Suchoj Su-15TM (‘Flagon E/F’) / T-58TM

Typ:  pokročilá modifikace přepadového stíhacího letounu typu Su-15T (Flagon D)

Určení:  primárně obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před útokem strategických bombardovacích letounů protivníka, sekundárně útoky na pozemní cíle

Odlišnosti od letounu Su-15T (Flagon D):

- instalace radiolokátoru typu RP-26 Tajfun-M (Twin Scan), který spolupracuje s naváděcím systémem výkonnějších PLŘS středního dosahu typu R-98M (AA-3 Anab), na místo radaru typu Tajfun, který je kompatibilní s naváděcím systémem méně výkonných PLŘS středního dosahu typu R-98 (AA-3 Anab)

- instalace výkonnějších pohonných jednotek typu R-13-300 na místo motorů typu R-11F2SU-300 – tato změna v pohonném systému si zároveň vyžádala zavést modifikované postranní lapače vzduchu s většími rozměry

- instalace automatického letového systému typu SAU-58-2 (na místo typu SAU-58) – díky jeho instalaci je tento model schopen autonomního provedení hlavních kroků procesu zachycení cíle, který se pohybuje v malých výškách (úprava zavedená do konstrukce všech letounů tohoto typu počínaje 6. výrobní sérií)

- instalace příďového krytu radiolokátoru s ogiválním profilem na místo krytu kónického (úprava zavedená do konstrukce všech letounů tohoto typu počínaje 8. výrobní sérií v reakci na nežádoucí odrazy elektromagnetických impulsů radaru typu Tajfun-M od vnitřní plochy stěn původního příďového krytu s kónickým profilem)

- absence mohutných lapačů vzduchu ejektoru trysek nacházejících se na hřbetu zádě trupu přímo vedle SOP (úprava zavedená do konstrukce všech letounů typu Su-15TM počínaje 30. letounem z 10. výrobní série)

- instalace modifikovaných odpalovacích lišt střednědosahových PLŘS typu APU-2-8 (na místo typu APU-1-8) na vnějších křídelních zbraňových závěsnících – díky jejich snadné demontáži lze nyní na vnější křídelní závěsníky umístit též pumové závěsníky typu BD3-57M (úprava zavedená do konstrukce všech letounů typu Su-15TM počínaje 9. letounem z 11. výrobní série)

- instalace druhého (vnitřního) křídelního páru zbraňových pylonů pod náběžnou hranou křídla přímo před šachtami hlavního podvozku – na ty lze umístit odpalovací lišty typu APU-60 PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-60 (AA-8 Aphid) (úprava zaváděná do konstrukce sériových Su-15TM až po roce 1979 v rámci průběžných modernizací)

