Suchoj Su-7B (‘Fitter A’) / S-22

Typ:  taktická stíhací-bombardovací modifikace frontového stíhacího letounu typu Su-7 (Fitter A)

Určení:  primárně ničení pozemních cílů nacházejících se v hloubce území protivníka za pomocí neřízené jaderné pumy v rámci průnikových operací (bez stíhacího doprovodu), sekundárně ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Odlišnosti modelu Su-7B od letounu Su-7 (Fitter A) v konečné sériové úpravě:

- zvětšená vnitřní zásoba paliva vestavbou dvou integrálních nádrží s celkovým objemem 800 l do vnějších částí křídla (přímo vedle podvozkových šachet) – tímto celkový počet palivových nádrží vzrostl ze čtyř na šest (čtyři pružné trupové nádrže s objemem 1 100 l, 680 l, 505 l a 330 l a dvě integrální křídelní nádrže s objemem 2 x 400 l) a celková vnitřní zásoba paliva z 1 850-ti kg na 2 760 kg, resp. z 2 615 l na 3 415 l

- instalace podvozku se zesílenou konstrukcí (hlavní podvozek navíc obdržel kola s rozměry 880 x 230 mm na místo kol s rozměry 800 x 200 mm – díky tomu tento model na zemi zaujímá pozici s „čumákem“ směrem dolů). Protože díky této pozici (a instalaci silnějšího motoru) při vzletu často docházelo k nasátí cizorodých předmětů ze vzletové dráhy, což mělo neblahý vliv na životnost kompresoru motoru, od 26. výrobní série byly zavedeny zkrácené vzpěry hlavního podvozku (o 113 mm) s prodlouženými tlumiči (z 340 na 390 mm). To letounu Su-7 zajistilo při stání na zemi pozici s „čumákem“ směrem mírně nahoru. Všechny letouny typu Su-7B počínaje 31. výrobní sérií navíc obdržely modifikovanou vzpěru příďového podvozku s vylepšeným tlumičem a upravenou vidlicí. Zatímco příďový podvozek prvních sériových Su-7B byl opatřen nebrzděným kolem typu K-283, příďový podvozek pozdějších sériových strojů obdržel brzděné kolo typu KT-100.

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o raketomety typu UB-16-57 a APU-14U, těžké neřízené rakety typu S-21 a S-24 a (od 26. výrobní série) a taktickou jadernou pumu typu 8U69 o síle 5 kT (ta se umisťovala na speciální závěsník, který bylo možné připevnit pod trup na místo levého závěsníku typu BD3-57F)

- instalace pohonné jednotky typu Al-7F-1-100 (na místo motoru typu Al-7F-1-50) s mírně větším tahem v režimu bez přídavného spalování (6 800 kp na místo 6 240 kg) a zaručeným meziopravním resursem 100 hodin (na místo 50-ti hodin). Poslední sériové stroje (z roku 1962) ale obdržely motory typu Al-7F-1-100U, které byly méně náchylné na nežádoucí pumpáže.

- instalace systému typu KS-1, který zabraňuje pumpážím pohonné jednotky po nasátí horkých plynů vzniklých při střelbě za pomoci neřízených raket, tím, že na krátkou dobu od okamžiku odpalu výrazně sníží jeho otáčky 

- instalace celé řady nových servisních krytek, které pozemnímu personálu usnadňují přístup k palubním systémům při údržbě

- instalace demontovatelného bombardovacího zaměřovače typu PKB-1 a systému pro obsluhu a nouzové odhození jaderné pumy uvnitř pilotní kabiny (úprava zavedená do konstrukce všech letounů typu Su-7B počínaje 26. výrobní sérií)

- instalace dvou tandemově uspořádaných párů nevelkých kapsovitých lapačů vzduchu chladícího systému trysky pohonné jednotky na hřbetu zadní části trupu přímo vedle SOP – jeden před a jeden za horním párem brzdících štítků (úprava zavedená do konstrukce všech letounů typu Su-7B počínaje 29. výrobní sérií)

