Suchoj Su-15UT (‘Flagon C’) / U-58T

Typ:  dvoumístná cvičná modifikace těžkého přepadového stíhacího letounu typu Su-15T (Flagon D)

Určení:  výuka bojových pilotů a posluchačů leteckých škol techniky létání, ovládání letounu, bojových manévrů, letu ve formacích a navigace v rámci přeškolování na bojové letouny řady Su-15

Odlišnosti od letounu Su-15T (Flagon D):

- vestavba dvoumístné tandemově uspořádané pilotní kabiny se sedadlem žáka v předním kokpitu a sedadlem instruktora v odděleném (průzračnou přetlakovou přepážkou) zadním kokpitu do přídě trupu na místo jednomístné pilotní kabiny – to si vyžádalo zvětšit délku střední partie trupu v oblasti před křídlem (o 450 mm) a zároveň zmenšit objem palivové nádrže č.1 (o 900 l)

- instalace pětidílného překrytu pilotní kabiny na místo dvoudílného, který se sestává z pevného čelního štítku (se zvětšenou šířkou), dvou výklopných (směrem do strany) částí, pevné průzračné přetlakové přepážky (ta se nachází mezi přední a zadní výklopnou částí, tedy mezi předním a zadním kokpitem) a kapotovaného záďového krytu

- instalace další palivové nádrže (č.5) s objemem 180 l uvnitř zadní části trupu, přímo pod instalací pohonných jednotek (částečná kompenzace za redukci objemu palivové nádrže č.1 v důsledku vestavby druhého kokpitu) – tímto se celková zásoba paliva snížila z 5 600 kg na 5 100 kg

- instalace plně zdvojeného řízení

- instalace palubního intercomu typu SPU-9 a magnetofonu typu MS-61 uvnitř kabiny pilotů

- absence radaru typu Tajfun (jeho instalaci nahradila centrovací zátěž), datalinku typu Lazur-M, autopilota typu SAU-58, výstražného radiolokačního systému typu SPO-10 Sirena-3M a odpalovacích modulů řízených střel

- absence raketové výzbroje (díky absenci střeleckého radiolokátoru) – na křídelní pylony se nyní umisťují pouze makety PLŘS typu R-98 (AA-3 Anab)

- instalace radiostanice typu R-832M Evkalipt-SMU na místo typu R-802V (úprava zavedená do konstrukce až letounů z posledních výrobních sérií)

