Suchoj Su-24MR/MRK/MRK2 (‘Fencer E’) / T-6MR

Typ:  průzkumná modifikace frontového bombardovacího letounu typu Su-24M (Fencer D) uzpůsobená pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i noci

Určení:  zjišťování pozice vojsk, inženýrsko-technických konstrukcí (mosty, komunikace, komunikační uzle) a hladinových cílů, rozpoznávaní bojové techniky protivníka, mapování terénu za pomoci radiolokátoru (SLAR), zjišťování pozice, typu a pracovního režimu pozemních radiolokačních stanic PVO protivníka (radiotechnický průzkum) a zjišťování úrovně radiačního zamoření bojiště (radiační průzkum)

Odlišnosti od letounu Su-24M (Fencer D):

- instalace průzkumného komplexu typu BKR-1 Štyk a navigačního komplexu typu NK-24MR Parus (jeho součástí se stal mapovací radiolokátor typu RPS Reljef, dopplerovský měřič traťové rychlosti a úhlu snosu typu DISS-7, radiovýškoměr typu RV-21, autopilot typu SAU-6, inerční navigační systém a číslicový počítač) na místo navigačního-střeleckého komplexu typu PNS-24M Tygr-NS

- absence přehledového radiolokátoru typu RPO Orion-A (Drop Kick) (jeho instalace se nacházela ve špici trupu přímo nad instalací mapovacího radiolokátoru typu RPS Reljef), laserově-televizního zaměřovače typu LTPS-24 Kajra-24 (hranatý kryt optiky tohoto zařízení byl umístěn v ose břicha trupu přímo za šachtou příďového podvozku), naváděcí povelové jednotky typu Delta N a kanónu typu GŠ-6-23M (ten se nacházel na břiše střední části trupu vpravo od předního centrálního trupového zbraňového závěsníku)

- nová konstrukce přední části trupu v oblasti před pilotní kabinou se štíhlejším profilem, nevelkou dielektrickou špicí (zde se nachází anténa mapovacího radiolokátoru typu RPS Reljef) a dvěma nad sebou umístěnými páry nevelkých dielektrických panelů následovanými jedním párem rozměrných obdélníkových dielektrických panelů (pod nimi jsou umístěny antény syntézového štěrbinového radiolokátoru s bočním vyzařováním typu MR-1 Štyk) na bocích přímo před pilotní kabinou

- instalace podlouhlého hranatého krytu s dvojicí tandemově uspořádaných průzorů (za nimi se nachází panoramatický fotoaparát typu AP-102 nebo AP-402M a TV kamera typu Aist-M) na břiše trupu přímo za šachtou příďového podvozku

- instalace nevelkého hranatého krytu s jedním čelním průzorem s tvarem lichoběžníku fotoaparátu typu AFA-A-100 systému Kádr pod levým přívodním vzduchovým kanálem

- instalace krytu IČ čidla typu Zima pod pravým přívodním vzduchovým kanálem

- instalace datalinku typu ŠRK-1 Posrednik (jeho anténa se nachází ve vyvýšeném hřbetu z dielektrického materiálu hřbetního lapače vzduchu výměníku tepla systému chlazení avionického vybavení) - za jeho pomoci jsou předávány získané informace pozemním velitelstvím v reálném čase (příslušné přijímací zařízení s datovými procesory typu ILO-1 a PPO-1 se nachází na korbě dvou speciálně upravených nákladních automobilů)

- menší počet trupových zbraňových pylonů (jeden na místo čtyř – tímto se celkový počet zbraňových závěsníků snížil z osmi na pět)

- rozšířené podvěsné vybavení o kontejner se systémem radiačního průzkumu typu Efir-1M, kontejner se stanicí radiotechnického průzkumu typu SRS-14 Tangaž a kontejner se stanicí laserového průzkumu typu Špil-2M (zatímco pro prvně uvedený kontejner je vyhrazen pravý vnější podkřídlový zbraňový závěsník, poslední dva uvedené kontejnery se umisťují na centrální trupový zbraňový závěsník)

