Suchoj PT-7/-8

Typ:  pokročilá modifikace těžkého přepadového stíhacího letounu typu T-3 (Fishpot A)

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před útokem strategických bombardovacích letounů protivníka

Odlišnosti od letounu T-3:

- instalace silnějšího dvouanténního střeleckého radiolokátoru typu Almaz-7 (na místo typu Almaz-3) – jeho antény ukrývají dva nad sebou umístěné dielektrické kryty s kónickým tvarem, které jsou zapuštěny do horní (větší kryt vyhledávací antény s PVD na špici) a dolní (výrazně menší kryt zaměřovací antény) části příďového vstupu vzduchu se zkosenou náběžnou hranu (pod úhlem 16°) na místo hrany rovné (zatímco špičatý kryt vyhledávací antény méně výkonného Almazu-3 se vyznačoval výrazně zploštělým profilem, kryt vyhledávací antény této radiolokační stanice měl podobu nevelké kopulky, která byla zapuštěna do dělící přepážky příďového vstupu vzduchu)

- absence pevné hlavňové výzbroje v podobě dvou 30 mm kanónů typu NR-30 vestavěných do kořenů křídla – v této souvislosti z boků trupu v oblasti před kořeny náběžné hrany křídla zmizely zaoblené ocelové pláty chránící potah před horkými povýstřelovými zplodinami (jedinou zbraní tohoto modelu se stala dvojice PLŘS krátkého dosahu typu K-7L nebo K-6V)

- instalace výkonnější a spolehlivější pohonné jednotky typu Al-7F-1 na místo motoru typu Al-7F – v této souvislosti oddělitelná zadní část trupu obdržela mírně větší průměr

