Suchoj P-1

Typ:  těžký přepadový stíhací letoun uzpůsobený pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i noci

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před útokem strategických bombardovacích letounů protivníka

Historie:  V roce 1952 byl sovětský průmysl v přímé reakci na rychlý kvalitativní a kvantitativní růst strategických vzdušných sil USA pověřen vývojem komplexu PVO typu Uragan-1. Zmíněný komplex měl sloužit pro obranu klíčových regionů před vzdušným napadením a měl se sestávat z přepadového stíhače, palubní elektroniky v podobě střeleckého radaru, střeleckého zaměřovače, autopilota a balistického počítače a palubní výzbroje v podobě kanónů. Automatizace tohoto komplexu byla ale v porovnání s obdobnými systémy západního původu značně omezená. Komplex typu Uragan-1 totiž přecházel z manuálního módu do automatického až v okamžiku uzamčení vzdušného cíle palubním radarem přepadového stíhače. Naproti tomu paralelně vyvíjený komplex PVO typu Dal měl být vystavěn na rozsáhlé síti pozemních odpalovacích zařízení řízených střel kategorie země – vzduch. Zatímco OKB MiG pro potřeby obranného komplexu Uragan-1 navrhla jednomístný přepadový stíhač typu I-3U, OKB P.O. Suchoje se v rámci zmíněného zbrojního programu ještě na konci roku 1954 pustila do prací na projektech hned dvou dvoumístných přepadových stíhacích letounů. Ty přitom vešly ve známost jako P-1 a P-2. Práce na obou zmíněných letounech, P-1 a P-2, byly oficiálně posvěceny výnosem ze dne 19. ledna 1955. Příslušné technické specifikace přitom následovaly mezi únorem a březnem toho samého roku. Zatímco přepadový stíhač typu P-1 počítal s jedním 10 000 kp motorem typu Al-9 z dílny A.M. Ljulky, pohon paralelně vyvíjeného přepadového stíhače typu P-2 měla zajišťovat dvojice 11 250 kp motorů typu VK-11 z dílny V.J. Klimova. Suchoj přitom oba tyto dvoumístné letouny opatřil, obdobně jako jednomístný přepadový stíhač typu T-3 (Fishpot A), protáhlým doutníkovitým trupem, středoplošně uspořádaným křídlem s tvarem dvojité delty a klasicky koncipovanými šípovými ocasními plochami. Přestože vstupní ústrojí vzduchu pohonného systému obou těchto strojů, P-1 a P-2, měl původně tvořit regulovaný (za pomoci pohyblivého kužele) příďový kruhový lapač nepodobný příďovému lapači vzduchu frontového stíhače typu Su-7 (Fitter A), přednost nakonec dostala dvojice postranních regulovaných (za pomoci štíhlých pohyblivých půlkuželů) polokruhových lapačů vzduchu alá F-104 Starfighter či Mirage III. Důvodem této změny v konstrukci příďové partie trupu letounů P-1 a P-2 se přitom staly značné rozměry plánovaných střeleckých radiolokačních stanic v podobě dvouanténno Almazu-7 a jednoantenních typů Uragan a Pantera. Výzbroj lehčího jednomotorového modelu P-1 se v této vývojové fázi měla sestávat ze dvou PLŘS krátkého dosahu typu K-7 a 32-ti neřízených 70 mm raket typu ARS-70 Lastočka nebo 30-ti neřízených 85 mm raket typu TRS-85. Zatímco výmetnice s neřízenými raketami se měly nacházet uvnitř kořenů křídla, odpalovací lišty střel typu K-7 se měly umisťovat na křídelní závěsníky. Kořeny křídla těžšího dvoumotorového modelu P-2 měly naproti tomu ukrývat instalaci dvou 30 mm kanónů typu NR-30 se zásobou 100 nábojů na hlaveň. Na křídelní závěsníky tohoto modelu mělo být možné umístit dvojici střel typu K-7 nebo raketnice s 20-ti neřízenými 85 mm raketami typu TRS-85 či 16-ti neřízenými 70 mm raketami typu ARS-70 Lastočka. Úvodní projekty obou zmíněných letounů, P-1 a P-2, spolu s technologickými 1:1 maketami byly komisí přezkoumány v závěru roku 1955. S oficiální zelenou se ale nakonec setkal pouze jeden z nich, a to lehčí jednomotorový typ P-1. Práce na pokročilém projektu tohoto přepadového stíhače se rozeběhly v první čtvrtině roku 1956 a byly ukončeny v srpnu toho samého roku. V této vývojové fázi doznala nemalých změn sestava neřízené raketové výzbroje. Ta se nyní sestávala z baterie 50-ti raket typu ARS-57 Skvorec ráže 57 mm. Jejich výmetnice, kterých bylo celkem šest, navíc, obdobně jako v případě amerického přepadového stíhače typu F-94C Starfire, obepínaly kolem dokola příďový kryt střeleckého radiolokátoru. Jediný prototyp přepadového stíhače typu P-1 brány Suchojova experimentálního závodu č.51 opustil v květnu roku 1957 a na zkušební leteckou základnu, která se nacházela v Žukovském, byl dopraven dne 10. června toho samého roku. Protože se vývoj plánované pohonné jednotky v podobě 10 000 kp proudového motoru typu Al-9 nacházel ve skluzu, prozatímně byl tento stroj opatřen slabší 8 950 kp jednotkou typu Al-7F. Od vzletové dráhy se jediný prototyp letounu P-1 poprvé odlepil dne 12. července 1957. Závodní zkoušky tohoto stroje, které byly ukončeny dnem 22. září 1958, ale přinesly zklamání. Slabší motor typu Al-7F totiž nedokázal jedinému prototypu letounu P-1 zdaleka zajistit požadované letové výkony. Daleko větší ránu celému programu P-1 ale zasadilo nařízení, které vedlo k okamžitému ukončení vývoje celého komplexu PVO typu Uragan-1. Krátce nato navíc shodný osud potkal též PLŘS typu K-7 a problematický motor typu Al-9, čímž tento stroj přišel i svou hlavní zbraň a pohonnou jednotku. Suchoj se proto pokusil letoun typu P-1 nabídnout PVO ve specializované verzi pro ničení nízko letících vzdušných cílů. Ta přitom počítala motorem typu VK-13, střeleckým radarem typu Pantera a střednědosahovými PLŘS typu K-9 (AA-4 Awl). Zatímco v malé výšce měl být takto modifikovaný letoun typu P-1 schopen letu rychlostí 1 250 km/h, jeho dolet při letu rychlostí 800 km/h měl dle předběžných výpočtů činit 1 100 km. Kuli problémům s navedením na vzdušné cíle ale zmíněná verze letounu P-1 nevzbudila u PVO žádný zájem. Pokud by se tento stroj pohyboval v malé výšce, jeho navedení na vzdušný cíl za pomoci systému typu Vozduch-1 by totiž nebylo proveditelné bez dalšího letounu, který by zastával funkci vzdušné retranslační stanice. To vše pak spolu s projektem pokročilejšího přepadového stíhače typu T-37, který měl být schopen letu rychlostí okolo M=3 ve výšce přes 20 000 m, vedlo k tomu, že celý program P-1 krátce nato obdržel ryze experimentální status. Svůj život jediný prototyp tohoto stroje skončil v železném šrotu. Ze shodného důvodu obdobný osud přitom potkal též konkurenční přepadové stíhače komplexu PVO typu Uragan-1 z dílny OKB MiG v podobě letounů typu I-3U a I-7U.