- instalace PVD typu PVD-7, která se nachází na hřbetu přídě trupu přímo nad čelním kruhovým vstupem vzduchu, na pozici mírně vpravo od podélné osy trupu (původně se tato PVD nacházela v ose trupu) – to zajistilo lepší výhled z pilotní kabiny přes příď směrem dolů (úprava zavedená do konstrukce všech letounů typu Su-7B počínaje 30. výrobní sérií)

- instalace kabelů pod dvěma vystouplými vedle sebe umístěnými podlouhlými odnímatelnými kryty s polokulovitým průřezem, které se nacházejí po stranách hřbetu trupu v oblasti mezi překrytem pilotní kabiny a kořenem náběžné hrany SOP, na místo pozice pod potahem trupu (úprava zavedená do konstrukce všech letounů typu Su-7B počínaje 31. výrobní sérií v přímé reakci na potíže degradací a tavením izolace od tepla vyvozovaného pohonnou jednotkou)

- instalace vystřelovací sedačky typu KS-2A na místo vystřelovací sedačky typu KS-2 (úprava zavedená do konstrukce všech letounů typu Su-7B počínaje 33. výrobní sérií); pozdější sériové stroje ale obdržely vystřelovací sedačku typu KS-3, která byla schopna zajistit nouzové opuštění kabiny při rychlostech 300 až 1 100 km/h v minimální výšce 30 m, resp. 100 m, při vodorovném letu, resp. při střemhlavém letu

- instalace modifikovaných zbraňových závěsníků typu BD3-57FR (trupové) a BD3-57KR (křídelní) na místo zbraňových závěsníků typu BD3-57F a BD3-57K a modifikovaného systému ovládání zbraní, který zamezuje aktivaci rozbušek podvěsné výzbroje v době, kdy se ještě nachází v podvěsu (úprava zavedená do konstrukce všech letounů typu Su-7B počínaje strojem s výrobním číslem 4308, tj. 8. letounem z 43. výrobní série)

- instalace dalšího páru zbraňových závěsníků (typ BD3-57KR) pod vnějšími panely křídla – tímto celková nosnost podvěsné výzbroje vzrostla z 2 000-ti kg na 2 500 až 3 000 kg (takto byly po roce 1969 upraveny všechny letouny tohoto typu, které se tehdy ještě nacházely ve výzbroji VVS)