- modifikované křídlo se zesílenou konstrukcí

Historie:  Zatímco součástí zbraňového systému prvního prototypu přepadového stíhače typu T-3 (Fishpot A) se kromě dvou PLŘS krátkého dosahu staly též dva 30 mm kanóny typu NR-30, druhý prototyp tohoto stroje, který vešel ve známost jako PT-7, s pevnou hlavňovou výzbrojí již vůbec nepočítal. Poněkud přehnaná důvěra v řízené střely totiž kanónovou výzbroj odsunula zcela mimo zájem, což se ale později ukázalo být velkým omylem. Pozdější válečné konflikty totiž odhalily, že jsou kanóny v přímém vzdušném souboji mezi stíhači protivníka stále nepostradatelnou zbraní. Kromě toho se takto koncipované stíhací letouny nedokázaly příliš dlouho udržet v boji, neboť se poté, co vypustily všechny PLŘS, stávaly zcela bezbrannými. S přímým střetem mezi stíhači obou mocností se ale v době vzniku letounu PT-7 příliš nepočítalo, neboť dle tehdejších válečných prognóz měly mít všechny budoucí ozbrojené konflikty výhradně podobu jaderné války. Hlavním cílem přepadového stíhače typu PT-7 se tedy měly stát těžké bombardovací letouny (s jadernou náloží na palubě), které disponovaly jen velmi omezenými manévrovacími schopnostmi. Zbraňový systém letounu PT-7 byl přitom vystavěn na novém dvouanténním radiolokátoru typu Almaz-7. Jeho instalace na místo méně výkonného Almazu-3 si ale vyžádala zavést nemalé změny do konstrukce příďové partie trupu. Naproti tomu raketovou výzbroj v podobě dvou krátkodosahových PLŘS typu K-7L nebo K-6V tento model přebíral od svého předchůdce bez změn. Pokročilý projekt letounu PT-7 se podařilo dokončit v prosinci roku 1955. Práce na vlastním prototypu, které byly zahájeny ještě na konci toho samého roku, se ale poněkud zatáhly proti původním plánům. V reakci na novou hrozbu v podobě amerických výškových špionážních letounů typu Lockheed U-2 s operační letovou výškou přes 20 000 m byla totiž krátce nato, dne 25. srpna 1956, Suchojova OKB pověřena zvýšením operačního dostupu stíhacích letounů typu T-3 (PT-7) a S-1 na 21 000 m. Toho přitom mělo být docíleno zejména záměnou jejich původní pohonné jednotky v podobě 8 950 kp motoru typu AL-7F silnějším 9 200 kp modelem Al-7F-1. Zmíněná změna v pohonném systému obou zmíněných letounů si ale vyžádala navrhnout zcela novou konstrukci oddělitelné zadní části jejich trupu (ta obdržela mírně větší průměr). Kromě toho bylo nezbytné do konstrukce křídla prototypu PT-7 zavést změny, které mezitím doporučil institut CAGI (Centrální institut aero- a hydrodynamiky). Protože se navíc dodávka plánované pohonné jednotky poněkud zatáhla, na zkušební základnu, která se nacházela v Žukovském, nakonec jediný prototyp letounu PT-7 nedorazil dříve než na počátku června roku 1957. Od vzletové dráhy se tento stroj poprvé odlepil ještě na konci toho samého měsíce. V průběhu závodních zkoušek, které byly zaměřeny zejména na prověření letových výkonů, ovladatelnosti a činností hlavních palubních systémů, přitom jediný prototyp letounu PT-7 vykonal celkem 24 zkušebních letů. Dne 23. září 1957 byl pak přelétnut na leteckou základnu Vladimírovka státního zkušebního institutu vojenského letectva GK NII VVS. Mezitím, výnosem ze dne 13. září, byl termín zahájení státních zkoušek s přihlédnutím na zmíněné průtahy ve vývoji posunut na prosinec 1957. Ještě předtím měl však projít závodními zkouškami vlastní zbraňový systém tohoto stroje. Součástí těchto zkoušek se přitom měly stát též ostré střelby za pomoci PLŘS typu K-7L. Nic z toho se ale nakonec splnit nepodařilo. Po realizaci prvních pouhých dvou zkušebních letů, totiž jediný prototyp letounu PT-7 ze zkušebního programu až do listopadu téhož roku zcela vyřadila výměna pohonné jednotky. S instalací nového motoru se tento stroj stihl do konce roku 1957 dostat do vzduchu ještě šestkrát. Zkoušky prototypu PT-7 byly definitivně ukončeny v závěru června roku 1958. Do té doby si na své konto připsal dalších 18 zkušebních letů. V jejich průběhu přitom z jeho křídelních závěsníků odstartovalo celkem 6 střel typu K-7L. Mezitím, v roce 1956, padlo rozhodnutí, aby byla flotila prototypů přepadového stíhače typu T-3 (Fishpot A) za účelem urychlení zkušebního programu rozšířena o tři předsériové stroje. Ty přitom obdržely nové označení PT-8 a po konstrukční stránce vycházely z druhého prototypu tohoto stroje, známého jako PT-7. Jejich kompletaci dostal na starost závod č.153 z Novosibirska, který se právě tehdy zabýval produkcí nadzvukových MiGů-19S (Farmer D). Protože šlo o letoun kvalitativně nové konstrukce a navíc novosibirský závod č.153 neměl s produkcí letounů značky „Su“ tehdy ještě žádné zkušenosti, první z nich nakonec jeho brány opustil až v únoru roku 1957. Zbylé dva jej přitom následovaly na jaře toho samého roku. Následně byly všechny tři předsériové PT-8 dopraveny (v částečně rozmontovaném stavu) po železnici do Suchojovi OKB-51, která se nacházela v Moskvě. Protože krátce nato, výnosem ze dne 16. dubna 1958, dostal přednost paralelně vyvíjený model T-43 (budoucí Su-9 Fishpot B), jehož zbraňový systém se sestával z menšího a lehčího jednoanténního radaru typu CD-30 (Spin Scan) a čtyř osvědčených krátkodosahových PLŘS typu K-5 ve verzi K-5MS (AA-1 Alkali), za letu byl nakonec odzkoušen pouze ten první. Zatímco druhý PT-8 v této souvislosti prošel konverzí na vzdušnou zkušebnu motoru typu Al-7F-1, která vešla ve známost jako PT-95, poslední, třetí, předsériový exemplář letounu T-3 brány Suchojova experimentálního závodu č.51 nakonec opustil v experimentální verzi T-39. Za pomoci tohoto modelu měl být zase prověřován vliv přímého vstřiku vody do komory přídavného spalování na výkon pohonné jednotky typu Al-7F-1. Všechny dokončené draky letounů typu PT-8 z první výrobní série (plány na rok 1957 počítaly se stavbou 30-ti těchto strojů) se zase, v průběhu roku 1958, staly základem prototypů letounu T-43 (Su-9). Zatímco prototyp T-3 (Fishpot A) prošel poměrně radikální přestavbou na prototyp experimentálního dvoumotorového stíhače typu T-5, prototyp PT-7 se stal jedním z prototypů letounu T-47 (Su-11 Fishpot C). Ten přitom nebyl ničím jiným, než modifikací letounu T-43 (Su-9 Fishpot B) s instalací silnějšího střeleckého radaru typu Orjol (Skip Spin), který spolupracoval s naváděcím systémem střednědosahových PLŘS typu K-8M (AA-3 Anab). Naproti tomu o dalším osudu prvního předsériového PT-8 není nic známo, tedy vyjma toho, že se měl v roce 1957 zúčastnit tradiční letecké přehlídky v Tušinu, která se ale nakonec nekonala.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (PT-7), tři předsériové stroje (PT-8) a neznámý počet sériových strojů (PT-8)

Uživatelé:  žádní

PT-7

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Ljulka Al-7F-1 s max. tahem 6 240 kp / 9 200 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        jeden střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu Almaz-7. Tento typ radaru využívá dvě antény, a to vyhledávací a zaměřovací. Zatímco instalace vyhledávací antény je umístěna uvnitř robustního kónického krytu, který se nachází v horní části příďového vstupu vzduchu, nevelký kuželovitý kryt zaměřovací antény je vestavěn do spodní části dělící přepážky příďového vstupu vzduchu.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu PVU-67 (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                    - obranné: ?

Výzbroj:      dvě PLŘS krátkého dosahu s navedením po paprsku střeleckého radiolokátoru typu K-7L nebo K-6V, přepravované na dvou pylonech nacházejících pod křídlem (oba podtrupové závěsníky jsou vyhrazeny pro přídavné palivové nádrže)

Poslední úpravy provedeny dne: 29.12.2012