Suchoj Su-11 (‘Fishpot C’) / T-47

Typ:  pokročilá modifikace přepadového stíhacího letounu Su-9 (Fishpot B) vycházející z experimentálního prototypu T-47 (T47-1)

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před útokem strategických bombardovacích letounů protivníka

Odlišnosti od letounu Su-9 (Fishpot B):

- instalace silnějšího, těžšího a většího radaru typu RP-11 Orjol (Skip Spin) na místo radaru typu RP-9U (Spin Scan) uvnitř regulačního kuželu příďového kruhového vstupu vzduchu s výrazně většími rozměry – to si vyžádalo výrazně zvětšit délku a průměr celé příďové partie trupu v oblasti před pilotní kabinou (zatímco průměr přídě trupu modelu Su-9 se plynule zmenšuje směrem od pilotní kabiny k čelnímu lapači vzduchu, průměr přídě tohoto typu je v celé délce shodný s průměrem střední části trupu)

- instalace dvou znatelně robustnějších závěsníků, na které se umisťují odpalovací lišty PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL/pasivním IČ navedením R-8MT/MR (AA-3 Anab) typu PU-1-8, pod náběžnou hranou křídla na místo čtyř znatelně menších závěsníků s odpalovacími lištami PLŘS krátkého dosahu s navedením po paprsku střeleckého radiolokátoru RS-2US (AA-1 Alkali) typu APU-19/-20

- instalace výkonnější a spolehlivější pohonné jednotky typu Al-7F-2 na místo motoru typu Al-7F-1

- instalace elektro-hydraulického sytému typu ESUV-1S na místo typu ESUV-1 (za pomoci tohoto zařízení jsou ovládány jednotlivé prvky regulace příďového vstupu vzduchu v podobě regulačního kužele a přepouštěcích „protipumpážních“ klapek)

- modifikovaný palivový systém s celkovou kapacitou vnitřních nádrží 4 195 l (na místo 3 780 l) – toho bylo docíleno záměnou pružné nádrže č.3, která se nachází v zádi trupu, integrální nádrží s větším objemem

- rozšířené podvěsné vybavení o přídavné palivové nádrže s objemem 720 l – ty se umisťují na podtrupové pylony (na podtrupové pylony modelu Su-9 bylo možné umístit pouze přídavné palivové nádrže s objemem 600 l)

- instalace kabelů pod dvěma vystouplými vedle sebe umístěnými podlouhlými odnímatelnými kryty s polokulovitým průřezem, které se nacházejí po stranách hřbetu trupu v oblasti mezi překrytem pilotní kabiny a kořenem náběžné hrany SOP, na místo pozice pod potahem trupu (tato úprava zamezovala degradaci a tavení izolace od tepla vyvozovaného pohonnou jednotkou)

- instalace vystřelovací sedačky typu KS-3, která je schopna zajistit nouzové opuštění kabiny při rychlostech 300 až 1 100 km/h v minimální výšce 30 m, resp. 100 m, při vodorovném letu, resp. při střemhlavém letu, na místo vystřelovací sedačky typu KS-2/-2A (vystřelovací sedačkou typu KS-3 byly ale později zpětně vybaveny i všechny sériové Su-9)

- modifikovaný příďový podvozek s instalací 570 x 140 mm brzděného kola typu KT-100 na místo 570 x 140 mm nebrzděného kola typu K-283 (později příďový podvozek všech sériových Su-11 obdržel instalaci 600 x 155 mm brzděného kola typu KT-104)

- modifikovaný hlavní podvozkem s instalací 880 x 230 mm brzděných kol typu KT-69/4 na místo 800 x 200 mm brzděných kol typu KT-50U

- instalace dvou zatahovatelných pojížděcích/přistávacích reflektorů typu PRF-4M (pod kořeny křídla) na místo jednoho pojížděcího reflektoru typu FR-100 (ten byl uchycen ke vzpěře příďového podvozku) a dvou zatahovatelných přistávacích reflektorů typu LFSV-45 (jejich instalace se nacházela pod kořeny křídla)

