Typ:  neozbrojená civilní nákladní-poštovní modifikace lehkého frontového bombardovacího letounu typu Il-28 (Beagle)

Určení:  přeprava nákladu a pošty a přeškolování letového a pozemního personálu Aeroflotu z pístové techniky na techniku proudovou

Odlišnosti od letounu Il-28 (Beagle):

- absence obou příďových 23 mm kanónů typu NR-23, ocasní obranné střelecké věže typu Il-K6 (její instalaci nahradil polokulovitý „plechový“ kryt s poloměrem 550 mm) a bombardovacího i obou střeleckých zaměřovačů

Historie:  V roce 1952 maršál S.F. Žavoronkov, který tehdy zastával funkci vedoucího GU GVF (Hlavní direktorát civilní vzdušné flotily), požádal vrchního velitele VVS maršála P.F. Žigareva o převedení pětice dvoumotorových proudových frontových bombardovacích letounů typu Il-28 (Beagle) k Aeroflotu. Aeroflot přitom zmíněné letouny již od počátku plánoval používat k urgentní přepravě nákladu (např. novinové matrice) a pošty a v neposlední řadě též k přeškolování letového a pozemního personálu Aeroflotu z pístových letounů typu Il-12 (Coach), Il-14 (Crate) a Li-2 (Cab) na proudovou techniku. Volba na právě tento první operační proudový bombardér sovětské konstrukce přitom nepadla náhodou, neboť šlo o rychlý stroj s poměrně velkým doletem vybavený na svou dobu moderní avionikou a kladoucí malé nároky na pilotní dovednosti, provozní zabezpečení i kvalitu povrchu VPD. To vše zkrátka z letounu typu Il-28 (Beagle) činilo ideální prostředek k přípravě budoucích pilotů prvního domácího proudového dopravního letounu v podobě typu Tu-104 (Camel). Přeškolovací kurz první skupiny sedmi pilotů Aeroflotu na typ Il-28 (Beagle) byl zahájen v říjnu roku 1953 a završen dnem 31. prosince toho samého roku. Zmíněný přeškolovací kurz byl přitom uskutečněn u vojenského 4. CBP i PLS (centrum bojové přípravy) z Lipecka. Letouny typu Il-28 (Beagle) Aeroflotu obdržely civilní registraci a nové typové označení Il-20. Toto označení přitom předtím nesl pístový bitevní letoun z druhé poloviny 40. let. Civilní Il-28 (Beagle) byly však známy též jako Il-28P. V tomto případě ale nešlo o oficiální označení. První čtyři letouny typu Il-20 pocházely z novovýroby a Aeroflotu byly předány v roce 1954. Zatímco tři z nich vycházely z bombardovacího modelu Il-28 (Beagle) (CCCP-L5401 až CCCP-L5403), v případě toho posledního šlo o civilní derivát cvičného modelu Il-28U (Mascot) (CCCP-L5404). Další exempláře letounu typu Il-20 vznikly úpravou nejméně dvou letounů typu Il-28R (Beagle) (CCCP-L5405 a CCCP-L5406) a nejméně sedmi letounů typu Il-28U (Mascot) ze stavu VVS a VMF. Provozovatelem letounů typu Il-20 se stal MUTA (Moskevský transportní letecký direktorát). Do řadového provozu Aeroflot proudové letouny typu Il-20 zařadil v roce 1954. Zpočátku tyto stroje přepravovaly náklad a poštu na lince Moskva – Sverdlovsk. Jelikož provoz letounů typu Il-20 na zmíněné lince byl vyhodnocen jako úspěšný, krátce nato padlo rozhodnutí, aby byly tyto stroje nasazeny též na linku Moskva – Chabarovsk. 6 141 km dlouhou trasu Moskva – Chabarovsk byl přitom letoun typu Il-20 schopen urazit za 11 h, tj. za 3 x kratší dobu v porovnání s pístovými dopravními letouny (resp. za 10 x kratší dobu v porovnání s vlakem). Zatímco letoun Il-20 (CCCP-L5402) se po náletu pouhých 172 h stal pozemní instruktážní pomůckou v Uljanovské vyšší civilní letecké škole, letoun Il-20 (CCCP-L5404) byl po ukončení provozu předán Leningradské civilní letecké škole. Kromě letounů typu Il-20 Aeroflot k seznamování letového a pozemního personálů s proudovou technikou používalo též letouny typu Tu-104G. Tento stroj zase nebyl ničím jiným, než modifikací středně těžkého strategického bombardéru typu Tu-16 (Badger A). Označení Il-20 bylo přitom později použito ještě jednou, a to pro speciální průzkumnou verzi čtyřmotorového turbovrtulového dopravního letounu typu Il-18 (Coot).

Verze:  -

Vyrobeno:  nejméně čtyři exempláře (další exempláře tohoto modelu vznikly konverzí nejméně dvou letounů typu Il-28R a nejméně sedmi letounů typu Il-28U)

Uživatelé:  SSSR (Aeroflot)

Posádka:    pilot, navigátor a radista

Pohon:        dva proudové motory typu Klimov VK-1A  s max. tahem po 2 700 kp

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor s kruhovým výhledem typu PSBN-M, instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku. Tento typ radiolokátoru slouží k navigaci. Rozlehlý průmyslový objekt je přitom schopen identifikovat na vzdálenost 100 km, velké hladinové plavidlo na vzdálenost 40 až 50 km, železniční most na vzdálenost 30 až 50 km, velký tok na vzdálenost 30 až 40 km.

Kapacita:   náklad do celkové hmotnosti 1 000 kg až 3 000 kg, přepravovaný uvnitř trupové pumovnice

Výzbroj:     žádná

Poslední úpravy provedeny dne: 10.1.2016