Suchoj Su-13

Typ:  pokročilá modifikace lehkého frontového stíhacího letounu typu Su-11

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany, sekundárně útoky na pozemní cíle

Odlišnosti od letounu Su-11:

- instalace silnějších pohonných jednotek typu Jakovlev RD-500 (bezlicenční kopie britského typu Rolls-Royce Derwent V) na místo motorů typu Ljulka TR-1 v modifikovaných křídleních gondolách, které se vyznačují větší délkou

- instalace modifikovaného křídla s větší plochou (24,8 m² na místo 20,2 m²), menší relativní tloušťkou (9% na místo 11-ti %) a úchyty pro přídavné palivové nádrže pod koncovými oblouky

- instalace nové vodorovné ocasní plochy (VOP) s šípovou náběžnou hranou s úhlem šípu 35° (na místo přímé)

- instalace aerodynamických brzd

- zesílená hlavňová výzbroj vestavbou dalších dvou 37 mm kanónů typu N-37 na místo lehčích 23 mm kanónů typu NS-23 do přídě trupu

Historie:  Protože tah proudových motorů typu TR-1 z dílny A.M. Ljulky činil pouhých 1 250 kp na místo projektovaných 1 500 kp, dvoumotorový stíhač typu Su-11 z dílny P.O. Suchoje, který nebyl ničím jiným, než vývojovým derivátem 900 kp motory typu RD-10 (kopie německého typu JUMO 004B) poháněného letounu typu Su-9 [Type 8], některými výkonnostními charakteristikami zaostával za technickým zadáním ze dne 11. března 1947. Jelikož se vývoj vylepšené modifikace této první proudové pohonné jednotky sovětské konstrukce v podobě typu TR-1A, který měl jako první z řady TR-1 vykazovat kýženým tahem 1 500 kp, nacházel ve značném skluzu, ještě v polovině roku 1947 se do středu pozornosti P.O. Suchoje dostal 1 590 kp motor typu Derwent V britské značky Rolls-Royce. Sověti totiž v roce 1947 od Britů zakoupili celkem třicet těchto pohonných jednotek. Součástí zmíněné dodávky se ale stalo též dvacet silnějších 2 040 kp motorů typu Nene I a pět ještě silnějších 2 270 kp motorů typu Nene II. Tento krok ze strany sovětského vedení přitom představoval přímou reakci právě na výše uvedené problémy s vývojem jediné proudové pohonné jednotky domácí konstrukce v podobě již zmíněného Ljulkova motoru typu TR-1. Díky tomuto fatálnímu neúspěchu se totiž sovětští konstruktéři bojových letounů tedy museli nadále plně spoléhat na motory řady RD-10 a RD-20, které vycházely z poněkud průkopnických německých druhoválečných pohonných jednotek typu JUMO 004B a BMW 003A. Ty ale vykazovaly nevelkou životností (25 letových hodin), nízkým tahem (800 až 900 kp), značnou hmotností a vysokou spotřebou paliva. Z tohoto důvodu již v únoru roku 1947 padlo rozhodnutí, aby byly motory typu Nene I/II a Derwent V okamžitě zavedeny do výroby bez vyjednání příslušné licence. Zatímco silnější motor typu Nene I/II byl zaveden pod označením RD-45/-45F pod vedením V.J. Klimova do výrobního programu moskevského závodu č.45, slabší motor typu Derwent V se stal součástí výrobního programu závodu č.500 z Tušina. Vývojem jeho domácí kopie, která vešla ve známost pod označením RD-500, byl přitom pověřen V.M. Jakovlev. Instalace britských motorů typu Derwent V na místo domácích TR-1 spolu s modifikovaným křídlem a novou VOP s šípovou náběžnou hranou přitom měla letounu Su-11 umožnit létat rychlostí až 960 km/h (na místo 940-ti km/h). Díky přebytku tahu bylo navíc možné znatelně zvětšit jeho palebnou sílu. Projekt takto modifikovaného Su-11 vešel ve známost jako Su-13 („TK“) a s oficiální podporou se setkal dne 7. října 1947. Konstrukční tým P.O. Suchoje přitom tento stroj zpracoval nejen ve frontové stíhací modifikaci s instalací tří 37 mm kanónů typu N-37 s celkovou zásobou 120 nábojů v přídi trupu, ale i v přepadové stíhací modifikaci pro každé počasí, která kromě radaru typu Torij a dvou 37 mm kanónů typu N-37 se zásobou 80 nábojů na hlaveň počítala též s plně přetlakovou pilotní kabinou. S přihlédnutím na velmi omezené výrobní kapacity Suchojova experimentálního závodu č.134 byla nakonec kompletace dvou prototypů letounu Su-13 svěřena závodu č.381. Krátce nato, v polovině roku 1948, ale MAP (Ministerstvo leteckého průmyslu) veškeré práce na toto téma zastavilo. Hlavním důvodem ztráty zájmu o letoun typu Su-13 se staly rychlé pokroky ve vývoji stíhacího letounu typu I-310/MiG-15 (Fagot) z dílny OKB MiG. Tento jednomotorový stroj totiž díky instalaci silného motoru a křídla a ocasních ploch s šípovou náběžnou hranou dvoumotorový Su-13 z hlediska letových výkonů znatelně překonával. Sériová výroba MiGu-15 (Fagot) se přitom setkala s oficiální zelenou již v březnu roku 1948, tedy v době, kdy se celý program Su-13 stále ještě nacházel ve stádiu projektu. Do ukončení celého programu Su-13 se přitom závodu č.134 podařilo připravit 20% výrobního zařízení a 20% konstrukčních dílů křídla prvního prototypu tohoto stroje. 

Verze:  žádné

Vyrobeno:  pouze část konstrukce křídla prvního prototypu

Uživatelé:  žádní

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva proudové motor typu Jakovlev RD-500 (bezlicenční kopie britského typu Rolls-Royce Derwent V) s max. tahem po 1 590 kp

Radar:        žádný

Výzbroj:     tři kanóny typu N-37 ráže 37 mm s celkovou zásobou 120 nábojů, vestavěné do přídě trupu

* pouze vypočtený odhad

Poslední úpravy provedeny dne: 4.11.2012