Suchoj Su-35S (‘Flanker K’) / Su-35BM

Typ:  těžký víceúčelový bojový letoun uzpůsobený pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci; vývojový derivát těžkého frontového stíhacího letounu typu Su-27 (Flanker B)

Určení:  ničení stíhacích letounů protivníka v manévrovém vzdušném boji, ničení vzdušných cílů na střední a velké vzdálenosti, obrana pozemních jednotek a průmyslových komplexů před vzdušným napadením, doprovodné úkoly, ničení pozemních a hladinových cílů za pomoci přesně naváděné munice a umlčování radiolokátorů protivníka

Odlišnosti od letounu Su-27 (Flanker B):

- zcela nová vnitřní konstrukce draku. V konstrukci draku tohoto modelu navíc našly ve velké míře uplatnění kompozitní materiály.

- úprava povrchu náběžné hrany křídla, ocasních ploch a lapačů vzduchu pohonných jednotek nátěrem (RAM), který pohlcuje elektromagnetické záření, a povrchu průzračného překrytu kabiny pilota elektricky vodivým materiálem. Díky tomu je tento model obtížněji zjistitelným cílem pro radiolokátory protivníka.

- modifikovaná mechanizace křídla instalací ovládacích ploch s větší plochou na odtokové hraně

- menší výška zdvojené SOP

- menší délka ocasního „žihadla“

- absence rozměrného hřbetního brzdícího štítku. Jeho funkci převzala nová směrová kormidla. Směrová kormidla tohoto modelu mají větší hloubku (a plochu) a lze je současně rozevírat směrem od sebe (jako nůžky).

- instalace modifikovaného přistávacího zařízení se zesílenou konstrukcí (z důvodu vyšší vzletové hmotnosti v porovnání s modelem Su-27). Příďový podvozek tohoto modelu je navíc osazen zdvojeným (a nikoliv jednoduchým) kolem.

- instalace silnějších 14 500 kp motorů typu Al-41F-1S (iz.117S), které jsou navíc opatřeny tryskami s měnitelným vektorem tahu, na místo 12 500 kp motorů typu Al-31F. Tato změna v pohonném systému si vyžádala zvětšit průřez lapačů vzduchu, které se nacházejí v čele motorových gondol. Později se navíc součástí lapačů vzduchu pohonných jednotek tohoto modelu staly titanové mříže, které zamezují nasátí cizorodých předmětů. Od výroby měly zmíněné mříže instalovány všechny letouny počínaje letounem s v.č. 49083503309. Všechny předchozí exempláře tohoto stroje jejich instalaci obdržely až dodatečně.

- instalace pomocné palubní energetické jednotky (APU) typu TA-14-130-35 v ocasním „žihadle“, na úrovni náběžné hrany zdvojené SOP. Zmíněná APU zajišťuje startování motorů a napájení palubních agregátů a chlazení vzduchu při stání s vypnutými motory a využívá uzavíratelný hřbetní lapač vzduchu, který se nachází vlevo, a uzavíratelný hřbetní vývod spalin, který je umístěn vpravo od podélné osy ocasního žihadla.

- větší kapacita vnitřních palivových nádrží (o 20%). Do vnitřních nádrží tohoto modelu lze natankovat až 11 500 kg paliva, zatímco palivové nádrže modelu Su-27 pojmou 9 400 kg paliva.

- modifikovaný kyslíkový systém instalací palubního generátoru kyslíku

- instalace střeleckého-navigačního komplexu typu KPrNO-35S na místo navigačního systému typu PNK-10-02 a střeleckého systému typu SUV S-27. Součástí zmíněného komplexu se mimo jiné staly dva počítače typu Baget-53, inerční navigační systém typu BINS-SP-2 a satelitní přijímač, který spolupracuje s ruským systémem GLONASS i americkým systémem NAVSTAR.

- instalace radiolokačního systému typu Š-131 Irbis, jehož součástí je radiolokátor s pohyblivou fázovanou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem (PESA) typu N135 a aktivní RL rušič typu Čibiny-M, na místo radarového systému typu RPLK-27 Mječ, který je vystavěn na dopplerovském radiolokátoru (s mechanicky natáčenou anténou) typu N001 (Slot Back 2). Radar typu N135 je schopen, na rozdíl od radaru typu N001 (Slot Back 2), vyhledávat, sledovat a zaměřovat nejen vzdušné, ale i pozemní a hladinové cíle. Kromě toho lze za jeho pomoci provádět mapování terénu.

- mírně odlišný tvar příďového dielektrického krytu antény radiolokátoru. Příďový kryt antény radiolokátoru tohoto modelu je navíc řešen jako demontovatelný a nikoliv jako výklopný (směrem nahoru).

- instalace výkonnějšího elektro-optického zaměřovacího systému typu OLS-35, který je schopen zaměřovat nejen vzdušné, ale i pozemní cíle, na místo elektro-optického zaměřovacího systému typu OLS-27

- instalace identifikačního systému „vlastní-cizí“ typu „4283MP“ na místo IFF systému typu Parol

- modifikovaný obranný systém instalací výstražného RL systému typu L150-35 Pastel (na místo výstražného RL systému typu SPO-15 Berjoza), výstražného UV protiraketového systému, výstražného laserového systému, šesti výmetnic 14-ti klamných cílů typu UV-30MKR (na místo 32-ti výmetnic tří klamných cílů typu APP-50) a aktivního RL rušiče typu L265M10R Čibiny-M (na místo aktivního RL rušiče typu L005S Sorbcija-S)

- instalace nového přístrojového vybavení uvnitř pilotní kabiny. Součástí přístrojového vybavení pilotní kabiny tohoto modelu se staly dva multifunkční displeje (MFD) typu MFI-35, jeden průhledový displej (HUD) typu IKŠ-1M a přilbový zaměřovač typu Sura-M. Naproti tomu součástí přístrojového vybavení pilotní kabiny modelu Su-27 je jeden HUD typu ILS-31 a jedna CRT obrazovka.

