Typ:  těžký útočný letoun

Určení:  ničení pozemních cílů v rámci přímé palebné podpory pozemních jednotek a ničení pozemních cílů v operativní hloubce území protivníka

Historie:  V polovině června roku 1941 P.O. Suchoj dokončil úvodní projekt těžkého dvoumotorového jednomístného pancéřovaného útočného letounu, který obdržel prozatímní označení ODBŠ (odnomestnyj dvuchmotornyj bronirovannyj šturmovik = dvoumístný dvoumotorový pancéřovaný bitevník). Zmíněný stroj měl být řešen jako dolnoplošník se štíhlým vřetenovitým trupem, zdvojenými ocasními plochami, pohonnými jednotkami uvnitř dvou vřetenovitých křídelních gondol a zatahovatelným tříbodovým podvozkem ostruhového typu. Jednomístná pilotní kabina letounu typu ODBŠ se měla nacházet přímo ve špici trupu a měla být opatřena překrytem, který měl vystupovat nad hřbet špice a svou zadní částí plynule přecházet ve vyvýšený hřbet střední partie trupu. Kuli výhledu směrem dolů měla být spodní polovina špice trupu tohoto stroje kompletně prosklena. Pilotní kabina letounu typu ODBŠ měla být mohutně pancéřována. Pancéřování pilotní kabiny tohoto stroje se přitom mělo sestávat z 64 mm čelního neprůstřelného skla, 15 mm čelního pancéřového plátu, 15 mm pancéřového opěradla sedačky, 10 mm postranních pancéřových plátů a 10 mm podlažního pancéřového plátu. Palivové nádrže i olejové nádržky letounu typu ODBŠ měly být opatřeny samosvorným potahem. U palivové nádrže se navíc počítalo s přeplňováním inertním plynem. V případě pohonných jednotek Suchojova volba padla na 2 000 hp hvězdicové (vzduchem chlazené) dvouřadé 18-ti válce typu M-71 z dílny A.D. Švecova. Zmíněné motory měly přitom roztáčet třílisté tažné vrtule s průměrem 3,40 m. Výzbroj letounu typu ODBŠ měla být mohutná a měla se sestávat ze dvou 37 mm kanónů se zásobou 100 nábojů a dvou 12,7 mm kulometů se zásobou 400 až 800 nábojů, které měly být instalovány ve společné výklopné (za letu) lafetě (s mezními úhly vychýlení 0° a -10°) nacházející se pod trupem, na úrovni křídla, a čtyř až osmi kulometů ráže 7,62 mm, vestavěných do křídla. Uvnitř střední části křídla tohoto stroje se navíc měly nacházet pumovnice s celkovou nosností 400 až 600 kg. Dalších 400 kg pum mělo být možné umístit na vnější závěsníky. Celková nosnost pum letounu typu ODBŠ měla tedy činit 1 000 kg. Díky tomu mělo být do závěsu tohoto stroje možné umístit i pumu typu FAB-1000 o hmotnosti 1 000 kg. Dle předběžných výpočtů měl letoun typu ODBŠ mít rychlost 600 km/h ve výšce 6 000 m, resp. 500 km/h v přízemní výšce, a dolet 1 000 až 1 500 km. Výstup na výšku 5 000 m měl tento stroj zvládnout za 7,5 min. 360° výkrut ve výšce 1 000 m měl být schopen provést za 25 s. NII VVS (Vědecko-výzkumný institut VVS) byl projekt letounu typu ODBŠ prezentován dne 30. června 1941. Na konci toho samého roku byl projekt tohoto stroje upraven, a to vestavbou hřbetní obranné střelecké věže a břišního obranného střeliště do zadní části trupu, přímo za křídlo. Zmíněné střelecké posty měly být obsluhovány druhým členem posádky, střelcem, a měly sloužit k obraně zadní polosféry před vzdušným napadením. Kuli redukci aerodynamického odporu byla hřbetní střelecká věž navržena tak, aby jen minimálně vystupovala z obrysu trupu. K zaměřování cílů v horní i dolní polovině zadní polosféry měl přitom střelec využívat periskopické zaměřovače. Pracoviště