Suchoj UTB-2

Typ:  cvičná modifikace taktického bombardovacího letounu typu Tu-2S (Bat)

Určení:  výcvik pilotů, střelců a navigátorů taktických bombardovacích letounů typu Tu-2 (Bat) a strategických bombardovacích letounů typu Tu-4 (Bull), výcvik pilotů dopravních a transportních letounů a vlekání vzdušných terču při výcviku stíhacích pilotů ve střelbě na vzdušný cíl

Odlišnosti od letounu Tu-2S (Bat):

- instalace lehčích, menších a méně výkonných, zato ekonomičtějších, pohonných jednotek typu AŠ-21 (s vrtulemi typu VIŠ-111V-38 s průměrem 3,4 m) v křídleních gondolách nové konstrukce na místo motorů typu AŠ-82FN (motory typu AŠ-21 lze navíc v případě potřeby sejímat i s kapotou, což znatelně usnadňuje jejich údržbu)

- zredukovaná zásoba paliva vyjmutím všech nádrží z trupu a centroplánu při současné redukci křídelních nádrží na pouhé čtyři exempláře

- modifikovaný olejový systém (jeho součástí se staly nové olejové nádržky)

- nová konstrukce přední partie trupu v oblasti před náběžnou hranou křídla – zde se nyní nachází třímístná kabina (na místo kabiny dvoumístné) se sedadlem navigátora ve výrazně rozšířené a prodloužené špici s rozšířený zasklením (na místo pozice za sedadlem pilota) a vedle sebe umístěnými sedadly dvou pilotů, žáka a instruktora, pod výrazně rozšířeným vystouplým hřbetním průzračným překrytem (naproti tomu pod vystouplým hřbetním překrytem dvoumístné příďové kabiny modelu Tu-2S se nacházela tandemově uspořádaná opěradly k sobě natočená sedadla pilota a navigátora/bombometčíka/střelce, zatímco špice s prosklenou spodní polovinou byla zcela prázdná)

- plně zdvojené řízení (provedení tohoto modelu určené pro výcvik navigátorů na místo druhého řízení obdrželo druhý bombardovací zaměřovač)

- absence břišního obranného střeliště nacházejícího se za trupovou pumovnicí a předního hřbetního střeliště umístěného v zadní části původní kabiny navigátora (ponecháno pouze zadní hřbetní střeliště, které se nachází za odtokovou hranou křídla – to je nyní osazeno jedním 12,7 mm pohyblivým kulometem typu UBT a jedením fotokulometem typu PAU-22)

- vestavba druhého fotokulometu typu PAU-22 do náběžné hrany křídla na místo dvou 20 mm kanónů typu ŠVAK

- absence trupové pumovnice (v této souvislosti dvoudílná břišní dvířka nahradil potah) – to spolu s absencí všech trupových palivových nádrží zajistilo průchodnost mezi přední a zadní kabinou posádky

- instalace dvou tandemově uspořádaných párů pumových závěsníků na břiše střední části trupu (na tyto závěsníky lze kromě cvičných pum umístit též vlečný terč – jeho uvolnění a následné odhození po ukončení mise zajišťuje radista/střelec)

- odlehčená konstrukce střední a zadní části trupu a podvozku

- instalace optických bombardovacích zaměřovačů typu OPD-1D (denní) a NKPD-1D (noční) v kabině navigátora na místo původního zaměřovacího vybavení

- instalace radiostanic typu RSB-3bis a RSI-6M a radiopolokompasu typu RPKO-2 v kabině radisty