- instalace komunikačního systému typu S-107-1

- instalace digitálního elektro-impulsního systému řízení (FBW) typu KSU-35 na místo analogového elektro-impulsního systému řízení typu SDU-10

- propojení jednotlivých bloků avioniky datovou sběrnicí MIL-STD-1553B. Toto umožňuje provádět průběžnou modernizaci avioniky pouhým přidáváním nebo vyměňováním jednotlivých bloků.

- instalace elektroluminiscenčních formačních světel (jeden pár na bocích přední části trupu, přímo před kořeny náběžné hrany vírových přechodů, jeden pár na bocích ocasního žihadla, po jednom páru na vnějších a vnitřních plochách zdvojené SOP, podél náběžné hrany směrových kormidel, po jednom páru na horní a doplní ploše vnějších částí křídla a dva tandemově uspořádané páry na vnějších bocích koncových křídelních závěsníků pro PLŘS). Formační světla prvních sériových strojů byla zahraniční výroby. Protože jejich dodávky zastavilo embargo, pozdější sériové stroje obdržely formační světla domácí výroby. Než byly formační světla domácí výroby k dispozici, všechny exempláře tohoto modelu létaly s instalací černých záslepek na jejich pozici.

- instalace zařízení pro ovládání zbraní typu RSUO-35PS na místo zařízení pro ovládání zbraní typu SUO-27

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o nové typy PLŘS a celou řadu typů naváděné protizemní munice

