Suchoj Su-17M2/M2R (‘Fitter D’) / S-32M2/M2R (S-42)

Typ:  pokročilá modifikace taktického stíhacího-bombardovacího letounu typu Su-17M (Fitter C)

Určení:  ničení pozemních cílů v hloubce území protivníka v rámci průnikových operací, ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek, útoky na hladinové cíle a taktický vzdušný průzkum

Odlišnosti od letounu Su-17M (Fitter C):

- instalace navigačního komplexu typu KN-23-1, který se sestává z inerčního referenčního systému (AHRS) typu IKV-1, dopplerovského měřiče rychlosti a úhlu snosu typu DISS-7, systému blízké navigace (SHORAN) typu RSBN-6S Romb-K (náhrada typu RSBN-5S) a analogového procesoru typu V-144 – to si vyžádalo zvětšit délku přídě trupu v oblasti před pilotní kabinou o 200 mm

- instalace širokého protáhlého člunovitého krytu (s panelem z dielektrického materiálu na zploštělém břiše) dopplerovského měřiče typu DISS-7 na břiše přídě trupu přímo pod čelním lapačem vzduchu (tento kryt svou zadní částí zasahuje do předního páru dvířek příďového podvozku) – to si ale vyžádalo přesout přední sestavu antén identifikačního systému „vlastní-cizí“ z původní pozice (před šachtou příďového podvozku) za šachtu příďového podvozku

- instalace laserového dálkoměru/značkovače cílů typu Fon-1400 uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu na místo povelové naváděcí jednotky řízených střel Ch-23 (AS-7 Kerry) typu Delta N – v této souvislosti pod špicí regulačního kužele přibylo nevelké hranaté okénko (to si ale zároveň vyžádalo nahradit naváděcí jednotku typu Delta N podvěsnou naváděcí jednotkou typu Delta NG)

- modifikované zaměřovací vybavení instalací střeleckého zaměřovače typu ASP-17 (na místo typu ASP-PFM-B-7) a bombardovacího zaměřovače typu PKB-3-17S (na místo typu PKB-2KL)

- modifikované přívodní kanály vzduchu k pohonné jednotce s menším průřezem v oblasti přední části trupu – to umožnilo zvětšit vnitřní prostor kokpitu nacházejícího se přímo mezi nimi

- modifikovaný palivový systém snížením objemu pružné trupové palivové nádrže č.1 z 1 100 l na 770 l (u letounů z pozdějších výrobních sérií byl objem této nádrže zvětšen na 885 l) a integrální trupové palivové nádrže č.4 z 710 l na 700 l při současném zvětšení objemu integrální trupové palivové nádrže č.2 z 1 580 l na 1 620 l – tímto celková zásoba paliva vzrostla z 3 630 kg na 3 800 kg, resp. z 4 560 l na 4 590 l až 4 705 l (jedna trupová pružná nádrž s objemem 770 l nebo 885 l, tři trupové integrální nádrže s objemem 1 620 l, 820 l a 700 l a dvě křídelní integrální nádrže s objemem 2 x 340 l).

- instalace systému zaplňujícího palivové nádrže inertním plynem v podobě dusíku – to zamezuje výbuchu v případě jejich průstřelu

- instalace autopilota typu SAU-22M na místo typu SAU-22-1 a DME (zařízení pro měření šikmé vzdálenosti mezi letounem a pozemním odpovídačem) typu SO-69 na místo typu SOD-57M (Cross Up)

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o celou řadu typů řízených střel

