Suchoj Su-7BKL (‘Fitter A’) / S-22KL

Typ:  pokročilá modifikace taktického stíhacího-bombardovacího letounu typu Su-7BM (Fitter A)

Určení:  primárně ničení pozemních cílů nacházejících se v hloubce území protivníka za pomocí neřízené jaderné pumy v rámci průnikových operací (bez stíhacího doprovodu), sekundárně ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Odlišnosti od letounu Su-7BM (Fitter A):

- instalace hydraulicky ovládaných pomocných výsuvných titanových lyží, kterou jsou používány při činnosti z VPD s nezpevněnou plochou, po stranách (vnějších) kol hlavního podvozku – v této souvislosti hlavní podvozek obdržel zesílenou hydrauliku pro vysouvání a zasouvání a modifikovaná dvířka (ty nyní v oblasti kol mírně vystupují nad povrch potahu spodní plochy křídla)

- instalace ovladače výsuvných pomocných lyží na levém přístrojovém pultu pilotní kabiny

- instalace řiditelného příďového podvozku s 660 x 200 mm nebrzděným kolem typu K2-106 na místo brzděného 570 x 140 mm kola typu KT-100 – v této souvislosti příďový podvozek obdržel modifikovaná dvířka s mírně vystupující přední partií nad povrch potahu břicha trupu

- instalace úchytů pro dvě odhazovatelné prachové startovací rakety (JATO) typu SPRD-110, které podávají tah 2 x 3 000 kp po dobu 8 až 12 sec, na břiše zadní části trupu v oblasti za odtokovou hranou křídla (zatímco délku rozjezdu při vzletu ze zpevněné VPD jsou JATO tohoto typu schopny zkrátit z 1 000 až 1 200 m na 600 až 700 m, při vzletu z nezpevněné VPD z 1 600 až 1 800 m na 950 až 1 000 m)

- instalace zdvojeného přistávacího padáku typu PT-7B-U s plochou 2 x 25 m² na místo jednoduchého přistávacího padáku typu PT-7B s plochou 15 m² – v této souvislosti z břicha ocasní části trupu zmizel nevelký polokapkovitý kryt, zatímco v kořeni odtokové hrany SOP (přímo pod směrovým kormidlem se zmenšenou výškou směrem od základny) přibylo rozměrné vřetenovité pouzdro s výrazně zploštělými boky a směrem do stran se rozevírajícím horizontálně děleným dvoudílným koncovým krytem (za pomoci padáku typu PT-7B-U lze zkrátit délku dojezdu při přistání z 1 400 až 1 700 m na 650 až 700 m)

- instalace nové vystřelovací sedačky typu KS-4, která je schopna zajistit nouzové opuštění pilotní kabiny ve výškách od 0 do 20 000 m při rychlostech větších než 140 km/h, na místo vystřelovací sedačky typu KS-3 (ta byla schopna zajistit nouzové opuštění pilotní kabiny při rychlostech 300 až 1 100 km/h v minimální výšce 30 m, resp. 100 m, při vodorovném letu, resp. při střemhlavém letu)

- instalace pohonné jednotky typu Al-7F-1-250 se zaručeným meziopravním resursem 250 hodin a větší resistencí proti nežádoucím pumpážím na místo motoru typu Al-7F-1-200 se zaručeným meziopravním resursem 200 hodin – tato změna v pohonném systému si ale vyžádala zvětšit rozměry lapačů chladícího vzduchu, které se nacházejí na bocích zádě trupu (první sériové stroje ale poháněly starší motory typu Al-7F-1-200)

- zvětšená vnitřní zásoba paliva náhradou pružné 505 l trupové palivové nádrže č.3, která obepíná přední patii výtokové trubice motoru, integrální nádrží s objemem 750 l – tímto celková vnitřní zásoba paliva vzrostla z 3 000 kg na 3 220 kg, resp. z 3 655 l na 3 900 l (tři trupové pružné nádrže s objemem 1 100 l, 700 l a 260 l, jedna trupová integrální nádrž s objemem 750 l a dvě křídelní integrální nádrže s objemem 2 x 545 l)

- instalace silnějších hydraulických ovládacích jednotek řídících ploch typu BU-220 (na místo typu BU-49)

- instalace nového optického zaměřovače typu ASP-5ND-7-U na místo typu ASP-5ND

- zesílená konstrukce některých částí vnitřní konstrukce křídla, potahu ocasních ploch, aerodynamických brzd, křídelních aerodynamických hřebenů a úchytů křidélek

