Suchoj Su-27UB (‘Flanker C’) / T-10U

Typ:  dvoumístná cvičně-bojová modifikace těžkého frontového stíhacího letounu typu Su-27 (Flanker B)

Určení:  primárně výuka bojových pilotů a posluchačů leteckých škol techniky létání, ovládání letounu, bojových manévrů, letu ve formacích a navigace v rámci přeškolování na bojové letouny řady Su-27, včetně zbraňového výcviku; sekundárně ničení stíhacích letounů protivníka v manévrovém vzdušném boji, ničení vzdušných cílů na střední a velké vzdálenosti, obrana pozemních jednotek a průmyslových komplexů před napadením ze vzduchu a doprovodné úkoly

Odlišnosti od letounu Su-27 (Flanker B):

- instalace dvoumístné tandemově uspořádané pilotní kabiny se sedadlem žáka vpředu (jeho instalace se nachází na úrovni sedadla pilota výchozího jednomístného modelu) a výrazně vyvýšeným sedadlem instruktora vzadu (přímo pod ním se nachází úložný prostor pro avioniku) na místo kabiny jednomístné – to si vyžádalo přepracovat konstrukci trupu v oblasti před (ze 40-ti %) a nad (ze 70-ti %) křídlem (tento zásah do konstrukce se ale nikterak neprojevil na celkové délce trupu a vnitřní zásobě paliva)

- instalace plně zdvojeného řízení

- větší zásoba stlačeného kyslíku

- instalace modifikovaného příďového podvozku se zesílenou konstrukcí (to si vyžádala větší hmotnost přídě trupu tohoto modelu v porovnání s přídí trupu jednomístného Su-27)

- instalace nové hřbetní aerodynamické brzdy s odlišným tvarem, větší plochou (3,0 m² na místo 2,6 m²) a menším max. úhlem vychýlení

- instalace modifikovaného křídla s mírně větší tloušťkou vnějších částí

- instalace modifikované zdvojené svislé ocasní plochy (SOP) s větší výškou (o 420 mm) a větší celkovou plochou (o 2 x 1,55 m²) – kompenzace narušené stability vlivem vyvýšeného hřbetu trupu s druhým pilotním prostorem

Historie:  Protože se letové charakteristiky těžkého frontového stíhače typu Su-27 (Flanker B) znatelně odlišovaly od letových charakteristik všech ostatních letounů Sovětského VVS a PVO, v roce 1978, tedy pouhý rok poté, co se rozeběhly letové zkoušky prvního prototypu tohoto stroje (T10-1), byly zahájeny práce na jeho dvoumístné modifikaci se zdvojeným řízením. Dvoumístný Su-27 (Flanker B) vešel ve známost pod továrním označením T-10U a služebním označením Su-27UB (Flanker C) a přebíral zbraňový systém od svého jednomístného protějšku bez změn. Díky tomu mohl na rozdíl od dvoumístného MiGu-29UB (Fulcrum B), který postrádal instalaci palubního radiolokátoru, kromě výcviku pilotů zastávat též úkoly svého jednomístného protějšku v plném rozsahu. Z konstrukčního hlediska navíc cvičně-bojový Su-27UB (Flanker C) vykazoval vysokou mírou unifikace s bojovým Su-27 (Flanker B). Vestavba dvoumístné tandemově uspořádané pilotní kabiny na místo kabiny jednomístné si totiž vyžádala změnit pouze konstrukci přední části trupu v oblasti před (ze 40-ti %) a nad (ze 70-ti %) křídlem, příďového podvozku a zdvojené SOP. Zatímco příďový podvozek byl náležitě zesílen, zdvojená SOP obdržela kuli zachování dobré stability větší výšku (a plochu). Zbytek draku obou dvou zmíněných strojů, Su-27UB (Flanker C) a Su-27 (Flanker B), byl pak zcela identický. Přestože všechny zmíněné změny vedly ke vzrůstu hmotnosti o nějakých 1 500 kg, vnitřní zásoby paliva se nikterak nedotkly. Práce na pokročilém projektu cvičně-bojového Su-27UB (Flanker C) se podařilo završit v roce 1980. Všechny čtyři prototypy dvoumístného Su-27UB (Flanker C), T10U-0 až T10U-4, vznikly v prostorách prototypové dílny Suchojovi OKB. Jejich základem se přitom staly draky jednomístných Su-27 (Flanker B), které dodal výrobní závod č.126 (KnAAPO) z Komsomolska na Amuru. Jako první, v roce 1984, brány prototypové dílny OKB P.O. Suchoje opustil neletový exemplář T10U-0. Ten byl přitom vyhrazen pro statické zkoušky. Kompletaci druhého a zároveň prvního letového prototypu letounu Su-27UB Flanker C (modrá 01), který nesl tovární kód T10U-1, se podařilo završit v roce 1985. Do oblak se tento stroj poprvé vydal dne 7. března toho samého roku. Původně byl opatřen zdvojenou SOP s rovnými vrcholy a štíhlými tělesy „anti-flutter“ závaží na náběžné hraně alá první sériové Su-27 (Flanker B). Později však obdržel „sériovou“ zdvojenou SOP, která byla opatřena špičatými vrcholy a navíc postrádala tělesa „anti-flutter“ závaží. Ještě ten samý rok se do zkušebního programu zapojil druhý letový prototyp T10U-2 (modrá 02). Letové zkoušky posledního, třetího, prototypu (modrá 03), známého pod továrním označením T10U-3, byly zahájeny v roce 1986. Přestože se produkcí jednomístných bojových Su-27 (Flanker B), jak již bylo řečeno, zabýval komsomolský závod č.126 (KnAAPO), dvoumístný cvičně-bojový Su-27UB (Flanker C) se stal součástí výrobního programu závodu č.39 (IAPO) z Irkutska. První sériový exemplář tohoto dvoumístného stroje vešel ve známost pod továrním kódem T10U-4 a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 10. září 1986. Státními zkouškami dvoumístný Su-27UB (Flanker C) úspěšně prošel v letech 1985 až 1987. Dodávky sériových Su-27UB (Flanker C) k bojovým útvarům VVS a PVO se rozeběhly v roce 1987. Operačně plně způsobilým se ale tento dvoumístný stroj spolu se svým jednomístným protějškem v podobě modelu Su-27 (Flanker B) oficiálně stal až dne 23. srpna 1990. Široké veřejnosti se dvoumístný Su-27UB (Flanker C) spolu s jednomístným Su-27 Flanker B (T10-41) poprvé představil v červnu roku 1989 na Pařížské Air Show. Do roku 1992 přitom brány irkutského závodu IAPO (č.39) opustilo okolo 180-ti těchto strojů

