Typ:  speciální modifikace středně těžkého dopravního letounu typu Il-18V (Coot) pro geofyzikální průzkum a meteorologický výzkum

Určení:  provádění geofyzikálního průzkumu a meteorologického výzkumu

Odlišnosti od letounu Il-18V (Coot):

- instalace protáhlého člunovitého krytu (se třemi tandemově uspořádanými průzory pro fotoaparáty a optické senzory na výklopném, směrem doprava, břichu) na břichu přední části trupu, přímo mezi šachtou příďového podvozku a křídlem

- instalace rozměrného „plechového“ polokapkovitého krytu (se třemi tandemově uspořádanými dielektrické panely) na břichu trupu, přímo za odtokovou hranou křídla

- instalace „plechové“ záslepky, ke které je připevněn nevelký senzor, na místo prvního, třetího a desátého pravého kulatého okénka kabiny cestujících

- absence okénka vetknutého do dvířek pravého zadního nouzového výstupu

- instalace krátké vzpěry se senzorem na pravoboku trupu, přímo nad odtokovou hranou křídla

- instalace pracoviště operátorů a speciálního vybavení v prostoru kabiny cestujících

Historie:  Středně těžký čtyřmotorový turbovrtulový dopravní letoun typu Il-18 (Coot) se díky velkému doletu a vytrvalosti, vysoké provozní spolehlivosti, nízkým provozním nákladům, objemné kabině a schopnosti operovat z letišť s relativně krátkou vzletovou a přistávací dráhou stal základem celé řady speciálů. Jedním z nich byl speciál pro geofyzikální průzkum typu Il-18GGO. Jediný exemplář tohoto speciálu vznikl konverzí letounu Il-18V (v.č. 180002003 / CCCP-75431) ze stavu Aeroflotu. Konverzí na speciál typu Il-18GGO tento stroj prošel u Hlavní geofyzikální observatoře (GGO) A.I. Vojeikova. Ta jej přitom převzala na konci roku 1972 nebo na počátku roku 1973. Provozovatelem jediného exempláře speciálu typu Il-18GGO byla přímo GGO. Jeho domovskou základnou se stalo letiště Leningrad-Pulkovo. Speciál Il-18GGO (CCCP-75431) létal ve zbarvení, které používal Aeroflot na letounech řady Il-18 (Coot) před rokem 1973, a podílel se na celé řadě rozmanitých výzkumných programů. Tak např. dne 3. dubna 1975 se vydal do kazašské Karagandy, aby zde provedl průzkum orné půdy. V Karagandském, Čelinogradském a Kokčetavském regiónu Kazachstánu se totiž právě tehdy připravovali na setbu, a tak potřebovali vědět, jaké množství vody budou potřebovat k zavlažení. Na zmíněné misi se přitom kromě speciálu Il-18GGO (CCCP-75431) podílel též jeden speciálně upravený dvoumotorový turbovrtulový regionální dopravní letoun typu An-24 (Coke) a jeden fotogrametrický speciál typu An-30 (Clank A). Ke shodnému účelu byl speciál Il-18GGO (CCCP-75431) využit znovu na jaře roku 1977. Tentokrát ale zavítal do regiónů, které byly za dob SSSR hlavními producenty obilovin. Konkrétně přitom šlo o Krasnojarský región, který se rozprostírá v západní části Sibiře, Stavropolský región, jenž se zase nachází na jihu Ruska, a jižní regióny Ukrajiny. Mezitím, v roce 1976, se speciál Il-18GGO (CCCP-75431) zapojil, spolu s letounem Il-18V Meteor (CCCP-75716), do výzkumného programu POLEX-Sever-76 (Polární experiment-Sever-76). V rámci zmíněného programu letouny Il-18GGO (CCCP-75431) a Il-18V Meteor (CCCP-75716) operovaly z letiště Amderma a působily v součinnosti s výzkumným plavidlem Professor Vize (Akademik Kurchatov class). Letoun Il-18GGO (CCCP-75431) se ale podílel též na výzkumném programu SAMEX (Sovětské-americký mikrovlnný experiment), který se konal ten samý rok. Jeho cílem se stalo změření stavu moře a atmosféry ve dvou vymezených oblastech Tichého oceánu. Zatímco jedna z nich se nacházela poblíž poloostrova Kamčatka, ta druhá byla vytyčena nedaleko Kurilských ostrovů. Na výzkumném programu SAMEX se kromě letounu Il-18GGO (CCCP-75431) podílel též speciálně upravený americký čtyřmotorový proudový dopravní letoun Convair CV 990 Coronado, sovětské výzkumné plavidlo Akademik Koroljov (Korolev class) a americké satelity Nimbus-5 a Nimbus-6. Do provozu speciálu Il-18GGO (CCCP-75431) ale neblaze zasáhl rozpad SSSR, k němuž došlo v roce 1991, spolu s následnou těžkou ekonomickou krizí Ruska. Jelikož za těchto podmínek nebyly na provoz tohoto stroje prostředky, již v roce 1992 byl definitivně uzemněn. Poté byl, po předchozí demontáži veškerého speciálního vybavení, konvertován na nákladní model Il-18Gr a následně prodán společnosti NPO Vzlet.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden exemplář (vznikl konverzí sériového Il-18V)

Uživatelé:  SSSR (GGO)

Posádka:    dva piloti, navigátor, palubní mechanik, radista a neznámý počet operátorů speciálního vybavení

Pohon:       čtyři turbovrtulové motory typu Ivčenko Al-20K s max. výkonem po 4 000 hp

Radar:        povětrnostní impulsní dopplerovský radiolokátor typu RPSN-2 Emblema (Toadstool), instalovaný uvnitř špice trupu

poslední úpravy provedeny dne: 8.3.2015