Suchoj T10-24 (‘Flanker B variant 1’)

Typ:  experimentální modifikace těžkého frontového stíhacího letounu typu Su-27 (Flanker B)

Určení:  prověření vlivu předkřídla (PGO) včleněného do vírových přechodů na ovladatelnost letounu Su-27 při manévrech s velkými úhly náběhu

Odlišnosti od letounu Su-27 (T10-24):

- modifikované vírové přechody se včleněným ovladatelným předkřídlem (PGO) s rozpětím 6,43 m, úhlem šípu náběžné hrany 53°30‘ a mezními úhly vychýlení +3°30‘ a -51°30‘

Historie:  Těžký frontový stíhací letoun 4. generace typu T-10 (Su-27 Flanker A) z dílny OKB P.O. Suchoje byl již od počátku projektován jako staticky nestabilní stroj. Takto koncipovaný letoun má totiž před letounem, který vykazuje výbornou stabilitou, významně navrch v manévrovacích schopnostech. Výše uvedenému záměru konstruktérů Suchojovi OKB se ale postavila vysoká hmotnost plánovaného palubního radaru typu N001 Mječ (Slot Back). Protože byl zmíněný střelecký radar těžší proti projektu hned o celých 200 kg, jeho instalace do špice trupu sebou přinesla posun těžiště směrem dopředu. Tímto ale tento sovětský protějšek amerického Eaglu zcela přišel o veškeré výhody staticky nestabilního letounu, neboť se stal stabilním strojem. Ještě v roce 1977, tedy v době, kdy se teprve rozebíhaly letové zkoušky prvního prototypu tohoto letounu, se proto do středu pozornosti konstruktérů Suchojovi OKB dostalo tzv. předkřídlo (PGO). Včlenění PGO do vírových přechodů stíhače T-10 (Su-27 Flanker A) by totiž sebou přineslo posun těžiště vztlaku směrem dopředu. Díky tomu by se pak tento letoun stal opět staticky nestabilním strojem. Krátce nato se ale rozeběhly práce na radikálně přepracované modifikaci letounu T-10 (Su-27 Flanker A), která vešla ve známost jako T-10S (Su-27 Flanker B). Důvodem tohoto kroku se přitom stala skutečnost, že tento stroj nesplňoval požadavky technického zadání. Kromě toho z hlediska letových výkonů za svým americkým protějškem v podobě typu F-15 Eagle znatelné zaostával. Z tohoto důvodu se modifikace letounu T-10 (Su-27 Flanker A) s instalací PGO nakonec nikdy nedočkala realizace. Do popředí zájmu konstruktérů Suchojovi OKB se přitom PGO opět dostalo již v roce 1982, a to v souvislosti se zahájením prací na pokročilé víceúčelové bojové modifikace letounu Su-27 Flanker B (T-10S), která později vešla ve známost jako Su-27M (T-10M) nebo též jako Su-35 (Flanker E variant 1). V tomto případě ale PGO mělo řešit potíže s ovladatelností při manévrech s velkými úhly náběhu. Při takových manévrech byla totiž výšková kormidla zcela neúčinná, neboť se nacházela v úplavu křídla. Toto navíc sebou přinášelo nepříjemné vibrace, které pilotům komplikovaly zaměřování vzdušných cílů. Pro potřeby zkoušek ovladatelného PGO byl vyhrazen jeden z předsériových Su-27 (Flanker B), konkrétně letoun s továrním označením T10-24 a modrým trupovým číslem 24. Ten se přitom od sériových Su-27 (Flanker B) odlišoval instalací zdvojené SOP s horizontálně „seříznutými“ vrcholovými dielektrickými kryty a štíhlými tělesy „anti-flutter“ závaží na náběžné hraně. Instalaci ovladatelného PGO tento stroj obdržel v prostorách prototypové dílny Suchojovi OKB. Svůj první let přitom takto modifikovaný letoun T10-24 vykonal v květnu 1985. Protože instalace ovladatelného PGO sebou přinesla nejen znatelné zlepšení ovladatelnosti, zejména při manévrech s úhlem náběhu okolo 120°, ale i znatelný pokles nežádoucích vibrací při prudkém manévrování, následně se stalo standardem nejen pro víceúčelový bojový model Su-35 (Flanker E variant 1), ale i pro paralelně vyvíjený palubní přepadový stíhací model Su-33 (Flanker D), stíhací-bombardovací model Su-34 (Fullback) a později též pro některé verze exportního dvoumístného víceúčelového bojového modelu Su-30MK (Flanker F variant 2). Ovladatelné PGO totiž usměrňovalo vzdušné víry generované vírovými přechody křídla takovým způsobem, aby docházelo oddělování proudu vzduchu z povrchu křídla a VOP znatelně pomaleji. Za výrazným poklesem intenzity nežádoucích vibrací při prudkém manévrování zase stála skutečnost, že instalace PGO sebou přinesla znatelný vzrůst vztlaku při velkých úhlech náběhu. Později, v létě roku 1986, se letoun typu T10-24 zapojil do programu výše uvedeného palubního přepadového stíhače typu Su-33 (Flanker D), známého též pod označením Su-27K. Jeho posláním v rámci zmíněného programu se přitom stalo prověření způsobilosti tohoto stroje vzlétat z paluby letadlové lodi opatřené tzv. skokanským můstkem. Pro tyto potřeby byly používány též letouny T10-3 (třetí prototyp letounu T-10 Flanker A) a T10-25 (jeden z předsériových Su-27 Flanker B). Zmíněné zkoušky přitom probíhaly na cvičné rampě typu T-2 komplexu NITKA (Výzkumný, vývojový a výcvikový komplex), který byl vybudován na letecké základně Novofjodorovka. Ta se nachází na Krymu, poblíž Saki. Zmíněné rampa byla přitom přesnou 1:1 maketou vzletové paluby budoucích letadlových lodí VMF projektu 1143.5 (‘Kuznetsov’ class). V rámci programu palubního Su-33 (Flanker D) ale letoun T10-24 nakonec vykonal pouhých šest zkušebních letů. Již dne 20. ledna 1987 byl totiž ztracen při nehodě.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden exemplář (vznikl konverzí letounu T10-24 – jeden z předsériových Su-27)

Uživatelé:  žádní (pouze výzkumný stroj)

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva dvouproudové motory typu Ljulka Al-31F s max. tahem po 7 850 kp / 12 500 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním               

Radar:        pravděpodobně žádný

Výzbroj:     pravděpodobně žádná

Poslední úpravy provedeny dne: 25.3.2013