- zredukované podvěsné vybavení o tankovací kontejner typu UPAZ-1A Sachalin a kontejnery s naváděcí technikou

- instalace silnějšího výměníku tepla, který slouží pro chlazení avionického vybavení (ten využívá mohutný lapač vzduchu umístěný na hřbetu střední části trupu)

- instalace přední trojúhelníkové antény identifikačního systému „vlastní-cizí“ typu SRO-1P Parol v ose hřbetu trupu přímo za příďovým krytem radiolokátoru (u předchozího modelu se tato anténa nacházela v ose břicha trupu přímo před šachtou příďového podvozku)

- zredukovaná škála podvěsné výzbroje pouze na PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-60M (AA-8 Aphid) - ty slouží výhradně pro vlastní obranu před vzdušným napadením

Historie:  Pro potřeby strategického vzdušného průzkumu mělo VVS v 70. letech k dispozici poměrně moderní letouny řady MiG-25RB (Foxbat B/D). Tyto výkonné stroje přitom disponovaly max. rychlostí 3 000 km/h ve výšce 13 000 m a doletem 2 400 km v konfiguraci s 5 300 l přídavnou palivovou nádrží pod trupem a dle verze byly schopny vykonávat fotografický, radiotechnický a radiolokační průzkum. Naproti tomu taktický průzkum se tehdy musel stále plně spoléhat zejména na obstarožní podzvukové letouny typu Il-28R (Beagle) a nadzvukové letouny typu Jak-27R (Mangrove) a Jak-28R (Brewer D), jejichž původ lze vystopovat v 50. letech. Představy VVS o moderním taktickém průzkumném letounu přitom nedokázaly naplnit ani relativně nové MiGy-21R (Fishbed H) ani průzkumné verze stíhacích-bombardérů typu Su-17M/M2 (Fitter C/D), neboť tyto jednomotorové stroje vykazovaly malým doletem. V této souvislosti se na pořad dne dostal kvalitativně nový taktický průzkumný letoun. Jeho základem se přitom stal nadzvukový frontový bombardér typu Su-24 (Fencer). Právě tento typ letounu nebyl vybrán náhodou, neboť vykazoval poměrně velkým doletem a velkou nosností. Kromě toho byl schopen letu v režimu tzv. kopírování terénu, což z nějho činilo velmi těžko odhalitelný cíl pro radiolokátory PVO. Přestože OKB P.O. Suchoje obdržela zadání na taktickou průzkumnou modifikaci frontového bombardéru typu Su-24 (Fencer) již v srpnu roku 1965, vývojové práce na toto téma se prakticky rozeběhly až na počátku 70. let, tedy krátce poté, co byl tento nástupce frontových bombardérů řady Il-28 (Beagle) a Jak-28 (Brewer) zařazen do výrobního programu závodu č.153 z Novosibirska (NAPO). Specializovaná průzkumná modifikace letounu Su-24 (Fencer) původně nesla tovární kód T-58MR, který byl později, na počátku 70. let, změněn na T-6R, a dle zadání měla být schopna vykonávat různorodou průzkumnou činnost (fotografickou, radiolokační, radiotechnickou a radiační) ve vzdálenosti až 400 km za bojovou linií za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Práce na projektu průzkumného T-58MR (T-6R) probíhaly paralelně s pracemi na projektu specializované modifikace tohoto stroje pro vedení radioelektronického boje (REB). Tento speciál byl znám zase pod továrním kódem T-58MP (T-6P) a vznikl jako nástupce letounu typu Jak-28PP (Brewer E). Vzhledem k vytíženosti Suchojovi OKB s vývojem základního bojového modelu úvodní projekty obou dvou zmíněných specializovaných modifikací letounu Su-24 (Fencer), T-58MR (T-6R) a T-58MP (T-6P), nakonec spatřily světlo světa až v roce 1973. Krátce nato ale padlo rozhodnutí, aby se jejich základem stal pokročilejší model Su-24M (Fencer D) s instalací nového navigačně-střeleckého komplexu a obranného komplexu. Úvodní projekty průzkumného a REB speciálu založeného na bázi tohoto vývojového nástupce letounu Su-24 (Fencer), které nesly tovární označení T-6MR a T-6MP a služební označení Su-24MR (Fencer E) a Su-24MP (Fencer F), byly přitom komisí VVS přezkoumány a schváleny v roce 1976. Tři roky nato, v roce 1979, zmíněná komise shlédla též technologické 1:1 makety těchto dvou strojů. Pro potřeby zkušebního programu vznikly cekem dva prototypy průzkumného speciálu typu T-6MR (Su-24MR). Zatímco první z nich (bílá 26) nesl tovární kód T6MR-26 a jeho základem se stal předsériový Su-24M (Fencer D) s továrním kódem T6M-26 a výrobním číslem 0115305 (5. letoun z 1. výrobní série), ten druhý byl znám jako T6MR-34 a vznikl konverzí sériového Su-24M (Fencer D) s továrním kódem T6M-34. První z nich, T6MR-26, se přitom od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 25. července 1980, tedy celých pět měsíců po prvním prototypu REB speciálu typu T-6MP (Su-24MP). Státní zkoušky průzkumného speciálu T-6MR (Su-24MR) a REB speciálu T-6MP (Su-24MR) probíhaly paralelně a byly úspěšně ukončeny v listopadu roku 1982. Součástí výrobního programu novosibirského závodu č.153 (NAPO) se oba tyto modely staly rok nato. Do roku 1993 brány tohoto podniku opustilo okolo 200 sériových Su-24MR (Fencer E). První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 13. dubna 1983. Krátce nato, v létě tohoto roku, byly první průzkumné Su-24MR (Fencer E) předány centru bojové přípravy z Lipecka. Všechny exempláře tohoto speciálu byly provozovány samostatnými průzkumnými regimenty (ORAP). Prvním bojovým útvarem přezbrojeným na typ Su-24MR (Fencer E) se přitom stal 47. GvORAP (gardový samostatný průzkumný regiment) s domovskou základnou Šatalovo. Za operačně plně způsobilý byl průzkumný speciál Su-24MR (Fencer E) oficiálně prohlášen v roce 1984. Tomu pak v letech 1987 až 1988 následovaly rozsáhlé vojskové zkoušky. Všechny sériové exempláře průzkumného speciálu typu Su-24MR (Fencer E) byly opatřeny identickou kamufláží jako bojové Su-24M (Fencer D). Všechny horní plochy těchto strojů, včetně trupu boků, tedy obdržely šedý nátěr, zatímco všechny spodní plochy spolu se špicí trupu byly bílé. Toto opatření mělo přitom protivníku znesnadnit jejich identifikaci. Operační rádius průzkumných Su-24MR (Fencer E) činil 650 km. V přízemní výšce byly tyto stroje schopny letu rychlostí až 1 320 km/h. V konfiguraci s průzkumnými kontejnery v podvěsu jejich rychlost ale činila pouhých 1 200 km/h. Rozpadem SSSR, k němuž došlo v roce 1991, se celá flotila průzkumných Su-24MR (Fencer E) VVS náhle ocitla na území hned šesti samostatných států, a to Arménie, Běloruska, Kazachstánu, Ruska, Ukrajiny a Uzbekistánu. Bělorusku bylo přitom v rámci dělení vojenské techniky přiděleno 12 těchto strojů. Shodný počet průzkumných Su-24MR (Fencer E) si ponechal též Kazachstán s Ukrajinou. Naproti tomu všechny průzkumné Su-24MR (Fencer E), které se po rozpadu SSSR ocitly na území Uzbekistánu (cca 20 až 30 exemplářů), byly směny s Ruskem, největším postsovětským provozovatelem těchto speciálů, za ryze bombardovací Su-24. Na území Arménie zase skončilo celkem 16 průzkumných Su-24MR (Fencer E). Všechny tyto stroje byly ale krátce nato, v roce 1992, zabaveny Ázerbajdžánem při ozbrojené pohraniční potyčce. V tom samém roce byl průzkumný speciál Su-24MR (Fencer E) uvolněn pod označením Su-24MRK na export. Zájem o tento speciál nakonec ale projevil pouze Alžír. Ten přitom pro své vzdušné síly zakoupil čtyři tyto ze stavu Ruského VVS vyřazené stroje. Jejich dodávky byly realizovány v letech 1997 až 1999. Široká veřejnost se mohla s letounem typu Su-24MR (Fencer E) poprvé seznámit v roce 1992 na MosAeroShow 92. Zde bylo přitom možné shlédnout letoun se žlutým trupovým číslem 40, který náležel Suchojově OKB. Ruské VVS průzkumné speciály typu Su-24MR (Fencer E) provozuje do dnešních dnů. V polovině 90. let, kdy byly vyřazeny poslední exempláře taktických průzkumných letounů typu Jak-28R (Brewer D), MiG-21R (Fishbed H) a Su-17 (Fitter) a strategických průzkumných letounů typu Tu-16R (Badger), Tu-22RDM (Blinder C2) a Tu-95RC (Bear D), se tyto stroje spolu s letouny řady MiG-25RB (Foxbat B/D) a nevelkým počtem letounů typu Il-20M (Coot A) a Tu-22MR (Backfire D) staly jediným pilotovaným průzkumným vzdušným prostředkem ruských vzdušných sil. Ve svém poslání se letouny typu Su-24MR (Fencer E) doplňují s výkonnějšími letouny řady MiG-25RB (Foxbat B/D). Tyto průzkumné MiGy totiž operují výhradně ve velkých výškách, zatímco letouny typu Su-24MR (Fencer E) jsou uzpůsobeny výhradně pro činnost v přízemních výškách.