Historie:  Páteř taktických bombardovacích letek Sovětského VVS v období těsně před koncem druhé světové války vedle nepříliš úspěšných dvoumotorových střemhlavých bombardérů typu Pe-2 (Buck) z dílny V.M. Petljakova tvořily též mimořádně vydařené dvoumotorové bombardovací letouny typu Tu-2S (Bat) z dílny A.N. Tupoleva, které byly na rozdíl od prvně uvedeného typu uzpůsobeny pouze pro klasické bombardování z vodorovného letu. Výcvik pilotů bombardovacích letounů tehdy zase spadal výhradně na letouny typu Pe-2UT, které nebyly ničím jiným, než pro tento účel specializovanou modifikací střemhlavého bombardéru typu Pe-2 (Buck). Protože se letové vlastnosti letounů typu Tu-2S (Bat) od letounů typu Pe-2 (Buck) znatelně odlišovaly, pro přípravu pilotů těchto bombardovacích strojů se cvičné speciály typu Pe-2UT příliš nehodily. V této souvislosti vyvstala naléhavá potřeba po cvičné modifikaci letounu Tu-2S (Bat). VVS totiž s těmito stroji na rozdíl od letounů typu Pe-2 (Buck) počítalo nadále, a to až do příchodu prvních bombardovacích letounů s proudovým pohonem. S přihlédnutím na značnou vytíženost OKB A.N. Tupoleva s vývojem čtyřmotorového strategického bombardéru typu Tu-4 (bezlicenční kopie amerického Boeingu B-29 Superfortress), který měl vyšší prioritu, byla výnosem NKAP (Lidový komisariát leteckého průmyslu) ze dne 26. února 1946 vývojem cvičného Tu-2S (Bat) pověřena OKB-134 P.O. Suchoje. Cvičný Tu-2S (Bat) přitom vešel ve známost jako UTB-2 a měl zajišťovat výcvik kompletních posádek (pilotů, navigátorů a střelců) nejen frontových bombardovacích letounů typu Tu-2S (Bat), ale i dálkových bombardovacích letounů typu Tu-4 (Bull). Protože se měla dle zmíněného zadní výzbroj tohoto stroje sestávat pouze z nákladu cvičných pum o celkové hmotnosti 200 kg a jednoho kulometu, jeho pohon měly zajišťovat o poznání slabší 700 hp motory typu AŠ-21. Tyto pohonné jednotky totiž vykazovaly v porovnání s 1 850 hp motory typu AŠ-82FN, které zajišťovaly pohon bojového Tu-2S (Bat), nejen nižším výkonem, menší hmotností a menšími rozměry, ale i znatelně nižší spotřebou paliva, což pro letoun této kategorie představuje zásadní aspekt. Zpracování projektu letounu UTB-2 bylo přitom svěřeno právě Suchojovi z podmětu podlého a vlivného konkurenta A.S. Jakovleva, který tehdy zastával též vysokou funkci na ministerstvu leteckého průmyslu. Suchoj se totiž tehdy, stejně jako Jakovlev, zabýval vývojem proudového stíhacího letounu (typ Su-9) a tento úkol mu měl práci na toto téma maximálně znesnadnit. Z tohoto důvodu dostal na zpracování projektu speciálu UTB-2 dosti šibeniční termín. Termín odevzdání prvního prototypu tohoto stroje byl totiž zmíněným výnosem stanoven na 1. červenec toho samého roku. Vývojové práce na téma UTB-2 se rozeběhly ještě na konci února 1946. Technologická 1:1 maketa tohoto stroje byla přitom komisí přezkoumána a schválena dne 2. dubna téhož roku. Základem prototypu cvičného bombardéru UTB-2 se stal drak sériového Tu-2S (Bat), který Suchojův experimentální závod č.134 převzal 8. dne toho samého měsíce. Jeho kompletaci se přitom podařilo završit na počátku června 1946. Závodní zkoušky tohoto stroje se rozeběhly dnem 12. června téhož roku. První let přitom následoval dne 14. června 1946. V rámci továrních zkoušek, které byly zakončeny dnem 1. července 1946, přitom prototyp cvičného bombardéru typu UTB-2 vykonal celkem 24 zkušebních letů s celkovou délkou trvání 15 hod a 10 min. Ke státním zkouškám byl předán ještě na počátku toho samého měsíce. V průběhu příprav ke státním zkouškám se ale technikům podařilo odhalit některé konstrukční nedostatky, které bylo nezbytné okamžitě odstranit. Z tohoto důvodu se státní zkoušky prototypu UTB-2 nakonec rozeběhly až dne 14. srpna téhož roku. V průběhu státních zkoušek, které byly završeny dnem 30. září 1946, si tento stroj na své konto připsal dalších 125 zkušebních letů s celkovou délkou trvání 51 hod a 47 min. Protože státní zkoušky prototypu letounu UTB-2 potvrdily shodu s technickým zadáním z hlediska letových výkonů i skladby palubního vybavení, následně, na základě výnosu z počátku prosince téhož roku, byl tento cvičný speciál zaveden do výrobního programu závodu č.381. Na sériové výrobě letounu UTB-2 se přitom podílel též moskevský výrobní závod č.23, a to dodávkami konstrukčních celků, které se shodovaly s konstrukčními celky bombardéru Tu-2S (Bat), z něhož vycházel. První sériový UTB-2 (v.