- instalace nových ocelových plátů, které chrání potah boků trupu před povýstřelovými zplodinami z 30 mm kanónů typu NR-30 nacházejících se v kořenech křídla, s většími rozměry a odlišným (více oválným) tvarem

- instalace dalšího páru zbraňových závěsníků (typ BD3-57KR) pod vnějšími panely křídla – tímto celková nosnost podvěsné výzbroje vzrostla z 2 000-ti kg na 2 500 až 3 000 kg (takto byly po roce 1969 upraveny všechny letouny tohoto typu, které se tehdy ještě nacházely ve výzbroji VVS)

- rozšířený obranný systém o podvěsný kontejner s aktivním rušičem typu SPS-141, -142 nebo -143 systému Siren – podvěsné pouzdro tohoto systému se umisťovalo na levý vnitřní křídelní závěsník, zatímco na pravý vnitřní křídelní závěsník se současně zavěšovala raketnice typu UB-16-57, která plnila funkci protizávaží (pozdější úprava)

- rozšířené podvěsné vybavení (od roku 1972) o větší přídavné palivové nádrže typu PTB-950 s objemem 950 l (součástí podvěsného vybavení těchto strojů původně byly pouze 620 l přídavné palivové nádrže typu PTB-600)

Historie:  Kromě toho, že frontový stíhací-bombardér typu Su-7B (Fitter A) vykazoval nedostatečným doletem, což alespoň částečně řešil model Su-7BM (Fitter A) s rozšířenou vnitřní a vnější zásobou paliva, díky značné vzletové a přistávací rychlosti nebyl schopen operovat z letištních ploch s krátkou vzletovou a přistávací dráhou (VPD) s nezpevněným povrchem. Provoz letounů této řady se tedy neobešel bez leteckých základen s poměrně dlouhou betonovou VPD. Takové letištní plochy byly ale velmi zranitelné a navíc se v okamžiku vzplanutí válečného konfliktu obvykle stávaly cílem s nejvyšší prioritou. Pokud by tedy došlo ke zničení všech letištních ploch se zpevněnou VPD v průběhu prvních dní ozbrojeného konfliktu, všechny letouny řady Su-7 frontového letectva VVS by byly rázem po zbytek války zcela mimo hru. Výstavba letištních ploch se zpevněnou VPD si navíc žádala mnoho času a nemálo finančních prostředků. Kromě toho takové letecké základny nebylo možné zřídit zcela kdekoliv. Naproti tomu polní letiště s nezpevněnou VPD bylo možné vybudovat relativně rychle za vynaložení minimálních nákladů prakticky kdekoliv, kde bylo momentálně třeba. Jejich oprava po případném útoku byla navíc, na rozdíl od letištních ploch se zpevněnou VPD, poměrně snadná, rychlá a levná. V této souvislosti byla dne 20. března 1960, tedy krátce poté, co se tento stroj stal součástí výrobního programu závodu č.126 z Komsomolska na Amuru, Suchojova OKB-51 pověřena vývojem jeho pokročilé modifikace se zlepšenými vzletovými a přistávacími charakteristikami. Odpovědí ze strany OKB-51 P.O. Suchoje na zmíněné zadání se přitom stal experimentální prototyp S22-4. Přestože se pro činnost z VPD s nezpevněným povrchem jevil jako nejvíce vhodný kovový lyžový podvozek, což koneckonců potvrdily zkoušky experimentálního letounu typu S-23 (modifikovaný Su-7), které byly realizovány v letech 1959 až 1960, od použití takto koncipovaného vzletového a přistávacího zařízení na prototypu S22-4 bylo nakonec zcela opuštěno. Ryze lyžový podvozek se totiž pro řadový provoz u bojových útvarů příliš nehodil, neboť vykazoval velmi malou životností a navíc byl zcela nepoužitelný pro operace z betonových VPD. Z tohoto důvodu prototyp S22-4 nakonec obdržel klasické vzletové a přistávací zařízení s instalací pomocných výsuvných kovových lyží po stranách kol hlavního podvozku. Ty se přitom vysouvaly pouze v případě, že tento stroj operoval z polních leteckých základen se vzletovou a přistávací dráhou s nedostatečně zpevněným povrchem. Pokud tento stroj působil z leteckých základen se zpevněnou VPD, obě tyto lyže se zase nacházely v zatažené poloze. Kromě takto modifikovaného hlavního podvozku prototyp S22-4 obdržel též úchyty pro dvojici odhazovatelných startovacích raket (JATO) typu SPRD-110 