Verze:

Su-24MR – základní modifikace letounu Su-24MR vyhrazená pro domácí vzdušné síly

Su-24MRK – exportní modifikace letounu Su-24MR. Provozovatelem všech čtyř exemplářů exportního Su-24MRK, které vznikly úpravou sériových Su-24MR ze stavu Ruského VVS, se stal Alžír. Ten přitom tyto stroje převzal v letech 1997 až 1999.

Su-24MRK2 – pokročilá modifikace exportního letounu Su-24MRK s vylepšeným avionickým vybavením. Do tohoto standardu byly závodem NAPO z Novosibirska na základě kontraktu z roku 2001 dopracovány všechny letouny typu Su-24MRK ze stavu Alžírského vojenského letectva.

Vyrobeno:  dva prototypy (T-6MR-26 a T-6MR-34 - vznikly konverzí sériových Su-24M - T-6M-26 a T-6M-34) a cca 200 sériových strojů

Uživatelé:  Alžír (v letech 1997 až 1999 dodány 4 ks), Ázerbajdžán (v roce 1992 při ozbrojené potyčce s Arménií získáno 16 ks), Bělorusko (na počátku 90. let rozpadem SSSR získáno 12 ks), Kazachstán (na počátku 90. let rozpadem SSSR získáno 12 ks), Rusko, SSSR a Ukrajina (na počátku 90. let rozpadem SSSR získáno 12 ks)