Historie:  Protože nová strategie z poloviny 50. let již vůbec nepočítala s konvenčním charakterem budoucích válečných konfliktů, výnosem ze dne 20. dubna 1956 byly všechny bitevní letky VVS, jejichž letový park tehdy tvořila početná flotila pístových útočných speciálů typu Il-10/-10M (Beast) spolu s nevelkým počtem pro tento účel uzpůsobených proudových stíhačů typu MiG-15bis (Fagot), zcela zrušeny. Tomu přitom dne 13. dubna téhož roku předcházel výnos, který znamenal okamžitý konec pro právě tehdy nabíhající produkci kvalitativně nového taktického útočného speciálu s proudovým pohonem typu Il-40P (Brawny). Poslání těchto strojů měly přitom následně plně převzít tzv. stíhací-bombardovací letouny. Zatímco bitevní letouny byly navrženy pro ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek, stíhací-bombardéry měly ničit pozemní cíle nacházející se v hloubce území protivníka v rámci průnikových operací za pomoci taktické jaderné pumy. Protože se takové operace měly zcela obejít bez stíhacího doprovodu, letouny této kategorie měly být rovněž schopny aktivně vést vzdušný boj. Součástí letového parku stíhacích-bombardovacích letek VVS, jejichž vznik byl posvěcen výnosem ze dne 17. května 1957, se přitom nejprve staly pro tento účel poněkud provizorně upravené podzvukové stíhací letouny řady MiG-15 (Fagot) a MiG-17 (Fresco), které byly právě tehdy vyřazovány z prvolinioné služby. Protože tyto stoje nebyly schopny zajistit dopravu taktické jaderné pumy a navíc vykazovaly velmi malým operačním poloměrem (okolo 120 km), přičemž frontové bombardéry v podobě nadzvukových letounů typu Il-54 (Blowlamp), Jak-26 (Flashlight B) a Tu-98 (Backfin) představovaly úplné zklamání, do středu pozornosti VVS se následně dostal frontový stíhací letoun typu Su-7 (Fitter A) z dílny OKB P.O. Suchoje. Tento neúspěšný konkurent slavného MiGu-21F (Fishbed C) totiž vykazoval vynikající rychlostí v malých i velkých výškách a navíc byl teoreticky schopen zajistit přepravu až čtyř 500 kg pum, přičemž jeho dolet, který činil 2 000 km, byl považován pro účely průnikových bombardovacích operací též za vyhovující. Vývojem specializované průnikové stíhací-bombardovací modifikace frontového stíhače typu Su-7 (Fitter A), která následně vešla ve známost pod továrním označením S-22, byla Suchojova OKB-51 oficiálně povřena dne 31. července 1958. Letoun typu S-22 se měl přitom stát nástupcem již zmíněných stíhacích-bombardovacích verzí podzvukových MiGů-15 (Fagot) a MiGů-17 (Fresco) a zároveň plnohodnotným protějškem amerických nadzvukových stíhacích-bombardérů typu F-101A Voodoo, F-100C/D Super Sabre a F-105 Thunderchief. Protože se P.O. Suchoj do prací na projektu takto specializované modifikace stíhače Su-7 (Fitter A) prozíravě z vlastní iniciativy pustil již na konci roku 1956, kompletaci prvního prototypu letounu S-22 se podařilo završit již v únoru roku 1959. Ten přitom vešel ve známost jako S22-1 a jeho základem se stal čtvrtý sériový Su-7 (Fitter A) z druhé výrobní série, který brány závodu č.126 z Komsomolska na Amuru opustil v roce 1958. Protože akční poloměr letounu Su-7 činil okolo 900 km, což bylo pro průnikový-bombardér příliš málo, prototyp S22-1 obdržel instalaci dalších dvou palivových nádrží (s objemem 400 l) uvnitř křídla. Jelikož zmíněným zásahem do konstrukce došlo ke vzrůstu hmotnosti draku o nějakých 220 kg, současně byl opatřen zesíleným podvozkem. Kromě toho tento stroj, stejně jako pozdější sériové exempláře stíhacího modelu Su-7 (Fitter A), obdržel prodlouženou příď trupu v oblasti před pilotní kabinou s přepouštěcími „protipumpážními“ klapkami na bocích a plně přestavitelným regulačním kuželem (na místo dvoupolohového) uvnitř čelního vstupu vzduchu, vystřelovací sedačku typu KS-2 a motor typu Al-7F-1-50 (na místo Al-7F) s mírně větším tahem a zaručeným meziopravním resursem 50 hodin (jeho instalace si vyžádala mírně zvětšit průměr oddělitelné zadní části trupu). Od vzletové dráhy letecké základny v Žukovském se přitom poprvé odlepil dne 24. dubna 1959. Závodní zkoušky prototypu S22-1 probíhaly do září téhož roku a byly zaměřeny nejen na prověření letových