Suchoj Su-17M (‘Fitter C’) / S-32M (Su-21)

Typ:  pokročilá modifikace taktického stíhacího-bombardovacího letounu typu Su-17 (Fitter C)

Určení:  ničení pozemních cílů v hloubce území protivníka v rámci průnikových operací, ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek, ničení hladinových cílů a taktický vzdušný průzkum

Odlišnosti od letounu Su-17:

- instalace menší, lehčí, silnější a ekonomičtější pohonné jednotky typu Al-21F-3 na místo motoru typu Al-7F-1-250 – tato změna v pohonném systému si vyžádala prodloužit přívodní kanál vzduchu (o 1,55 m), posunout spojovací uzly přední části trupu s oddělitelnou zadní částí směrem dozadu a zmenšit průměr oddělitelné zadní části trupu (z 1,634 m na 1,55 m)

- modifikovaný palivový systém náhradou pružných trupových nádrží č.2 (s objemem 640 l), č.3 (s objemem 750 l) a č.4 (s objemem 260 l) integrálními nádržemi s objemem 1 580 l, 820 l a 710 l (jednou z nich prochází hřídel synchronizátoru hydraulických motorů pohybového ústrojí vnějších částí křídla) při současné vestavbě větších integrálních nádrží s objemem 2 x 340 l (na místo 2 x 325 l) do pohyblivých vnějších částí křídla – tímto celková zásoba paliva vzrostla z 2 760 kg na 3 630 kg, resp. z 3 460 l na 4 560 l (jedna trupová pružná nádrž s objemem 1 100 l, tři trupové integrální nádrže s objemem 1 580 l, 820 l a 710 l a dvě křídelní integrální nádrže s objemem 2 x 340 l)

- absence obou štíhlých odnímatelných krytů kabelového vedení táhnoucích se podél hřbetní nástavby v oblasti mezi pilotní kabinou a kořenem SOP (tato vnější instalace chránila kabely před vysokou teplotou pracujícího motoru typu Al-7F-1-250) – to umožnila menší pracovní teplota motoru Al-21F-3

- zjednodušená technologie výroby trupu

- instalace dvou tandemově uspořádaných párů zbraňových závěsníků typu BD3-57M na břiše střední části trupu na místo jednoho (to by nebylo možné, kdyby se spojovací uzly přední části trupu s oddělitelnou zadní částí nyní nenacházely dále od přídě trupu) – díky tomu (a vyššímu výkonu motoru Al-21F-3 v porovnání s typem Al-7F-1-250) vzrostla nosnost podvěsné výzbroje z 3 000 kg na 4 000 kg (přední pár trupových závěsníků bylo navíc možné v závislosti na velikosti podvěsu uchytit k břichu trupu v různé vzdálenosti od zadního páru)

- instalace druhého páru aerodynamických hřebenů na horní ploše křídla v oblasti mezi vnitřním a vnějším párem zbraňových závěsníků (tato úprava byla zavedena též do konstrukce pozdějších sériových Su-17)

- instalace jednoduchého přistávacího padáku typu PTK-12545 s plochou 25 m² na místo zdvojeného přistávacího padáku typu PT-7B-U s plochou 2 x 25 m² – v této souvislosti mohutné pouzdro se zploštělými boky včleněné do kořene odtokové hrany svislé ocasní plochy (SOP) v oblasti pod směrovým kormidlem nahradilo o poznání štíhlejší pouzdro s vřetenovitým tvarem

- instalace nevelkého štíhlého vřetenovitého krytu anténního ozařovače typu Pion na náběžné hraně SOP přímo mezi směrovým kormidlem a o poznání větším vřetenovitým krytem brzdícího padáku – to si vyžádalo mírně zmenšit výšku směrového kormidla směrem od kořene (v případě modelu Su-17 se kryt tohoto systému nacházel až nad směrovým kormidlem)

- zcela přepracovaný hydraulický systém – ten se nyní sestává dvou paralelně pracujících okruhů (na místo tří nezávislých)

- instalace záložní PVD na levoboku hřbetu přídě trupu (přímo vedle hlavní PVD) – u modelu Su-17 se tato PVD nacházela na konci nevelkého pylonu umístěného na pravoboku přídě trupu přímo před horní přepouštěcí „protipumpážní“ klapkou (tato úprava byla zavedena též do konstrukce pozdějších sériových Su-17)

- modifikované navigační vybavení instalací radiokompasu typu ARK-15 Tobol (na místo typu ARK-10)