střelce mělo být rovněž pancéřováno. Pancéřování pracoviště střelce se mělo přitom sestávat z pancéřového opěradla, pancéřového sedáku, plochého podlažního pancéřového plátu a ohýbaného zadního pancéřového plátu. Takto modifikovaný letoun typu ODBŠ obdržel označení DDBŠ (dvuchmestnyj dvuchmotornyj bronirovannyj šturmovik = dvoumístný dvoumotorový pancéřovaný bitevník). Úvodní projekt letounu typu DDBŠ byl sice schválen, NII VVS nicméně požadovalo zesílení pancéřování pracovišť posádky a náhradu poněkud nepraktické hřbetní střelecké věže s periskopickým zaměřovačem standardní střeleckou věží typu UTK-1 s pohyblivým 12,7 mm kulometem typu UBT. Současně byla Suchojovi povolena stavba 1:1 makety tohoto stroje. Zmíněná maketa byla přitom přezkoumána a schválena dne 3. října 1941. Mezitím, dne 22. června toho samého roku, na sovětské území nečekaně vtrhla německá vojska. Protože Rudá armáda byla tímto krokem ze strany Německa zaskočena a nebyla na obranu nijak připravena, německá vojska již na podzim toho samého roku stanula takřka u bran Moskvy. Z tohoto důvodu v srpnu roku 1941 padlo rozhodnutí, aby byl veškerý letecký průmysl, který se nacházel v okolí Moskvy, odsunut za Ural. Suchojova OKB, která tehdy sídlila v prostorách závodu č.289 z Podlipek, byla konkrétně přemístěna do prostor motorářského závodu č.19 z Molotova (nyní Perm). Na základě výnosu ze dne 8. října 1941 byl ale do Molotova evakuován též závod č.135, který se tehdy zabýval výrobou lehkých bombardovacích letounů typu Su-2 (BB-1). To přitom krátce nato, dne 10. října toho samého roku, veškeré práce na projektu letounu typu DDBŠ pozastavilo, a to až do ledna následujícího roku. Tehdy byly do konstrukce tohoto stroje vneseny další změny. Konkrétně došlo k zesílení pancéřování a výzbroje. Do oficiálních vývojových plánů byl ale projekt letounu typu DDBŠ začleněn až v květnu roku 1942. Plány zkušební výroby letadel na ten rok přitom počítaly hned se třemi prototypy, dvěma letovými a jedním neletovým pro statické zkoušky. Později ale padlo rozhodnutí, aby byl druhý letový prototyp tohoto stroje dokončen ve čtyřmístné bombardovací-průzkumné verzi BBB (viz. níže). V konečné projektové podobě se ofenzivní hlavňová výzbroj letounu typu DDBŠ sestávala ze dvou 37 mm kanónů typu ŠFK-37 se zásobou 80 nábojů a dvou 12,7 mm kulometů typu UBK se zásobou 500 nábojů, instalovaných ve společné podtrupové lafetě, a osmi 7,62 mm kulometů typu ŠKAS se zásobou 5 200 nábojů, vestavěných do křídla. Součástí defenzivní hlavňové výzbroje tohoto stroje byl nyní jeden pohyblivý 12,7 mm kulomet typu UBT se zásobou 200 nábojů, instalovaný ve hřbetní střelecké věži, a jeden pohyblivý 7,62 mm kulomet typu ŠKAS se zásobou 500 nábojů, umístěný v břišním výkyvném střelišti. Do podvěsu letounu typu DDBŠ mělo být navíc možné umístit šest 132 mm neřízených raket typu RS-132 a 400 kg pum nebo, v přetížené konfiguraci, 1 600 kg pum. Dle předběžných výpočtů měl letoun typu DDBŠ mít rychlost 550 km/h ve výšce 3 700 m, resp. 500 km/h v přízemní výšce, přistávací rychlost 135 km/h a dolet 700 až 1 000 km. Výstup na výšku 5 000 m měl tento stroj zvládnout za 10 min. Veškeré výkresové a technické dokumentace k letounu typu DDBŠ se konstrukčnímu týmu P.O. Suchoje podařilo dokončit a prototypové dílně předat ke dni 20. září 1942. Ke dni 27. listopadu toho samého