Historie:  Protože PVO nebylo s přepadovým stíhačem typu Su-15 (Flagon A) zcela spokojeno, výnos ze dne 30. dubna 1965, na jehož základě byl tento dvoumotorový letoun formálně zařazen do výzbroje jako jedna z komponent systému PVO typu Su-15-98, obsahoval též specifikace na jeho pokročilou modifikaci. Ta přitom měla být schopna vyhledávat a zneškodňovat též vzdušné cíle, které se pohybují ve výškách menších než 500 m. Součástí zbraňového systému požadované verze letounu Su-15 se navíc měla stát i neřízená protizemní munice. Původně tento stroj počítal s radarem typu Koršun-58 (vývojový derivát typu Orjol-D58). Protože PVO shledalo radiolokátor typu Koršun-58 z hlediska výkonnosti za zcela nevyhovující, později, v říjnu roku 1967, dostal přednost radar typu Tajfun. Ten přitom nebyl ničím jiným, než derivátem těžšího radiolokátoru typu Smerš (Fox Fire), který vznikl v rámci programu těžkého přepadového stíhače typu MiG-25P (Foxbat A). Zmíněná změna ve zbraňovém systému spolu s vytížeností Suchojovi OKB-51 s celou řadou jiných projektů, které měly vyšší prioritu, ale vedla k tomu, že se veškeré práce na pokročilém Su-15 značně zatáhly. Celý program radarem typu Tajfun vybaveného Su-15 byl přitom výnosem ze dne 22. března 1968 rozdělen hned na dvě etapy. Zatímco součástí zbraňového systému modelu, který měl vzejít z etapy první, se měly stát tehdy již sériově vyráběné PLŘS středního dosahu typu R-98R/T (AA-3 Anab), druhá etapa měla dát za vznik modelu, jehož hlavní zbraní se měly stát výkonnější střednědosahové PLŘS typu R-98MR/MT (AA-3 Anab). Vývoj tohoto derivátu střely R-98R/T (AA-3 Anab) se přitom tehdy nacházel ve fázi státních zkoušek. Naproti tomu pohonný systém měl být pro oba zmíněné modely identický. Ten se přitom měl sestávat ze dvou 6 600 kp motorů typu R-13-300 (původní Su-15 poháněly 6 175 kp motory typu R-11F2S-300). Prvně uvedený střelami typu R-98R/T (AA-3 Anab) vyzbrojený model vešel ve známost jako T-58T (Su-15T Flagon D) a ke státním zkouškám měl být dle zadání předán v listopadu roku 1968. Státní zkoušky druhého uvedeného modelu, který obdržel označení T-58TM (Su-15TM Flagon E), se měly rozeběhnout krátce nato, ve třetí čtvrtině roku 1969. Prototyp pokročilejšího modelu Su-15TM (Flagon E) vznikl konverzí sériového Su-15 s výrobním číslem 0115305 (5. letoun z 1. výrobní série) a již od počátku byl opatřen motory typu R-13-300, takřka kompletní avionikou a radarem typu Tajfun ve verzi Tajfun-M (Twin Scan), která spolupracovala s naváděcím systémem výkonnějších PLŘS řady R-98M (AA-3 Anab). Brány Suchojova experimentálního závodu č.51 tento stroj opustil v prosinci roku 1969 a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 7. dubna 1970. S přihlédnutím na značné průtahy v programu Su-15T (Flagon D) se prototyp letounu Su-15TM (Flagon E) nejprve zapojil do druhé etapy programu státních zkoušek tohoto svého vývojového předchůdce. Na leteckou základnu Vladimírovka, domovskou základnu Státního zkušebního institutu vojenského letectva (GK NII VVS), byl přitom přelétnut dne 11. dubna téhož roku. V rámci druhé etapy státních zkoušek modelu Su-15T (Flagon D) byla za pomoci prototypu modelu Su-15TM (Flagon E) prověřována činnost zbraňového systému. Součástí těchto zkoušek se přitom staly též ostré střelby za pomoci PLŘS. Kromě toho byl prototyp letounu Su-15TM (Flagon E) využit při vývoji taktiky bojového nasazení. Protože MAP (Ministerstvo leteckého průmyslu) spolu s nejvyšším velením vzdušných sil trvalo na okamžitém zahájení státních zkoušek pokročilejšího modelu Su-15TM (Flagon E), v rámci programu státních zkoušek svého vývojového předchůdce, které byly ukončeny v červnu roku 1970, tento stroj nakonec vykonal pouhých 14 zkušebních letů. První etapa vlastních státních zkoušek letounu Su-15TM (Flagon E), která byla zaměřena zejména na prověření činnosti hlavních palubních systémů, se rozeběhla ještě v září téhož roku. Zkoušky prototypu letounu Su-15TM (Flagon E) ale postupovaly velmi ztuha. Do konce roku 1970 se podařilo s tímto strojem vykonat v souladu s programem státních zkoušek