Iljušin Il-20

Typ:  taktický útočný a střemhlavý bombardovací letoun

Určení:  ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Historie:  Vývojem nástupce těžce pancéřovaného jednomotorového pístového bitevního letounu typu Il-10 (Beast) byla OKB S.V. Iljušina pověřena již dne 11. března 1947, tedy krátce poté, co byl tento derivát bitevního letounu typu Il-2 (Bark) zařazen do výzbroje VVS. Dle zmíněného zadání měl požadovaný letoun v porovnání se svým předchůdcem v podobě letounu typu Il-10 (Beast) mít mírně vyšší letové výkony, silnější pancéřovou ochranu a účinnější kanónovou a raketovou výzbroj. Kromě výše uvedeného jej měl překonávat též lepším výhledem z pilotní kabiny. Piloti letounů typu Il-10 (Beast) totiž měli velmi omezený výhled směrem dopředu, neboť se před pilotní kabinou těchto strojů nacházela dlouhá kapota pohonné jednotky, a prakticky nulový výhled směrem dolů. Iljušin přitom na zmíněné zadání odpověděl projektem velmi netradičně pojatého dvoumístného jednomotorového pístového celokovového dolnoplošníku s klasicky koncipovanými ocasními plochami a zatahovatelným podvozkem ostruhového typu. Zmíněný stroj vešel ve známost pod označením Il-20 a jeho hlavní zvláštností se stalo umístění pilotní kabiny přímo nad pohonnou jednotkou, která byla vestavěna do přídě trupu. Čelní část kabiny tohoto stroje byla navíc kompletně zasklena, dvěma plochými skly se sklonem pod úhlem 70°, od stropu až po podlahu, která se nacházela těsně nad úrovní vrtulového kužele. Díky tomu pilotovo zorné pole do dolní polosféry činilo celých 37° při horizontálním letu, resp. 40° až 45° při střemhlavém letu. V případě pohonné jednotky Iljušinova volba padla na 3 000 hp kapalinou chlazený pístový motor typu MF-45Š z dílny M.R. Flisského. Později ale dostal přednost motor typu M-47 (MF-47) o té samé výkonnosti. Projekt letounu typu Il-20 byl zpracován hned v několika úpravách, které se od sebe navzájem odlišovaly ofenzivní a defenzivní výzbrojí. Defenzivní výzbroj letounu typu Il-20 se měla sestávat z jednoho pohyblivého 23 mm kanónu typu Š-3, obsluhovaného druhým členem posádky (střelcem), a schránky s 10-ti protiletadlovými padáčkovými granáty typu AG-2. Instalace obranného kanónu přitom měla být umístěna buďto ve hřbetní střelecké věži typu Il-VU-11, nacházející se na úrovni odtokové hrany křídla, nebo ve věži typu Il-KU-8, vestavěné do zakončení trupu. Kabina střelce se měla nacházet přímo před střeleckou věží, tedy nad křídlem, v prvně uvedeném případě, nebo přímo pod ocasními plochami, v druhém uvedeném případě. Provedení s ocasní střeleckou věží typu Il-KU-8 bylo ale ještě v rané vývojové fázi zamítnuto ve prospěch provedení se hřbetní věží typu Il-VU-11. Vestavba střelecké věže a pancéřované kabiny střelce do zakončení trupu by si totiž vyžádala znatelně prodloužit zadní partii trupu a současně posunout křídlo směrem dozadu. Součástí ofenzivní výzbroje letounu typu Il-20 se měly stát kanóny, pumy a neřízené rakety. Hlavňová výzbroj tohoto stroje se měla sestávat ze dvou 23 mm křídleních kanónů a dvou kanónů té samé ráže vestavěných do trupu, v oblasti za křídlem, pod sklonem 23°. Ty přitom měly sloužit k postřelování