Historie:  Na počátku 21. století páteř stíhacích pluků VVS tvořily těžké stíhací letouny 4. generace typu Su-27 (Flanker B). Technická životnost letounů typu Su-27 (Flanker B) se ale tehdy již neúprosně blížila ke svému konci, zatímco vývoj perspektivního nástupce těchto úspěšných strojů v podobě bojového letounu 5. generace typu Su-57 (Frazor), který byl zpočátku znám jako T-50, se stále nacházel v projektové fázi. V této souvislosti vedení JSC P.O. Suchoje přišlo s myšlenou přechodového typu, který by Ruskému VVS umožnil překlenout období, než se podaří letoun typu Su-57 (Frazor) zavést v dostatečném počtu. Zmíněný stroj přitom neměl být ničím jiným, než modifikací již zavedeného letounu typu Su-27 (Flanker B) s maximálně unifikovaným zbraňovým systémem s pokročilejším bojovým letounem typu Su-57 (Frazor). Takto modifikované letouny typu Su-27 (Flanker B) navíc neměly být produktem modernizačního programu již vyrobených a provozovaných strojů, ale zbrusu nově vyrobenými stroji. Ministerstvo obrany Ruské federace se sice zpočátku k projektu takto modifikovaného letounu typu Su-27 (Flanker B) stavělo odmítavě, neboť nechtělo odčerpávat finanční prostředky na perspektivní projekty, nakonec však zmíněný projekt podpořilo. Zmíněná modifikace letounu typu Su-27 (Flanker B) obdržela označení Su-35BM a její vývoj byl oficiálně zahájen v roce 2005. Krátce nato bylo ale označení letounu typu Su-35BM zjednodušeno na Su-35. Toto označení přitom předtím nesla pokročilá modifikace letounu typu Su-27 (Flanker B), která byla zpočátku známa jako Su-27M a vznikla v 80. letech. Zatímco letoun Su-35 (Su-27M) (Flanker E variant 1) bylo možné řadit ke generaci 4+, letoun typu Su-35 (Su-35BM) (Flanker K) lze považovat za generaci 4++. S typem Su-35 (Flanker E variant 1), který vznikl pouze v malé ověřovací sérii, navíc typ Su-35 (Flanker K) nemá nic společného ani z hlediska palubního vybavení ani z hlediska konstrukce draku. Zatímco typ Su-35 (Flanker E variant 1) se od „původního“ modelu Su-27 (Flanker B) na první pohled značně lišil, díky delší a robustnější špici trupu mající výrazný sklon směrem dolů, modifikovaným vírovým přechodům s vetknutým pohyblivým předkřídlem (PGO), větší zdvojené SOP a delšímu a robustnějšímu ocasnímu „žihadlu“, letoun typu Su-35 (Flanker K) má prakticky identický vzhled jako model Su-27 (Flanker B). Jinak se ale jedná o letoun kvalitativně nové konstrukce. Vnitřní konstrukce draku letounu typu Su-35 (Flanker K) je totiž kompletně přepracovaná. V konstrukci draku tohoto modelu navíc našly uplatnění modernější konstrukční materiály, včetně kompozitu. Životnost draku tohoto modelu přitom činí 6 000 letových hodin nebo 30 let provozu, zatímco životnost draku letounu typu Su-27 (Flanker B) dosahuje 1 500 letových hodin nebo 10 let provozu. Zcela nové jsou též motory. Pohonnými jednotkami letounu typu Su-35 (Flanker K) se konkrétně staly motory typu Al-41F-1S (iz.117S). Zmíněný motor přitom není ničím jiným, než zjednodušenou modifikací motoru typu Al-41F-1 se sníženým max. tahem z 14 500 kp na 14 000 kp v režimu přídavného spalování. Naproti tomu max. tah bez přídavného spalování obou zmíněných motorů, Al-41F-1S a Al-41F-1, je shodný. Motor typu Al-41F-1 je zase prozatímní pohonnou jednotkou letounu typu Su-57 (Frazor). Z konstrukčního hlediska tento typ motoru vychází z motoru typu AL-31FP. Má však efektivnější kompresor se sníženou RCS, novou turbínu s vylepšeným chlazením lopatek, plazmový zapalovací systém a FADEC. Motor typu Al-41F-1S má tedy v porovnání s motorem typu AL-31F, pohonnou jednotkou letounu typu Su-27 (Flanker B), o nějakých 16 % vyšší tah v obou zmíněných režimech. To spolu s nižší hmotností draku letounu typu Su-35 (Flanker K) mimo jiné zajišťuje vyšší stoupavost a akceleraci. Kromě toho má motor typu Al-41F-1S podstatně delší životnost (4 000 h vs 2 000 h). Zmíněné pohonné jednotky jsou navíc opatřeny tryskami s řízeným vektorem tahu typu AL-100, které lze vychylovat pod úhlem 20° směrem nahoru od sebe nebo dolů k sobě. Instalace motorů Al-41F-1S přitom letounu typu Su-35 (Flanker K) zajistila nejen značnou obratnost, ale též schopnost letu rychlostí přes M=1 bez použití přídavného spalování (supercruise). Vzhledem k tomu, že má motor typu Al-41F-1S téměř identické rozměry jako motor typu AL-31F, použití těchto pohonných jednotek se obešlo bez větších zásahů do konstrukce motorových gondol. Vývoj motoru typu AL-41F-1S byl zahájen v roce 2006 a ze 40-ti % byl financován JSC P.O. Suchoje. Zbylých 60% vývojových nákladů si mezi sebe rozdělila, v poměru 50:50, motorářská konstrukční kancelář NPO Saturn s motorářským výrobním závodem UMPO z Ufy. Pozemní zkoušky motoru typu AL-41F-1S byly završeny dne 2. prosince 2014, podpisem předávacího protokolu k státním zkouškám. Změn doznal též palivový systém. Palivové nádrže letounu typu Su-35 (Flanker K) proto pojmou o nějakých 20 % více paliva. Zatímco vnitřní zásoba paliva letounu typu Su-27 (Flanker B) činí 9 400 kg, do vnitřních nádrží letounu typu Su-35 (Flanker K) lze natankovat 11 500 kg paliva. Díky tomu dolet tohoto stroje činí 3 600 km ve velké, resp. 1 580 km v přízemní výšce. Dolet letounu typu Su-35 (Flanker K) lze navíc prodloužit doplněním paliva za letu. Zcela nová je též avionika a většina palubních systémů. Zbraňový systém letounu typu Su-35 (Flanker K) je vystavěn na technologiích zbraňového systému pokročilejšího letounu typu Su-57 (Frazor). Jeho součástí je přitom radiolokátor kategorie PESA typu N035 Irbis. Zmíněný radiolokátor byl navržen speciálně pro letoun typu Su-35 (Flanker K) a dokáže vyhledávat, sledovat a zaměřovat nejen vzdušné, ale i pozemní a hladinové cíle. Vývoj radiolokátoru typu N035 Irbis byl zahájen v roce 2004 a probíhal v kooperaci institutu NIIP a státního závodu GRPZ z Rjazaně. Schopnosti zmíněného radiolokátoru, který vznikl dalším vývojem radiolokátoru typu N011M Bars letounu typu Su-37 (Flanker E variant 2), jsou přitom údajně srovnatelné se schopnostmi radiolokátoru typu AN/APG-77 amerického bojového letounu 5. generace typu F-22 