Suchoj Su-30 (‘Flanker F variant 1’) / T-10PU (Su-27PU)

Typ:  dálková přepadová stíhací modifikace dvoumístného cvičně-bojového letounu typu Su-27UB (Flanker C)

Určení:  primárně vyhledávání a ničení vzdušných cílů, zejména strategických nosičů řízených střel protivníka a střel s plochou dráhou letu, v rámci protivzdušné obrany a řízení činnosti bojových skupin stíhacích letounů s méně výkonným palubním radiolokátorem; sekundárně výcvik stíhacích pilotů

Odlišnosti od letounu Su-27UB (Flanker C):

- instalace výsuvného nástavce pro doplňování paliva za letu s tvarem obráceného písmene „L“, který je kompatibilní s tankovacím systémem vzdušných tankerů řady Il-78 (Midas) a podvěsným tankovacím systémem typu UPAZ-1A Sachalin, před pilotní kabinou vlevo o osy trupu. To si vyžádalo přesunout kryt pasivního elektro-optického čidla, který se nachází přímo před překrytem pilotní kabiny, z osy hřbetu trupu mírně směrem doprava. Jedná se o identické řešení jako u letounu typu Su-33 (Flanker D).

- instalace výsuvných reflektorů, které slouží k osvětlování tankovacího nástavce při vzdušném doplňování paliva za nočních podmínek, na obou bocích přední části trupu

- instalace modifikovaného přístrojového vybavení uvnitř dvoumístné pilotní kabiny. Součástí přístrojového vybavení pilotní kabiny tohoto modelu se staly dva průhledové displeje (HUD) a jeden CRT displej. Ten se nachází na přístrojové desce zadního pilotního prostoru a zobrazuje taktickou situaci v okolí letounu. Uvnitř kabiny posádky tohoto modelu se ale nachází též úložný prostor pro potraviny a pitnou vodu.

- instalace modifikovaných vystřelovacích sedaček typu K-36DM, které jsou navrženy pro dlouhotrvající lety. Součástí zmíněných vystřelovacím sedaček je i chemická toaleta.

- větší zásoba kyslíku

- zesílená konstrukce křídla a podvozku

- instalace nového navigačního komplexu. Součástí navigačního komplexu tohoto stroje se kromě systému družicové navigace typu A737 stal též radionavigační systém dálkové navigace (LORAN) typu A723.