rozměrných pozemních cílů v průběhu horizontálního letu ve výškách do 700 až 800 m. Alternativně byla zvažována instalace jednoho 45 mm kanónu na místo dvou 23 mm křídelních kanónů. Úvodní projekt letounu typu Il-20 Iljušin institutu NII VVS zaslal v únoru roku 1948. Technologická 1:1 maketa tohoto stroje byla státní komisi představena v červenci toho samého roku. Zmíněná maketa přitom letoun typu Il-20 již ztvárňovala v provedení s motorem typu M-47 (MF-47) a hřbetní střeleckou věží typu Il-VU-10. Závěrečná zpráva z přezkumu makety byla podepsána 21. července 1948. Projekt tohoto stroje se ale pro celou řadu nedostatků s oficiální zelenou nakonec nesetkal. Asi největším terčem kritiky se stala nízká rychlost. Dle předběžných výpočtů měl být totiž letoun typu Il-20 ještě pomalejší než jeho předchůdce v podobě letounu typu Il-10 (Beast). Spokojenost ze strany zákazníka nebyla ani s ofenzivní výzbrojí. Letoun typu Il-20 totiž mohl pozemní cíle postřelovat pouze dvěma kanóny najednou, buďto křídleními, při střemhlavém letu, a nebo trupovými, při horizontálním letu. Naproti tomu letoun typu Il-10 (Beast) mohl při střemhlavém letu postřelovat cíl dvěma kanóny a dvěma kulomety nebo čtyřmi kanóny (dle výrobní série). Za nevyhovující byl shledán rovněž standardní náklad pum, který činil pouhých 400 kg. Velmi kriticky se státní komise postavila též ke značné výšce a postranní ploše celé přední partie trupu. Toto byl přitom důsledek toho, že Iljušin umístil pilotní kabinu přímo nad motorovou sekci. Zmíněné řešení sice pilotovi zajistilo bezkonkurenční výhled směrem dopředu dolů, vedlo však ke značnému vzrůstu čelního aerodynamického odporu, hmotnosti a postranní plochy. Posledně uvedené přitom z  tohoto stroje učinilo snazším cílem. Protože bylo navíc k ochraně životně důležitých celků letounu typu Il-20 nezbytné použít pancéřové pláty se značnou plochou, odborníci NII VVS u tohoto stroje neshledali žádné zlepšení proti typu Il-10 (Beast) ani z hlediska pancéřování. Proti typu Il-20 ale hovořil též špatný přístup k motoru a přidruženým systémům. Veškeré práce na motoru tohoto stroje totiž mechanici museli provádět v pozici hlavou dolů. Přístup k dalším komponentám pohonného systému pak nebyl vůbec možný bez úplného svěšení motoru. Velmi nepraktické bylo ale též umístění pilotní kabiny těsně za vrtulí. Díky tomu mohl pilot do kabiny nastupovat nebo z ní vystupovat pouze v případě, že neběžel motor. Nouzové opuštění pilotní kabiny za letu sebou přinášelo riziko střetu s vrtulí. Při nouzovém přistání zase hrozilo, že vrtule zasáhne kabinu. Letoun typu Il-10 (Beast) tedy letoun typu Il-20 překonával pouze výhledem z pilotní kabiny, a to ještě jen v úzkém pásu směru dopředu dolů. Naproti tomu směrem do stran a dopředu nahoru z pilotní kabiny tohoto stroje rozhodně nebyl lepší než u letounu typu Il-10 (Beast). I přes vesměs záporné hodnocení byl prototyp letounu typu Il-20 nakonec přeci jenom postaven. Pohon tohoto stroje obstarával motor typu M-47 (MF-47). Jeho hlavňová výzbroj se sestávala z jednoho defenzivního pohyblivého 23 mm kanónu typu Š-3, který byl instalován ve hřbetní střelecké věži typu Il-VU-10, a čtyř ofenzivních