Iljušin Il-12D (‘Coach’)

Typ:  výsadková modifikace lehkého taktického transportního letounu typu Il-12T (Coach)

Určení:  přeprava vojáků a nákladu, přeprava a shoz výsadku, odsun raněných, vlekání bezmotorových transportních/výsadkových kluzáků a působení v roli pomocného bombardéru

Odlišnosti od letounu Il-12:

- instalace modifikované svislé ocasní plochy (SOP) z letounu Il-12B s protaženou náběžnou hranou v nízký „předkýl“ a vyvažovací ploškou na odtokové hraně směrového kormidla

- instalace větších přístupových dveří (s rozměry 1,6 x 0,9 m na místo 1,45 x 0,7 m) na pravém boku trupu v oblasti za odtokovou hranou křídla (způsob jejich otevírání je identický, tedy dozadu dovnitř)

- instalace dvou výhozů s rozměry 2,1 x 0,8 m v podlaze střední části nákladového prostoru v oblasti před a za křídlem – prostřednictvím těchto dvou otvorů lze provádět shoz drobného nákladu na padácích nebo lehkých pum (např. šestnáct 100 kg pum typu FAB-100 přepravovaných v kazetových držácích)

- instalace tří demontovatelných závěsníků pod centroplánem – na ty lze umístit vnější nákladové kontejnery, neřízené pumy (např. čtyři 100 kg pumy typu FAB-100) nebo námořní miny

- instalace polokulovitého průzoru s nočním kolimátorem typu NKPB-7 a denní optickým zaměřovačem typu OPB-1R na levém boku trupu, přímo u pracoviště navigátora, na místo předního hranatého okénka (tímto se celkový počet hranatých okének na levoboku snížil z devíti na osm)

- instalace fotoaparátu typu AFA-IM v zadní části trupu (za jeho pomoci je pořizován záznam průběhu shozu výsadku a bombardování)

- instalace plně prosklené otočné kulovité střelecké obranné věže typu UTK-1M s jedním 7,62 mm kulometem typu ŠKAS nebo jedním 12,7 mm kulometem typu UBT se zásobou 200 nábojů v ose hřbetu střední části trupu (úprava zavedená do konstrukce pouze prvních sériových strojů)

- instalace úchytů pro osobní palné zbraně výsadkářů u bočních okének nákladové kabiny

