Suchoj Su-7BMK (‘Fitter A’) / S-22MK

Typ:  exportní modifikace taktického stíhacího-bombardovacího letounu typu Su-7BKL (Fitter A)

Určení:  ničení pozemních cílů nacházejících se v hloubce území protivníka v rámci průnikových operací (bez stíhacího doprovodu) a ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Odlišnosti od letounu Su-7BKL (Fitter A):

- instalace hlavního podvozku ze staršího modelu Su-7BM bez postranních pomocných výsuvných lyží – dvířka hlavního podvozku tohoto modelu proto nevystupují (v oblasti kol) nad potah spodní poloviny křídla

- instalace příďového podvozku ze staršího modelu Su-7BM s instalací brzděného 570 x 140 mm kola typu KT-100 na místo nebrzděného 660 x 200 mm kola typu K2-106 – v této souvislosti příďový podvozek obdržel dvířka bez vystupující přední partie nad povrch potahu břicha trupu

- absence bombardovacího zaměřovače typu PKB-2 (tento model není uzpůsoben pro vedení útoků za pomoci jaderné pumy)

- instalace civilní radiostanice typu R-802G na místo vojenské radiostanice typu RSIU-5

- instalace odlišného identifikačního systému „vlastní-cizí“ a zjednodušeného výstražného radiolokačního systému

- instalace dalšího páru zbraňových závěsníků (typ BD3-57KR) pod vnějšími panely křídla – tímto celková nosnost podvěsné výzbroje vzrostla z 2 000-ti kg na 2 500 až 3 000 kg (úprava zavedená do konstrukce až pozdějších sériových strojů)

Historie:  Ve skoro až v panické obavě o vyzrazení vojenského tajemství potenciálnímu nepříteli v podobě západních států SSSR zpravidla nebyl ochoten svým spojencům poskytovat nejnovější produkty svého zbrojního průmyslu, což mimo jiné platilo i pro leteckou techniku. Po zahraniční zákazníky, zejména ze zemí třetího světa, byly zde proto vyvíjeny a vyráběny speciálně pro tyto účely navržené modifikace bojových letounů se zjednodušeným palubním vybavením a více či méně degradovanou bojovou efektivitou. Na základě této filozofie vznikl i taktický stíhací-bombardér typu Su-7BMK (S-22MK). Tento stroj přitom bylo možné považovat za jakéhosi křížence letounů typu Su-7BM (Fitter A) a Su-7BKL (Fitter A). Zatímco křídlo s podvozkem letounu Su-7BMK pocházelo od prvně uvedeného stroje (Su-7BM), od pokročilejšího modelu Su-7BKL (Fitter A) tento ryze exportní stroj přebíral trup a veškeré palubní systémy. Exportní Su-7BMK navíc nebyl, na rozdíl od svých protějšků pro sovětské VVS, uzpůsoben pro vedení útoků za pomoci jaderné pumy. Změny se přitom dotkly též komunikačního vybavení a obranných systémů. Do výrobního programu závodu č.126 z Komsomolska na Amuru byl tento ryze exportní model zařazen v roce 1965, tedy ve stejné době jako typ Su-7BKL (Fitter A). První sériový Su-7BMK přitom brány zmíněného podniku opustil dne 22. března 1966. Čtyři měsíce nato byly první letouny tohoto typu předány svému prvnímu provozovateli v podobě Egyptského vojenského letectva. Součástí dodávek letounů typu Su-7BMK se přitom staly též přeškolovací kurzy, sestavy náhradních dílů a sestavy podpůrného pozemního vybavení. Brány výrobního závodu exportní Su-7BMK navíc, na rozdíl od letounů této řady vyhrazených pro sovětské VVS, opouštěly s barevným kamuflážním nátěrem, který si předtím zvolil zákazník. Kromě toho přístroje v kokpitu a inspekční krytky těchto strojů mohly být na přání konkrétního zákazníka opatřeny popisky v anglickém nebo francouzském jazyce. V cizím jazyce si přitom bylo možné objednat i příslušné technické manuály. Dodávky zákazníkům byly pak realizovány buďto lodní cestou nebo vzdušnou cestou na palubách obřích transportních letounů typu An-22 (Cock) ze stavu VVS. Přestože byl letoun typu Su-7BMK již od počátku považován výhradně za ryze exportní artikl, nevelký počet těchto strojů převzalo též sovětské VVS. Část z nich přitom provozovala letecká škola v Krasnodaru, která zajišťovala přeškolovací kurzy pilotů budoucích zahraničních uživatelů těchto stíhacích-bombardovacích strojů. Další letouny typu Su-7BMK, po předchozí instalaci veškerého zařízení nezbytného pro působení v roli jaderného bombardéru, skončily přímo u bojových útvarů. V tomto případě ale šlo o stroje ze zrušených zakázek. Do roku 1971 přitom brány komsomolského závodu č.126 opustilo celkem 441 sériových Su-7BMK (100 v letech 1966 až 1967, 110 v roce 1968, 102 v roce 1969, 85 v roce 1970 a 44 v roce 1971). Kromě Egypta byly tyto stroje vyvezeny též do Afghánistánu, Alžíru, Indie, Iráku, KLDR a Sýrie. Exportní Su-7BMK se přitom dočkaly nasazení v několika lokálních ozbrojených konfliktech. Svůj bojový křest si tyto stroje odbyly již v roce 1967, a to v Arabsko-Izraelském konfliktu. Konkrétně přitom šlo o letouny ze stavu Egyptského vojenského letectva. V roce 1971 se pak tyto stroje v barvách Indického vojenského letectva (IAF) zapojily do Indicko-Pákistánského konfliktu v Bangladéši. Letouny typu Su-7BMK se přitom zúčastnily též Irácko-Íránské války (1980 až 1988), kde bojovaly na straně Iráku, a občanské války v Afghánistánu.