- modifikovaný elektrický systém instalací baterií typu ASAM-23 (na místo typu 12SAM-25) a dodatečného měniče střídavého proudu typu PT-1200E (ten napájí zbraňový systém)

- modifikovaný hydraulický systém a pneumatický systém (se zvětšenou zásobou dusíku z 12-ti l na 21 l)

- modifikované avionické vybavení instalací radioradiokompasu typu ARK-11 (na místo typu ARK-5), radiostanice typu RSIU-5 (na místo typu RSIU-4V), indikátoru typu UKL-2 (na místo typu UKL-1) a kompasu typu KI-13

Historie:  Od roku 1957 P.O. Suchoj pracoval paralelně hned na dvou modifikacích přepadového stíhače typu T-3 (Fishpot A). Pro oba zmíněné letouny, T-43 a T-47, se přitom stal společný pohonný systém v podobě proudového motoru typu Al-7F-1. Naproti tomu zbraňový systém těchto dvou strojů byl zcela odlišný. Zatímco zbraňový systém modelu T-43 (budoucí Su-9 Fishpot B) se sestával z jednoanténního radaru typu CD-30 (budoucí RP-9U Spin Scan) a čtyř PLŘS krátkého dosahu typu K-5MS (budoucí RS-2US / AA-1 Alkali), součástí zbraňového systému modelu T-47 se kromě dvouanténního radaru typu Almaz-7 a dvou PLŘS krátkého dosahu typu K-7L nebo K-6V staly též dva 30 mm kanóny typu NR-30. Obě dvě zmíněné verze letounu T-3 (Fishpot A) se přitom z konstrukčního hlediska od sebe navzájem odlišovaly prakticky pouze přídí trupu v oblasti před pilotní kabinou. Značné rozměry radaru typu Almaz-7 si totiž vyžádaly letoun typu T-47 opatřit přídí se zvětšenou délkou a průměrem. Průměr přídě tohoto modelu byl přitom konstantní po celé délce, zatímco průměr přídě modelu T-43 se plynule zužoval směrem od pilotní kabiny k čelnímu kruhovému lapači vzduchu. Krátce nato, dne 16. dubna 1958, ale vyšlo pozměněné zadání ke zbraňovému systému letounů řady T-3. Zatímco sestava zbraňového systému modelu T-43 zůstala zcela bez změn, zbraňový systém výkonnějšího modelu T-47 měl být nyní vystavěn na daleko pokročilejším jednoténním radaru typu Orjol (Skip Spin). Ten přitom nebyl ničím jiným, než vývojovým derivátem většího a těžšího radaru typu Sokol-2K dvoumotorového přepadového stíhače typu Jak-27K, který spolupracoval s naváděcím systémem podstatně výkonnější PLŘS středního dosahu typu K-8 (AA-3 Anab). Protože tato střela vykazovala značnými rozměry, do zbraňového systému letounu T-47 měla být zavedena (ve vylepšené verzi K-8M) pouze ve dvou exemplářích. Zatímco jedna z nich měla být opatřena poloaktivní radiolokační naváděcí hlavicí, naváděcí soustavu té druhé měla tvořit pasivní IČ naváděcí hlavice. Naproti tomu s kanónovou výzbrojí se nyní již vůbec nepočítalo. Dle tohoto nového zadání se navíc oba zmíněné letouny, T-43 a T-47, měly stát jednou z komponent pozemního komplexu PVO typu Vozduch-1. Z tohoto důvodu měly být vybaveny též datalinkem typu Lazur. Zatímco systém PVO vystavěný na letounu T-43 vešel ve známost jako T-3-51, letoun typu T-47 se stal součástí systému T-3-8M. Pokročilý projekt radarem typu Orjol (Skip Spin) vybaveného letounu T-47 se podařilo dokončit ve druhé polovině roku 1958. Vzhledem k vysoké prioritě celého programu T-47 bylo pro potřeby závodních a státních zkoušek, obdobně jako v případě modelu T-43, zhotoveno hned šest prototypů (na místo obvyklých dvou). Jejich základem se navíc staly prototypy PT-7 a PT8-4 spolu s několika „kanónovými“ T-47 ověřovací série. Jako první se do zkušebního programu zapojil letoun s