vlastností tohoto stroje, ale i na prověření jeho bojové efektivity při útocích na pozemní cíle. Celý program závodních zkoušek ale sužovaly potíže s pumpováním motoru. Tento nežádoucí jev se přitom projevoval zejména při střelbě za pomoci neřízených raket. Nasátím zplodin lehkých raket typu S-3K totiž docházelo ke krátkodobému vzrůstu teploty uvnitř přívodního kanálu vzduchu o celých 5 - 40°C. V případě nasátí zplodin těžkých raket typu ARS-212M a S-24 zde však mohla teplota na krátko stoupnout dokonce až o 40 - 400°C. Poté, co motor prototypu S22-1 při odpalu salvy čtyř raket typu S-24 nakrátko zcela zhasl, což málem zavinilo havárii, OKB-51 se pustila do prací na systému (typ KS-1), který po odpalu neřízených raket automaticky na krátkou dobu snižoval otáčky motoru. Až do jeho zavedení bylo navíc zakázáno provádět střelby za pomoci neřízených raket, když motor běžel na plné otáčky. Státnímu zkušebnímu institutu vojenského letectva (GK NII VVS), který měl na starosti realizaci státních zkoušek, byl prototyp S22-1 předán dne 7. prosince 1959. V lednu roku 1960 (dle jiných zdrojů v roce 1961) se do programu státních zkoušek zapojil též druhý prototyp tohoto stroje, který nesl označení S22-2. Ten vznikl rovněž konverzí sériového Su-7 a od prototypu prvního se odlišoval instalací modifikovaných křídleních palivových nádrží se zvětšenou kapacitou (o 235 l). Přestože byly státní zkoušky stíhacího-bombardéru typu S-22 oficiálně ukončeny dnem 26. dubna 1960, zkušební program tohoto modelu ve skutečnosti probíhal až do roku 1962. Práce na zavádění stíhacího-bombardéru typu S-22, který mezitím obdržel služební označení Su-7B, do výrobního programu komsomolského závodu č.126 se ale rozeběhly již v roce 1959. Do roku 1962 zde přitom vzniklo celkem 344 těchto strojů (2 v roce 1959, 102 v roce 1960, 140 v roce 1961 a 100 v roce 1962). Zatímco první dva z nich z výrobní linky závodu č.126 sjely dne 5. prosince 1959, ten poslední brány tohoto podniku opustil dne 4. července 1962. V této první stíhací-bombardovací verzi přitom vznikly všechny letouny typu Su-7 od 13. do 45. výrobní série. Poté, od 46. výrobní série, výrobní program komsomolského závodu č.126 plně přešel na pokročilejší model Su-7BM (Fitter A) s prodlouženým doletem. Tato modifikace letounu Su-7B byla přitom jako první z řady Su-7, v roce 1964, uvolněna na export. Poslední verze stíhacího-bombardéru Su-7B v podobě modelu Su-7BKL (Fitter A) a Su-7U/UMK (Moujik) se přitom ve výrobním programu závodu č.126 udržely až do roku 1972. Poté letouny řady Su-7, po dodání 1 847-ti sériových strojů, na výrobní lince komsomolského závodu č.126 zcela nahradil odvozený typ Su-17 (Fitter C), který se vyznačoval instalací zcela nového křídla s částečně měnitelnou geometrií za letu. Dodávky sériových Su-7B k bojovým útvarům VVS se rozeběhly v roce 1960. Počáteční operační způsobilosti přitom tento model dosáhl v červnu téhož roku. Jako první byl na stíhací-bombardovací letouny typu Su-7B přezbrojen 642. GvIBAP (gardový stíhací-bombardovací regiment). Vojskovými zkouškami, které byly realizovány přímo u výše uvedeného regimentu, přitom tento model prošel mezi 5. lednem 1961 a říjnem toho samého roku. Za operačně plně způsobilý byl ale oficiálně prohlášen již dne 24. ledna 1961. Protože se doktrína jaderné války již v 60. letech naštěstí stala minulostí, VVS následně začalo tyto původně jaderné průnikové stíhací-bombardéry používat v roli konvenčních útočných strojů. Přestože se letouny řady Su-7B k tomuto účelu díky nevelké nosnosti výzbroje (dvě 500 kg pumy nebo dva raketové bloky), malému doletu, špatnému výhledu z pilotní kabiny, slabé pancéřové ochraně, vysoké letové rychlosti, která značně komplikovala vyhledávání bodových pozemních cílů, primitivnímu avionickému vybavení, zastaralé výzbroji vystavěné pouze na neřízené munici a vysokým nárokům na délku a kvalitu vzletové a přistávací dráhy příliš nehodily, na inventáři VVS začaly být postupně nahrazovány až v průběhu 70. let, a to letouny řady MiG-27 (Flogger D/J) a Su-17 (Fitter). Poslední letouny řady Su-7B v barvách VVS přitom dolétaly okolo poloviny 80. let.