Raptor. Zcela nové je též pasivní elektro-optické čidlo, které nese označení OLS-35 a umožňuje též vyhledávat, sledovat a zaměřovat vzdušné i pozemní cíle. Kromě toho letoun typu Su-35 (Flanker K) obdržel tzv. skleněný kokpit, který je takřka identický s kokpitem letounu typu Su-57 (Frazor). Součástí zbraňového systému tohoto stroje se samozřejmě staly pokročilejší PLŘS a celá řada typů naváděné protizemní munice. Díky instalaci dalšího páru zbraňových závěsníků pod křídlem je letoun typu Su-35 (Flanker K) navíc schopen přepravovat až 8 000 kg munice, tj. o 2 000 kg více než letoun typu Su-27 (Flanker B). Široké veřejnosti byl projekt tohoto stroje poprvé prezentován v červnu roku 2003 na 45. Pařížské Air Show ve formě zmenšeného modelu. Produkce letounu typu Su-35 (Flanker K) byla svěřena závodu KnAAZ (KnAAPO) z Komsomolska na Amuru. Zmíněný podnik přitom zhotovil i všechny čtyři prototypy tohoto stroje, z nichž tři byly vyhrazeny pro letové a jeden pro statické zkoušky. První letový prototyp letounu typu Su-35 (Flanker K) (černá 901) vešel ve známost jako Su-35-1 a byl dokončen v létě roku 2007. Krátce nato byl přepraven transportním letounem typu An-124 (Condor) do Moskvy, za účelem dovybavení. V srpnu roku 2007 byl ještě nezalétaný prototyp Su-35-1 prezentován na statické ukázce moskevské airshow MAKS 2007. Protože se posláním prototypu Su-35-1 stalo ověření výkonnostních charakteristik, systému řízení typu KSU-35 a motorů typu Al-41F-1S, zmíněný stroj postrádal instalaci radiolokátoru i elektro-optického čidla. Do oblak se prototyp Su-35-1 poprvé vydal, z VPD letecké základny Žukovskyj, dne 19. února 2008, a to za pomoci 4. a 5. zkušebního exempláře motoru typu Al-41F-1S (iz.117S). První dva zkušební exempláře motoru typu Al-41F-1S byly určeny pro pozemní zkoušky, zatímco třetí zkušební exemplář této pohonné jednotky byl vyhrazen pro letové zkoušky na speciálně upraveném letounu T10M-10, čtvrtém předsériovém exempláři letounu typu Su-35 (Flanker E variant 1). Při tomto svém prvním letu byl prototyp Su-35-1 doprovázen letounem typu Su-30MK (Flanker). Den nato byl tento stroj prezentován, v Žukovském, ruskému prezidentovi V.V. Putinovi a ruskému premiérovi D.A. Medveděvovi. Druhý prototyp letounu typu Su-35S (Flanker K) (černá 902) vešel ve známost jako Su-35-2 a byl dokončen na podzim roku 2008. Do oblak se tento stroj poprvé vydal, z podnikového letiště závodu KnAAZ, dne 2. října toho samého roku. Protože byl motor typu Al-41F-1S tehdy nedostatkovým zbožím, prototyp Su-35-2 obdržel méně výkonné, zato již sériově vyráběné, pro exportní letouny řady Su-30MKI (Flanker H), motory typu Al-31FP, které jsou též opatřeny tryskami s měnitelným vektorem tahu. Posláním prototypu Su-35-2 se staly zkoušky avionického vybavení. Z tohoto důvodu byl opatřen, na rozdíl od prototypu Su-35-1, instalací prototypu radiolokátoru typu Irbis. Zmíněný radiolokátor byl ale poměrně dlouhou dobu v nefunkčním stavu. Radiolokátor typu Irbis totiž nejprve musel projít zkouškami na vzdušné zkušebně v podobě speciálně upraveného letounu typu Su-30MK2 (Flanker G). Ty se přitom rozeběhly v roce 2007. Ke dni 20. března 2009 bylo v rámci programu Su-35S (Flanker K) vykonáno celkem 100 letů. Krátce nato, v srpnu roku 2009, byly prototypy Su-35-1 a Su-35-2 prezentovány na moskevské airshow MAKS 2009. Zatímco prototyp Su-35-2 byl tehdy v Žukovském prezentován pouze staticky, prototyp Su-35-1 zde bylo možné shlédnout za letu. Shodný scénář měla též prezentace obou zmíněných strojů na airshow MAKS 2011, která se konala v srpnu roku 2011. Mezitím byl prototyp Su-35-2 přelétnut na leteckou základnu Vladimírovka, domovskou základnu 929. GLIC (Státní letové testovací centrum) z Achtubinska, aby se mohl zapojit do programu státních zkoušek. Ty se přitom rozeběhly dnem 28. května 2011. Naproti tomu prototyp třetí, Su-35-3, byl vyhrazen pro statické zkoušky. Statické zkoušky zmíněného stroje byly z podstatné části splněny do konce března roku 2009. Poté byl prototyp Su-35-3 přepraven na testovací polygon institutu GosNIPAS Faustovo. Zde pak prošel pozemními zkouškami. Jejich součástí se mimo jiné staly též zkoušky palubního kanónu se zaměřením na stanovení technické životnosti. Vzorem pro sériový model se měl stát až prototyp třetí (černá 904), který vešel ve známost jako Su-35-4. Zmíněný stroj obdržel radiolokátor a první dva sériové exempláře motoru typu Al-41F-1S. Prototyp Su-35-4 ale nakonec nikdy nevzlétl. Dne 26. dubna 2009, při rozjezdu na vzlet totiž vyjel, v důsledku závady na ovládání tahu motoru, z VPD podnikového letiště závodu KnAAZ. Přitom narazil do překážky, načež jej zachvátily plameny. Prototyp Su-35-1 se v provozu nacházel do července roku 2014. Do té doby stihl vykonat 338 letů. Při posledním z nich jej však zachvátil požár. Pilotovi se sice podařilo s ním přistát v Žukovském, škody na draku od ohně byly však natolik rozsáhlé, že byl následně s definitivní platností uzemněn. To již měl za sebou 375 letových hodin. V Žukovském se vrak prototypu Su-35-1 nacházel do roku 2016, kdy byl sešrotován. Naproti tomu prototyp Su-35-2 po završení zkoušek zůstal v Achtubinsku. Poté byl občasně používán k ověřování úprav zobrazovacího systému a v roli vzdušného terče při simulovaných vzdušných soubojích. Následně posloužil v roli vzdušné zkušebny nového inerčního navigačního systému na bázi laserových gyroskopů. Poté, v roce 2015, zastával poslání vzdušné zkušebny v rámci vývoje exportní modifikace letounu typu Su-35 (Flanker K) pro čínské PLAAF. Mezitím, dne 18. srpna 2009, na moskevské airshow MAKS 2009 si Ruské VVS objednalo celkem 48 letounů typu Su-35 (Flanker K), s termínem dodání na léta 2011 až 2015. Zmíněný kontrakt ale obsahoval též objednávku na 12 exemplářů méně pokročilého jednomístného modelu Su-27SM3 (Flanker J) a čtyři exempláře dvoumístného modelu Su-30M2 (Flanker G). Modifikace letounu typu Su-35 (Flanker K) pro Ruské VVS vešla ve známost jako Su-35S (Flanker K) a původně měla být prozatímním řešením na období, než se podaří zavést v dostatečném množství