na břiše zádě trupu v oblasti za odtokovou hranou křídla a zdvojený přistávací padák na místo jednoduchého. Jeho pouzdro bylo navíc včleněno do kořene odtokové hrany SOP, což jej umožňovalo vypustit v okamžiku, kdy se kola hlavního podvozku dotkla VPD. Naproti tomu přistávací padák předchozího modelu (Su-7B/-7BM), jehož pouzdro se nacházelo na břiše ocasní části trupu, bylo možné rozvinout až po dosednutí na všechny tři body. Základem prototypu S22-4 se přitom stal letoun typu Su-7 (Fitter A) s výrobním číslem 0503 (3. letoun z 5. výrobní série), který předtím prošel „upgrade“ do standardu Su-7B (Fitter A). Závodními zkouškami tento stroj prošel v průběhu jara roku 1961. Ke státním zkouškám byl předán dne 22. prosince toho samého roku. V průběhu státních zkoušek, které se nakonec zatáhly až do roku 1963, přitom vzlétal z letištních ploch s pevnou i nezpevněnou VPD za různých klimatických podmínek a za různého počasí v konfiguraci s i bez startovacích raket JATO. Jeho kariéru ale již dne 18. března 1964 poněkud předčasně ukončila nehoda. Ta se přitom udála v průběhu vzletu za využití startovacích raket. Díky výrobní vadě na jedné ze zmíněných startovacích raket se totiž přepálilo táhlo výškovek. Následkem toho se prototyp S22-4 předčasně odlepil od vzletové dráhy, čemuž následoval tragický pád. Protože se ale všechny zmíněné úpravy nanejvýš osvědčily, následně byly zavedeny do konstrukce sériových Su-7BM (Fitter A) počínaje 57. výrobní sérií. Takto modifikované Su-7BM (Fitter A) vešly ve známost jako Su-7BKL (S-22KL) a brány závodu č.126 z Komsomolska na Amuru začaly opouštět od léta roku 1965. Do roku 1972 bylo přitom zmíněným podnikem postaveno celkem 274 těchto strojů (89 v roce 1965, 85 v roce 1966, 20 v letech 1967 až 1968, 12 v roce 1969, 0 v roce 1970, 18 v roce 1971 a 50 v roce 1972) v 27-ti výrobních sériích (57. až 84.). Poté výrobní program komsomolského závodu č.126 plně přešel na vývojový derivát tohoto stroje s křídlem s částečně měnitelnou geometrií v podobě modelu Su-17 (Fitter C). Důvodem výrazného snížení kvantity produkce letounu Su-7BKL v posledních šesti letech výroby (1967 až 1972) se přitom stala značná vytíženost zmíněného podniku produkcí letounů typu Su-7BMK (Fitter A) a Su-7U (Moujik), které měly tehdy vyšší prioritu. Všechny letouny typu Su-7BKL vyrobené v těchto letech navíc vesměs představovaly náhradu za opotřebené nebo ztracené stroje. Počáteční operační způsobilosti přitom letoun typu Su-7BKL v barvách VVS dosáhl v roce 1965. Rok nato se rozeběhly též dodávky k zahraničním provozovatelům. Na export bylo přitom vyčleněno celkem 61 sériových Su-7BKL. Zatímco 31 z nich převzalo mezi červnem 1966 a lednem 1968 ČSSR (10 v červnu 1966, 7 v říjnu 1967 a 14 mezi lednem a březnem 1968), dalších 30 těchto strojů bylo od července 1966 do roku 1972 vyvezeno do PLR (12 v červenci 1966, 2 v lednu 1969, 4 v roce 1971 a 12 v roce 1972). Později naše ČSLA obdržela ještě dva letouny typu Su-7BKL jako náhradu za ztracené exempláře. V tomto případě ale již šlo o „olétané“ stroje. Zatímco ten první dodali na počátku 70. let Poláci jako náhradu za letoun, který omylem sestřelil MiG ze stavu Polského vojenského letectva při společném cvičení, původním provozovatelem toho druhého bylo sovětské VVS. Tento stroj přitom představoval náhradu za letoun, který havaroval při záletu po generální opravě, a ČSLA byl předán v roce 1983. Ze shodného důvodu Sověti na konci 80. let dodali dva „olétané“ Su-7BKL ze stavu VVS též Polákům. Na přelomu 70. a 80. let se stíhací-bombardéry typu Su-7BKL dostaly též do Afghánistánu. V tomto případě ale šlo opět o „olétané“ stroje, v tomto případě ze stavu Ejské letecké školy VVS. Afgháncům bylo přitom dodáno celkem 55 těchto letounů, včetně blíže nespecifikovaného počtu dvoumístných cvičně-bojových Su-7U (Moujik).