Popis:  Jednomotorový přepadový stíhací letoun typu P-1 byl řešen jako dvoumístný celokovový středoplošník s křídlem s tvarem dvojité delty a klasiky koncipovanými ocasními plochami. Poloskořepinový doutníkovitý trup tohoto stroje se sestával ze tří částí, a to přední, střední a zadní. Přední část trupu letounu P-1 přitom kromě radaru a šesti raketnic s 50-ti neřízenými raketami typu ARS-57 Skvorec ukrývala též kabinu posádky a šachtu příďového podvozku. Přetlaková kabina posádky tohoto stroje se sestávala ze dvou samostatných tandemově uspořádaných kokpitů. Zatímco ten přední byl opatřen dvoudílným překrytem, který se sestával z pevného čelního štítku a zadní výklopné (směrem dozadu) části, a ukrýval pracoviště pilota, v zadním kokpitu se nacházelo pracoviště zbraňového operátora. Jednodílný výklopný (směrem dozadu) překryt zadního kokpitu byl přitom včleněn přímo do hřbetní nástavby, která plynule navazovala na dvoudílný překryt předního kokpitu a táhla se až ke kořeni svislé ocasní plochy. Na bocích přídě trupu, přímo za zadním kokpitem, byla umístěna dvojice regulovaných lapačů vzduchu s polokruhovým průřezem a zkosenou ostrou náběžnou hranou. Nežádoucímu nasátí mezní vrstvy vzduchu přitom zamezovalo jejich mírné odsazení od boků trupu spolu s protaženou vnitřní částí náběžné hrany, která zastávala funkci dělící desky. Regulace zmíněných lapačů byla zajištěna prostřednictvím dvou podlouhlých štíhlých pohyblivých půlkuželů. Mírně zúžená (dle pravidla ploch) střední část trupu letounu P-1 kromě přívodních vzduchových kanálů vzduchu ukrývala též úchyty křídla. Uvnitř zadní části trupu se zase nacházela instalace pohonné jednotky v podobě 8 950 kp proudového motoru typu Al-7F. K této části trupu byly přitom kromě ocasních ploch uchyceny též tři aerodynamické brzdící štítky. Zatímco jeden z nich se nacházel na břichu, zbylé dva byly umístěny po jeho bocích. Palivový systém letoun P-1 pojal celkem 5 450 l (4 470 kg) paliva. Středoplošně uspořádané křídlo tohoto stroje mělo tvar dvojité delty s úhlem šípu náběžné hrany 60°. Zatímco na jeho odtokové hraně se nacházel jeden pár jednodílných vztlakových klapek typu Fowler a jeden pár křidélek, do náběžné hrany křídla tohoto stroje, pod kterou se nacházel jeden pár zbraňových závěsníků, byl vetknut jeden pár tzv. psích zubů (drobné zářezy zlepšující aerodynamické vlastnosti křídla při vzletu a přistání). Konvenčně pojaté ocasní plochy tohoto stroje se sestávaly z jedné šípové svislé plochy s dielektrickou špicí, která zastávala funkci krytu antény radiostanice, a směrovým kormidlem na odtokové hraně a dvou plovoucích (nastavitelných) vodorovných ploch. Vzletové a přistávací zařízení letounu P-1 tvořil zatahovatelný tříbodový podvozek příďového typu. Zatímco kolo příďového podvozku se zatahovalo (po směru letu) pod podlahu předního kokpitu s pracovištěm pilota, kola hlavního podvozku se zasouvala do křídla (směrem k trupu). Původně byl příďový podvozek jediného prototypu letounu P-1 opatřen 660 x 200 mm kolem, zatímco kola hlavního podvozku měla rozměry 900 x 275 mm. Později však příďový podvozek tohoto stroje obdržel brzděné 570 x 140 mm kolo typu K-283. Současně byl hlavní podvozek opatřen brzděnými 1 000 x 280 mm koly typu KT-72. Zbraňový systém letounu P-1 se sestával ze střeleckého radiolokátoru, datalinku, který spolupracoval se systémem PVO typu Gorizont-1, dvou krátkodosahových PLŘS typu K-7S a 50-ti neřízených raket typu ARS-57 Skvorec. Původně tento stroj počítal s dvouanténním radarem typu Almaz-7. Později se však do středu P.O. Suchoje pozornosti dostaly jednoanténní radiolokační stanice typu Uragan a Pantera. Instalace střeleckého radaru se nacházela uvnitř hermeticky uzavřené kapsli. Ta byla přitom umístěna v přídi trupu, přímo za špičatým příďovým ogiválním dielektrickým krytem, a zastávala funkci ochrany před hornými plyny neřízených raket typu ARS-57. Jejich raketnice, kterých bylo celkem šest, totiž obepínaly příď trupu kolem dokola, v oblasti přímo za příďovým dielektrickým krytem antény radaru. Odpalovací lišty řízených střel typu K-7S se zase umisťovaly na závěsníky nacházející se pod náběžnou hranou křídla, vně šachet hlavního podvozku. Jediný dokončený prototyp letounu P-1 ale instalaci radaru i výzbroje zcela postrádal.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  jeden prototyp