pokročilejší bojový letoun 5. generace typu Su-57 (Frazor). Letoun typu Su-35S (Flanker K) měl tedy mít obdobné postavení jako letouny typu Su-27SM (Flanker J) a Su-27SM3 (Flanker J), které vzešly z modernizačního programu letounů typu Su-27 (Flanker B). Později ale VVS tento záměr přehodnotilo. Z typu Su-35S (Flanker K) se tak nakonec stal levnější doplněk pokročilejšího typu Su-57 (Frazor). Shodný statut přitom obdržel též dvoumístný typ Su-30SM (Flanker H), který není ničím jiným, než modifikací exportního bojového letounu typu Su-30MKI (Flanker H). První sériový Su-35S (Flanker K) (černá 01) vešel ve známost jako Su-35S-1 a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 3. května 2011. Zmíněný stroj byl údajně prvním exemplářem letounu typu Su-35 (Flanker K) s instalací veškeré plánované avioniky. Podle všeho ale postrádal elektro-optický zaměřovací systém typu OLS-35. Kryt optiky zmíněného zatížení tohoto letounu totiž nebyl průzračný. Kromě toho neměl instalován kanón. Úvodní fáze letových zkoušek tohoto stroje byla završena dne 12. května 2011. Poté, dne 28. května toho samého roku, byl předán 929. GLIC, za účelem realizace státních zkoušek. Druhý sériový stroj (rudá 02) vešel ve známost jako Su-35S-2 a do oblak se poprvé vydal dne 2. prosince 2011. 929. GLIC byl tento letoun předán v lednu roku 2012. Později byl letoun Su-35S-2 (rudá 02), spolu s letounem Su-35S-1 (černá 01), použit k ověření modifikovaných lapačů vzduchu pohonných jednotek. Zmíněné úpravy přitom mimo jiné představovaly přímou reakci na incident ze září roku 2015. Tehdy totiž došlo k poškození pravého motoru letounu Su-35S-1 v důsledku nasátí cizorodého předmětu. Mezitím, v květnu roku 2015, byl letoun Su-35S-2 (rudá 02) přelétnut do Žukovského. Zde pak dne 19. června 2015 podnikl vzlet v přetížené konfiguraci. Jeho vzletová hmotnost přitom tehdy dosahovala celých 38 000 kg. Mezitím, dne 17. ledna a 19. února roku 2012, se realizací svého prvního letu do zkušebního programu zapojily další dva sériové stroje, a to Su-35S (rudá 03) a Su-35S (rudá 04). První z nich, Su-35S (rudá 03), přitom postrádal instalaci kanónu. Předtím, než byly oba zmíněné letouny předány 929. GLIC, obdržely nástřik tří bílých kruhů, které zastávaly funkci kalibračních značek, kolem příďového krytu antény radiolokátoru. Shodnými kalibračními značkami byl přitom opatřen též letoun Su-35S-2 (rudá 02). Ke dni 21. března 2012 bylo v rámci programu Su-35S (Flanker K) uskutečněno celkem 500 zkušebních letů. Krátce nato, dne 27. července toho samého roku, jeden ze zkušebních exemplářů letounu typu Su-35S (Flanker K) poprvé odpálil PLŘS. V srpnu roku 2012 byl letoun Su-35S-1 (černá 01) prezentován na statické ukázce moskevské airshow MAKS 2012. V únoru roku 2013 byl ten samý stroj poprvé spatřen za letu s plným bojovým zatížením. Krátce nato, dne 27. dubna toho samého roku, byl uskutečněn první odpal protizemní řízené střely v rámci programu Su-35S (Flanker K). Dalších šest sériových strojů (rudá 06, 07, 08, 09, 11 a 12) Ruské VVS formálně převzalo dne 28. prosince 2012. Zatímco první čtyři sériové Su-35S (černá 01 a rudá 02 až 04) měly kamuflážní nátěr sestávající se z nepravidelných polí dvou odstínů modré, který nesou letouny typu Su-27 (Flanker B), všechny ostatní letouny z této várky byly již opatřeny novou šedo-modrou kamufláží (tmavě šedá na horních plochách a světle modrá na spodních plochách), která se měla stát standardem pro všechny bojové letouny VVS. První takto kamuflovaný Su-35S (rudá 06) se přitom do oblak poprvé vydal dne 6. prosince 2012. Zatímco letouny s trupovými čísly 06, 07 a 08 byly na leteckou základnu Vladimírovka, domovskou základnu 929. GLIC, přelétnuty dne 28. ledna 2013, letouny s trupovými čísly 09, 11 a 12 sem dorazily dne 9. února toho samého roku. Protože VVS na letoun typu Su-35S (Flanker K) značně spěchalo, sériová výroba tohoto stroje probíhala paralelně se státními zkouškami. Veškeré požadované úpravy, které vycházely z výsledků státních zkoušek, proto musely být do konstrukce všech šesti sériových exemplářů letounu typu Su-35S (Flanker K) z dodávky z prosince roku 2012 vneseny až dodatečně. Výrobci k dopracování byly přitom tyto stroje navráceny mezi lednem a únorem roku 2014. Mezitím, v červnu roku 2013, si sériový Su-35S (Flanker K) odbyl svůj mezinárodní debut, a to na 50. Pařížské Air Show. Zmíněné airshow se konkrétně zúčastnil letoun Su-35S (rudá 07). Dne 12. února 2014 VVS formálně převzalo dalších 12 sériových exemplářů letounu typu Su-35S (Flanker K). 10 z nich bylo přitom vyhrazeno pro první řadový útvar v podobě 23. IAP (stíhací letecký pluk) 303. gardové smíšené letecké divize 3. velitelství VVS a PVO s domovskou základnou Dzemgi, která se nachází u Komsomolska na Amuru. Zbylé dva tyto stroje byly přelétnuty do Achtubinska, aby se mohly zapojit do závěrečné fáze státních zkoušek. Na místo těchto dvou letounů byly 23. IAP, který předtím provozoval letouny typu Su-27SM (Flanker J), předány dva modifikované letouny z dodávky z prosince roku 2012. Plné operační způsobilosti přitom 23. IAP s 12-ti letouny typu Su-35S (Flanker K) dosáhl dne 24. března 2014. Krátce nato, dne 28. května toho samého roku, byly čtyři letouny typu Su-35S (Flanker K) předány 4. CBP i PLS (Středisko bojové přípravy) z Lipecka. I v tomto případě šlo o již dříve dodané a dodatečně, na základě výsledků státních zkoušek, modifikované stroje. Mezi říjnem a prosincem roku 2014 se flotila letounů typu Su-35S 23. IAP rozrostla o dalších 12 strojů (rudá 21 až 29, 31, 32 a 34). Tyto letouny byly opět opatřeny kamufláží sestávající se z nepravidelných polí dvou odstínů modré, jakou nesly letouny typu Su-27 (Flanker B). Od plánovaného použití tmavé šedo-modré kamufláže na všech bojových letounech VVS bylo totiž mezitím opuštěno. Zavádění letounů typu Su-35S (Flanker K) bylo poměrně zdlouhavé. Zmíněné stroje byly navíc poměrně dlouhou dobu viděny pouze se staršími střednědosahovými PLŘS s poloaktivním RL navedením typu R-27ER (AA-10C Alamo C) v podvěsu. Hlavní protivzdušnou zbraní letounu typu Su-35S (Flanker K) se přitom měla stát pokročilejší střednědosahová PLŘS s aktivním RL navedením typu R-77 (AA-12 Adder). Další dva letouny typu Su-35S (rudá 01 a 02) VVS formálně převzalo, na továrním letišti závodu KnAAPO, dne 16. července 2015. Dle původních plánů měly tyto dva letouny putovat k 22. IAP 303. gardové smíšené letecké divize 3. velitelství VVS a PVO s domovskou základnou Centralnaja Uglovaja. Tento pluk se přitom měl stát provozovatelem posledních 14-ti strojů z kontraktu ze srpna roku 2009 na 48 letounů typu Su-35S (Flanker K). Nakonec ale oba dva zmíněné exempláře tohoto stroje (rudá 01 a 02) skončily, v říjnu roku 2015, u 23. IAP z Dzemgi. Tímto se flotila letounů typu Su-35S (Flanker K) 23. IAP rozrostla na 26 exemplářů. 