pouhých šest zkušebních letů. Dne 3. února 1971 se do programu státních zkoušek letounu Su-15TM (Flagon E) zapojil též prototyp méně pokročilého modelu Su-15T (Flagon D), který předtím obdržel instalaci radaru typu Tajfun-M (Twin Scan) na místo typu Tajfun. Přestože oba zmíněné letouny vykonaly v průběhu prvních tří měsíců dohromady více než 42 zkušebních letů, do programu státních zkoušek mohly být započteny jen tři z nich. V polovině května roku 1971 se k těmto dvěma strojům připojil též modifikovaný letoun typu Su-15 (Samoljot 0009) s instalací motorů typu R-13-300 a rozšířených postranních lapačů vzduchu. Ty přitom představovaly přímou reakci na potíže se zhášením zmíněných pohonných jednotek v režimu přídavného spalování v důsledku nedostatečného přísunu vzduchu. Do srpna roku 1971 tento stroj v rámci programu Su-15TM (Flagon E) vykonal celkem 44 zkušebních letů. Díky rozšířeným postranním lapačům měl přitom před prototypem letounu, Su-15TM (Flagon E), který byl opatřen standardními lapači vzduchu, navrch v akceleraci při vysoce nadzvukových rychlostech, dostupu (18 500 m na místo 17 600 m) a doletu (1 680 km). Pro potřeby zkušebního programu modelu Su-15TM (Flagon E) byl krátce používán též letoun typu Su-15 s výrobním číslem 0115309 (9. letoun z 1. výrobní série). Ten přitom v průběhu roku 1971 vykonal celkem 19 zkušebních letů se zaměřením na studium pevnostních limitů draku. Do konce června téhož roku bylo v rámci první etapy státních zkoušek uskutečněno celkem 123 zkušebních letů. Kuli potížím se spolehlivostí radaru v malých výškách bylo ale možné započítat pouze 35 z nich. Mezitím, dne 17. června téhož roku, prototyp letounu Su-15TM (Flagon E) zachvátil rozsáhlý požár, když zrovna roloval na vzlet. S přihlédnutím na značný rozsah škod na draku byl opravou tohoto stroje pověřen přímo novosibirský výrobní závod č.153. To ale program státních zkoušek zcela zastavilo až do dne 26. srpna 1971, kdy se rozeběhly zkoušky prototypu Su-15T (Flagon D) s instalací modifikovaného radaru typu Tajfun-M (Twin Scan). Protože se v prosinci roku 1971 musel celý program státních zkoušek letounu Su-15TM (Flagon E) nadále plně spoléhat pouze na modifikovaný prototyp méně pokročilého modelu Su-15T (Flagon D), neboť se jediný prototyp tohoto stroje stále nacházel v opravě, následně jej doplnily první dva sériové Su-15TM (Flagon E). Tyto dva stroje, modrá 74 (v.č. 0302) a modrá 75 (v.č. 0303), přitom jako první z řady Su-15TM (Flagon E) obdržely kromě kompletní avioniky též rozšířené postranní lapače vzduchu alá Samoljot 0009. Na zkušební základnu Vladimírovka přitom dorazily již dne 15. prosince téhož roku. Do programu státních zkoušek se ale tyto letouny nakonec zapojily až v březnu roku 1972, neboť nejprve musely projít před-předávacími zkouškami. Přestože tyto zkoušky standardně zajišťoval výrobce, v tomto případě byly realizovány přímo GK NII VVS. Mezitím se do programu státních zkoušek zapojil též opravený prototyp. První etapa státních zkoušek letounu Su-15TM (Flagon E) byla ukončena dnem 31. března 1972. K tomuto dni se přitom podařilo uskutečnit celkem 289 zkušebních letů. V souladu s programem první etapy státních zkoušek ale proběhlo pouhých 42 z 81-ti letů. Dalších 47 letů z 91-ti bylo započteno pod speciální zkušební program. Ten se přitom rozeběhl dnem 20. května 1971 a byl završen vydáním tzv. předběžné zprávy. Dle závěrečné zprávy z první etapy státních zkoušek zbraňový systém letounu Su-15TM (Flagon E) splňoval technické zadání téměř ve všech parametrech, tedy vyjma výkonnostních charakteristik v malých výškách. Radar typu Tajfun-M (Twin Scan) totiž nedokázal navést střely na nízko letící vzdušné cíle pohybující se rychlostí, kterou požadovalo zadání. Za zadáním přitom zaostával i jeho detekční dosah. Kromě radaru kritiku sklidil též přistávací manévr v konfiguraci s aktivovaným systémem ofukování vztlakových klapek, neboť byl díky omezenému max. úhlu vychýlení ocasních ovládacích ploch příliš komplikovaný. Naproti tomu velmi kladně byly hodnoceny systémy typu SAU-58 (AFCS) a RSBN-5S (SHORAN). Jejich instalace totiž značně ulehčila nejen vlastní pilotáž, ale i přistávací manévr. Protože klady převažovaly nad zápory, sériová výroba letounu Su-15TM (Flagon E) se nakonec setkala s oficiální zelenou. Podstatná část druhé etapy státních zkoušek, která se rozeběhla dnem 17. dubna 1972, se opírala o první dva sériové Su-15TM (Flagon E) s instalací sériové modifikace radaru typu Tajfun-M (Twin Scan). Sériový Tajfun-M byl přitom opatřen novým modulem, díky kterému vykazoval vyšší odolností proti elektronickému rušení. Další dva zkušební stroje, prototypy Su-15T (Flagon D) a Su-15TM (Flagon E), se současně účastnily speciálních zkoušek. V průběhu druhé etapy státních zkoušek se veškeré úsilí Suchojovi OKB zaměřilo zejména na zlepšení nevyhovujících výkonnostních charakteristik radaru Tajfun-M (Twin Scan) v malých výškách. Z pěti přepadů nízko letícího vzdušného cíle, které byly realizovány na konci dubna téhož roku, bylo totiž možné považovat za úspěšný jen jeden. Pravděpodobnost zachycení vzdušného cíle v malých výškách se nakonec podařilo znatelně zvýšit zavedením nových algoritmů. Z celkem 16-ti přepadů nízko letícího vzdušného cíle za využití takto modifikovaného radaru typu Tajfun-M (Twin Scan), jich bylo nyní možné považovat za neúspěšný hned 12. Druhá etapa státních zkoušek letounu Su-15TM (Flagon E) byla úspěšně ukončena v dubnu roku 1973. Krátce předtím se do zkušebního programu zapojil též třetí sériový stroj (v.č. 0304). V průběhu druhé etapy státních zkoušek všech pět zmíněných letounů dohromady vykonalo 256 letů. V souladu s vlastním program státních zkoušek jich bylo realizováno celkem 92 ze 143-ti. Zbylých 103 zkušebních letů tyto letouny vykonaly v rámci speciálních zkušebních programů. V průběhu státních zkoušek letounu Su-15TM (Flagon E) bylo též vypuštěno celkem 46 střel řady R-98M (AA-3 Anab) na bezpilotní terčové letouny typu La-17M, M-16 (Tu-16 Badger), M-17 (MiG-17 Fresco) a M-28 (Il-28 Beagle), padákové terče typu RM-8 a PRM-1 a vysokorychlostní terče řady KRM (modifikované řízené střely). Některé ze zmíněných střeleb přitom proběhly za podmínek elektronického rušení. Zatímco tři cíle byly zničeny přímým zásahem, další tři zasáhly střepiny vzniklé detonací bojové hlavice. Posláním zbylých střeleb se stalo měření letových trajektorií. Do výrobního programu závodu č.153 z Novosibirska byl letoun typu Su-15TM (Flagon E) zaveden již v říjnu roku 1971. Do roku 1975 přitom brány zmíněného podniku opustilo celkem 421 exemplářů tohoto posledního sériově vyráběného jednomístného modelu z řady Su-15 (ve 14. výrobních sériích). Díky tomu, že se ten samý výrobní závod zabýval též produkcí taktického bombardéru typu Su-24 (Fencer), bylo výrobní tempo letounu Su-15TM (Flagon E) poměrně pomalé (25 v roce 1971, 60 v roce 1972, 105 v roce 1973, 115 v roce 1974 a 116 v roce 1975). Od jara roku 1972 se tyto stroje staly součástí hned 11-ti regimentů PVO. Za operačně plně způsobilý byl celý systém PVO typu Su-15-98M, který se sestával z letounu typu Su-15TM (Flagon E), střeleckého radaru typu RP-26 Tajfun-M (Twin Scan), datalinku typu Lazur-M a dvou PLŘS středního dosahu typu R-98M (AA-3 Anab), oficiálně prohlášen dne 21. ledna 1975. Zatímco útokem ze zadní polosféry byl tento systém schopen napadat vzdušné cíle pohybující se ve výškách 500 až 24 000 m rychlostí 1 600 km/h, útokem z přední polosféry dokázat zneškodnit vzdušný cíl, který se pohyboval ve výškách 2 000 až 21 000 m rychlostí až 2 500 km/h. Vojskovými zkouškami přitom letoun typu Su-15TM (Flagon E) úspěšně prošel mezi 1. únorem 1975 a 20. červencem 1978. Na inventáři PVO se tento stroj nacházel až do roku 1994. Mezitím, v 80. letech, byl v souvislosti s příchodem pokročilejších stíhacích letounů 4. generace typu Su-27 (Flanker B) nevelký počet letounů typu Su-15TM (Flagon E) předán VVS. U vojenského letectva měly přepadové stíhače typu Su-15TM (Flagon E/F) postavení útočných strojů. Pro vedení útoků na pozemní cíle se ale tyto letouny vůbec nehodily, neboť zcela postrádaly instalaci příslušného zaměřovacího vybavení.