- instalace modifikovaného analogového elektro-impulsního systému řízení

- instalace nového systému řízení palby

Historie:  Se zařazením protizemní řízené střely s plochou dráhou letu typu AGM-86 ALCM do zbraňového systému podzvukového strategického bombardovacího letounu typu Boeing B-52G/H Stratofortress vyvstala ze strany Sovětské PVO naléhavá poptávka po přepadovém stíhacím letounu majícím schopnost tyto raketonosné stroje zachycovat a zneškodňovat ve větší vzdálenosti od hranic SSSR. Požadovaný přepadový stíhač měl být proto schopen provádět dlouho trvající hlídkové lety (do 10-ti h) nad rozlehlými a neobydlenými oblastmi Sibiře s velmi řídkou sítí leteckých základen a pozemních radiolokačních stanic PVO a nad vodami Severního ledového oceánu. Toto poslání bylo přitom polovině 80. let stále doménou těžkého přepadového stíhače typu Tu-128 (Fiddler B), jehož původ lze vystopovat na počátku 60. let. Tyto stroje bylo samozřejmě již tehdy možné považovat za beznadějně morálně i technicky zastaralé. Kromě toho měl požadovaný dálkový přepadový stíhač být schopen zastávat poslání vzdušného velitelského stanoviště stíhacích letounů s méně výkonným palubním radiolokátorem, jakými jsou např. letouny řady MiG-29 (Fulcrum). Jeho základem se nakonec stala dvoumístná cvičně-bojová modifikace těžkého frontového stíhacího letounu typu Su-27 (Flanker B), která vešla ve známost jako Su-27UB (Flanker C). Důvodem volby dvoumístné modifikace tohoto nejvýkonnějšího a nejmodernějšího stíhacího letounu značky Suchoj té doby coby základu požadovaného dálkového přepadového stíhače se stala skutečnost, že dlouhé hlídkové lety pro pilota představují značnou psychickou a fyzickou zátěž, stejně jako vlastní vzdušný boj (v důsledku vysokých násobků g). Díky přítomnosti druhého člena posádky na palubě, operátora zbraňových systémů, se však pilot může plně soustředit na vlastní pilotáž a na ničení vzdušných cílů v manévrovém vzdušném boji za pomoci krátkodosahových PLŘS a kanónu. Operátor zbraňových systémů se přitom může současně věnovat vyhledávání a zneškodňování vzdušných cílů za pomoci střednědosahových a dalekodosahových PLŘS a řízení činnosti několika dalších stíhacích letounů. Při dlouhých přeletech navíc tento druhý člen posádky může zastávat poslání pilota střídače. Vývoj dálkové přepadové stíhací modifikace letounu typu Su-27UB (Flanker C) byl OKB P.O. Suchoje oficiálně zadán někdy na přelomu května a června roku 1987. Zmíněný stroj obdržel tovární označení T-10PU a služební označení Su-27UBP, které bylo ale krátce nato změněno na Su-27PU. Vývoj letounu typu Su-27PU (T-10PU) byl oficiálně zahájen dne 21. července 1987. Technické zadání k tomuto stroji bylo velením PVO schváleno dne 7. srpna toho samého roku. Práce na detailním designu letounu typu Su-27PU (T-10PU) se rozeběhly v září roku 1987. Protože byly na tento stroj kladeny značné nároky z hlediska doletu a vytrvalosti (10 h), konstrukční tým Suchojovi OKB jej opatřil instalací výsuvného nástavce pro doplňování paliva za letu před pilotní kabinou, vlevo od podélné osy trupu. To si ale vyžádalo přesunout kryt pasivního elektro-optického čidla, který se nachází přímo před překrytem pilotní kabiny, z osy hřbetu trupu mírně směrem doprava. Zmíněný nástavec pro doplňování paliva za letu vzešel z programu palubního stíhacího letounu typu Su-33 (Flanker D), zpočátku známého jako Su-27K, a předtím prošel zkouškami na letounu T10U-2, druhém prototypu letounu typu Su-27UB (Flanker C). Takto modifikovaný prototyp T10U-2 nejprve, dne 23. června 1987, vykonal non-stop let na trase Moskva – Komsomolsk na Amuru – Moskva. Přitom urazil vzdálenost 13 404 km a celkem 4 x využil služeb vzdušného tankeru typu Il-78 (Midas). V březnu roku 1988 