Typ:  frontový stíhací letoun (2. prototyp letounu typu I-135)

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a ničení vzdušných cílů v rámci protivzdušné obrany; sekundárně ničení pozemních cílů

Odlišnosti od letounu Su-1 (I-135):

- instalace modifikovaného křídla. Křídlo tohoto stroje má odlišný aerodynamický profil a menší rozpětí (11,40 vs 11,50 m) a plochu (17,0 m² vs 19,0 m²).

Historie:  Výnosem ze dne 29. července 1939 „O stavbě nových zkušebních stíhacích letounů na léta 1939 až 1940“ byla schválena stavba hned dvou prototypů frontového stíhacího letounu typu I-135 z dílny P.O. Suchoje. Zatímco první z nich měl být poháněn 1 050 hp kapalinou chlazeným vidlicovým 12-ti válcem typu M-105P z dílny V.J. Klimova, pohon toho druhého měl obstarávat odvozený 1 350 hp motor typu M-106P z dílny toho samého konstruktéra. Oba dva prototypy letounu typu I-135 měly být navíc opatřeny dvojicí turbokompresorů typu TK-2 (zařízení snižující úbytek výkonu pístového motoru s rostoucí letovou výškou). Druhý prototyp tohoto stroje měl být ke státním zkouškám předán v červenci roku 1940 a dle zadání měl mít max. rychlost 620 až 640 km/h ve výškách 8 000 až 10 000 m, resp. 580 až 600 km/h ve výšce 6 000 m, přistávací rychlost 110 až 120 km/h a dolet při letu rychlostí odpovídající 0,9-násobku rychlosti maximální 600 km, resp. 1 000 km v přetížené konfiguraci. Výstup na výšku 10 000 m měl zvládnout za 8 až 10 min. Jeho výzbroj se měla sestávat z jednoho 20 mm kanónu typu ŠVAK, který měl střílet dutou hřídelí vrtule, a dvou synchronních 7,62 mm kulometů typu Ultra-ŠKAS nebo ŠKAS. Druhý prototyp letounu typu I-135 byl postaven v závodě č.135 z Charkova, pod vedením P.D. Grušina. Vzhledem k nedostupnosti motoru typu M-106P ale nakonec obdržel slabší motor typu M-105P (jako prototyp první). Od prototypu prvního se proto tento stroj nakonec odlišoval pouze instalací modifikovaného křídla s odlišným aerodynamickým profilem a mírně menším rozpětím a plochou. Dne 17. ledna 1941 byl ještě ne úplně dokončený druhý prototyp letounu typu I-135, který byl mezitím, v prosinci roku 1940, přeznačen dle nového systému značení na Su-3 (druhý prototyp tohoto stroje současně obdržel označení Su-1), přepraven na nové působiště konstrukčního týmu P.O. Suchoje v podobě závodu č.289 z Podlipek u Moskvy. Zde obdržel vrtuli a finální nástřik. Kromě toho v Podlipkách doznal dalších úprav. Ty se přitom dotkly chladiče oleje, střední části křídla a motorové kapoty. K závodním zkouškám se přitom prototyp I-135 (Su-3) podařilo připravit do poloviny dubna roku 1941. Mezitím bylo ale na vyšších místech shledáno další pokračování v programu I-135 jako neúčelné, a tak byl vývoj tohoto stroje, výnosem ze dne 16. dubna 1941, zastaven. Následně byl proto prototyp I-135 (Su-3) zakonzervován, aniž by vykonal jediný let. Krátce nato, dne 22. června toho samého roku, na sovětské území nečekaně vtrhla německá vojska. Protože byla Rudá armáda tímto krokem ze strany Německa zaskočena a nebyla na obranu nijak připravena, německá vojska již na podzim toho samého roku stanula takřka u bran Moskvy. Z tohoto důvodu v srpnu roku 1941 padlo rozhodnutí, aby byl veškerý letecký průmysl, který se nacházel v okolí Moskvy, odsunut za Ural. Suchojova OKB, která tehdy sídlila v prostorách závodu č.289 z Podlipek, byla konkrétně přemístěna do prostor motorářského závodu č.19 z Molotova (nyní Perm). Na základě výnosu ze dne 8. října 1941 byl ale do Molotova evakuován též závod č.135, který se tehdy zabýval výrobou lehkých bombardovacích letounů typu Su-2 (BB-1). Do Molotova byl přitom přepraven i zakonzervovaný prototyp I-135 (Su-3). Naproti tomu prototyp I-135 (Su-1) byl údajně při zmíněném transportu poškozen (a již nebyl opraven). Zde byl prototyp I-135 (Su-3) opět uveden do letuschopného stavu. Na jaře roku 1942 totiž vedení institutu LII pověřilo NII VVS (Vědecko-výzkumný institut VVS) provedením NIR (vědecko-výzkumné práce) na téma účelnost použití turbokompresorů na stíhacích letounech. Přitom padlo rozhodnutí, aby byl k těmto výzkumným pracím použit právě prototyp I-135 (Su-3). V průběhu následujících letů bylo ale zjištěno, že po plném otevření regulačních klapek chladiče vody, který se nacházel v zadní části trupu, dochází k vibracím ocasních ploch. Tento nežádoucí jev se nicméně podařilo velmi rychle odstranit, a to zástavbou regulačních klapek odlišné konstrukce do tunelu s chladičem vody. O dalších osudech prototypu I-135 (Su-3) není bohužel nic známo.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden exemplář

Uživatelé:  žádní

Posádka:   jeden pilot

Pohon:      jeden pístový motor Klimov M-105P s max. výkonem 1 050 hp

Výzbroj:    jeden 20 mm kanón typu ŠVAK se zásobou 120 nábojů, instalovaný mezi řadami motorových válců, dva synchronní 7,62 mm kulomety ŠKAS s celkovou zásobou 1 700 nábojů, instalované nad motorem, a dvě pumy o hmotnosti po 50 kg, přepravované pod křídlem

Poslední úpravy provedeny dne: 12.6.2022