roku byla dokončena též výroba veškerého výrobního zařízení a přípravků nezbytných k montáži prototypů tohoto stroje. Kompletace prototypů letounu typu DDBŠ, letového a neletového pro statické zkoušky, ale probíhala za evakuačních podmínek v poněkud nevyhovujících prostorách s nevyhovujícím strojním zařízením molotovského motorářského závodu č.19. Díky tomu se jejich stavba poněkud zatáhla proti plánům. Na jaře roku 1943 byl letoun typu DDBŠ zahrnut do plánu zkušební výroby letadel na ten samý rok. Termín předání prototypu tohoto stroje ke státním zkouškám byl přitom shodným výnosem stanoven na 1. září 1943. Zmíněný stroj měl mít mírně zesílenou ofenzivní hlavňovou výzbroj proti projektu, neboť se měla sestávat ze čtyř kanónů ráže 37 mm, instalovaných v podtrupové lafetě, a osmi 7,62 mm kulometů typu ŠKAS, vestavěných do křídla. Naproti tomu defenzivní hlavňová, pumová a raketová výzbroj tohoto letounu měla zůstat bez změn. Pouze kulomet v břišním střelišti měl mít větší zásobu munice (700 nábojů). Mezitím bylo vydáno nařízení k přesunu Suchojovi OKB a experimentálního závodu č.289 zpět do Moskvy, resp. do Tušina u Moskvy. To přitom umožnil přechod Rudé Armády z defenzivy do ofenzivy spolu s ústupem německých vojsk. Protože chtěl Suchoj letový prototyp letounu typu DDBŠ, pro který se prakticky ve stejnou dobu začalo používat nové označení Su-8, odevzdat ke zkouškám ve stanoveném termínu, rozhodl se jej dokončit v Molotově. Kompletaci zmíněného stroje se přitom podařilo završit ke dni 1. května 1943. Prototyp letounu typu Su-8 ale brány závodu č.19 opustil bez instalace neprůstřelného skla, hlavňové výzbroje a některého dalšího palubního vybavení. Potah křídla tohoto stroje byl navíc zdeformovaný, neboť byl zhotoven z nekvalitní překližky. Protože neletový exemplář letounu typu Su-8 tehdy ještě neměl za sebou, kuli vytíženosti statické zkušebny institutu CAGI (Centrální institut aero- a hydrodynamiky), statické zkoušky, v srpnu roku 1943 byl letový prototyp tohoto stroje naložen na loď na cestu (Kama - Volha - Moskva) do Tušina, na nové působiště Suchojovi OKB. Sem přitom dorazil v říjnu toho samého roku. V Tušinu následně obdržel chybějící vybavení, tedy vyjma střelecké výzbroje. Současně byla provedena záměna 2 000 hp motorů typu M-71 motory typu M-71F se vzletovým výkonem po 2 200 hp. Na podnikové letiště Suchojova experimentálního závodu č.289 byl přitom prototyp letounu typu Su-8 vytažen v listopadu roku 1943. Zkušební program zmíněného stroje byl zahájen rolovacími zkouškami, které byly zaměřeny na prověření činnosti pohonného systému, podvozku, brzd, vztlakových klapek a dalších systémů. Jejich součástí se přitom staly též krátké skoky do malé výšky nad VPD. Prakticky ve stejnou dobu byla, na základě výsledků statických zkoušek, zesílena konstrukce ocasní partie trupu. V průběhu rolovacích zkoušek se podařilo odhalit některé nedostatky. Nejprve, v lednu roku 1944, byly přitom odstraněny zjištěné nedostatky na brzdách a regulaci chladičů oleje. V únoru toho samého roku bylo zase nezbytné se vypořádat s úniky oleje, výměnou skříní tlačníku, a s přehříváním motorových válců, prodloužením profilovaných částí listů vrtulí směrem k vrtulovým kuželům. Do oblak se prototyp letounu typu Su-8 napoprvé vydal dne 11. března 1944. Po realizaci zmíněného letu bylo ale zkoušky tohoto stroje