byl zmíněný dálkový let zopakován. Tentokrát letoun T10U-2 urazil vzdálenost 13 440 km, přičemž ve vzduchu strávil celkem 15 hod a 42 min. Součástí tohoto letu se staly rovněž čtyři doplnění paliva od vzdušného tankeru typu Il-78 (Midas). Změn proti typu Su-27UB (Flanker C) ale doznalo též navigační vybavení a přístrojové vybavení zadního kokpitu. Práce na pokročilém vývojovém projektu letounu typu Su-27PU (T-10PU) se podařilo završit v březnu roku 1988. Mezitím bylo služební označení tohoto stroje opět změněno, tentokrát na Su-30. Dle původních plánů měly konverzí na prototypy letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1) projít první dva sériové exempláře letounu typu Su-27UB (Flanker C), známé jako T10U-4 a T10U-5. Dle výnosu MAP (Ministerstvo leteckého průmyslu) ze dne 18. listopadu 1987 měly být zmíněné stroje dokončeny dne 20. dubna a 30. května roku 1988. K závodním zkouškám měly být prototypy letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1), které měly nést označení T10PU-4 a T10PU-5, předány dne 29. února a 30. března roku 1988. Nic z toho se ale splnit nepodařilo. Prototypová dílna OKB P.O. Suchoje byla totiž tehdy značně vytížena prací na projektu, který měl vyšší prioritu, zatímco vedení závodu IAPO se k účasti na programu Su-30 (Flanker F variant 1) stavělo odmítavě. Nakonec se nicméně podařilo najít kompromisní řešení. OKB P.O. Suchoje tak do závodu IAPO vyslala své odborníky s výrobními podklady a ten pak za jejich asistence a za využití nově zhotovených dílů provedl přestavby vybraných exemplářů letounu typu Su-27UB (Flanker C) na prototypy zmíněného stroje. Mezitím, na konci roku 1987, navíc vedení OKB P.O. Suchoje letoun T10U-4, který se měl stát základem prvního prototypu letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1), vyčlenilo k jiným účelům. Dle revidovaných plánů se měl základem prvního prototypu tohoto stroje stát letoun T10U-5 (modrá 05), zatímco druhý prototyp letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1) měl vzniknout konverzí letounu T10U-6 (modrá 06), třetího sériového exempláře letounu typu Su-27UB (Flanker C). Oba zmíněné letouny, T10U-5 a T10U-6, měly do Irkutska dorazit nejpozději dne 15. ledna 1988. Termín dokončení přestavby těchto dvou strojů na prototypy letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1), T10PU-5 a T10PU-6, byl stanoven na 15. červen 1988. Prototypy letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1) se ale nepodařilo dokončit ani v tomto termínu. Závod IAPO si totiž na kompletní výrobní podklady musel počkat až do ledna roku 1988. Zatímco letoun T10U-5 na podnikové letiště závodu IAPO dorazil dne 14. ledna toho samého roku, letoun T10U-6 sem byl přelétnut na konci února roku 1988. Na přestavbě zmíněných strojů na prototypy přepadového speciálu typu Su-30 (Flanker F variant 1) se podíleli, jak již bylo řečeno, odborníci Suchojovi OKB. Konkrétně se přitom jednalo o zaměstnance filiálek OKB P.O. Suchoje z Komsomolska na Amuru a Novosibirska. Podíl zaměstnanců od obou zmíněných filiálek Suchojovi OKB přitom činil 50:50. Práce na obou dvou prototypech letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1) probíhaly paralelně. U obou prototypů tohoto stroje byla zachována kamufláž sestávající se z nepravidelných polí dvou odstínů modré i trupová čísla letounů T10U-5 a T10U-6 (modrá 05 a 06). Konverze obou zmíněných letounů na prototypy přepadového speciálu typu Su-30 (Flanker F variant 1) spolu se zhotovením příslušných výrobních přípravků zabrala přes šest měsíců. První prototyp tohoto stroje, T10PU-5 (modrá 05), byl dokončen na podzim roku 1988. Do oblak se tento stroj poprvé vydal, z VPD letiště Irkutsk-2, dne 4. října toho samého roku. Den nato