č.381001) brány závodu č.381 opustil na počátku května 1947. Protože první prototyp tohoto letounu vykazoval ne zrovna ideální letovou stabilitou, sériový UTB-2 obdržel prodloužený trup (o 300 mm) a instalaci pohonných jednotek blíže u přídě trupu (o 150 mm). Kromě toho byl opatřen novými vrtulemi s větším průměrem a modifikovaným olejovým systémem. Závodními zkouškami přitom první sériový UTB-2 úspěšně prošel mezi 7. a 14. květnem téhož roku. Pro potřeby kontrolních zkoušek, které byly realizovány mezi červencem a srpnem 1947, byl zase vyčleněn čtvrtý a pátý sériový UTB-2 (v.č. 381004 a 381005). Tyto stroje ale ještě postrádaly osvětlení kabiny posádky a některé prvky avionického vybavení (radiopolokompas typu RPKO-2B, radiovýškoměr typu RV-2 a měřič úhlu snosu typu AV-52). Zatímco radiopolokompas typu RPKO-2B prošel zkouškami na počátku září téhož roku na letounu UTB-2 (v.č.3810201), radiovýškoměr typu RV-2 (spolu s radiostanicí typu RSI-6M) byl odzkoušen v únoru roku 1948 na letounu UTB-2 (v.č.3810510). Pro armádní zkoušky bylo vyčleněno hned 12 sériových UTB-2 (5 letounů z 1. výrobní série, 4 letouny z 2. výrobní série a 3 letouny z 3. výrobní série). Zmíněné zkoušky byly přitom realizovány mezi srpnem a zářím roku 1947 na letišti Engelské letecké školy (VAUL). Mezitím, v září roku 1947, prototyp tohoto cvičného speciálu prošel konverzí na vzdušnou zkušebnu hydraulických posilovačů ovládání výškovek a křidélek proudového stíhače typu Su-9 [Type 8]. Díky dvěma nehodám, které ale neměly nic společného s testovanými posilovači, se zkušební program takto modifikovaného prototypu UTB-2 nakonec zatáhl až do konce listopadu roku 1947. Protože dodávky konstrukčních celků, které byly nezbytné pro kompletaci cvičných speciálů UTB-2, značně vázly kuli vytíženosti podniku č.23 s plněním nové zakázky na bombardéry typu Tu-2S (Bat), do prosince roku 1947 se závodu č.381 nakonec podařilo dokončit jen 35 těchto strojů na místo požadovaných 120-ti. Pro kompletaci 18-ti z nich navíc posloužily draky letounů Tu-2S (Bat) ze starších výrobních sérií, které byly předtím speciálně za tímto účelem odebrány přímo bojovým útvarům VVS. Z toho samého důvodu většina letounů typu UTB-2 vyrobených v průběhu následujícího roku vznikla rovněž konverzí „olétaných“ Tu-2S (Bat). Do poloviny května 1948 se přitom podařilo závodu č.381 získat draky letounů typu Tu-2S (Bat), které se následně staly základem dalších 102 cvičných UTB-2. Zatímco 36 z nich bylo vyrobeno nově závodem č.23, dalších 52 dodaly bojové útvary VVS, zbylých 14 pocházelo od bojových útvarů VMF. Ke dni 20. května téhož roku přitom závod č.381 svému provozovateli předal celkem 61 sériových UTB-2. Zatímco 19 z nich převzala Engelská VAUL, 19 Kirovobadská VAUL, 6 Dálkové letectvo, 15 VMF, 1 zkušební institut vojenského letectva GK NII VVS a 1 Suchojův experimentální závod č.134. Protože se v roce 1949 součástí výrobního programu závodu č.381 stal též proudový frontový stíhač typu MiG-15 (Fagot), v průběhu tohoto roku se zde podařilo zkompletovat jen 25 cvičných UTB-2 (rok nato byl pak tento podnik sloučen se závodem č.30). Celá produkce letounu UTB-2 se tak zastavila již v roce 1949 po předání pouhých 176-ti exemplářů. Původní plány přitom počítaly 520-ti UTB-2. Nedostatečný počet těchto cvičných speciálů byl pak u bojových útvarů řešen jednoduchou zástavbou zdvojeného řízení do draků operačních Tu-2S (Bat). Příchod cvičných speciálů typu UTB-2 přitom znamenal rychlý konec nejen pro všechny předválečné letouny typu USB (cvičná modifikace letounu typu SB z dílny A.N. Tupoleva), ale i pro všechny válečné letouny typu Pe-2UT. Zatímco v případě posádek pístových bombardérů řady Tu-2 (Bat) bylo letouny typu UTB-2 možné považovat za nanejvýš efektivní prostředek přípravy, pro výcvik posádek podstatně výkonnějších frontových bombardérů s proudovým pohonem typu Il-28 (Beagle) a Tu-14 (Bosun), které začaly k bojovým útvarům VVS a VMF přicházet ve velkých počtech od počátku 50. let, se příliš nehodily. Z tohoto důvodu byly již v polovině 50. let zcela vyřazeny. Některé z nich si ale mezitím našly cestu ke vzdušným silám ČLR a Polska. Poté výcvik všech budoucích pilotů bombardovacích letounů plně převzaly proudové stroje Il-28U (Mascot).