- modifikovaný obranný systém instalací výstražného radiolokačního systému typu SPO-10 Sirena-3M (na místo typu SPO-3 Sirena-3)

Historie:  Protože byl stíhacího-bombardér typu Su-17 (Fitter C), jehož produkcí se od roku 1969 zabýval závod č.126 z Komsomolska na Amuru, díky celé řadě konstrukčních úprav a instalaci dodatečného vybavení v porovnání s experimentálním prototypem S-22I (Fitter B), ze kterého vycházel, o poznání těžší, po výkonnostní stránce za tímto neozbrojeným strojem znatelně zaostával. Před svým přímým předchůdcem v podobě letounu typu Su-7BKL (Fitter A) měl tak z hlediska letových výkonů navrch pouze v ovladatelnosti a vzletových a přistávacích charakteristikách. Hmotnost letounu Su-17 (Fitter C) navíc série od série dále vzrůstala, což mělo za následek, že jeho výkonnost série od série dále klesala. Z tohoto důvodu byla OKB-51 P.O. Suchoje již v roce 1970 pověřena vývojem pokročilé modifikace tohoto stroje se zvětšenou vnitřní zásobou paliva a instalací nové pohonné jednotky typu Al-21F z dílny A.M. Ljulky (na místo typu Al-7F-1). Tento typ motoru přitom vycházel z technologií americké jednotky Generel Electric J79, kterou Sovětům poskytly spolu se sestřeleným stíhačem typu F-4 Phantom II Vietnamci, a kromě toho, že byl v porovnání s typem Al-7F-1 menší a lehčí, vykazoval též větším tahem v konfiguraci se zapnutým přídavným spalováním (11 215 kg na místo 9 600 kp), větší akcelerací a menší spotřebou paliva. Díky menším rozměrům této pohonné jednotky bylo navíc možné do trupu letounu Su-17 vestavět objemnější palivové nádrže a zároveň zjemnit aerodynamiku draku. Požadovaná modifikace letounu Su-17 (Fitter C) vešla ve známost pod továrním označením S-32M (a prozatímním služebním označením Su-21) a v reakci na novou hrozbu v podobě konkurenčního stíhacího-bombardéru typu MiG-23B (Flogger F), který vycházel z frontového stíhacího MiGu-23, počítala též s novým navigačním a střeleckým vybavením. S přihlédnutím na omezené kapacity sovětského elektronického průmyslu byl ale tento záměr ještě v raném vývojovém stádiu odsunut na až další vývojovou etapu, která následně dala za vznik modelu S-32M2 alias Su-17M2 (Fitter D). První ze dvou prototypů letounu S-32M nesl označení S32M-1 a byl vyhrazen zejména pro zkoušky nového motoru typu Al-21F-3. Jeho kompletaci se přitom podařilo završit v září roku 1971. Na zkušební letiště byl tento stroj dopraven v listopadu téhož roku. První let přitom následoval dne 28. prosince 1971. Prototyp druhý (rudá 33) nesl označení S32M-2 a od prototypu prvního se odlišoval instalací druhého páru aerodynamických hřebenů na horní ploše křídla na pozici mezi vnitřním a vnějším párem zbraňových závěsníků a záložní PVD na levoboku hřbetu přídě trupu. Naproti tomu u prototypu S32M-1 se instalace záložní PVD nacházela na konci nevelkého pylonu umístěného na pravoboku přídě trupu přímo před horní přepouštěcí „protipumpážní“ klapkou. Obě zmíněné úpravy se přitom následně staly standardem nejen pro všechny sériové S-32M, které vešly ve známost pod označením Su-17M (Fitter C), ale i pro všechny exempláře staršího modelu Su-17 (Fitter C) z pozdějších výrobních sérií. Protože byl prototyp S32M-2 vyhrazen pro zbraňové zkoušky, kromě toho obdržel též instalaci naváděcí aparatury typu Delta-N uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu. Záznam zkušebních střeleb byl přitom pořizován za pomoci dvou filmových kamer. Zatímco jedna z nich byla umístěna uvnitř vystouplého polokapkovitého krytu, jehož instalace se nacházela na břichu přídě trupu přímo před šachtou příďového podvozku, tu druhou ukrýval podvěsný doutníkovitý kontejner, který se umisťoval na levý vnější křídelní zbraňový závěsník. Na zkušebním programu modelu S-32M se přitom podílel nejméně ještě jeden zkušební stroj, a to letoun s továrním označením S32M-3 (rudá 73). Státní zkoušky letounu S-32M alias Su-17M (Fitter C) byly úspěšně dokončeny v roce 1973. Svého předchůdce v podobě modelu Su-17 (Fitter C) přitom tento stroj ve výrobním programu závodu č.126 z Komsomolska na Amuru plně nahradil ještě v tom samém roce. V letech 1972 až 1976 brány zmíněného podniku opustilo celkem 253 sériových Su-17M (20 v roce 1972, 41 v roce 1973, 90 v roce 1974, 70 v roce 1975 a 32 v roce 1976) v 10-ti výrobních sériích (51. až 61.). Do tohoto počtu jsou přitom započteny i oba prototypy spolu s blíže nespecifikovaným počtem exemplářů průzkumného/bojového modelu. Poté výrobní program komsomolského závodu č.126 plynule přešel na pokročilejší model Su-17M2 (Fitter D) s instalací nového zaměřovacího vybavení. Za operačně způsobilý byl přitom stíhací-bombardér typu Su-17M (Fitter C) oficiálně prohlášen dne 11. listopadu 1974. Tento model si navíc jako první z řady Su-17 našel též cestu k VMF. Jako první byly přitom na letouny typu Su-17M (Fitter C) přezbrojeny dva regimenty Baltské flotily, a to 66. OMŠAP (samostatný námořní útočný regiment) s domovskou základnou Vešchovo a 846. OMŠAP s domovskou základnou Čkalovsk. Ještě předtím ale určitý počet těchto strojů převzalo 1270. výcvikové a přeškolovací centrum VMF (CPLS), které se nacházelo v ukrajinském Berdjansku u Azovského moře. Díky větší vnitřní zásobě paliva, instalaci nového motoru a uhlazenější aerodynamice draku letoun typu Su-17M (Fitter C) svého předchůdce v podobě modelu Su-17 (Fitter C) překonával nejen v doletu, ale i ve vzletových charakteristikách. Délka rozjezdu při vzletu tohoto stroje byla totiž o celých 15% kratší. Přestože vnitřní nádrže letounu typu Su-17M (Fitter C) pojaly znatelně více paliva, v konfiguraci bez vnějších podvěsů byl tento stroj o něco lehčí než Su-17 (Fitter C). Díky většímu počtu zbraňových závěsníků (8 na místo 6-ti) a vyšší výkonnosti pohonné jednotky navíc unesl více výzbroje (4 t na místo 3 t). Zpočátku služby ale letouny typu Su-17M (Fitter C) provázaly potíže se poruchovostí pohonné jednotky typu Al-21F-3. Protože byl v konstrukci motoru Al-21F-3 ve velké míře aplikován titan, tuto pohonnou jednotku navíc často sužoval tzv. titanový požár, velmi intenzivní požár s nedozírnými následky. Ten měl přitom na svědomí celou řadu havárií, včetně několika fatálních, v průběhu prvních let provozu.