Historie:  Přestože státní zkoušky vojenské transportní modifikace dvoumotorového dopravního letounu typu Il-12 (Coach) v podobě modelu Il-12T (Coach) zakončilo kladné hodnocení, tento stroj se neobešel, jak ukázaly první měsíce provozu u VVS, bez některých nedostatků. Díky špatné letové stabilitě při nízkých rychlostech, primitivnímu vybavení pracoviště navigátora a stísněnému uspořádání výsadkového vybavení se totiž příliš nehodil pro výsadkové operace. Z tohoto důvodu byla dne 12. dubna 1948 OKB S.V. Iljušina pověřena vývojem specializované výsadkové modifikace zmíněného transportního stroje. Státní zkoušky výsadkového Il-12T, který vešel ve známost jako Il-12D, se přitom rozeběhly v srpnu 1948 a byly ukončeny dne 30. října téhož roku. Ve výrobním programu závodu č.30 (MMZ) „Znamja Truda“ z Chodynky u Moskvy se tento model nacházel v letech 1948 až 1949. Přestože byl letoun typu Il-12D primárně určen pro výsadkové operace, mohl sloužit též pro přepravu nákladu nebo pro odsun raněných, popř. pro vlekání výsadkových/transportních kluzáků typu Cybin C-25 (Mist) nebo Jakovlev Jak-14 (Mare), jako transportní model Il-12T (Coach), z něhož vycházel. Ačkoliv výsadkový speciál typu Il-12D vznikl na základě zadání VVS, jeho provozovatelem se stalo též Polární Letectvo. Polární Il-12D se přitom vyznačovaly instalací zatažitelného lyžového podvozku na místo kolového. VVS své první letouny typu Il-12D převzalo v roce 1948. Prvním provozovatelem těchto strojů se přitom stala 3. a 6. Vzdušná divize Transportního a Výsadkového Letectva (TDA), které tehdy náleželo pod Vzdušné Výsadkové Vojsko (VDV), s domovskou základnou v běloruském Vibetsku a ukrajinském Krivoji a Rogu. Toto trvalo až do roku 1955, kdy se Vzdušné Transportní Vojsko (VTA) stalo součástí Vojenského letectva (VVS). Později výsadkové letouny typu Il-12D rozšířily též letový park 12. Vzdušné Divize s domovskou základnou v Tule, Vzdušné Divize v domovskou základnou Kresty, která se nachází poblíž Psova, a řady dalších Vzdušných divizí a regimentů. Součástí každého regimentu se přitom stalo celkem 32 letounů typu Il-12D. Zatímco 30 z nich bylo rozděleno mezi tři letky (po deseti exemplářích), zbylé dva náležely velitelské letce. Široké veřejnosti se výsadkové speciály Il-12D poprvé představily v roce 1948 na tradiční letecké přehlídce v Tušinu. Zde bylo přitom možní vidět též jeden z těchto strojů v konfiguraci s bezmotorovým Jakem-14 (Mare) v závěsu. Operační zkoušky letounu Il-12D jako vlečného stroje zmíněného kluzáku probíhaly na základně Kresty. Pro tyto zkoušky bylo přitom vyčleněno hned 13 bezmotorových Jaků-14 (Mare). Přestože měly letouny typu Il-12D s kluzákem typu Jak-14 (Mare) v závěsu v některých letových režimech problémy a navíc v této konfiguraci vykazovaly znatelně horšími letovými výkony, pro tuto činnost byly shledány za způsobilé. To samé přitom platilo i pro lehčí kluzáky typu C-25 (Mist). Obří transportní kluzáky typu Iljušin Il-32 ale pro tyto výsadkové stroje již představovaly příliš těžké břemeno. V této souvislosti byl zmíněný kluzák zkušebně „zapřáhnut“ za dvojici letounů typu Il-12D. Protože pilotovat tuto formaci představovalo nesmírně riskantní operaci, těžké transportní kluzáky typu Il-32 se nakonec nikdy nerozšířily. Ačkoliv letoun typu Il-12D svého předchůdce v podobě letounu typu Li-2T (Cab) v mnohém překonával, stále rostoucí požadavky armády splňoval jen stěží. Přestože byly tyto stroje uzpůsobeny pro přepravu 38-ti výsadkářů, obvykle létaly s méně jak 20-ti výsadkáři na palubě. Kromě toho nebyly schopny vysazovat lehké dělostřelecké systémy za letu na padácích. Takový náklad navíc dokázaly dopravit do vzdálenosti pouhých 600 až 700 km. Pro přepravu lehkých obrněných vozidel byly letouny typu Il-12D zcela nepoužitelné. Do nákladového prostoru těchto strojů bylo možné umístit nanejvýš samohybné dělo typu SAU-75. Kritiku přitom sklidila rovněž ne zrovna ideální spolehlivost motorů. Z tohoto důvodu nebyla služba výsadkových transportních letounů typu Il-12D (a Il-12T) v barvách VTA příliš dlouhá. Již ve druhé polovině 50. let jejich poslání plně převzaly lehké dvoumotorové pístové transportní letouny typu Il-14T (Crate) a středně těžké dvoumotorové turbovrtulové transportní letouny typu An-8 (Camp). S příchodem zmíněných transportních strojů byly letouny typu Il-12D (a Il-12T) následně používány pouze na výcvik a různé pomocné role. Definitivní konec pro tyto pístové stroje ale přišel až s příchodem středně těžkých čtyřmotorových turbovrtulových transportních letounů typu An-12 (Cub) a jednomotorových pístových vrtulníků typu Mi-4 (Hound). Za celou svou kariéru se výsadkové speciály typu Il-12D dočkaly jediného bojového nasazení. V roce 1956 byl totiž nemalý počet těchto strojů spolu s těžšími čtyřmotorovými výsadkovými speciály typu Tu-4D (Bull) použit při obsazování maďarského hlavního města Budapeště, kterým tehdy zmítaly silně protivládní nepokoje.

Verze:  -

Vyrobeno:  ?

Uživatelé:  SSSR (VVS a Polární Letectvo)

Posádka:    dva piloti, navigátor a radista

Pohon:       dva pístové motory typu Švecov AŠ-82FN s max. výkonem po 1 850 hp     

Vybavení:   - zaměřovací: noční bombardovací kolimátor typu NKPB-7 a denní optický bombardovací zaměřovač typu OPB-1R (instalace obou zmíněných zaměřovačů je umístěna za polokulovitým průzorem nacházejícím se na levoboku přídě trupu, přímo za pilotní kabinou)

                   - průzkumné: jeden fotoaparát typu AFA-IM (jeho instalace se nachází v zadní části trupu)

Kapacita:    38 plně vyzbrojených výsadkářů, 27 nosítek s raněnými nebo náklad do celkové hmotnosti 3 700 kg (dle některých zdrojů 4 000 kg), přepravovaný uvnitř nákladové kabiny; do závěsu tohoto stroje lze umístit jeden transportní/výsadkový kluzák typu C-25 (Mist) nebo Jak-14 (Mare)

Výzbroj:     jeden pohyblivý 7,62 mm kulomet typu ŠKAS nebo jeden pohyblivý 12,7 mm kulomet typu UBT se zásobou 200 nábojů, instalovaný v otočné obranné střelecké věži typu UTK-1M* nacházející se v ose hřbetu střední trupu, a náklad konvenčních pum do celkové hmotnosti 2 000 až 4 000 kg (dvacet 100 kg pum typu FAB-100, šestnáct 250 kg pum typu FAB-250, osm 500 kg pum typu FAB-500, tři 1 000 kg pumy typu FAB-1000 nebo dvě 1 500 kg pumy typu FAB-1500), přepravovaný na třech vnějších závěsnících nacházejících se pod centroplánem a na vnitřních kazetových závěsnících umístěných ve střední části nákladové kabiny přímo nad podlažními výhozy

Poslední úpravy provedeny dne: 16.10.2012