Suchoj T-58 (Su-15)

Typ:  těžký přepadový stíhací letoun, vývojový derivát letounu Su-11 (Fishpot C)

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před útokem strategických bombardovacích letounů protivníka

Odlišnosti od letounu Su-11 (Fishpot C):

- instalace radiolokátoru typu Orjol-2 na místo radiolokátoru typu RP-11 Orjol (Skip Spin) – zatímco radar typu Orjol-2 spolupracuje s naváděcím systémem PLŘS typu K-8M2 (AA-3 Anab), typ RP-11 Orjol (Skip Spin) je kompatibilní s naváděcím systémem méně výkonné PLŘS typu R-8M (AA-3 Anab)

- nová konstrukce přední části trupu s mohutnou pevnou kónickou dielektrickou špicí, která zastává funkci krytu střeleckého radaru, a dvojicí hranatých regulovaných lapačů vzduchu na bocích, přímo za pilotní kabinou (naproti tomu v čele přídě trupu modelu Su-11 se nacházel kruhový lapač vzduchu opatřený pohyblivým regulačním kuželem)

Historie:  Na konci 50. let se P.O. Suchoj pustil do prací na projektu jednomotorového přepadového stíhacího letounu typu T-37. Ten se přitom měl stát jednou z komponent automatizovaného komplexu PVO typu Uragan-5B a díky instalaci silného motoru R-15-300 měl disponovat rychlostí 3 000 km/h a operační letovou výškou 27 000 m. Dne 5. února 1960 ale celému programu T-37, který se právě tehdy nacházel ve fázi stavby prototypů, zasadil tvrdou ránu výnos, na jehož základě se mohly sovětské letecké konstrukční kanceláře nadále zabývat pouze vývojem pokročilých verzí již sériově vyráběných bojových letounů. Ty navíc měly představovat pouze přechodové řešení na období, než všechny bojové letouny definitivně nahradí raketová technika. Klasické bojové letouny byly totiž N.S. Chruščovem, tehdejším vůdcem SSSR, mylně považovány za morálně zastaralou techniku, kterou lze zcela nahradit řízenými střelami. V této souvislosti se veškeré vývojové úsilí P.O. Suchoje na poli přepadových stíhacích letounů následně soustředilo na pokročilou modifikaci letounu Su-11 (Fishpot C), který se tehdy nacházel ve fázi letových zkoušek, s účinnějším zbraňovým systémem. Ten měl být přitom vystavěn na novém radiolokátoru typu Orjol-2 nebo Vichr. Zatímco prvně uvedený typ vycházel z radaru typu RP-11 Orjol (Skip Spin) letounu Su-11 (Fishpot C), ten druhý nebyl zase ničím jiným, než zmenšeninou radaru typu Smerš (Big Nose) těžšího letounu Tu-128 (Fiddler B). Takto modifikovaný Su-11 (Fishpot C) přitom vešel ve známost jako T-58 a zadní část trupu s motorem typu Al-7F-2, stejně jako křídlo, ocasní plochy a podvozek, přebíral od svého předchůdce prakticky bez změn. Naproti tomu příďová partie trupu modelu T-58 byla zcela nová. Značné rozměry obou zvažovaných radiolokačních stanic si totiž vyžádaly se vzdát čelního kruhového lapače vzduchu ve prospěch robustního kónického dielektrického krytu. Jeho funkci proto převzala dvojice hranatých lapačů vzduchu nacházející se na bocích trupu přímo za pilotní kabinou. Celý program T-58 postupoval velmi rychle. Práce na prvním prototypu tohoto stroje se rozeběhly již v červenci 1960. Krátce nato, v listopadu téhož roku, ale PVO přišlo s pozměněným technickým zadáním. Dle tohoto nového zadání se měl zbraňový systém letounu typu T-58, který mezitím obdržel služební označení Su-15, sestávat z radiolokátoru typu Vichr-P, automatického systému řízení typu Poljot a dvou PLŘS velkého dosahu typu K-40 (AA-6 Acrid). Protože se ale vývoj střely typu K-40 (AA-6 Acrid), která vznikla v rámci programu dvoumotorového přepadového stíhače typu Je-155P (MiG-25P Foxbat A), tehdy ještě nacházel v raném stádiu, prozatímně měl být letoun typu T-58 vybaven radiolokátorem typu Orjol-2, který spolupracoval s naváděcím systémem méně výkonné střely typu R-8M2 (AA-3 Anab). Ta přitom nebyla ničím jiným, než pokročilou modifikací osvědčené střely typu R-8M (AA-3 Anab) letounu Su-11 (Fishpot C). Mezitím, na konci roku 1960, se rozeběhly zkoušky motoru Al-7F-2 na speciální pozemní zkušebně. Jejich zaměřením se přitom stalo prověření činnosti regulovaných bočních lapačů vzduchu. V SSSR totiž s takto pojatým vstupním ústrojím vzduchu tehdy ještě neměli mnoho zkušeností, neboť všechny tehdejší nadzvukové stíhací letouny byly vyjma experimentálních prototypů P-1 a T-49 opatřeny příďovým kruhovým lapačem vzduchu. V létě roku 1961, když se kompletace prototypů letounu T-58 (letového a neletového) nacházela již v pokročilém stádiu, byl ale vývoj tohoto stroje zcela zastaven ve prospěch dvoumotorového modelu, který vešel ve známost jako T-58D (Su-15 Flagon). Důvodem tohoto rozhodnutí se přitom stala vyšší provozní bezpečnost dvoumotorových letounů (díky schopnosti bezpečně pokračovat v letu i v případě výpadku jedné pohonné jednotky) spolu s vysokou nehodovostí jednomotorových přepadových stíhačů typu Su-9 (Fishpot B).

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden letový prototyp a jeden neletový prototyp pro statické zkoušky (jejich kompletaci se nepodařilo dokončit)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Ljulka Al-7F-2 s max. tahem 6 800 kp / 10 100 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu Orjol-2, instalovaný uvnitř špice trupu

Výzbroj:     dvě PLŘS středního dosahu typu K-8M2 (AA-3 Anab) (jedna střela ve verzi s pasivním IČ navedením a jedna střela ve verzi s poloaktivním RL navedením), přepravované na dvou závěsnících nacházejících se pod křídlem

Poslední úpravy provedeny dne: 1.1.2013