kanónů toho samého typu. Ty byly vestavěny do křídla a jejich hlavně bylo možné sklápět pod úhlem 23° směrem dolů. Díky tomu mohl prototyp letounu typu Il-20 postřelovat pozemní cíle za pomoci čtyř kanónů najednou jak v průběhu střemhlavého, tak i v průběhu horizontálního letu. I to však bylo málo. Požadavek totiž zněl na šest kanónů. Kromě toho prototyp letounu typu Il-20 postrádal celou řadu dalších požadovaných systémů. K závodním zkouškám byl tento stroj předán dne 20. listopadu 1948. Od vzletové dráhy se prototyp letounu Il-20 poprvé odlepil dne 5. prosince téhož roku. V průběhu závodních zkoušek se podařilo tento stroj rozehnat na pouhých 515 km/h (ve výšce 2 800 m). Sériový Il-10 (Beast) přitom dosahoval rychlosti 551 km/h. Toto byl přitom důsledek vyššího aerodynamického odporu a větší hmotnosti. Bez kritiky se ale neobešla ani jeho pohonná jednotka v podobě motoru typu M-47 (MF-47). Zmíněný motor byl totiž tehdy ještě poněkud nevyzrálý a navíc jeho chod provázely silné vibrace. Dne 14. května 1949 proto Rada ministrů nechala vývoj letounu typu Il-20 s definitivní platností zastavit. Po tomto fatálním neúspěchu se další vývojové úsilí Iljušinovi OKB na poli útočných letounů soustředilo na proudový stroj Il-40 (Brawny) a na pokročilou modifikaci osvědčeného typu Il-10 (Beast), která vešla ve známost jako Il-10M (Beast). Označení Il-20 bylo přitom později použito ještě dvakrát, a to pro civilní poštovní modifikaci dvoumotorového proudového frontového bombardéru typu Il-28 (Beagle) a pro speciální průzkumnou modifikaci čtyřmotorového turbovrtulového dopravního letounu typu Il-18 (Coot).

Popis:  Jednomotorový pístový taktický útočný letoun typu Il-20 byl řešen jako dvoumístný celokovový dolnoplošník s klasicky uspořádanými ocasními plochami. Poměrně vysoká přední část trupu tohoto stroje měla průřez na výšku postavené elipsy a byla kompletně pancéřována. Zde se nacházela pilotní kabina, kabina střelce, palivová a olejová nádrž a pohonná jednotka s přidruženými systémy. Motorová sekce byla umístěna v čele přídě trupu a ukrývala 3 000 kp kapalinou chlazený (vodou) motor typu M-47 (MF-47). Ten přitom roztáčel rozměrnou 4,20 m čtyřlistou tažnou vrtuli. Pilotní kabina se nacházela přímo nad motorovou sekcí a byla opatřena hranatým třídílným překrytem, který se sestával z pevného čelního štítku, odsuvného (směrem dozadu) krytu a zadního dílu. Zasklení čelního štítu letounu typu Il-20 mělo sklon pod úhlem 70° a bylo protaženo až k podlaze pilotní kabiny. Ta se přitom nacházela těsně nad úrovní horního okraje mohutného vrtulového kužele. Samostatná kabina střelce byla umístěna v zadní části pancéřované příďové sekce trupu a byla opatřena dvoudílným překrytem. Ten se sestával z pevného čelního štítku a odsuvného (směrem k zádi trupu) krytu. Palubní střelec letounu typu Il-20 seděl zády k pilotovi, resp. čelem po směru letu, a zajišťoval obsluhu otočné hřbetní dálkově ovládané střelecké věže typu Il-VU-11 (s rychlostí otáčení 4 - 45°/s). Zmíněná věž byla osazena jedním pohyblivým 23 mm kanónem typu Š-3 (s elevaci 0° až +80° a depresí ±90°) a sloužila k obraně zadní polosféry před vzdušným napadením. Její instalace