nezbytné, kuli nezpůsobilosti letiště, pozastavit. Na konci dubna toho samého roku byl prototyp letounu typu Su-8 přepraven do závodu č.289, za účelem instalace výzbroje (kterou tehdy stále ještě postrádal). Zpočátku měl tento stroj v podtrupové lafetě instalovány kanóny ráže 37 mm. Později, mezi červnem a červencem roku 1944, byly ale zmíněné kanóny zaměněny kanóny ráže 45 mm. Ty měly totiž v porovnání s 37 mm kanóny dvojnásobný ničivý účinek. Díky tomu bylo za jejich pomoci možné spolehlivě zničit i těžký tank německé výroby. Při zbraňových zkouškách, které se konaly v srpnu toho samého roku na NIPAV (Vědecko-výzkumný polygon letecké výzbroje), ale při střelbě z podtrupové baterie kanónů došlo k deformaci potahu vnitřních boků křídelních motorových gondol. Následně byl proto potah vnitřních boků motorových gondol prototypu letounu typu Su-8 zesílen. Při standardní vzletové hmotnosti, která činila 12 213 kg, zmíněný stroj dosahoval rychlosti 550 km/h ve výšce 4 600 m, resp. 485 km/h v přízemní výšce. V přízemní výšce při chodu motorů v režimu forsáže nicméně letoun typu Su-8 dokázal vyvinout rychlost až 515 km/h. Výstup na výšku 4 000 m mu zabral 7,26 min. Přistávací rychlost tohoto stroje byla 138 km/h. Dolet prototypu letounu typu Su-8 při letu ve výšce 1 000 m rychlostí 335 km/h s nákladem pum 600 kg činil 1 000 km při standardní vzletové hmotnosti, resp. 1 500 km v přetížené konfiguraci. Přestože byla bojová efektivita letounu typu Su-8 hodnocena nanejvýš kladně, sériové výroby se tento stroj nedočkal. Jedním z důvodů toho byla skutečnost, že se jeho pohonná jednotka v podobě motoru typu M-71F nakonec dočkala jen limitované produkce. Dalším důvodem odmítnutí typu Su-8 byla ztráta zájmu ze strany VVS. Vedení VVS a NKAP (Lidový komisariát leteckého průmyslu) bylo totiž tehdy toho názoru, že lze válku, která se tehdy vyvíjela ve prospěch Rudé armády, vyhrát i za pomoci výrobně méně náročných jednomotorových útočných letounů. Mezitím, v přímé reakci na odmítnutí produkce motoru typu M-71F, P.O. Suchoj zpracoval projekt alternativní modifikace letounu typu Su-8 poháněné 2 000 hp kapalinou chlazenými vidlicovými 12-ti válci typu AM-42 z dílny A.A. Mikulina. Zmíněné motory měly přitom roztáčet čtyřlisté vrtule s průměrem 4 m. Takto modifikovaný letoun typu Su-8 měl mít prázdnou hmotnost 9 728 kg a vzletovou hmotnost 12 774 kg. Jeho rychlost měla dle předběžných výpočtů činit 525 km/h ve výšce 2 500 m, resp. 485 km/h v přízemní výšce. Na výšku 4 000 m měl být schopen vystoupat za 8,5 min. Dolet letounu typu Su-8 s motory typu AM-42 při letu ve výšce 1 000 m rychlostí odpovídající 0,9-násobku rychlosti maximální měl činit 1 000 km. Vývoj takto modifikovaného letounu typu Su-8 ale nakonec nepřekročil projektové stádium. Mezitím, v prosinci roku 1942, P.O. Suchoj zpracoval též úvodní projekt třímístné verze letounu typu Su-8, a to hned ve dvou variantách, bombardovací a výškové průzkumné. Obě zmíněné varianty třímístného Su-8 měly přitom s výchozí dvoumístnou útočnou verzí tohoto stroje sdílet prakticky bez změn křídlo, ocasní část trupu, ocasní plochy a pilotní kabinu. Pracoviště třetího člena posádky tohoto modelu, navigátora-bombometčíka, se mělo nacházet v prodloužené a bohatě zasklené špici trupu. Kromě toho měl třímístný Su-8 postrádat pancéřování motorů. Změnami měla ale u