byl přelétnut do Žukovského, za účelem realizace závodních zkoušek. Ještě před zahájením závodních zkoušek byl ale prezentován, spolu s pokročilým vývojovým projektem, tzv. maketní komisi. Zasedání zmíněné komise se konalo mezi 14. a 16. prosincem roku 1988. Závěrečná zpráva z přezkumu pokročilého vývojového projektu letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1) byla podepsána dne 23. prosince téhož roku. Krátce nato, dne 13. ledna 1989, se rozeběhly letové zkoušky prototypu T10PU-6 (modrá 06). Do Žukovského byl tento stroj přelétnut 19. dne toho samého měsíce. Dle plánů z prosince roku 1988, které ale byly ale finalizovány a schváleny až dne 3. března 1989, měly být závodní zkoušky letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1) realizovány mezi prosincem roku 1988 a květnem roku 1989. V jejich průběhu měly být ověřeny výkonnostní charakteristiky, bojová efektivita, zařízení pro doplňování paliva za letu a LORAN. Prakticky veškerou tíhu závodních zkoušek, jejichž součástí se mělo stát přes 100 zkušebních letů, měl nést prototyp T10PU-5. Prototyp T10PU-6 měl zastávat pouze poslání záložního stroje. Nakonec se ale závodní zkoušky letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1) rozeběhly až v únoru roku 1989. Protože původní FBW z letounu typu Su-27/-27UB (Flanker B/C) nedokázal letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1) zajistit vyhovující ovladatelnost při procesu doplňování paliva za letu, prototypy tohoto stroje bylo nezbytné před zahájením zkoušek doplňování paliva za letu opatřit modifikovaným FBW. Zmíněný FBW ale musel nejprve projít zkouškami na vzdušné zkušebně, která vešla ve známost jako Samoljot 02-01. Teprve až poté bylo možné započít se zkouškami doplňování paliva za letu na prototypu T10PU-5. Z výsledků zmíněných zkoušek ale vyplynulo, že je ovladatelnost tohoto stroje při procesu doplňování paliva za letu pro řadové piloty příliš náročná. Následně proto FBW tohoto stroje musel projít úpravami. Konkrétně byla zlepšena přesnost řízení klopení a bočení. Tím se stalo řízení méně citlivé na turbulence. Zmíněné úpravy FBW přitom zabraly nějaké tři měsíce. Poté bylo nezbytné vykonat dalších 62 zkušebních letů. V dubnu roku 1989 byl navíc prototyp T10PU-6 uzemněn za účelem úprav a údržby. Následně proto musel celou tíhu závodních zkoušek nějakou dobu nést prototyp T10PU-5. V létě roku 1988 prototyp T10PU-5 vykonal v rámci zkoušek LORAN typu A723 sérii dálkových letů nad různými oblastmi SSSR. Přitom zavítal na některé letecké základny, ze kterých PVO provozovalo letouny typu Su-27 (Flanker B). Nejprve tento stroj vykonal sérii letů nad vodami Černého moře z letecké základny Bombora (Abcházie), domovské základny 592. IAP (stíhací letecký pluk). Poté, v srpnu, uskutečnil sérii dálkových letů nad vodami Severního ledového oceánu (okolo poloostrova Kola) z letecké základny Kilp-Yavr (Murmansk), domovské základny 941. IAP. Při prvním z nich byl ale zachycen dvojicí stíhacích letounů typu F-16A Fightning Falcon Norských vzdušných sil nad mezinárodními vodami. Posádka prototypu T10PU-5 proto následně požádala o pomoc. Na pomoc jí přitom přispěchal letoun typu Su-27 (Flanker B), který se pohyboval nedaleko a zastával roli vzdušné retranslační stanice. Současně byly ze základny Kilp-Yavr vyslány další dva plně vyzbrojené letouny typu Su-27 (Flanker B) ze stavu 592. IAP. Mezitím ale výše uvedený letoun typu Su-27 (Flanker B) stihl obě „norské“ F-16A Fightning Falcon zahnal zpět na svou domovskou základnu. Tomu předcházel krátký vzdušný souboj bez použití zbraní. Dne 22. března 1990 prototyp T10PU-5 vykonal, s posádkou institutu GNII-8 v kokpitu, první dálkový let na hranici max. vytrvalosti. Přitom strávil ve vzduchu 