Uživatelé:  žádní

Posádka:    pilot a navigátor/operátor radiolokátoru

Pohon:       jeden proudový motor typu Ljulka Al-7F s max. tahem 6 850 / 8 950 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním (v případě plánovaného sériového modelu jeden proudový motor typu Ljulka Al-9 s max. tahem 10 000 kp s přídavným spalováním)

Radar:        jeden střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu Almaz-7, Uragan nebo Pantera, instalovaný uvnitř špice trupu**

Vybavení:  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRZO-2M Kremnyj-2M (‘Odd Rods’) (dvě sestavy tří drobných tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břiše přední části trupu přímo před příďovým podvozkem a na břiše zadní části trupu přímo za odtokovou hranou křídla) a výstražný radiolokační systém typu SPO-2 Sirena-2**

Výzbroj:     50 neřízených raket typu ARS-57 Skvorec ráže 57 mm, přepravovaných v šesti raketnicích obklopujících ogivální příďový kryt radaru, a dvě PLŘS krátkého dosahu s navedením po paprsku radiolokátoru typu K-7S, přepravované na dvou pylonech nacházejících se pod křídlem**

* pouze vypočtený odhad

** jediný dokončený prototyp tohoto letounu instalaci radaru a výzbroje postrádal

Poslední úpravy provedeny dne: 1.1.2013