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (S22-4 - vznikl konverzí sériového Su-7) a 274 sériových strojů (z toho 61 bylo vyhrazeno na export)

Uživatelé:  Afghánistán (na přelomu 70. a 80. let dodáno 55 „olétaných“ strojů ze stavu VVS, včetně blíže nespecifikovaného počtu modelu Su-7U), ČSSR (v letech 1966 až 1968 dodáno 31 nově vyrobených strojů, na počátku 70. let dodán jeden „olétaný“ stroj ze stavu Polského vojenského letectva, v roce 1983 dodán jeden „olétaný“ stroj ze stavu sovětského VVS), Polsko (v letech 1966 až 1972 dodáno 30 nově vyrobených strojů, v 80. letech dodány dva „olétané“ stroje ze stavu sovětského VVS) a SSSR

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Ljulka Al-7F-1-200 (v případě prvních sériových strojů) nebo Al-7F-1-250 s max. tahem 6 800 / 9 600 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        radiolokační dálkoměr typu SRD-5M Baza-6M (‘High Fix’) s vyhledávacím dosahem 0,3 až 3 km a přesností ±15 m. Toto zařízení využívá anténu, jejíž instalace se nachází uvnitř dielektrické špice přestavitelného regulačního kuželu příďového kruhového vstupu vzduchu, a slouží pro sledování a měření vzdálenosti vzdušných cílů.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden optický střelecký zaměřovač typu ASP-5ND-7-U (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny) a jeden demontovatelný bombardovací zaměřovač typu PKB-2 (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                    - průzkumné: jeden fotoaparát typu AFA-39 s ohniskovou vzdáleností 100 mm uzpůsobený pro pořizování snímků za denní doby při letu ve výšce 500 až 5 000 m rychlostí 500 až 1 500 km/h (jeho instalace se nachází v přední části trupu přímo za pilotní kabinou). Toto zařízení obdržely pouze některé sériové stroje.

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom (‘Odd Rods’) (dvě sestavy tří drobných tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břiše přední části trupu přímo před příďovým podvozkem a na břiše zadní části trupu přímo za odtokovou hranou křídla), výstražný radiolokační systém typu SPO-2 Sirena-2 (jeho anténa se nachází uvnitř horní části náběžné hrany SOP zhotovené z dielektrického materiálu) a aktivní rušič typu SPS-141, -142 nebo -143 systému Siren (podvěsné pouzdro tohoto systému se umisťuje na levý vnitřní křídelní závěsník, zatímco na pravý vnitřní křídelní závěsník se současně zavěšuje raketnice typu UB-16-57, která plní funkci protizávaží)

Výzbroj:     dva 30 mm kanóny typu NR-30 se zásobou 65 až 80 nábojů na hlaveň, vestavěné do kořenů křídla, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 1 000 až 2 000 kg, přepravovaná na dvou křídelních a dvou podtrupových závěsnících* – 5 kT taktická jaderná puma typu 8U69 (max. 1 ks), neřízené pumy o hmotnosti 100 až 500 kg, raketové bloky typu ORO-57 (8 neřízených raket S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks) a UB-16-57 (16 neřízených raket S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks), „stromečkové“ raketomety typu APU-14U (7 neřízených raket S-3K ráže 160 mm) (max. 4 ks), neřízené protizemní rakety typu S-24 ráže 240 mm (max. 4 ks), 620 l PTB typu PTB-600 (max. 4 ks) a 950 l PTB typu PTB-950 (max. 2 ks)

* po roce 1969 všechny letouny typu Su-7BKL (spolu s letouny typu Su-7B a Su-7BM), které se tehdy ještě nacházely ve výzbroji VVS, obdržely instalaci dalšího páru zbraňových závěsníků pod vnějšími panely křídla. Tímto zásahem do konstrukce přitom došlo ke vzrůstu max. nosnosti podvěsné výzbroje z 2 000 kg na 2 500 až 3 000 kg (s 3 000 kg zátěží se ale nikdy nelétalo). Na zbraňové závěsníky takto modifikovaných Su-7BKL bylo možné umístit až šest (na místo čtyř) raketových bloků typu ORO-57 či UB-16-57, stromečkových“ raketometů typu APU-14U nebo neřízených protizemních raket typu S-24. Současně se součástí podvěsné výzbroje těchto strojů staly tehdy nové raketové bloky typu UB-32A (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm). Tyto bloky bylo ale možné (z prostorových důvodů) přepravovat pouze na podtrupových a vnějších křídleních závěsnících.

Poslední úpravy provedeny dne: 2.2.2014