9 h a 38 min a 4 x doplnil palivo za letu. Součástí zmíněného letu se ale stalo též 12 simulovaných zachycení nepřátelského letounu a 15 simulovaných pumových útoků. První etapa zkoušek letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1) byla završena v červnu roku 1990. Druhá etapa zkoušek tohoto stroje se rozeběhla na konci toho samého roku a byla ukončena dne 29. listopadu 1991. V průběhu obou zmíněných etap zkušebního programu letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1) bylo vykonáno celkem 228 letů. Produkce tohoto stroje na lince závodu IAPO (č.39) z Irkutska byla schválena výnosem ze dne 13. února 1991. Dle původních plánů se sériová výroba letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1) měla rozeběhnout v roce 1990. Později byl ale termín zahájení produkce tohoto stroje posunut na rok 1992. Práce na 10-ti kusové ověřovací sérii letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1) byly zahájeny v roce 1991. Zavádění zmíněného stroje do výrobního programu irkutského závodu IAPO se ale poněkud zatáhlo. První sériový Su-30 (Flanker F variant 1) se proto do oblak poprvé vydal až dne 14. dubna 1992. Do celého programu Su-30 (Flanker F variant 1) navíc neblaze zasáhl rozpad SSSR, k němuž došlo v roce 1991, spolu s těžkou ekonomickou krizí, která na počátku 90. let zachvátila všechny postsovětské republiky, včetně Ruska. Brány závodu IAPO proto nakonec opustilo jen devět z deseti letounů ověřovací série (01-01, 01-02, 02-01 až 02-03 a 03-01 až 03-04). PVO bylo přitom předáno jen pět z nich, 03-03 (modrá 50), 03-04 (modrá 51), 03-01 (modrá 52), 02-02 (modrá 53) a 02-03 (modrá 54). Provozovatelem všech pěti zmíněných letounů se stal 58. GvIAP (gardový stíhací letecký pluk) 148. CBP i PLS (Centrum bojové přípravy) s domovskou základnou Savaslejka, která se nachází poblíž Nižného Novogrodu. První dva z nich (modrá 50 a 51) sem přitom dorazily v dubnu roku 1994. Další dva letouny typu Su-30 (Flanker F variant 1) (modrá 52 a 53) 58. GvIAP převzal na jaře roku 1995. Předání posledního, pátého, exempláře tohoto stroje (modrá 54) bylo uskutečněno v roce 1997. Zbylé čtyři letouny typu Su-30 (Flanker F variant 1) ověřovací série zůstaly na podnikovém letišti závodu IAPO. Později byly dva z nich, 01-01 (bílá 596) a 01-02 (bílá 597), zbaveny zbraňového systému a následně předány oficiální akrobatické skupině zkušebního institutu LII ze Žukovského „Test Pilots“ A.N. Kvočura. Nákup zmíněných letounů přitom financovala společnost Jupiter Insurance Group. Akrobatická skupina „Test Pilots“ letouny typu Su-30 (Flanker F variant 1) provozovala po boku letounů typu Su-27P a jediného exempláře letounu typu Su-27PD. Široké veřejnosti se tyto dva rudo-modro-bílé stroje poprvé představily v srpnu roku 1992 na MosAeroShow 92. Zde bylo přitom možné zmíněné letouny shlédnout za letu ve formaci se vzdušným tankerem typu Il-78M (Midas) a prvním prototypem stíhacího-bombardovacího letounu typu Su-34 (Fullback). Krátce nato, v roce 1993, byl jeden z nich (01-01 / bílá 596) navrácen výrobci, aby se mohl stát základem předváděcího prototypu exportního víceúčelového bojového letounu typu Su-30MK (Flanker F variant 2). Letoun Su-30 (01-02 / bílá 597) zase v roce 1999 prošel konverzí na vzdušnou zkušebnu. Další dva letouny typu Su-30 (Flanker F variant 1) ověřovací série, 02-01 a 03-02, byly později předány JSC P.O. Suchoje. Zatímco letoun Su-30 (02-01) prošel konverzí na prototyp exportního modelu Su-30K (Flanker F variant 1), který byl určen pro Indické vojenské letectvo (IAF), letoun Su-30 (03-02) se stal základem jediného exempláře víceúčelového bojového letounu typu Su-30KN. Zavedením letounů typu Su-30 (Flanker F variant 1) VVS získalo stroj mající schopnost