tohoto modelu projít též konstrukce střední části trupu. U bombardovací varianty se zde přitom měla kromě jedné nádrže s 550 kg paliva nacházet též pumovnice (a nikoliv kanónová lafeta). S nákladem pum o celkové hmotnosti 1 350 kg, přepravovaným v pěti pumovnicích (jedné trupové a šesti křídelních), měl tento model mít dolet 1 500 km. V přetížené konfiguraci měl být ale bombardovací třímístný Su-8 schopen přepravy, v pumovnicích a na vnějších závěsnících, až 2 500 kg pum. U výškové průzkumné varianty třímístného Su-8 se měla uvnitř střední části trupu nacházet ještě jedna nádrž s dalšími 400 kg paliva. Motory typu M-71F tohoto modelu měly navíc být opatřeny turbokompresory typu TK-3. Instalace fotoaparátu se u průzkumné varianty třímístného Su-8 měla nacházet za sedadlem navigátora, resp. před pilotním prostorem. Dle předběžných výpočtů měl tento variant mít dolet 2 000 km. Ve výšce 8 000 m měl přitom dosahovat rychlosti 590 km/h. Obranná výzbroj obou dvou variant třímístného Su-8, bombardovací a průzkumné, měla být identická a měla se sestávat ze tří pohyblivých kulometů ráže 12,7 mm. Jeden z nich měl být přitom instalován v příďovém střelišti nápadné se podobajícím příďovému střelišti letounu typu Il-4 (Bob). Jeho obsluhu měl obstarávat navigátor. Instalace zbylých dvou obranných kulometů měla být umístěna, stejně jako u výchozího dvoumístného útočného modelu, ve hřbetní střelecké věži a v břišním výkyvném střelišti. Úvodní projekt bombardovací-průzkumné verze letounu typu Su-8 se setkal s oficiální zelenou. Přitom padlo rozhodnutí, aby byl v této verzi dokončen druhý letový prototyp tohoto stroje. Do konstrukce zmíněného letounu měly být ale vneseny některé změny proti předloženému úvodnímu projektu. NII VVS přitom požadovalo mimo jiné též rozšíření posádky o druhého střelce. Ten měl zajišťovat obsluhu břišního výkyvného střeliště. Práce na projektu čtyřmístné verze letounu typu Su-8 v bombardovací a výškové průzkumné variantě byly zahájeny v lednu roku 1943. Na jaře toho samého roku byla stavba prototypu tohoto modelu, který měl být současně druhým letovým prototypem letounu typu Su-8 v celkovém pořadí, začleněna do oficiálních plánů zkušební letecké výroby na rok 1943. Termín předání tohoto stroje ke státním zkouškám byl přitom stanoven na 15. prosince toho samého roku. Práce na úvodním projektu čtyřmístného Su-8, pro který se začalo později používat označení BBB (bronirovannyj bližnij bombardovščik = pancéřovaný bombardér krátkého doletu), byly završeny v srpnu roku 1943. Následně se rozeběhly práce na výrobních dokumentacích. Maketa letounu typu BBB byla tzv. maketní komisí schválena dne 5. srpna toho samého roku. Krátce nato další práce na toto téma pozastavil již zmíněný přesun Suchojovi OKB z Molotova do Tušina. Realizace se ale letoun typu BBB nakonec nedočkal. Na konci prosince roku 1943 totiž NKAP tento stroj z oficiálních vývojových plánů vyškrtlo. Důvodem toho byla skutečnost, že neměl žádné přednosti před dvoumotorovým bombardovacím letounem typu Tu-2 (Bat) z dílny A.N. Tupoleva, který se tehdy již nacházel ve vyrobě. Závodní zkoušky jediného dokončeného letového prototypu letounu typu Su-8 probíhaly do jara roku 1945 a byly několikrát na krátkou dobu pozastaveny kuli dolaďování a odstraňování zjištěných nedostatků. Ke státním zkouškám tento stroj již nebyl předán. 