továrním kódem T47-2 (kód T47-1 byl mezitím přidělen radarem typu Almaz-7 vybavenému a kanóny a neřízenými raketami vyzbrojenému prototypu T-47). Tento stroj se od modelu T-47 (T47-1) prakticky nijak nelišil a navíc ještě zcela postrádal instalaci plánovaného radaru. Zkušební program prototypu T47-2 nebyl příliš dlouhý. Krátce poté, co se rozeběhl, byl totiž tento stroj zcela zničen při havárii. Další zkušební prototyp letounu T-47 nesl tovární kód T43-3 a vznik konverzí prototypu PT-7 (druhého prototypu letounu T-3). Ten přitom do Suchojovi OKB-51 dorazil v létě roku 1958. Přestože tento stroj stejně jako ten předešlý postrádal instalaci radaru, později se zapojil do počáteční fáze zkoušek střely typu K-8M (pravděpodobně ve verzi s pasivním IČ navedením). Na zkušební základnu, která se nacházela v Žukovském, byl prototyp T47-3 přepraven dne 26. listopadu téhož roku. Závodní zkoušky tohoto stroje se rozeběhly dnem 25. prosince téhož roku. Hlavním cílem první etapy letových zkoušek prototypu T47-3 se stalo získání dat, která byla nezbytná pro seřízení nového elektro-hydraulického systému typu ESUV-2 (za jeho pomoci byly ovládány všechny prvky regulace příďového vstupu vzduchu v podobě pohyblivého regulačního kužele a přepouštěcích „protipumpážních“ klapek). Základem dalších dvou zkušebních exemplářů letounu T-47 (T-3-8M) se staly „kanónové“ T-47 ověřovací série. První z nich, T47-4, vznikl konverzí letounu T-47 s výrobním číslem 0115309 a do Žukovského dorazil v dubnu roku 1959. Měsíc nato zde přibyl též letoun s továrním kódem T47-5. Základem tohoto stroje se zase stal letoun typu T-47 s v.č. 0215302. Tyto dva stroje, T47-4 a T47-5, byly přitom vyhrazeny pro zkoušky zbraňového systému, zejména pak střely typu K-8M (AA-3 Anab) ve verzi s pasivním IČ navedením. Zatímco prototyp T47-5 byl opatřen instalací radaru typu Orjol (Skip Spin) již od počátku, prototyp T47-4 jej obdržel až později, v lednu roku 1960. V srpnu 1959, po realizaci krátkých kontrolních zkoušek, byly oba tyto letouny přelétnuty na leteckou základnu Vadimírovka, domovskou základu Státního zkušebního institutu vojenského letectva (GK NII VVS), za účelem realizace závodních zkoušek radaru typu Orjol (Skip Spin) a střely typu K-8M (AA-3 Anab). Součástí této etapy zkušebního programu se stalo celkem 40 zkušebních letů zaměřených na prověření činnosti radaru. Ty přitom oba zmíněné prototypy, T47-4 a T47-5, vykonaly do poloviny září roku 1959. Současně tyto stroje vypustily celkem 10 střel typu K-8M (AA-3 Anab) ve verzi s poloaktivním RL navedením. Zahájení státních zkoušek celého systému T-3-8M bylo formálně schváleno dne 17. září 1959. Do první etapy státních zkoušek, která se rozeběhla v listopadu roku 1959 a byla ukončena v dubnu roku 1960, se nejprve zapojily prototypy s továrním kódem T47-3, T47-4 a T47-5. Jejich posláním se staly zejména zkoušky střely typu K-8M (AA-3 Anab) ve verzi s pasivním IČ navedením. Později flotilu těchto strojů rozšířily též prototypy s továrním kódem T47-7 a T47-8. Ty byly zase vyhrazeny pro zkoušky střely K-8M (AA-3 Anab) ve verzi s poloaktivním radiolokačním navedením. Posledně uvedený stroj, T47-8, se ale od všech předchozích letounů řady T-47 v mnohém odlišoval. Protože tyto stroje díky znatelně vyššímu aerodynamickému odporu přídě trupu za letounem typu Su-9 (Fishpot B) zaostávaly v