Verze:

UTB-2 – základní čtyřmístná modifikace letounu UTB-2 určená pro výcvik pilotů, navigátorů/bombometčíků a střelců/radistů. Prototyp letounu UTB-2 se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 14. června 1946. Sériově byl tento model vyráběn v letech 1947 až 1949 v prostorách závodu č.381. Brány zmíněného podniku přitom opustilo celkem 176 sériových UTB-2.

UTB-2P – speciální třímístná modifikace letounu UTB-2 určená pro výcvik pilotů střemhlavých bombardovacích letounů. Jediný prototyp tohoto modelu, který vznikl konverzí čtvrtého sériového UTB-2, se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 16. listopadu 1947. viz. samostatný text

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí sériového Tu-2S) a 176 operačních strojů (většina z nich vznikla konverzí sériových Tu-2S)

Uživatelé:  ČLR, Polsko a SSSR

UTB-2 (prototyp)

Posádka:    pilot/žák, pilot/instruktor, navigátor a radista/střelec/žák (v provedení pro výcvik pilotů) nebo pilot,  navigátor/žák, navigátor/instruktor a radista/střelec/žák (v provedení pro výcvik navigátorů)

Pohon:       dva pístové motory typu Švecov AŠ-21 s max. výkonem po 700 hp

Vybavení:   - zaměřovací: jeden „denní“ optický bombardovací zaměřovač typu OPD-1D a jeden „noční“ optický bombardovací zaměřovač typu NKPD-1D (jejich instalace se nachází v kabině navigátora) a jeden optický střelecký zaměřovač typu PBP-1 (jeho instalace se nachází v kabině střelce)

                   - obranné: žádné

Výzbroj:     jeden pohyblivý 12,7 mm kulomet typu UBT se zásobou 60 nábojů, instalovaný ve hřbetním střelišti typu VUB-68 umístěném za náběžnou hranou křídla, a dvě 100 kg cvičné pumy nebo čtyři 50 kg cvičné pumy, přepravované na pylonech nacházejících se na břiše střední části trupu

UTB-2 (sériový)

Posádka:    pilot/žák, pilot/instruktor, navigátor a radista/střelec/žák (v provedení pro výcvik pilotů) nebo pilot,  navigátor/žák, navigátor/instruktor a radista/střelec/žák (v provedení pro výcvik navigátorů)

Pohon:       dva pístové motory typu Švecov AŠ-21 s max. výkonem po 700 hp

Vybavení:   - zaměřovací: jeden „denní“ optický bombardovací zaměřovač typu OPD-1D a jeden „noční“ optický bombardovací zaměřovač typu NKPD-1D (jejich instalace se nachází v kabině navigátora) a jeden optický střelecký zaměřovač typu PBP-1 (jeho instalace se nachází v kabině střelce)

                   - obranné: žádné

Výzbroj:     jeden pohyblivý 12,7 mm kulomet typu UBT se zásobou 60 nábojů, instalovaný ve hřbetním střelišti typu VUB-68 umístěném za náběžnou hranou křídla, a dvě 100 kg cvičné pumy nebo čtyři 50 kg cvičné pumy, přepravované na pylonech nacházejících se na břiše střední části trupu

hřbetní střeliště typu VUB-68 se 7,62 mm kulometem typu UBT a fotokulometem typu PAU-22

čtveřice 50 kg cvičných pum na břišních trupových závěsnících

vlečný cíl na břišních trupových závěsnících

Poslední úpravy provedeny dne: 9.11.2012