22. IAP nakonec nebyly předány ani následující čtyři sériové stroje (rudá 03 až 06), které VVS formálně převzalo dne 27. října a 2. listopadu roku 2015. Na konci listopadu toho samého roku byly totiž tyto čtyři letouny přelétnuty k 116. UC BP (Výcvikové středisko bojové aplikace) 185. CBP i BP (Středisko bojové přípravy a bojové aplikace) s domovskou základnou Privolžskij, která se nachází u Astrachaně. V lednu roku 2016 zde byly tyto stroje spatřeny s instalací kontejnerů REB komplexu typu L265M10R Čibiny-M na koncích křídla. Zmíněné zařízení se přitom tehdy ještě u běžných bojových útvarů nenacházelo. Krátce nato, dne 30. ledna 2016, byly letouny Su-35S (rudá 03 až 06) zařazeny do stavu letecké skupiny operující z letiště Chumajnim, které se nachází se poblíž města Latakíja. Sem byly přitom přelétnuty v doprovodu dopravního letounu typu Tu-154M (Careless B). Svůj bojový křest si tedy letoun typu Su-35S (Flanker K) odbyl při protiteroristické operaci v Sýrii. Zmíněná operace byla oficiálně zahájena vládním výnosem ze dne 30. září 2015 a jejím posláním se stala podpora vládních vojsk při boji proti ISIL a dalším islámským protivládním vzbouřencům. V Sýrii byly přitom tyto stroje, spolu s dvoumístnými letouny typu Su-30SM (Flanker H), používány k protivzdušné ochraně letecké základny Chumajnim a doprovodu stíhacích-bombardovacích letounů. 22. IAP nakonec své první dva exempláře letounu typu Su-35S (rudá 01 a 02) převzalo až dne 15. ledna 2016. Na přelomu ledna a února toho samého roku se flotila letounů typu Su-35S (Flanker K) 22. IAP rozrostla o další čtyři tyto stroje (rudá 07, 18, 19 a 20). Prakticky ve stejnou dobu, na konci ledna roku 2016, bylo k 22. IAP přelétnuto též pět letounů typu Su-35S (Flanker K) od 23. IAP (rudá 21 až 25). Krátce nato, dne 10. února toho samého roku, 23. IAP převzalo dva nově vyrobené Su-35S (rudá 21 a 22). Tyto dva konkrétní letouny se staly vůbec posledními stroji z objednávky ze srpna roku 2009 na 48 letounů typu Su-35S (Flanker K). 20 z nich (rudá 01 až 12, 21, 22, 26, 27, 29, 31, 32 a 34) se přitom tehdy nacházelo u 23. IAP (Dzemgi), 4 (rudá 03 až 06) v Sýrii, 11 (rudá 01, 02, 07 a 18 až 25) u 22. IAP (Centralnaja Uglovaja), 6 (rudá 01 až 06) u 929. GLIC z Achtubinska, 6 (rudá 01 až 06) u 4. CBP i PLS z Lipecka a 1 (rudá 28) v neletuschopném stavu na podnikovém letišti výrobního závodu KnAAZ. Mezitím, v lednu roku 2014, byla završena druhá etapa státních zkoušek. Na plný standard se všechny předtím dodané letouny typu Su-35S (Flanker K) podařilo „upgradovat“ do prosince roku 2015. Oficiálně byl však tento typ letounu do výzbroje VVS zařazen až dne 2. října 2017. Mezitím, v prosinci roku 2015, si VVS přiobjednalo dalších 50 letounů typu Su-35S (Flanker K), s termínem dodání do roku 2020. První čtyři z nich (rudá 50 až 53) podnikové letiště závodu KnAAZ opustily dne 12. listopadu 2016. Provozovatelem těchto strojů se přitom stal 159. GvIAP (gardový stíhací letecký pluk) 105. smíšené letecké divize 6. armády VVS a PVO Západního vojenského okruhu s domovskou základnou Besovec. Krátce nato, dne 21. listopadu toho samého roku, se letouny Su-35S (rudá 50 až 53) vydaly, v doprovodu dopravního letounu typu Tu-154B-2 (Careless A), na syrskou leteckou základnu Chumajnim, aby zde vystřídaly letouny Su-35S (rudá 03 až 06). Ty se přitom do Ruska navrátily dne 14. prosince 2016. Dne 6. prosince 2016 159. GvIAP převzal další čtyři letouny typu Su-35S (rudá 54 až 57). Do konce toho samého roku se flotila letounů typu Su-35S (Flanker K) zmíněného pluku rozrostla o další dva stroje (rudá 58 a 59). Dne 30. října 2017 se z podnikového letiště závodu KnAAZ na leteckou základu Besovec vydalo dalších šest letounů typu Su-35S (rudá 61 až 64, 67 a 68). Dne 29. listopadu toho samého roku se flotila letounů typu Su-35S (Flanker K) 159. GvIAP rozrostla o dalších šest strojů. Zatímco čtyři z nich (rudá 21 až 24) pocházely z novovýroby, zbylé dva tyto stroje (rudá 03 a 05) předtím létaly u 23. IAP. Dne 13. července 2018 se na leteckou základu Besovec vydalo dalších pět letounů typu Su-35S (Flanker K). Zatímco tři z nich (rudá 70 až 72) pocházely z novovýroby, zbylé dva tyto stroje (07 a 10) předtím létaly u 23. IAP. Dne 23. října 2018 se flotila letounů typu Su-35S (Flanker K) 159. GvIAP rozrostla o další tři stroje (rudá 11, 12 a 13?). Dne 11. prosince toho samého roku byly VVS formálně předány další čtyři letouny typu Su-35S (rudá 14 až 17). Jeden z nich byl přitom jubilejním 100. sériovým strojem. Provozovatelem těchto čtyř strojů se stal rovněž 159. GvIAP. Tímto se flotila letounů typu Su-35S (Flanker K) zmíněného pluku rozrostla na rovných 30 exemplářů. Protože tabulkový počet letounů pro dvě letky jednoho pluku činí 24 strojů, letouny Su-35S (rudá 11, 12 a 14 až 17) byly později, na přelomu let 2018 a 2019, přesunuty k 1. letce 790. IAP 105. smíšené letecké divize 6. armády VVS a PVO Západního vojenského okruhu s domovskou základnou Chotilovo. V červenci roku 2019 se flotila letounů typu Su-35S (Flanker K) 790. IAP rozrostla o další tři stroje (rudá 18, 19 a 21). U první letky zmíněného pluku přitom letouny typu Su-35S (Flanker K) postupně nahradí letouny typu Su-27SM (Flanker J). Naproti tomu druhá a třetí letka 790. IAP provozuje a bude nadále provozovat přepadové MiGy-31BM/BSM (Foxhound C).