vykonávat nejen dlouhé hlídkové lety, ale též zastávat funkci vzdušného velitelského stanoviště. Obratností přitom letoun typu Su-30 (Flanker F variant 1) nikterak nezaostává za letounem typu Su-27UB (Flanker C), z něhož vychází. Palivové nádrže tohoto stroje pojmou shodné množství paliva jako palivové nádrže letounu typu Su-27UB (Flanker C), tedy 9 400 kg. Identický je též dolet, který činí 3 000 km. Využitím služeb vzdušného tankeru lze ale dolet tohoto stroje prodloužit o celých 60 %. Délka hlídkových misí letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1) je pak omezena pouze výdrží posádky. Zdravotničtí specialisté nicméně nedoporučovali provádět hlídkové lety delší než 10 h. V červenci roku 1997 dvojice sériových Su-30 (Flanker F variant 1) (modrá 52 a 54) zavítala na airshow RIAT 97, která se konala na letecké základně RAF ve Fairfordu. Součástí zmíněné prezentace se přitom stala i letová ukázka. V červenci roku 1998 čtveřice letounů typu Su-30 (Flanker F variant 1), spolu se dvěma MiGy-31B (Foxhound A), dvěma vzdušnými tankery typu Il-78 (Midas) a jedním DRLO (AWACS) speciálem A-50 (Mainstay A), uskutečnila 8 500 km dlouhý 10 hodin trvající cvičný let nad evropskou částí Ruska. Protože měl zmíněný let simulovat přepad vzdušného cíle pohybujícího se v severských oblastech Ruska, jeho součástí se staly též sestřely vzdušných terčů za pomoci „ostrých“ PLŘS na polygonu Ašuluk, který se nachází poblíž Astracháně. V jeho průběhu přitom všechny zmíněné přepadové stíhače využily služeb vzdušného tankeru typu Il-78 (Midas) celkem třikrát. Tomu v létě roku 1999 následovalo společné cvičení s dálkovým letectvem (DA) VVS. Úkolem přepadových stíhačů typu Su-30 (Flanker F variant 1) a MiG-31B (Foxhound A) v rámci zmíněného cviční se stal doprovod strategických raketonosných letounů typu Tu-95MS (Bear H) a Tu-160 (Blackjack A) k polygonu na souostroví Nová Země. Krátce předtím, v dubnu roku 1999, ty samé stíhací letouny v průběhu osm hodin trvajícího letu uskutečnily celkem 12 kontaktů se vzdušným tankerem typu Il-78 (Midas). V roce 2002 se v souvislosti se zrušením 58. GvIAP všech pět letounů typu Su-30 (Flanker F variant 1) ze stavu tohoto pluku ocitlo u 4. CBP i PLS z Lipecka. Čtyři z nich (modrá 50, 52, 53 a 54) přitom obdržely nová trupová čísla (rudá 66 až 69). Naproti tomu letoun Su-30 (03-04 / modrá 51) byl již od roku 1998 v neletovém stavu a byl využíván jako zdroj náhradních dílů. Letouny Su-30 (rudá 66 až 69) se konkrétně staly součástí letadlového parku akrobatické skupiny 4. CBP i PLS, známé jako Sokoly Rossii. Zmíněnou akrobatickou skupinou byly ale tyto stroje využívány jen velmi zřídka. Zatímco provoz letounů Su-30 (rudá 67) a Su-30 (rudá 68) byl ukončen přibližně v roce 2006, letoun Su-30 (rudá 66) se v provozu nacházel do roku 2011, letoun Su-30 (rudá 69) létal až do roku 2015. Tímto ale historie letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1) zdaleka neskončila. V roce 2016 totiž padlo rozhodnutí o znovuzprovoznění všech pěti exemplářů tohoto stroje. Tento úkol byl přitom svěřen leteckému opravárenského závodu (ARZ) č.275 z Krasnodaru. Všech pět exemplářů letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1) bylo do Krasnodaru přepraveno od konce roku 2016 do konce roku 2017. Jako první byl zde zprovozněn letoun Su-30 (03-03 / rudá 68). Zmíněný stroj byl poprvé zpozorován v březnu roku 2019 a nyní kromě rudého taktického čísla „68“ nese též registraci RF-92223. Zrenovované letouny typu Su-30 (Flanker F variant 1) budou podle všeho využívány opět 4. CBP i PLS. Obnova zmíněných letounů přitom zřejmě představuje přímou reakci na to, že je dvoumístný cvičně-bojový model Su-27UB (Flanker C) v současnosti nedostatkovým zbožím.