Verze:  -

Vyrobeno:  čtyři prototypy, tři letové (T10U-1 až T10U-3 - vznikly konverzí sériových Su-27) a jeden neletový pro statické zkoušky (T10U-0 - vznikl konverzí sériového Su-27), a cca 180 sériových strojů

Uživatelé:  Angola (dodáno ? „olétaných“ ks), Bělorusko (v roce 1992 rozpadem SSSR získáno 5 ks), Eritrea (v roce 2002 dodány 2 „olétané“ ks), Etiopie (v roce 1998 dodány 2 „olétané“ ks ze stavu VVS) Kazachstán (po roce 1996 dodáno 8 „olétaných“ ks), Rusko (v roce 1992 rozpadem SSSR získáno ? ks), SSSR a Ukrajina (v roce 1992 rozpadem SSSR získáno ? ks)

Posádka:    pilot/žák a pilot/instruktor

Pohon:       dva dvouproudové motory typu Ljulka Al-31F s max. tahem po 7 800 kp / 12 500 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor typu N001 Mječ (‘Slot Back II’) radiolokačního komplexu typu RLPK-27, instalovaný uvnitř špice trupu. Radar typu Mječ slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů (včetně vzdušných cílů nacházejících se na pozadí země). Vzdušné cíle s RCS cca 3 m² je tento typ radaru schopen sledovat na vzdálenost 80 až 100 km z přední, resp. 30 až 40 km ze zadní polosféry. Najednou dokáže sledovat až 10 vzdušných cílů a na 2 z nich navádět PLŘS.

Vybavení:  - zaměřovací: elektro-optický zaměřovací systém typu OLS-27 s vyhledávacím dosahem 50 km, zaměřovacím dosahem 15 km, zorným polem v horizontální rovině 60° a zorným polem ve vertikální rovině +60°/-15°. Tento systém sdružuje IČ senzor s laserovým dálkoměrem s dosahem 0,3 až 3 km a slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů. Instalace jeho kopulovité hlavice se přitom nachází přímo před pilotní kabinou.

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu Parol, výstražný RL systém typu SPO-15 Berjoza, 32 výmetnic tří klamných IČ/RL cílů typu APP-50 (ty jsou vestavěny do ocasního žihadla) a aktivní rušič typu SPS-171/L005S Sorbcija-S (dvojici štíhlých válcovitých kontejnerů tohoto systému se zaoblenými dielektrickými kryty na obou koncích lze umístit na konce křídla na místo závěsníků pro PLŘS typu R-73)

Výzbroj:     jeden 30 mm kanón typu GŠ-30-1 se zásobou 150 nábojů, vestavěný do pravého vírového přechodu, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 4 000 kg přepravovaná na deseti pylonech (dvou mezi motorovými gondolami, dvou pod motorovými gondolami, čtyř pod křídlem a dvou na koncích křídla – ty jsou vyhrazeny pro PLŘS krátkého dosahu) - PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL/pasivním IČ navedením řady R-27 (AA-10 Alamo) (max. 6 ks) a PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-73 (AA-11 Archer) (max. 6 ks

Poslední úpravy provedeny dne: 15.3.2013