Verze:

Su-35-1 – první letový prototyp letounu typu Su-35S (Flanker K). Tento stroj se do oblak poprvé vydal dne 19. února 2008 a jeho posláním se stalo ověření výkonnostních charakteristik, systému řízení typu KSU-35 a motorů typu Al-41F-1S. Z tohoto důvodu postrádal instalaci radiolokátoru i elektro-optického čidla. Kryt optiky elektro-optického čidla prototypu Su-35-1 proto nebyl průzračný. Do špice příďového dielektrického krytu antény radiolokátoru tohoto stroje byla navíc vetknuta PVD alá Su-27 (Flanker B). Zmíněnou PVD přitom všechny následující exempláře letounu typu Su-35S (Flanker K) postrádají.

Su-35-2 – druhý letový prototyp letounu typu Su-35S (Flanker K). Tento stroj se do oblak poprvé vydal dne 2. října 2008 a od prototypu prvního se odlišoval zejména instalací méně výkonných motorů typu Al-31FN (na místo motorů typu Al-41F-1S) a radiolokátoru typu Irbis v přídi trupu. Kromě toho postrádal instalaci PVD na špici trupu.

Su-35-3 – neletový exemplář letounu typu Su-35S (Flanker K). Tento stroj byl vyhrazen k statickým zkouškám.

Su-35-4 – třetí letový prototyp letounu typu Su-35S (Flanker K). Tento stroj nikdy nelétal. Dne 26. dubna 2009 byl totiž zničen při nevydařeném rozjezdu na vzlet. Prototyp Su-35-4 byl vybaven radarem i pokročilejšími motory typu Al-41F-1S. Od prototypu Su-35-2 jej bylo možné snadno rozpoznat zejména díky instalaci dodatečných pozičních světel na horní a dolní ploše křídla, poblíž konců.

Su-35S – první sériově vyráběná modifikace letounu typu Su-35S (Flanker K). Tento model je vyráběn od roku 2011 výhradně pro potřeby Ruského VVS. Sériové Su-35S (Flanker K) se od prototypů mírně odlišují. U zmíněných strojů je totiž výrazně zvětšena plocha titanového potahu VOP. Z titanu je u sériových strojů konkrétně zhotoven potah horní i spodní plochy VOP v oblasti před podélníkem. Do ocasního žihadla sériových strojů je navíc vetknuto šest výmetnic 14-ti 50 mm klamných cílů typu UV-30MKR. Mnohé sériové stroje mají ale výmetnice klamných cílů demontovány a otvory po nich zakrytovány. Odlišná je též pozice formačních světel. První sériový Su-35S (Flanker K) se do oblak poprvé vydal dne 3. května 2011.

Su-35 – exportní modifikace letounu typu Su-35S (Flanker K). Prvním provozovatelem letounu typu Su-35 (Flanker K) se staly vzdušné síly ČLR (PLAAF). PLAAF přitom první čtyři tyto stroje převzalo v prosinci roku 2016.  viz. samostatný text

Vyrobeno:  tři letové prototypy (Su-35-1/-35-2/-35-4), jeden neletový exemplář pro statické zkoušky (Su-35-3), 81 sériových strojů modelu Su-35S (objednáno celkem 98 sériových strojů) a 24 sériových strojů exportního modelu Su-35

Uživatelé (model Su-35S):  pouze Rusko

 

 

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva dvouproudové motory typu Saturn Al-41F-1S (iz.117S) s řízeným vektorem tahu a max. tahem po 8 800 kp / 14 000 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním (v krátkodobém nouzovém režimu mohou tyto motory podávat tah až 14 500 kp)

Radar:       jeden víceúčelový radiolokátor s pohyblivou fázovanou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem (PESA) typu N135 radiolokačního komplexu typu Š-135 Irbis, instalovaný uvnitř špice trupu. Radar typu N135 má zorné pole ±120° ve vertikální rovině a ±60° v horizontální rovině a je schopen vyhledávat, sledovat a zaměřovat vzdušné cíle (včetně těch pohybujících se na pozadí země), pozemní cíle i hladinové cíle. Kromě toho dokáže provádět mapování terénu s nízkým, středním i vysokým rozlišením (s přesností do <1 m). Zatímco z přední polosféry je radar typu N135 vzdušný cíl o velikosti stíhacího letounu (s RCS 3 m2) schopen detekovat na vzdálenost 350 až 400 km (resp. 170 km v režimu look-down/shot-down), ze zadní polosféry dokáže shodný typ vzdušného cíle odhalit ze vzdálenosti 200 km (resp. 50 km v režimu look-down/shot-down). Vzdušný cíl typu okřídlená střela (s RCS 0,01 m2) je pak schopen detekovat na vzdálenost 90 km. Radar typu N135 dokáže najednou sledovat 30 vzdušných cílů nebo 4 pozemní cíle. Pokud sleduje pouze jeden pozemní cíl, může současně monitorovat vzdušnou situaci. Zatímco PLŘS s aktivním RL navedením dokáže navádět na 8 cílů najednou, PLŘS s poloaktivním RL navedením je schopen navádět na 2 cíle najednou. Protizemní ŘS pak dokáže navádět na dva cíle současně. Letadlovou loď je přitom schopen detekovat na vzdálenost až 400 km, železniční most na vzdálenost 150 až 200 km, malý člun na vzdálenost 100 až 120 km a skupinu tanků na vzdálenost 60 až 70 km.

Vybavení:   - zaměřovací: elektro-optický zaměřovací systém typu OLS-35. Tento systém v sobě sdružuje IČ senzor s TV kamerou a laserovým dálkoměrem/značkovačem cílů a slouží k vyhledávání, sledování a zaměřování vzdušných a pozemních cílů. Najednou přitom dokáže sledovat až čtyři vzdušné cíle. IČ senzor systému typu OLS-35 má zorné pole ±90° v horizontální rovině a -15° až +60° ve vertikální rovině a cíl o velikosti těžkého stíhacího letounu je schopen detekovat na vzdálenost 90 km ze zadní, resp. na vzdálenost 35 km z přední polosféry. Dosah laserového dálkoměru, který má přesnost 5 m, činí 20 km v případě vzdušných cílů, resp. 30 km v případě cílů pozemních. Instalace kopulovité hlavice systém typu OLS-35 se přitom nachází přímo před pilotní kabinou, vpravo od podélné osy trupu.