Verze:  -

Vyrobeno:  441 sériových strojů

Uživatelé:  Afghánistán (v 70. letech dodáno 30 nově vyrobených strojů), Alžír (v letech 1971 až 1972 dodáno 20 nově vyrobených strojů), Egypt (v letech 1971 až 1972 dodáno 158 nově vyrobených strojů) **, Indie (v letech 1968 až 1969 dodáno 131 nově vyrobených strojů), Irák (v letech ??? až ??? dodáno 36 nově vyrobených strojů, v roce 1986 dodáno cca 30 „olétaných“ strojů ze stavu Egyptského vojenského letectva), KLDR (dodáno 25 nově vyrobených strojů, včetně blíže nespecifikovaného počtu modelu Su-7UMK), SSSR a Sýrie (dodáno 60 nově vyrobených strojů, včetně blíže nespecifikovaného počtu modelu Su-7UMK)

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Ljulka Al-7F-1-250 s max. tahem 6 800 / 9 600 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        radiolokační dálkoměr typu SRD-5M Baza-6M (‘High Fix’) s vyhledávacím dosahem 0,3 až 3 km a přesností ±15 m. Toto zařízení využívá anténu, jejíž instalace se nachází uvnitř dielektrické špice přestavitelného regulačního kuželu příďového kruhového vstupu vzduchu, a slouží pro sledování a měření vzdálenosti vzdušných cílů.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden optický střelecký zaměřovač typu ASP-5ND (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                    - průzkumné: jeden fotoaparát typu AFA-39 s ohniskovou vzdáleností 100 mm uzpůsobený pro pořizování snímků za denní doby při letu ve výšce 500 až 5 000 m rychlostí 500 až 1 500 km/h (jeho instalace se nachází v přední části trupu přímo za pilotní kabinou). Toto zařízení obdržely pouze některé sériové stroje.

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ neznámého typu (‘Odd Rods’) (dvě sestavy tří drobných tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břiše přední části trupu přímo před příďovým podvozkem a na břiše zadní části trupu přímo za odtokovou hranou křídla) a výstražný radiolokační systém neznámého typu (jeho anténa se nachází uvnitř horní části náběžné hrany SOP zhotovené z dielektrického materiálu)

Výzbroj:     dva 30 mm kanóny typu NR-30 se zásobou 65 až 80 nábojů na hlaveň, vestavěné do kořenů křídla, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 1 000 až 2 000 kg, přepravovaná na dvou křídelních a dvou podtrupových závěsnících* – neřízené pumy o hmotnosti 100 až 500 kg, raketové bloky typu ORO-57 (8 neřízených raket S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks) a UB-16-57 (16 neřízených raket S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks), „stromečkové“ raketomety typu APU-14U (7 neřízených raket S-3K ráže 160 mm) (max. 4 ks), neřízené protizemní rakety typu S-24 ráže 240 mm (max. 4 ks), 620 l PTB typu PTB-600 (max. 4 ks) a 950 l PTB typu PTB-950 (max. 2 ks)

* nosnost podvěsné výzbroje pozdějších sériových strojů díky instalaci dalšího páru zbraňových závěsníků pod vnějšími panely křídla činila 2 500 až 3 000 kg (s 3 000 kg zátěží se ale nikdy nelétalo). Na zbraňové závěsníky takto modifikovaných Su-7BMK bylo přitom možné umístit až šest (na místo čtyř) raketových bloků typu ORO-57 či UB-16-57, „stromečkových“ raketometů typu APU-14U nebo neřízených protizemních raket typu S-24. Součástí podvěsné výzbroje těchto strojů se navíc staly tehdy nové raketové bloky typu UB-32A (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm). Tyto bloky bylo ale možné (z prostorových důvodů) přepravovat pouze na podtrupových a vnějších křídleních závěsnících.

** později Egypt tři letouny typu Su-7BMK (v.č. 7107, 7643 a 7645) prodal USA (na zkoušky). Zmíněné stroje zde byly přitom intenzivně zkoušeny DTESA (Defense Test and Evaluation Support Agency).

Poslední úpravy provedeny dne: 2.12.2012