se nacházela přímo za pancéřovanou kabinou střelce. Střelecká věž typu Il-VU-11 byla opatřena hydraulickým pohonem a mechanismem, který zamezoval zasažení vlastních ocasních ploch, a kromě kanónu ukrývala též zásobník na 200 nábojů. Protože svou palbou pokrývala pouze horní polosféru, do břicha zadní části trupu tohoto stroje konstrukční tým Iljušinovi OKB vestavěl schránku s deseti 1 kg protiletadlovými padáčkovými granáty typu AG-2. Přímo mezi pilotní kabinou a kabinou střelce se nacházela olejová a palivová nádrž. Olejová nádržka byla přitom umístěna přímo za pilotní sedačkou. Pod palivovou nádrží, resp. přímo za motorovou sekcí, se zase nacházela instalace vzduchového chladiče pro olej a chladící médium pohonné jednotky v podobě vody. Zmíněný chladič využíval rozměrný hranatý lapač vzduchu, který byl vetknut do pravého kořene náběžné hrany křídla a břišní výstup. Na břichu přední části trupu se nacházel též kapsovitý lapač vzduchu karburátoru pohonné jednotky. Ochranu životně důležitých celků letounu typu Il-20 před projektily ráže 12,7 mm a střepinami 20 mm granátů protiletadlových kanónů zajišťovaly pancéřové pláty s celkovou hmotností 1 840 kg a neprůstřelná skla s celkovou hmotností 169 kg. Obě čelní okénka pilotní kabiny tohoto stroje byla osazena neprůstřelnými skly s tloušťkou 100 mm. Tloušťka neprůstřelných skel vetknutých do postranních okének čelního štítku kabiny pilota letounu typu Il-20 měla tloušťku 65 mm. Identicky tlusté bylo i neprůstřelné sklo umístěné za hlavou pilota. Z obou boků byla kabina pilota tohoto stroje chráněna pancéřovými pláty s tloušťkou 10 mm. Tloušťka pancéřování zadní stěny pilotního prostoru letounu typu Il-20, za kterou se nacházela olejová nádržka, činila 10 mm nebo 15 mm. Další 10 mm pancéřový plát byl součástí hřbetního překrytu. Kabina střelce byla chráněna pancéřovými pláty s tloušťkou 6 mm nebo 8 mm, a to zespodu, z boků i zezadu. Pancéřové pláty doplňovala neprůstřelná skla s tloušťkou 100 mm, která byla vetknuta do překrytu. Ochranu pohonné jednotky tohoto stroje zajišťovaly pancéřové pláty s tloušťkou 6 mm, 8 mm a 12 mm, a to zepředu, zespodu i z boků. Tloušťka pancéřové ochrany palivové nádrže činila 4 mm z vrchu, resp. 6 mm z boků, resp. 10 mm ze zadu. Ze zadu byla přitom palivová nádrž letounu typu Il-20 pancéřována jen na těch místech, které se nenacházely ve stínu pancéřové ochrany kabiny střelce. Pancéřovou ochranou byl opatřen i chladič oleje a vody. Zatímco z boků byl chladič letounu typu Il-20 chráněn pancéřovými pláty s tloušťkou 4 mm, ze spodu jej chránily pancéřové pláty s tloušťkou 8 mm. Na jeho zádi se pak nacházely dvě pancéřové regulační klapky s tloušťkou 10 mm. Ocasní část trupu letounu typu Il-20 kromě obranné střelecké věže a schránky s padáčkovými protiletadlovými granáty ukrývala též šachtu ostruhového podvozku a svou zadní částí plynule přecházela v kýl svislé ocasní plochy. Dolnoplošně uspořádané křídlo tohoto stroje bylo řešeno jako přímé a mělo půdorys ve tvaru lichoběžníku. Jeho mechanizace se sestávala se vztlakových klapek a křidélek. Zatímco vzepětí vnitřních částí křídla letounu typu Il-20 bylo, až po gondoly hlavního