                  - obranné: - identifikační systém „vlastní-cizí“ typu „4283MP“. Toto zařízení využívá dvě sestavy aktivních fázovaných antén (každá s 24-ti zářiči), které jsou vestavěny do pohyblivé náběžné hrany křídla.

                  - stanice radiotechnického průzkumu a výstrahy typu L150-35 Pastel. Toto zařízení využívá antény, které jsou instalovány pod potahem pohyblivé náběžné hrany křídla a pod štíhlými kryty vystupujícími z boků ocasního „žihadla“, a kromě výstrahy před ozářením dokáže též určit též směr a pracovní frekvenci zachyceného RL záření a v neposlední řadě též programovat samonaváděcí hlavice nesených protiradiolokačních řízených střel.

                  - výstražný UV protiraketový systém. Tento systém využívá šest senzorů, které jsou instalovány na přední části trupu (jeden před překrytem pilotní kabiny, vlevo od hlavice systému typu OLS-35, jeden za překrytem pilotní kabiny, po jednom na obou bocích a dva na břichu), a dokáže zaznamenat start přenosné PLŘS na vzdálenost 10 km, střely kategorie „vzduch-vzduch“ na vzdálenost 30 km a velké střely kategorie „země-vzduch“ na vzdálenost 50 km.

                  - výstražný laserový systém. Toto zařízení využívá dva senzory, které jsou instalovány na přední části trupu, a dokáže detekovat zdroj laserového paprsku ozařujícího letoun ze vzdálenosti až 30 km.

                  - šest výmetnic 14-ti klamných IČ/RL cílů typu UV-30MKR. Čtyři z nich jsou přitom instalovány po stranách ocasního žihadla (po dvou za sebou), na úrovni SOP. Instalace zbylých dvou výmetnic klamných cílů typu UV-30MKR se nachází na břichu ocasního žihadla, na úrovni trysek pohonných jednotek. U letounů z první výrobní série byly ale tyto dvě výmetnice umístěny na hřbetu ocasního žihadla.

                  - aktivní RL rušič typu L265M10R Čibiny-M. Zatímco počítač a řídící systém rušiče typu Čibiny je vestavěn přímo do draku, instalace přijímače a vysílače tohoto zařízení se nachází uvnitř dvou odnímatelných štíhlých válcovitých kontejnerů (se zaoblenými dielektrickými kryty na obou koncích), které se připevňují ke koncům křídla, na místo závěsníků pro krátkodosahové PLŘS typu R-73 (AA-11 Archer). Instalace přijímače, který zajišťuje detekci, klasifikaci a určení pozice zdroje zachyceného elektromagnetického zařízení, se přitom nachází v levém kontejneru. Naproti tomu pravý kontejner ukrývá vysílač rušícího signálu.

Výzbroj:    jeden 30 mm kanón typu GŠ-30-1 se zásobou 150 nábojů, vestavěný do pravého vírového přechodu, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 8 000 kg, přepravovaná na dvanácti pylonech (dvou mezi motorovými gondolami, dvou pod motorovými gondolami, šesti pod křídlem a dvou na koncích křídla – ty jsou vyhrazeny pro PLŘS krátkého dosahu) – PLŘS velkého dosahu s aktivním/poloaktivním RL navedením typu R-37M (AA-13A Axehead) (max. 4 ks), PLŘS středního dosahu s polaktivním RL/pasivním IČ navedením typu R-27ER/ET (AA-10C/D Alamo C/D) (max. 4 ks), PLŘS středního dosahu s aktivním RL navedením typu R-77/-77-1 (AA-12A/B Adder A/B) (max. 12 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-73/-74M (AA-11A/B Archer) (max. 6 ks), protizemní ŘS s poloaktivním laserovým navedením typu Ch-29L (AS-14A Kedge) (max. 6 ks), protizemní ŘS s pasivním TV navedením typu Ch-29T (AS-14B Kedge) (max. 6 ks) a Ch-59M (AS-18 Kazoo) (max. 5 ks), protiradiolokační ŘS s pasivním RL navedením typu Ch-31P (AS-17A Krypton) (max. 6 ks), protilodní ŘS s aktivním RL navedením typu Ch-31A (AS-17B Krypton) (max. 6 ks) a Ch-35U (AS-20 Kayak) (max. 6 ks), řízené pumy s poloaktivním laserovým navedením typu KAB-500L (max. 8 ks) a KAB-1500L (max. 3 ks), řízené pumy s pasivním TV navedením typu KAB-500Kr (max. 8 ks) a KAB-1500Kr (max. 3 ks), řízené pumy se satelitním navedením typu KAB-500S (max. 8 ks), neřízené pumy do hmotnosti 500 kg (max. 36 pum typu FAB-250M54 o hmotnosti 250 kg, max. 18 pum typu FAB-250M62 o hmotnosti 250 kg, max. 16 pum typu FAB-500M54 o hmotnosti 500 kg nebo max. 10 pum typu FAB-500M62 o hmotnosti 500 kg), raketové bloky typu B-8M (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 6 ks) a B-13L (5 neřízených raket typu S-13 ráže 122 mm) (max. 6 ks), 340 mm neřízené rakety typu S-25 (max. 6 ks), submuniční kontejnery typu KMGU (max. 5 ks) a 2 000 l PTB typu PTB-2000 (max. 2 ks)

 

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 14,70 m 
Délka:   21,95 m
Výška: 5,92 m
Prázdná hmotnost: 16 500 kg
Max. vzletová hmotnost: 34 500* kg
Max. rychlost: 2 400 km/h
Praktický dostup:   18 000 m
Max. dolet bez/se 2 PTB:    3 600/4 500** km

 

 

* 38 000 kg v přetížené konfiguraci

** letouny dodané VVS nejsou k použití PTB uzpůsobeny

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 29.7.2019