Popis:  Těžký dvoumotorový dvoumístný taktický útočný letoun typu Su-8 byl řešen jako dolnoplošník smíšené konstrukce s přímým křídlem a zdvojenými ocasními plochami. Zmíněný stroj byl mohutně pancéřován. Hmotnost pancéřování letounu typu Su-8, které chránilo kabinu pilota, kabinu střelce-radisty, pohonné jednotky, křídelní palivové nádrže, olejové nádržky, chladiče oleje a hřídele vrtulí, přitom činila celých 1 680 kg. Štíhlý vřetenovitý trup tohoto stroje měl průřez na výšku postavené elipsy a sestával se ze tří sekcí, a to příďové, střední a ocasní. Zatímco příďová sekce byla zhotovena z pancéřové oceli, střední sekce trupu letounu typu Su-8 měla duralovou konstrukci, ocasní sekce tohoto stroje byla řešena jako poloskořepina s dřevěnou kostrou a překližkovým potahem. Útroby příďové sekce trupu letounu typu Su-8 kompletně vyplňovala pilotní kabina. Pilotní kabina tohoto stroje byla opatřena hranatým dvoudílným překrytem, který vystupoval nad hřbet špice a svou zadní částí plynule přecházel ve vyvýšený hřbet střední části trupu. Zasklení překrytu pilotní kabiny letounu typu Su-8 se přitom sestávalo ze tří čelních, dvou postranních a jednoho stropního okénka. Kuli výhledu směrem dolů byla navíc spodní polovina špice trupu tohoto stroje kompletně zasklena. Pilotní kabina letounu typu Su-8 byla mohutně pancéřována. Pancéřování pilotní kabiny tohoto stroje se přitom sestávalo ze dvou 64 mm čelních neprůstřelných skel (dolního a horního) a pancéřových plátů s tloušťkou 4 až 15 mm. V přední části duralové střední sekce trupu letounu typu Su-8, přímo za pilotní kabinou se nacházela palivová nádrž. Z břicha střední sekce trupu tohoto stroje, na úrovni křídla, vystupovala lafeta se čtveřicí kanónů ráže 37 mm nebo 45 mm s celkovou zásobou 200 nábojů. V zadní části duralové střední sekce trupu letounu typu Su-8, přímo za křídlem, bylo umístěno pancéřované pracoviště radisty-střelce. Střelec obsluhoval hned dva střelecké posty, které sloužily k obraně zadní polosféry před vzdušným napadením. Konkrétně se jednalo o kulovitou hřbetní střeleckou věž typu UTK-1, která byla osazena jedním 12,7 mm pohyblivým kulometem typu UBT se zásobou 200 nábojů, a výkyvné břišní střeliště typu LU-100. Zmíněné střeliště se nacházelo přímo za kanónovou lafetou a bylo osazeno jedním pohyblivým 7,62 mm kulometem typu ŠKAS se zásobou 700 nábojů. Dřevěná ocasní část trupu letounu typu Su-8 ukrývala šachtu ostruhového podvozku a nesla ocasní plochy. Dolnoplošně uspořádané křídlo tohoto stroje mělo rozpětí 20,50 m a plochu 60,0 m² a sestávalo se ze tří částí, a to jedné střední s nulovým vzepětím a obdélníkovým půdorysem a dvou vnějších s kladným vzepětím (+7°), půdorysem ve tvaru lichoběžníku, náběžnou hranou s mírným kladným a odtokovou hranou se záporným úhlem šípu a zaoblenými koncovými oblouky. Křídlo letounu typu Su-8 bylo řešeno jako jednonosníkové. Zatímco střední část křídla tohoto stroje byla celokovová, vnější části křídla měly kovové nosníky a zadní hrany, dřevěná žebra a překližkový potah. K okrajům střední části křídla letounu typu Su-8 byly uchyceny vřetenovité motorové gondoly. Pohon tohoto stroje obstarávaly 2 200 hp hvězdicové (vzduchem chlazené) dvouřadé 18-ti válce typu M-71F. Zmíněné motory byly opatřeny válcovitými kapotami typu NACA a roztáčely třílisté tažné vrtule typu AV-7-167A s průměrem 3,80 m. V zadních částech křídelních motorových gondol letounu typu Su-8, přímo za motorovými sekcemi, se nacházely šachty hlavních podvozků. Naproti tomu chladiče oleje byly umístěny pod potahem náběžné hrany vnějších částí křídla, přímo vedle motorových gondol. Každý z nich přitom využíval dva oválné lapače vzduchu, které se nacházely na náběžné hraně. Odtokovou hranu křídla letounu typu Su-8 okupovala, prakticky v celém rozpětí, křidélka spolu s dvousektorovými celokovovými vztlakovými klapkami. Zatímco vnitřní sektory vztlakových klapek se nacházely mezi trupem a motorovými