rychlosti, akceleraci, dostupu i doletu, prototyp T47-8 kromě instalace kabelového vedení pod dvojicí protáhlých odnímatelných hřbetních trupových krytů alá frontový Su-7B (Fitter A) obdržel též silnější 10 100 kp motor typu Al-7F-2 a modifikovaný palivový systém s výrazně zvětšeným celkovým objemem vnitřních nádrží (z 3 060-ti l na 4 195 l). Dne 26. dubna 1960 bylo pak všech pět těchto strojů, T47-3, T47-4, T47-5, T47-7 a T47-8, předáno ke druhé etapě státních zkoušek. Hlavní náplní druhé etapy státních zkoušek se přitom kromě prověření činnosti střeleckého radaru typu Orjol (Skip Spin) stal též vývoj taktiky bojového nasazení. Toto si přitom vyžádalo realizovat též určitý počet ostrých střeleb. Posláním dalších zkušebních letů se zase stal sběr dat nezbytých pro optimalizaci tvaru regulačního kužele. V průběhu druhé etapy státních zkoušek byly navíc všechny zmíněné prototypy opatřeny novým elektro-hydraulickým systémem regulace příďového vstupu vzduchu typu ESUV-2. Prototypy s továrním kódem T47-3, T47-4, T47-5 a T47-7 kromě toho, okolo poloviny roku 1960, prošly „upgrade“ do standardu T47-8. Celý program státních zkoušek systému T-3-8M se podařilo úspěšně zakončit v květnu roku 1961. K podpisu příslušné závěrečné zprávy přitom došlo dne 8. června téhož roku. Za celý program státních zkoušek všech pět prototypů letounu T-47 vykonalo celkem 475 zkušebních letů. Pokud se do toho započítají též tovární zkoušky, tak celkový nálet těchto strojů činil více jak 700 zkušebních letů. Krátce nato, dne 9. července 1961, se tento přepadový stíhač představil široké veřejnosti na tradiční letecké přehlídce v Tušinu. Zde přitom bylo možné shlédnout za letu prototyp s továrním kódem T47-8. Po ukončení státních zkoušek byly některé z prototypů letounu T-47 využity pro další zkoušky. Zatímco prototyp T47-4 se stal vzdušnou zkušebnou autopilota typu AP-28Je-1 a elektro-hydraulického systému regulace typu ESUV-2, prototyp T47-5 posloužil potřebám dalších zkoušek střely typu K-8M (AA-3 Anab) ve verzi s pasivním IČ navedením. Formálně byl letoun typu T-47 do výzbroje PVO zařazen dne 5. února 1962. Zatímco označení celého systému T-3-8M se v této souvislosti změnilo na Su-11-8M, vlastní letoun typu T-47 vešel ve známost jako Su-11 (Fishpot C), pro radar typu Orjol  se začalo používat označení RP-11 (Skip Spin), střely typu K-8M byly nyní známy jako R-8M (AA-3 Anab). S oficiální zelenou se sériová výroba letounu Su-11 (Fishpot C), kterou dostal na starost závod č.153 z Novosibirska, setkala dne 27. listopadu 1961. Svého předchůdce v podobě typu Su-9 (Fishpot B) přitom tento model ve výrobním programu zmíněného podniku nahradil již v polovině roku 1962. Krátce nato, dne 31. října 1962, ale jeden z prvních sériových Su-11 (Fishpot C) havaroval v důsledku výpadku motoru. Zmíněná havárie se přitom udála přímo v průběhu předávacího letu a stála život zkušebního pilota. Tento incident spolu s vysokou nehodovostí předchozího modelu Su-9 (Fishpot B) ale sebou přinesl značnou ztrátu důvěry ze strany PVO nejen v letoun typu Su-11 (Fishpot C), ale v jednomotorové přepadové stíhače vůbec. V této souvislosti se pak do středu pozornosti PVO dostal dvoumotorový přepadový stíhač typu Jak-28P (Firebar). Jednomotorový Su-11 (Fishpot C) se proto ve výrobní programu novosibirského závodu č.153 nakonec udržel pouze do roku 1965. Protože