval k přepravě nákladu.

Verze:  -

Vyrobeno:  dva exempláře (oba vznikly konverzí sériových Il-18D)

Uživatelé:  Rusko a SSSR

Posádka:    dva piloti, navigátor, palubní mechanik, radista a šest operátorů

Pohon:       čtyři turbovrtulové motory typu Ivčenko Al-20M s max. výkonem po 4 250 hp

Radar:        povětrnostní impulsní dopplerovský radiolokátor typu RPSN-2 Emblema (Toadstool), instalovaný uvnitř špice trupu, a syntézový štěrbinový radiolokátor s bočním vyzařováním typu Niť-S1, instalovaný uvnitř doutníkovitého kontejneru nacházejícího se na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku

Poslední úpravy provedeny dne: 13.10.2015