podvozku, přibližně nulové, vnější části křídla tohoto stroje měly kladné vzepětí. Křídelní podvozkové gondoly letounu typu Il-20 měly vřetenovitý tvar a vystupovaly před náběžnou hranu. Z náběžné hrany křídla tohoto stroje ale vyčnívaly též hlavně dvou párů 23 mm kanónů typu Š-3. Ty byly umístěny vně podvozkových gondol a byly opatřeny zásobníky na 4 x 225 nábojů. Hlavně zmíněných kanónů bylo možné sklápět pod úhlem 23° směrem dolů. Toho se využívalo při útocích na rozměrné pozemní cíle v průběhu horizontálního letu. Útroby střední části křídla letounu typu Il-20, v oblasti mezi trupem a podvozkovými gondolami, ukrývaly čtveřici nevelkých pumovnic, do kterých bylo možné umístit po jedné lehké pumě (do hmotnosti 100 kg). K přepravě těžkých pum (do hmotnosti až 500 kg) sloužil jeden pár vnějších závěsníků, který se nacházel pod střední částí křídla. Pod vnější panely křídla letounu typu Il-20 bylo zase možné umístit šest 82 mm neřízených raket typu RS-82 nebo čtyři 132 mm neřízené rakety typu RS-132. Ocasní plochy letounu typu Il-20 se sestávaly z jedné lichoběžníkové svislé plochy (SOP) a jedné vodorovné plochy (VOP) s tvarem lichoběžníku. VOP byla uchycena ke kořenům SOP a měla přibližně nulové vzepětí. SOP letounu typu Il-20 se sestávala z kýlu, který byl opatřen protáhlým předkýlem, a jednodílného směrového kormidla. Odtokovou hranu VOP zase okupovala, v celém rozpětí, dvojice výškových kormidel. Na odtokové hraně směrového i obou výškových kormidel se nacházely vyvažovací plošky. Vzletové a přistávací zařízení letounu typu Il-20 tvořil zatahovatelný kolový podvozek ostruhového typu. Rozměrná kola hlavního podvozku tohoto stroje se sklápěla (po směru letu) do vřetenovitých gondol, které byly vetknuty do náběžné hrany střední části křídla. Ostruhové kolečko se zase zasouvalo (po směru letu) do spodní části kýlu. Všechny tři podvozkové šachty letounu typu Il-20 byly opatřeny dvoudílnými podélně dělenými dvířky. Zatímco ostruhové kolečko bylo v zatažené poloze úplně skryto, kola hlavního podvozku vystupovala z obrysu podvozkových šachet.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  jeden prototyp

Uživatelé:  žádní

Posádka:    pilot a střelec

Pohon:       jeden pístový motor typu Flisskij M-47 (MF-47) s max. výkonem 3 000 hp

Výzbroj:     čtyři sklopitelné (pod úhlem 23° směrem dolů) 23 mm kanóny typu Š-3 se zásobou 225 nábojů na hlaveň, vestavěné do náběžné hrany křídla, jeden pohyblivý kanón téhož typu se zásobou 200 nábojů, instalovaný ve hřbetní střelecké věži typu Il-VU-11 (s elevací 0° až +80° a depresí ±90°), náklad neřízených pum do celkové hmotnosti 1 190 kg, přepravovaný uvnitř čtyř nevelkých pumovnic (po jedné pumě do hmotnosti 100 kg) vetknutých do střední části křídla nebo na dvou vnějších závěsnících s nosností (dvě pumy o hmotnosti do 500 kg) nacházejících se pod střední částí křídla, schránka typu DAG-10 s deseti 1 kg protiletadlovými padáčkovými granáty typu AG-2, umístěná v zadní části trupu, a šest 82 mm neřízených raket typu RS-82 nebo čtyři 132 mm neřízené rakety typu RS-132, přepravované na závěsnících nacházejících se pod vnějšími částmi křídla

Poslední úpravy provedeny dne: 8.11.2015