se ten samý výrobní závod zabýval (od roku 1963) též produkcí konkurenčního Jaku-28P (Firebar), který měl vyšší prioritu, za celé čtyři roky zde vzniklo pouhých 108 exemplářů tohoto posledního sériově vyráběného jednomotorového přepadového stíhače sovětské konstrukce (4 v roce 1962, 32 v roce 1963, 31 v roce 1964 a 41 v roce 1965). Přestože se první sériový Su-11 (Fishpot C) do oblak poprvé vydal již v červenci 1962, bojové útvary PVO si na tyto stroje nakonec musely počkat až do roku 1964. PVO si totiž mezitím vyžádalo vnést do konstrukce sériových Su-11 (Fishpot C) dodatečné úpravy, které měly vést ke zlepšení jejich provozní spolehlivosti. Jako první byl na typ Su-11 (Fishpot C) přezbrojen 393. GvIAP (gardový stíhací pluk) s domovskou základnou nacházející se poblíž Astracháně. Zmíněný pluk přitom první letouny tohoto typu převzal v létě roku 1964. Rok nato se tyto stroje staly též součástí letového parku dvou pluků PVO, které operovaly v Moskevském regionu. Konkrétně přitom šlo o 790. IAP (stíhací pluk) s domovskou základnou Chotilovo a 191. IAP s domovskou základnou Jefremov. Nedůvěra v letoun typu Su-11 (Fishpot C) ze strany PVO se ale nakonec ukázala být zcela neopodstatněná, neboť šlo, na rozdíl od jeho předchůdce v podobě letounu typu Su-9 (Fishpot B), o velmi spolehlivý stroj. To samé přitom platilo i pro jeho pohonnou jednotku v podobě proudového motoru typu Al-7F-2. Zbraňový systém letounu Su-11 (Fishpot C) byl navíc schopen napadat vzdušné cíle, které se pohybovaly ve větších výškách. Kromě toho dokázal s určitým omezením sledovat a sestřelovat i nízko letící vzdušné cíle. V podstatě jedinou předností staršího modelu Su-9 (Fishpot B) před typem Su-11 (Fishpot C) byl lepší výhled z pilotní kabiny. Výhled z pilotní kabiny typu Su-11 (Fishpot C) totiž značně omezovala robustní příď trupu. Přestože letoun typu Su-11 (Fishpot C) vznikl v relativně v malém počtu, na inventáři PVO se udržel stejně dlouho jako jeho neslavný a podstatně více rozšířený předchůdce v podobě letounu typu Su-9 (Fishpot B), tedy až do roku 1981. To již ale bylo možné oba tyto stroje, Su-9 (Fishpot B) a Su-11 (Fishpot C), považovat za beznadějně morálně i technicky zastaralou techniku. Poté jejich poslání plně převzaly jednomotorové přepadové stíhače typu MiG-23P (Flogger G).

Verze:  -

Vyrobeno:  108 sériových strojů

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Ljulka Al-7F-2 s max. tahem 6 800 kp / 10 100 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-11 Orjol (‘Skip Spin’) s vyhledávacím dosahem 25 až 30 km. Instalace zmíněného radaru se nachází uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu.

Vybavení:   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRZO-2M Kremnyj-2M (‘Odd Rods’) (dvě sestavy tří drobných tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břiše přední části trupu přímo před příďovým podvozkem a na břiše zadní části trupu přímo za odtokovou hranou křídla) a výstražný radiolokační systém typu SPO-2 Sirena-2

Výzbroj:      dvě PLŘS středního dosahu typu R-8MR/MT (AA-3 Anab) (jedna střela typu R-8MT s pasivním IČ navedením a jedna střela typu R-8MR s poloaktivním RL navedením), přepravované na dvou závěsnících nacházejících se pod křídlem (oba podtrupové závěsníky jsou vyhrazeny pro 720 l přídavné palivové nádrže)

Poslední úpravy provedeny dne: 24.12.2012