Iljušin Il-18V-26A

Typ:  speciální modifikace středně těžkého dopravního letounu typu Il-18V (Coot) uzpůsobená pro činnost v arktických oblastech

Určení:  zásobování polárních stanic

Odlišnosti od letounu Il-18V (Coot):

- instalace rozměrné přídavné palivové nádrže uvnitř trupu, v oblasti nad křídlem. Kabina tohoto modelu je proto rozdělena na dvě samostatné kabiny, a to přední a zadní. Zatímco přední kabinu zpřístupňují přední postranní dveře, které se nacházejí před křídlem, do té zadní lze vstoupit zadními vstupními dveřmi, které jsou umístěny za křídlem.

- instalace „plechových“ krytů na místo všech čtyř nouzových výstupů (na jejich úrovni se totiž nyní nachází přídavná palivová nádrž), které se nacházejí na bocích střední části trupu, v oblasti nad křídlem (to vedlo k redukci počtu postranních okének na pravoboku a levoboku o dvě, tedy z 15-ti a 16-ti na 13 a 14) 

- instalace větších olejových nádržek uvnitř motorových gondol (v této souvislosti na levoboku přední části všech čtyř křídelních motorových gondol přibyl rozměrný polokapkovitý kryt alá Il-18V „polární“ CCCP-75743)

- modifikované astronavigační vybavení – v této souvislosti na hřbetu přední části trupu přibyla další astrokopule (její instalace se nachází na úrovni druhého postranního kulatého okénka, mírně vlevo od podélné osy trupu)

Historie:  Jako první z řady středně těžkých čtyřmotorových turbovrtulových dopravních letounů typu Il-18 (Coot) byl pro činnost v arktických oblastech uzpůsoben letoun Il-18V (CCCP-75743). Zmíněný stroj se vyznačoval instalací dodatečných palivových nádrží, objemnějších olejových nádržek a modifikovaného spojovacího a navigačního vybavení a svůj debut si odbyl, mezi 15. dubnem 1961 a 2. únorem 1962, při misi k polární stanici Mirnyj, která byla vybudována na Antarktidě. Úspěšné nasazení letounu Il-18V (CCCP-75743) při této první letecké výpravě na Antarktidu dalo za vznik další specializované arktické modifikaci letounu typu Il-18V (Coot). Zmíněný model vešel ve známost jako Il-18V-26A a vyznačoval se instalací rozměrné přídavné palivové nádrže uvnitř trupu, v oblasti nad křídlem. Zástavba palivové nádrže do střední části trupu ale učinila všechny čtyři nouzové výstupy nefunkčními a navíc kabinu rozdělila na dvě samostatné kabiny. Kromě výše uvedeného arktický speciál typu Il-18V-26A obdržel též zvětšené olejové nádržky alá Il-18V (CCCP-75743). Změn proti standardnímu Il-18V (Coot) ale doznalo též navigační vybavení. V arktické verzi Il-18V-26A  bylo dokončeno celkem pět letounů typu Il-18V (Coot). Konkrétně přitom šlo o letouny s v.č. 182005304 (CCCP-75844), 182005305 (CCCP-75845), 182005401 (CCCP-75846), 182005402 (CCCP-75847) a 182005403 (CCCP-75848). Svůj debut si speciál Il-18V-26A  odbyl při druhé letecké výpravě na Antarktidu. Zmíněné mise se konkrétně zúčastnil letoun Il-18V-26A (CCCP-75845), spolu s letounem Il-18V (CCCP-75743). Let z Moskvy na arktickou základnu Mirnyj tehdy probíhal po té samé trase jako při první misi na Antarktidu, které se kromě letounu Il-18V (CCCP-75743) účastnil též letoun An-12TP-2 (CCCP-04366), a byl zahájen dne 20. listopadem 1963. Na VPD základny Mirnyj oba zmíněné letouny, Il-18V-26A (CCCP-75845) a Il-18V (CCCP-75743), dosedly dne 25. listopadu toho samého roku. Na ledovém kontinentu tyto stroje tehdy strávily pouhých šest dní. Naproti tomu při první misi na Antarktidu se zde letouny polárního letectva zdržely celý měsíc. Zpět do Moskvy se oba zmíněné speciály navrátily dne 11. lednem 1964. Polární letectvo přitom s letouny řady Il-18 (Coot) podnikalo pravidelné zásobovací a občasné výzkumné lety na Antarktidu až do roku 1986. Poté poslání těchto strojů převzaly čtyřmotorové proudové transportní letouny typu Il-76TD (Candid A). Po ukončení služby u Polárního letectva bylo všech pět arktických speciálů typu Il-18V-26A předáno několika direktorátům Aeroflotu. Předtím ale tyto stroje byly dopracovány, vyjmutím přídavné trupové palivové nádrže a obnovením všech čtyř nouzových výstupů, do standardu Il-18V (Coot). Takto modifikované Il-18V-26A přitom Aeroflot využíval k běžnému linkovému provozu, a to až do vyčerpání technické životnosti.

Verze:  -

Vyrobeno:  pět exemplářů

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    dva piloti, navigátor, palubní mechanik a radista

Pohon:       čtyři turbovrtulové motory typu Ivčenko Al-20K s max. výkonem po 4 000 hp

Radar:        povětrnostní impulsní dopplerovský radiolokátor typu RPSN-2 Emblema (Toadstool), instalovaný uvnitř špice trupu

Kapacita:   ?

poslední úpravy provedeny dne: 8.3.2015