Verze:

Su-17M (bojový) – základní modifikace letounu Su-17M určená pro ničení pozemních a hladinových cílů v rámci průnikových operací a v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Su-17M (průzkumný-bojový) – dvouúčelová modifikace letounu Su-17M zastávající poslání frontového stíhacího-bombardéru a taktického průzkumného stroje. Tento model mohl vykonávat průzkumnou činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i noci. Veškeré průzkumné vybavení letounu Su-17M se nacházelo uvnitř mohutného podvěsného doutníkovitého kontejneru typu KKR-1, který se umisťoval pod střední část trupu. Zatímco pod vnější křídelní závěsníky se obvykle zavěšovaly 1 150 l přídavné palivové nádrže typu PTB-1150, levý vnitřní křídelní závěsník byl vyhrazen pro vřetenovitý kontejner s aktivním rušičem systému Siren. Na pravý vnitřní křídelní závěsník se pak umisťoval raketový blok typu UB-32A, který zastával funkci protizávaží. Protože se veškeré průzkumné vybavení průzkumného-bojového Su-17M nacházelo, jak již bylo řečeno, uvnitř podvěsného kontejneru, od ryze bojového Su-17M se tento model odlišoval prakticky pouze instalací nevelkého ovládacího panelu průzkumného vybavení uvnitř pilotní kabiny. Zmíněný kontejner přitom ukrýval jeden fotoaparát pro vertikální snímkování typu AFA-39 (s ohniskovou vzdáleností 100 mm), jeden panoramatický fotoaparát typu PA-1 (s ohniskovou vzdáleností 9,5 cm a zorným polem 165°), jeden fotoaparát pro noční snímkování typu UA-47 a jednu stanici pro vedení základního radiotechnického průzkumu typu SRS-9 Viraž-1. Zatímco za pomoci fotoaparátu typu PA-1 bylo možné pořizovat snímky v průběhu letu rychlostí 800 až 1 000 km/h ve výškách 200 až 1 000 m, při nočním snímkování za pomoci fotoaparátu typu UA-47 se létalo rychlostí 700 až 1 000 km/h ve výškách 300 až 1 000 m.