Verze:

Su-15TM (‘Flagon E’) – první sériová úprava letounu Su-15TM s příďovým krytem radaru s kónickým profilem

Su-15TM (‘Flagon F’) – pozdější sériová úprava letounu Su-15TM s novým příďovým krytem radaru s ogiválním profilem (na místo kónického). Tento zásah do konstrukce představoval přímou reakci na nežádoucí odrazy elektromagnetických impulsů radaru typu Tajfun-M (Twin Scan) od vnitřní plochy stěn původního kónického krytu, který byl převzat zcela bez změn od méně pokročilého radarem typu Orjol-D58 (Skip Spin) vybaveného modelu Su-15 (Flagon A/D). První zkoušky ogiválního krytu radaru byly realizovány v červnu roku 1972 na letounu Su-15 (Samoljot 0009). Na tomto prvním letounu z řady Su-15 s instalací motorů typu R-13-300 a rozšířených postranních lapačů vzduchu přitom prošlo zkouškami hned několik různě tvarovaných příďových krytů radaru s ogiválním profilem. Následně instalaci ogiválního příďového krytu radaru obdržely první dva sériové Su-15TM (0302 a 0303). Na podzim roku 1973 pak tyto dva stroje prošly kontrolními zkouškami u GK NII VVS, které potvrdily pozitivní vliv nového příďového krytu na činnost radaru. Protože ogivální kryt radaru vykazoval v porovnání s krytem kónickým větším aerodynamickým odporem, jeho instalace ale sebou přinesla pokles dostupu (z 18 500 m na 17 450 m) a doletu. I přesto se následně stal standardem pro všechny sériové Su-15TM. Zatímco všechny letouny počínaje 8. výrobní sérií byly tímto ogiválním příďovým krytem opatřeny již od počátku, letouny z předchozích výrobních sérií jej obdržely až dodatečně v rámci průběžných modernizací.

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí sériového Su-15) a 421 sériových strojů

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Gavrilov R-13-300 s max. tahem po 4 100 kp / 6 600 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním   

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-26 Tajfun-M (‘Twin Scan’), instalovaný uvnitř špice přední části trupu. Zatímco cíle, které se pohybují v horní polosféře, je tento typ radaru schopen odhalit na vzdálenost 65 km, jeho vyhledávací dosah v dolní polosféře činí 15 km. Příslušné zaměřovací dosahy jsou pak 45 km (horní polosféra) a 10 km (dolní polosféra).

Vybavení:   obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRZO-2M Kremnyj-2M (‘Odd Rods’) (dvě sestavy tří drobných tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břiše přední části trupu přímo před příďovým podvozkem a na břiše zadní části trupu přímo za odtokovou hranou křídla) a výstražný RL systém typu SPO-10 Sirena-3M

Výzbroj:     podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 1 500 kg - dvě PLŘS středního dosahu typu R-98RM/TM (AA-3 Anab) (jedna ve verzi R-98TM s pasivním IČ navedením a jedna ve verzi R-98RM s poloaktivním RL navedením), přepravované na vnějším páru křídelních závěsníků, dvě PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-60 (AA-8 Aphid)*, přepravované na vnitřním páru křídelních závěsníků, a dva kanónové kontejnery typu UPK-23-250 (jeden dvouhlavňový 23 mm kanón typu GŠ-23L se zásobou 250 nábojů), dva raketové bloky typu UB-16-57U (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm), dvě protizemní neřízené 240 mm rakety typu S-24, dvě neřízené pumy o hmotnosti 500 kg, čtyři neřízené pumy o hmotnosti 100 kg či 250 kg nebo dvě 600 l přídavné palivové nádrže, přepravované na jediném páru trupových závěsníků

* tato zbraň byla zavedena do zbraňového systému tohoto stroje až později (po roce 1979)

Poslední úpravy provedeny dne: 13.1.2013