Posádka:    pilot a navigátor/operátor elektronických systémů

Pohon:       dva proudové motory typu Ljulka Al-21F-3A s max. tahem 7 800 kp / 11 215 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        syntézový štěrbinový radiolokátor s bočním vyzařováním typu MR-1 Štyk s rozlišovací schopností 5,0 až 7,5 m (jeho antény jsou umístěny pod jedním párem rozměrných obdélníkových dielektrických panelů nacházejícím se na bocích přídě trupu přímo před pilotní kabinou) a mapovací dopplerovský radiolokátor typu RPS Reljef (jeho instalace se nachází uvnitř špice trupu). Zatímco prvně uvedený radiolokátor je používán pro vyhledávání a sledování pozemních cílů, které se nacházejí v prostoru 4 až 28 km na obě strany od podélné osy letu, a mapování terénu (SLAR), druhý uvedený radar slouží pro sledování povrchu země při letu v malých výškách („kopírování terénu“).

Vybavení:  - průzkumné: panoramatický fotoaparát typu AP-102 nebo AP-402M s ohniskovou vzdáleností 90,5 mm, pracovní letovou výškou 100 až 4 000 m a rozlišovací schopností (při letu ve výšce 400 m) 0,3 m (hranatý dvojicí tandemově uspořádaných průzorů opatřený kryt nacházející se přímo za šachtou příďového podvozku), fotoaparát typu AFA-A-100 fotografického systému Kádr (nevelký jedním čelním lichoběžníkovým okénkem opatřený hranatý kryt nacházející se pod levým vzduchovým kanálem), TV kamera typu Aist-M (její instalace se nachází pod stejným krytem jako instalace panoramatického fotoaparátu), IČ čidlo typu Zima (jeho instalace se nachází pod pravým vzduchovým kanálem), podvěsný kontejner se systémem radiačního průzkumu typu Efir-1M (za pomoci tohoto zařízení lze zjistit míru radiačního zamoření bojiště), podvěsný kontejner se stanicí radiotechnického průzkumu typu SRS-14 Tangaž (za pomoci tohoto zařízení lze určit polohu, typ a pracovní režim pozemní radiolokační stanice protivníka) a podvěsný kontejner se stanicí laserového průzkumu typu Špil-2M s rozlišovací schopností (při letu ve výšce 400 m) 0,25 m. Zatímco pro prvně uvedený kontejner je vyhrazen pravý vnější podkřídlový zbraňový závěsník, poslední dva uvedené kontejnery se umisťují na centrální trupový zbraňový pylon.

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-1P Parol (dvě nevelké antény s tvarem trojúhelníku umístěné po jedné na hřbetu přídě trupu přímo za krytem radiolokátoru a na břichu zádě trupu přímo za postranními kýlovkami), výstražný radiolokační systém typu SPO-15S (L006) Berjoza (dva páry antén s tvarem trojúhelníku umístěné po jednom na bocích postranních lapačů vzduchu přímo před náběžnou hranou křídla a na bocích SOP přímo nad směrovým kormidlem), výstražný IČ systém typu LO-2 Mak-UL (nevelký polokulovitý senzor nacházející se v ose hřbetu střední části trupu), aktivní rušič typu Gardenija (vřetenovité antény umístěné na odtokové hraně SOP přímo nad směrovým kormidlem a přímo pod pouzdrem přistávacího padáku), dvě výmetnice 12-ti klamných IČ/RL cílů typu APP-50 (ty se nacházejí na hřbetu zadní části trupu na úrovni kořenů náběžné hrany VOP)

Výzbroj:     dvě PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-60M* (AA-8 Aphid), přepravované na levém vnějším podkřídlovém závěsníku (zatímco centrální trupový a pravý vnější křídelní závěsník je vyhrazen pro kontejnery s průzkumným vybavením, na oba vnitřní křídelní závěsníky se umisťují přídavné palivové nádrže typu PTB-2000 s objemem 2 000 l nebo PTB-3000 s objemem 3 000 l)

* tato zbraň slouží pouze pro vlastní ochranu před vzdušným napadením

Poslední úpravy provedeny: 3.2.2013