Vyrobeno:  253 sériových strojů (včetně dvou prototypů)

Uživatelé:  Bělorusko, SSSR/Rusko a Ukrajina

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Ljulka Al-21F-3 s max. tahem 7 800 / 11 215 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        žádný

Vybavení:  - zaměřovací: jeden optický střelecký zaměřovač typu ASP-PFM-B-7 a jeden bombardovací zaměřovač typu PKB-2KL. Instalace obou zmíněných zaměřovačů se nachází uvnitř pilotní kabiny.

                   - naváděcí: rádiová-povelová naváděcí jednotka typu Delta N. Prostřednictvím tohoto zařízení jsou předávány naváděcí povely řízeným střelám s manuálním navedením (za pomoci malého joysticku) typu Ch-23 (AS-7 Kerry). Jeho instalace se přitom nachází uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu.

                   - průzkumné: jeden fotoaparát typu AFA-39 s ohniskovou vzdáleností 100 mm uzpůsobený pro pořizování snímků za denní doby při letu ve výšce 500 až 5 000 m rychlostí 500 až 1 500 km/h (jeho instalace se nachází v přední části trupu přímo za pilotní kabinou). Toto zařízení obdržely pouze některé sériové stroje.

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom (‘Odd Rods’) (dvě sestavy tří drobných tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břiše přední části trupu přímo před příďovým podvozkem a na břiše zadní části trupu přímo před náběžnou hranou VOP), výstražný radiolokační systém typu SPO-10 Sirena-3M (jeho anténa se nachází uvnitř horní části náběžné hrany SOP zhotovené z dielektrického materiálu) a aktivní rušič typu SPS-141, -142 nebo -143 (‘Odd Pod’) systému Siren (podvěsné pouzdro tohoto systému se umisťuje na pravý vnitřní křídelní závěsník, zatímco na levý vnitřní křídelní závěsník se současně zavěšuje raketnice typu UB-32A plnící funkci protizávaží)

Výzbroj:     dva 30 mm kanóny typu NR-30 se zásobou 80 nábojů na hlaveň, vestavěné do kořenů křídla, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 3 500 až 4 000 kg, přepravovaná na dvou párech pylonů nacházejících se pod pevnou částí křídla a na dvou tandemově uspořádaných párech pylonů nacházejících se pod trupem – 5 kT taktické jaderné pumy typu iz.224N6 (max. 1 ks) a RN-24 (max. 1 ks), protizemní ŘS s povelovým navedením typu Ch-23 (AS-7 Kerry) (max. 2 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-3S/-13M (AA-2 Atoll) (max. 4 ks), raketové bloky typu UB-16-57UMP (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 6 ks), UB-32A (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 6 ks) a B-8M1 (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 4 ks), „stromečkové“ raketomety typu APU-14M** (7 neřízených raket typu S-3K ráže 160 mm) (max. 4 ks), kanónové kontejnery typu UPK-250-23 (jeden pevný dvouhlavňový 23 mm kanón typu GŠ-23L se zásobou 250 nábojů), neřízené protizemní rakety typu S-24 ráže 240 mm (max. 6 ks), konvenční neřízené pumy o hmotnosti 50 až 500 kg (12 pum řady SAB/OFAB-100 o hmotnosti 100 kg, 7 až 9 pum řady FAB/OFAB/TU-250 o hmotnosti 250 kg nebo 6 pum řady FAB-500 o hmotnosti 500 kg), kazetové pumy řady RBK-250 (max. 7 až 9 ks), cvičné pumy řady P-50 (max. 20 ks), submuniční kontejnery typu KMGU-1/-2 (max. 4 ks), zápalné nádrže typu M-6 (max. 6 ks) a ZAB-500 (max. 6 ks), 800 l PTB typu PTB-800 (max. 4 ks) a 1 150 l PTB typu PTB-1150 (max. 2 ks)

* s 1 000 kg pumovou zátěží

** tato zbraň byla součástí zbraňového systému pouze letounů z prvních výrobních sérií (do 63. výrobní série)

Poslední úpravy provedeny dne: 16.12.2012