Suchoj T-49

Typ:  experimentální modifikace těžkého přepadového stíhacího letounu typu T-39 (T-3)

Určení:  prověření aerodynamických vlastností alternativního konstrukčního řešení přední části trupu pro přepadový stíhací letoun typu T-47 (Su-11)

Odlišnosti od letounu T-39:

- nová konstrukce přední části trupu v oblasti před pilotní kabinou – příď trupu tohoto modelu tvoří mohutný pevný špičatý kryt střeleckého radaru s ogiválním profilem, PVD na špici a dvojicí hranatých kapsovitých vstupů vzduchu po stranách (na přídi trupu modelu T-39 se nacházel kruhový lapač vzduchu s pohyblivým regulačním kuželem uprostřed)

- vestavba speciálně profilovaných přívodů vzduchu k pohonné jednotce do trupu – ty zároveň zastávají funkci dalšího stupně kompresoru (v jejich útrobách dochází ke stlačování vzduchu)

- instalace další palivové nádrže (č.3) uvnitř zadní části trupu alá T-43 na místo systému pro vstřikování směsi vody a metanolu do komory přídavného spalování

Historie:  Protože se obě antény dvouanténního radaru typu Almaz-7 do regulačního kužele příďového kruhového vstupu přepadového stíhače typu T-43 (budoucí Su-9 Fishpot B) nevešly, letouny typu T-47 (T47-1) a PT8-4, jejichž zbraňový systém byl vystaven právě na tomto typu střeleckého radiolokátoru, obdržely výrazně prodlouženou a rozšířenou příďovou partii trupu v oblasti před pilotní kabinou. Tento zásah sice umožnil výrazně zvětšit rozměry regulačního kužele, který zároveň zastával funkci krytu antén střeleckého radaru, nicméně měl negativní vliv na aerodynamiku draku, a tím i na rychlost, akceleraci, dostup a dolet, a v neposlední řadě též i na výhled z pilotní kabiny. V této souvislosti P.O. Suchoj ještě v roce 1958 zpracoval alternativní řešení příďové partie trupu pro letouny řady T-47. Tu přitom tvořil mohutný pevný špičatý kryt střeleckého radaru s ogiválním profilem. Po jeho stranách se pak nacházela dvojice mohutných kapsovitých lapačů, na které navazovaly speciálně profilované přívody vzduchu. Díky speciálnímu profilu se uvnitř těchto přívodů vzduch stlačoval, což zvyšovalo účinek pohonné jednotky. Přívody vzduchu tedy nyní zastávaly zároveň funkci dalšího stupně kompresoru pohonné jednotky. Jediný neozbrojený prototyp takto modifikovaného T-47 vešel ve známost jako T-49 a vznikl na základě zadání GNAT ze dne 6. srpna 1957. Jeho základem se přitom stal nedokončený drak experimentálního letounu T-39, za jehož pomoci měla být zkoumána efektivita přímého vstřiku směsi vody a metanolu do komory přídavného spalování na tah motoru Al-7F-1. Protože nakonec dostal tento výzkum na starost institut CIAM (Centrální institut leteckých motorů), který pro tyto účely využíval výhradně pozemní testovací stendy, celý program T-39 byl nakonec zastaven ve fázi stavby prototypu. Jediný exemplář speciálu T-39 přitom v rámci přestavby na model T-49 kromě nové příďové sekce, kterou zhotovila přímo Suchojova OKB-51, obdržel též instalaci další palivové nádrže uvnitř zadní části trupu (na místo nádrže na vodu) alá T-43. Brány Suchojova experimentálního závodu tento stroj opustil v říjnu roku 1959 a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 10. ledna 1960. Přestože zkušební program prototypu T-49 přinesl očekávané výsledky, neboť vykazoval v porovnání s modelem T-47 lepší ovladatelností a letovými výkony, zvláště pak akcelerací, netrval příliš dlouho. Ještě v dubnu toho samého roku byl totiž drak tohoto stroje poškozen při nehodě. Tomu sice následovala poněkud zdlouhavá oprava, v rámci které byly do jeho konstrukce zavedeny též některé změny, za letu již však nebyl dále zkoušen.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí jediného prototypu letounu T-39)

Uživatelé:  žádní (pouze výzkumný stroj)

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Ljulka Al-7F-1 s max. tahem 6 240 kp / 9 200 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        žádný

Výzbroj:     žádná

Poslední úpravy provedeny dne: 29.12.2012