Historie:  První studie dvoumístné cvičně-bojové modifikace jednomístného přepadového stíhače typu Su-15 (Flagon A) spatřila světlo světa již v letech 1961 a 1962. Protože Suchojova OKB-51 byla tehdy značně vytížena jinými projekty, které měly vyšší prioritu, veškeré práce na toto téma se krátce nato zcela zastavily. Oficiální zadání na dvoumístný Su-15 (Flagon A) ale obsahoval až výnos ze dne 30. dubna 1965, tedy ten samý výnos, na jehož základě byl tento přepadový stíhač formálně zařazen do výzbroje PVO, jakožto jedna z komponent systému PVO typu Su-15-98. Tomu pak dne 20. května téhož roku následovala objednávka na tři prototypy, dva letové a jeden neletový pro statické zkoušky, s termínem předání ke státním zkouškám ve druhé čtvrtině roku 1967. Jejich zhotovení přitom dostal na starost závod č.153 z Novosibirska. Úvodní projekt dvoumístného Su-15 (Flagon A), který vešel ve známost pod továrním označením U-58, spolu s příslušnou technologickou 1:1 maketou byl komisí přezkoumán a schválen v říjnu roku 1965. Vestavba druhého kokpitu za ten původní si přitom vyžádala zvětšit délku trupu (o 450 mm) a zároveň zmenšit objem palivové nádrže č.1. Protože měl být dvoumístný U-58 dle zadání schopen zajišťovat nejen pilotní, ale i zbraňový výcvik, od svého jednomístného protějšku přebíral kompletní zbraňový systém. Ten měl být vystavěn na radiolokátoru typu Koršun-58 (derivát radaru typu Orjol-D58), který vznikl v rámci programu pokročilejšího jednomístného modelu Su-15T (Flagon D). Příslušné výrobní podklady přitom novosibirský závod č.153 převzal v září roku 1966. Jelikož bylo více než zřejmé, že se prototypy dvoumístného U-58 nepodaří předat ke státním zkouškám ve stanoveném termínu, současně byl tento termín posunut. Krátce nato, v roce 1967, ale před původně plánovaným radarem typu Koršun-58 dostal přednost radar typu Tajfun. Ten se přitom měl stát součástí zbraňového systému nejen jednomístného Su-15T (Flagon D), ale i dvoumístného U-58. Protože tato změna ve zbraňovém systému by vedla k dalším průtahům ve vývoji, celý program tolik žádaného dvoumístného modelu byl z podmětu Suchojovi OKB-51 následně rozdělen na dvě etapy. První etapa přitom počítala s neozbrojenou přechodovou modifikací bez instalace radaru a některých dalších palubních systémů (datalink typu Lazur-M, výstražný RL systém a odpalovaní moduly ŘS). Druhá etapa měla pak dát za vznik definitivní cvičně-bojové modifikaci s instalací kompletního zbraňového systému vystavěného na střeleckém radaru typu Tajfun. Zatímco ryze cvičný U-58 vešel ve známost jako U-58T, pro cvičně-bojový derivát tohoto stroje bylo vyhrazeno závodní označení U-58B. Jako první z výrobní linky závodu č.156 na konci roku 1967 sjel neletový exemplář pro statické zkoušky. První letový prototyp jej následoval v létě roku 1968. První letový U-58T vešel ve známost jako U58T-1 a na letiště Suchojovi OKB-51, které se nacházelo v Moskvě, dorazil v srpnu téhož roku. Od vzletové dráhy se přitom tento stroj poprvé odlepil dne 26. srpna 1968. Krátce nato, dne 16. září téhož roku, byl přelétnut na zkušební základnu, která se nacházela v Žukovském, za účelem realizace závodních zkoušek. Protože PVO na dvoumístný Su-15 značně spěchalo, část programu závodních zkoušek prototypu U58T-1 byla realizována paralelně se zkouškami státními. Státní zkoušky tohoto stroje probíhaly na letecké základně Vladimírovka, domovské základně Státního zkušebního institutu vojenského letectva (GK NII VVS). Sem byl přitom prototyp U58T-1 ze Žukovského přelétnut již dne 2. října 1968. Program závodních zkoušek prototypu U58T-1 se podařilo splnit v plném rozsahu ke dni 12. prosince téhož roku. Mezitím, mezi 15. a 19. říjnem 1968, si tento stroj odzkoušeli též piloti PVO. Vlastní program státních zkoušek se rozeběhl dne 16. listopadu téhož roku a byl ukončen dnem 26. února 1969. K podpisu příslušné závěrečné zprávy přitom došlo v létě toho samého roku. Státní zkoušky prototypu U58T-1 byly zaměřeny na prověření letových výkonů, vzletových a přistávacích charakteristik, stability a ovladatelnosti tohoto stroje a účastnili se jej jak piloti Suchojovi OKB, tak i piloti PVO. Z hlediska letových výkonů dvoumístný prototyp U58T-1 za svým jednomístným protějškem poněkud zaostával (dostup 17 700 m na místo 18 500 m a dolet 1 390 km na místo 1 550 km). To ale nebylo zase tak důležité, neboť šlo o ryze cvičný stroj. Daleko závažnějším nedostatkem byly potíže se směrovou stabilitou při letu vysoce nadzvukovou rychlostí. Jedním z možných řešení zmíněného problému se stala instalace modifikované SOP se zvětšenou výškou směrem od kořene. Protože by ale tento zásah do konstrukce SOP sebou přinesl potíže se strukturní pevností, od tohoto záměru bylo nakonec opuštěno ve prospěch postranních kýlovek. Letové zkoušky prototypu U58T-1 s instalací dvou kýlovek po stranách břicha zádě trupu byly přitom realizovány v létě roku 1970. Protože zmíněná úprava neměla na problémy se stabilitou prakticky žádný vliv, s přihlédnutím na naléhavou potřebu po dvoumístném Su-15 byl nakonec tento stroj zaveden do sériové výroby a řadové služby s rychlostním omezením M=1,75. Toto rychlostní omezení sice zmíněné problémy se stabilitou řešilo, ovšem za cenu poklesu dostupu z 17 700 m na pouhých 16 700 m. Plná produkce cvičného U-58T, kterému bylo mezitím přiděleno služební označení Su-15UT (Flagon C), se rozeběhla v roce 1969. Sériové Su-15UT (Flagon C) se přitom od prototypu T58U-1 odlišovaly instalací křídla s lomenou náběžnou hranou z modelu Su-15 (Flagon D) a systému pro ofukování klapek. První z nich brány novosibirského závodu č.153 opustil v říjnu téhož roku a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 10. prosince 1969. Do roku 1972 z výrobní linky závodu č.153 z Novosibirska sjelo celkem 148 dvoumístných Su-15UT (5 v roce 1969, 30 v roce 1970, 60 v roce 1971 a 53 v roce 1972). První pět z nich bylo přitom bojovým útvarům PVO předáno na jaře roku 1970. Operačně plně způsobilým se tento ryze cvičný model oficiálně stal krátce nato, v červenci téhož roku. Protože dvoumístný Su-15UT (Flagon C) vykazoval v porovnání s jednomístným Su-15 (Flagon D) velmi odlišnou letovou stabilitou, krátce nato tento model prošel ještě dodatečnými zkouškami, které byly zaměřeny na prověření jeho „vývrtkových“ charakteristik. PVO přitom zpočátku pro výcvik pilotů letounů typu Su-15 (Flagon A/D) používalo dvoumístné „delty“ typu Su-9U (Maiden). Protože ale tato dvoumístná modifikace jednomotorového přepadového stíhače typu Su-9 (Fishpot B) vznikla jen ve velmi malém počtu, později musely být do výcvikového systému pilotů letounů Su-15 (Flagon A/D) začleněny též pro tento účel méně vhodné šípovým křídlem opatřené letouny typu Su-7U (Moujik).

Verze:  -

Vyrobeno:  148 exemplářů

Uživatelé:  pouze SSSR

Su-15UT

Posádka:    pilot/žák a pilot/instruktor

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij R-11F2SU-300 s max. tahem po 3 900 kp / 6 175 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        žádný

Vybavení:  obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRZO-2M Kremnyj-2M (‘Odd Rods’) (dvě sestavy tří drobných tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břiše přední části trupu přímo před příďovým podvozkem a na břiše zadní části trupu přímo za odtokovou hranou křídla)

Výzbroj:     žádná (zatímco na oba křídelní pylony se umisťují makety PLŘS typu R-98, oba podtrupové pylony jsou vyhrazeny pro 600 l přídavné palivové nádrže)

Poslední úpravy provedeny dne: 13.1.2012