Verze:  -

Vyrobeno:  dva prototypy (S22-1 a S22-2 – vznikly konverzí sériových Su-7) a 344 sériových strojů

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Ljulka Al-7F-1-50 s max. tahem 6 240 kp / 9 200 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním (v případě prvních sériových strojů) nebo jeden proudový motor typu Ljulka Al-7F-1-100 či Al-7F-1-100U s max. tahem 6 800 / 9 200 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním (v případě pozdějších sériových strojů)

Radar:        radiolokační dálkoměr typu SRD-5M Baza-6M (‘High Fix’) s vyhledávacím dosahem 0,3 až 3 km a přesností ±15 m. Toto zařízení využívá anténu, jejíž instalace se nachází uvnitř dielektrické špice přestavitelného regulačního kuželu příďového kruhového vstupu vzduchu, a slouží pro sledování a měření vzdálenosti vzdušných cílů.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden optický střelecký zaměřovač typu ASP-5NM nebo ASP-5ND (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny) a jeden demontovatelný bombardovací zaměřovač typu PKB-1 (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2 Chrom nebo SRO-2M Chrom (‘Odd Rods’) (dvě sestavy tří drobných tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břiše přední části trupu přímo před příďovým podvozkem a na břiše zadní části trupu přímo za odtokovou hranou křídla) a výstražný radiolokační systém typu SPO-2 Sirena-2 (jeho anténa se nachází uvnitř horní části náběžné hrany SOP zhotovené z dielektrického materiálu)

Výzbroj:      dva 30 mm kanóny typu NR-30 se zásobou 65 až 80 nábojů na hlaveň, vestavěné do kořenů křídla, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 1 000 až 2 000 kg, přepravovaná na dvou křídelních a dvou podtrupových závěsnících* – 5 kT taktická jaderná puma typu 8U69 (max. 1 ks), neřízené pumy o hmotnosti 100 až 500 kg, raketové bloky typu ORO-57 (8 neřízených raket S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks) a UB-16-57 (16 neřízených raket S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks), „stromečkové“ raketomety typu APU-14U (7 neřízených raket S-3K ráže 160 mm) (max. 4 ks) a neřízené protizemní rakety typu S-21 ráže 212 mm (max. 4 ks), S-24 ráže 240 mm (max. 4 ks) a 620 l PTB typu PTB-600 (max. 2 ks)

* po roce 1969 všechny letouny typu Su-7B (spolu s letouny typu Su-7BM a Su-7BKL), které se tehdy ještě nacházely ve výzbroji VVS, obdržely instalaci dalšího páru zbraňových závěsníků pod vnějšími panely křídla. Tímto zásahem do konstrukce přitom došlo ke vzrůstu max. nosnosti podvěsné výzbroje z 2 000 kg na 2 500 až 3 000 kg (s 3 000 kg zátěží se ale nikdy nelétalo). Na zbraňové závěsníky takto modifikovaných Su-7B bylo možné umístit až šest (na místo čtyř) raketových bloků typu ORO-57 či UB-16-57, stromečkových“ raketometů typu APU-14U nebo neřízených protizemních raket typu S-24. Současně se součástí podvěsné výzbroje těchto strojů staly tehdy nové raketové bloky typu UB-32A (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm). Tyto bloky bylo ale možné (z prostorových důvodů) přepravovat pouze na podtrupových a vnějších křídleních závěsnících.

Poslední úpravy provedeny dne: 2.12.2012