Verze:

T10PU-5 – první prototyp letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1). Tento stroj vznikl konverzí druhého sériového exempláře letounu typu Su-27UB (Flanker C), který byl znám jako T10U-5, a do oblak se poprvé vydal dne 4. října 1988.

T10PU-6 – druhý prototyp letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1). Tento stroj vznikl konverzí třetího sériového exempláře letounu typu Su-27UB (Flanker C), který byl znám jako T10U-6, a do oblak se poprvé vydal dne 13. ledna 1989.

Su-30 (Su-27PU) – základní modifikace letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1). Tento model byl postaven v devíti exemplářích. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 14. dubna 1992.

Su-30 (vzdušná zkušebna) – speciální modifikace letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1) zastávající roli vzdušné zkušebny. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl v roce 1999 konverzí letounu Su-30 (bílá 597), který byl předtím provozován akrobatickou skupinou Test Pilots, a zpočátku zastával roli vzdušné zkušebny přístrojového vybavení kokpitu. V této první podobě se vyznačoval instalací tří barevných multifunkčních displejů (MFD) typu MFI-68 na hlavní přístrojové desce a dvou menších čtvercových MFD na postranních konzolích předního kokpitu na místo standardních elektro-mechanických přístrojů (později byly postranní čtvercové MFD nahrazeny jednotkami s odlišně tvarovanými displeji). Naproti tomu přístrojové vybavení v zadním kokpitu zůstalo bez změn. Funkce na zmíněných MFD navíc nebyly voleny za pomoci tlačítek rozmístěných okolo nich, ale za pomoci malého joysticku, který byl umístěn přímo na plynové páce. Toto řešení mělo předcházet nechtěnému stisknutí jiného tlačítka při prudkém manévrování. Takto byl přitom letoun Su-30 (bílá 597), druhý sériový exemplář letounu typu Su-30 (Flanker F variant 1), modifikován techniky závodu IAPO a PIC (Akrobatické a výzkumné centrum) institutu LII. Plány, které počítaly s následnou náhradou tří MFD typu MFI-68 dvěma většími, popř. jedním ještě větším, HUD přilbovým zaměřovačem a klasického kniplu side-stickem, již nebyly realizovány. V září roku 2003 byl však letoun Su-30 (bílá 597) upraven na vzdušnou zkušebnu antény typu Pero, která má podobu fázované mřížky s digitálně vychylovaným paprskem v horizontální i vertikální rovině a dvě pracovní vlnové délky („X“ a „L“). Zmíněná anténa byla poprvé prezentována na airshow MAKS 2001, která se konala v srpnu roku 2001, a byla zamýšlena pro (nerealizovanou) druhou fázi modernizačního programu letounu typu Su-27 (Flanker B). Náhrada původní antény radiolokátoru typu N001 (Slot Back 2) anténou typu Pero měla zmíněnému radiolokátoru umožňovat najednou sledovat 10 vzdušných cílů a na 4 z nich navádět PLŘS. Protože byl zmíněný modernizační program poměrně nákladný, neměly jím projít všechny letouny typu Su-27 (Flanker B) z prvoliniových útvarů.

Vyrobeno:  dva prototypy (T10PU-5 a T10PU-6 – vznikly konverzí sériových Su-27UB) a 9 sériových strojů modelu Su-30 a 18 sériových strojů modelu Su-30K

Uživatelé:  Rusko

Su-30

Posádka:    pilot a druhý pilot/navigátor/operátor zbraňových systémů nebo pilot/žák a pilot/instruktor

Pohon:       dva dvouproudové motory typu Ljulka Al-31F s max. tahem po 7 850 kp / 12 500 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor typu N001 Mječ (Slot Back 2) radiolokačního komplexu typu RLPK-27, instalovaný uvnitř špice trupu. Radiolokátor typu Mječ umožňuje vyhledávat a sledovat vzdušné cíle, včetně těch, které se nacházejí na pozadí země. Vzdušné cíle s RCS cca 3 m² je přitom schopen sledovat na vzdálenost 80 až 100 km z přední, resp. 30 až 40 km ze zadní polosféry. Najednou zmíněný radiolokátor dokáže sledovat až 10 vzdušných cílů a na 2 z nich navádět PLŘS.

Vybavení:   - zaměřovací: elektro-optický zaměřovací systém typu OLS-27 s vyhledávacím dosahem 50 km, zaměřovacím dosahem 15 km, zorným polem v horizontální rovině 60° a zorným polem ve vertikální rovině +60°/-15°. Zmíněný systém v sobě sdružuje IČ senzor s laserovým dálkoměrem (s dosahem 0,3 až 3 km) a slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů. Instalace kopulovité hlavice tohoto zařízení se přitom nachází přímo před pilotní kabinou.

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu Parol, výstražný RL systém typu SPO-15 Berjoza, 32 výmetnic tří klamných IČ/RL cílů typu APP-50 (ty jsou vestavěny do ocasního žihadla) a aktivní RL rušič typu SPS-171 (L005S) Sorbcija-S (štíhlé válcovité kontejnery tohoto systému se zaoblenými dielektrickými kryty na obou koncích lze připevnit ke koncům křídla na místo závěsníků pro PLŘS typu R-73)

Výzbroj:    jeden 30 mm kanón typu GŠ-30-1 se zásobou 150 nábojů, vestavěný do pravého vírového přechodu, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 4 000 kg, přepravovaná na deseti pylonech (dvou mezi motorovými gondolami, dvou pod motorovými gondolami, čtyřech pod křídlem a dvou na koncích křídla – ty jsou vyhrazeny pro PLŘS krátkého dosahu) – PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL/pasivním IČ navedením řady R-27R/T (AA-10A/B Alamo A/B) (max. 6 ks), PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL/pasivním IČ navedením řady R-27ER/ET (AA-10C/D Alamo C/D) (max. 6 ks) a PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-73 (AA-11A Archer) (max. 6 ks)

* 5 200 km s jedním doplněním paliva za letu, resp. 6 990 km se dvěma doplněními paliva za letu

Poslední úpravy provedeny dne: 8.4.2019