gondolami, vnější sektory vztlakových klapek byly umístěny mezi motorovými gondolami a křidélky. Levé křidélko bylo přitom opatřeno vyvažovací ploškou. Na náběžné hraně vnějších částí křídla tohoto stroje, přímo naproti křidélek, byly instalovány automatické sloty. Uvnitř střední části křídla tohoto stroje, přímo mezi trupem a motorovými gondolami, se nacházelo celkem šest malých pumovnic. Do každé z nich bylo přitom možné umístit jednu pumu o hmotnosti 100 kg. Alternativně bylo možné do křídelních pumovnic letounu typu Su-8 naložit náklad pum malých ráží (1 až 25 kg) o celkové hmotnosti 900 kg. Další pumy bylo možné zavěsit pod trup (tři pumy o hmotnosti 250 kg nebo dvě pumy o hmotnosti 500 kg). Zatímco standardní náklad pum letounu typu Su-8 činil 1 000 kg, v přetížené konfiguraci tento stroj mohl přepravovat náklad pum o celkové hmotnosti až 1 400 kg. Vnější části křídla letounu typu Su-8 kromě již zmíněných chladičů oleje ukrývaly též palivové nádrže a osm 7,62 mm kulometů typu ŠKAS s celkovou zásobou 4 800 nábojů. Jejich instalace se přitom nacházela mezi sloty a chladiči oleje. K spodní ploše vnějších částí křídla letounu typu Su-8, na úrovni instalace kulometů, bylo navíc možné připevnit odpalovací lišty pro šest až (v přetížené konfiguraci) deset neřízených raket typu RS-82 ráže 82 mm nebo RS-132 ráže 132 mm. Ocasní plochy letounu typu Su-8 se sestávaly z jedné zdvojené oválné svislé plochy (SOP) a jedné hornoplošně uspořádané vodorovné plochy (VOP) s nulovým vzepětím a půdorysem ve tvaru lichoběžníku. Obě SOP byly přitom uchyceny ke koncům VOP. Zatímco na odtokové hraně SOP letounu typu Su-8 se nacházela směrová kormidla, odtokovou hranu VOP tohoto stroje okupovala dvojice výškových kormidel. Pravá směrovka a obě výškovky tohoto stroje byly opatřeny vyvažovacími ploškami. Ocasní plochy letounu typu Su-8 měly kovovou konstrukci, tedy vyjma potahu kormidel, který byl plátěný. Vzletové a přistávací zařízení tohoto stroje tvořil zatahovatelný tříbodový podvozek ostruhového typu. Zatímco hlavní podvozky letounu typu Su-8 byly osazeny koly s rozměry 1 200 x 450 mm a zatahovaly se (po směru letu) do útrob křídelních motorových gondol, ostruhový podvozek tohoto stroje byl opatřen 600 x 250 mm kolečkem a zasouval se (rovněž po směru letu) do útrob koncového trupového aerodynamického krytu. Šachty hlavních podvozků byly opatřeny dvoudílnými podélně dělenými dvířky. Naproti tomu šachta ostruhového podvozku dvířka postrádala. K vysouvání a zasouvání podvozků letounu typu Su-8 přitom sloužil hydraulický systém.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  jeden letový prototyp a jeden neletový exemplář pro statické zkoušky

Uživatelé:  žádní

Posádka:    pilot a radista-střelec

Pohon:       dva pístové motory typu Švecov M-71F s max. výkonem po 2 200 hp

Výzbroj:     čtyři kanóny ráže 37 mm nebo 45 mm s celkovou zásobou 200 nábojů, instalované v podtrupové lafetě, osm 7,62 mm kulometů typu ŠKAS s celkovou zásobou 4 800 nábojů, vestavěných do vnějších částí křídla, jeden pohyblivý 12,7 mm kulomet typu UBT se zásobou 200 nábojů, instalovaný ve hřbetní střelecké věži typu UTK-1, nacházející se za křídlem a sloužící k obraně zadní polosféry před vzdušným napadením, jeden pohyblivý 7,62 mm kulomet typu ŠKAS se zásobou 700 nábojů, instalovaný v břišním výkyvném střelišti typu LU-100, nacházejícím se za křídlem a sloužícím k obraně zadní polosféry před vzdušným napadením, náklad pum o celkové hmotnosti 1 000 až 1 400 kg, přepravovaný v šesti pumovnicích nacházejících se uvnitř střední části křídla (šest pum o hmotnosti po 100 kg nebo náklad pum o hmotnosti 1 až 25 kg o celkové hmotnosti 900 kg) a na podtrupových závěsnících (tři pumy o hmotnosti po 250 kg, dvě pumy o hmotnosti po 500 kg nebo dva kontejnery na rozptylování BCHL typu VAP-500), a šest až deset neřízených raket typu RS-82 ráže 82 mm či RS-132 ráže 132 mm, přepravovaných pod vnějšími částmi křídla