Historie:  Protože stíhací-bombardér typu Su-17 (Fitter C) za neozbrojeným experimentálním prototypem S-22I (Fitter B) z hlediska letových výkonů znatelně zaostával, což bylo dáno větší hmotností jeho draku, v roce 1970, tedy krátce poté, co se stal součástí výrobního programu závodu č.126 z Komsomolska na Amuru, byla OKB P.O. Suchoje pověřena vývojem jeho pokročilé modifikace s instalací silnějšího a ekonomičtějšího motoru typu Al-21F-3 a objemnějších palivových nádrží. Požadovaná modifikace letounu Su-17 (Fitter C) přitom vešla ve známost jako Su-17M (Fitter C) a do výrobního programu zmíněného podniku byla zařazena v roce 1972. Přestože dle původních plánů měl letoun typu Su-17M (Fitter C) obdržet též nové zaměřovací vybavení, s přihlédnutím na omezené kapacity sovětského elektronického průmyslu byl nakonec tento záměr odsunut až na další vývojovou etapu. Ta přitom dala za vznik modelu, který vešel ve známost pod továrním označením S-32M2 (dle některých zdrojů S-42) a služebním označením Su-17M2 (Fitter D). Zatímco letouny typu Su-17 (Fitter C) a Su-17M (Fitter C) byly uzpůsobeny pouze pro vedení útoků na pozemní a hladinové cíle za všech meteorologických podmínek ve dne i noci, model Su-17M2 (Fitter D) měl být dle zadání ze dne 16. února 1972 schopen též aktivního vzdušného boje s letouny protivníka za pomoci krátkodosahových PLŘS s pasivním IČ navedením. Součástí zaměřovacího vybavení letounu Su-17M2 (Fitter D) se přitom kromě nového střeleckého (ASP-17) a bombardovacího (PKB-3-17S) optického zaměřovače stal též laserový dálkoměr-značkovač cílů typu Fon-1400. Kromě toho tento model obdržel navigační komplex typu KN-23-1, který jej dokázal automaticky nevést k cíly podle předen zadaných koordinát. Jeho zavedení si ale vyžádalo mírně zvětšit délku přední partie trupu v oblasti před pilotní kabinou (o 200 mm). Protože se některé komponenty navigačního systému typu KN-23-1 přímo do trupu letounu Su-17M2 (Fitter D) nevešly, současně pod jeho přídí v oblasti před šachtou příďového podvozku přibyl široký protáhlý člunovitý kryt (s dielektrickým panelem na zploštělém břiše). Všechny tyto zásahy do konstrukce spolu s dalšími úpravami, které se týkaly zejména palivového systému, ale vedly ke vzrůstu hmotnosti proti staršímu modelu Su-17M (Fitter C) o nějakých 400 kg. Protože se letoun typu Su-17M2 (Fitter D) z konstrukčního hlediska od tohoto svého vývojového předchůdce jinak prakticky nelišil, na místo obvyklé stavby prototypů se přistoupilo rovnou k sériové výrobě. Příslušné technické podklady přitom komsomolský výrobní závod č.126 převzal ještě v roce 1972. První sériový exemplář letounu Su-17M2 (Fitter D) brány zmíněného podniku opustil na konci roku 1973 a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 20. prosince toho samého roku. Protože byl tento stroj vyhrazen pro zkoušky zaměřené na prověření letových charakteristik a ovladatelnosti, postrádal instalaci řady plánovaných avionických systémů. Státní zkoušky letounu Su-17M2 (Fitter D) se přitom rozeběhly v březnu roku 1974. Mezitím z linky závodu č.126 sjely další dva zkušební exempláře tohoto stroje. Tyto byly zase vyhrazeny pro zkoušky zbraňového systému. Jeho jednotlivé komponenty ale předtím prošly důkladnými zkouškami na speciálně upraveném letounu Su-17 (Fitter C) v podobě modelu S-32F. Dolaďování bombardovacího zaměřovače typu PBK-3-17S spolu s instalací všech plánovaných systémů do draků těchto strojů ale nakonec zabralo celé dva měsíce. Přestože zkoušky letounu Su-17M2 (Fitter D) postupovaly značně pomalým tempem, program státních zkoušek tohoto stroje, který byl zaměřen zejména na prověření efektivity nového navigačního a zaměřovacího vybavení, se podařilo úspěšně dokončit ještě v listopadu roku 1974. Protože letoun typu Su-17M2 (Fitter D) díky instalaci nového navigačního a zaměřovacího vybavení svého předchůdce v podobě modelu Su-17M (Fitter C) z hlediska bojové efektivity znatelně překonával, v závěrečné zprávě ze státních zkoušek byl doporučen pro zavedení do sériové výroby a operační služby. Tomu pak následovaly státní zkoušky nové naváděné protizemní výzbroje. Zatímco starší model Su-17M (Fitter C) se musel spoléhat pouze lehké protizemní řízené střely s povelovým navedením typu Ch-23 (AS-7 Kerry), které vykazovaly velmi sporadickou bojovou hodnotou, součástí zbraňového systému letounu typu Su-17M2 (Fitter D) se kromě těchto manuálně naváděných střel staly též lehké protizemní střely s poloaktivním laserovým navedením typu Ch-25 (AS-10 Karen) a těžké protiradiolokační střely s pasivním radiolokačním navedením typu Ch-28 (AS-9 Kyle). Později, v roce 1977, škálu protizemní řízené munice tohoto modelu navíc rozšířily těžké protizemní střely s poloaktivním laserovým navedením typu Ch-29L (AS-14 Kedge). Kromě nové protizemní munice byly do zbraňového systému letounu Su-17M2 (Fitter D) začleněny též i krátkodosahové PLŘS s pasivním IČ navedením typu R-60 (AA-8 Aphid). Ty přitom mohly využívat všechny letouny tohoto typu vyrobené od roku 1976. V letech 1975 až 1977 brány komsomolského závodu č.126 opustilo celkem 268 sériových Su-17M2 (15 v roce 1974 a 253 v letech 1975 až 1977). Blíže nespecifikovaný počet z nich přitom vznikl v průzkumné-bojové verzi známé jako Su-17M2R. Poté výrobní program zmíněného podniku plynule přešel na pokročilejší model Su-17M3 (Fitter H). Pro potřeby provozních zkoušek bylo vyčleněno celkem 12 sériových Su-17M2 (Fitter D). Ty se přitom rozeběhly v říjnu 1975 a byly ukončeny v září 1976. Za operačně způsobilý byl ale tento model oficiálně prohlášen již dne 3. února 1976. Tímto se letoun typu Su-17M2 (Fitter D) stal historicky vůbec prvním operačním stíhacím-bombardérem na světě schopným zcela autonomně napadat pozemní cíle za pomoci střel s poloaktivním laserovým navedením.

Verze:

Su-17M2 (S-32M2) – základní modifikace letounu Su-17M2 určená pro ničení pozemních a hladinových cílů v rámci průnikových operací a v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Su-17M2R (S-32M2R) – dvouúčelová modifikace letounu Su-17M2 zastávající poslání frontového stíhacího-bombardéru a taktického průzkumného stroje. Tento model mohl vykonávat průzkumnou činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i noci. Veškeré průzkumné vybavení letounu Su-17M2R se nacházelo uvnitř mohutného podvěsného doutníkovitého kontejneru typu KKR-1, který se umisťoval pod střední část trupu. Zatímco pod vnější křídelní závěsníky se obvykle zavěšovaly 1 150 l přídavné palivové nádrže typu PTB-1150, levý vnitřní křídelní závěsník byl vyhrazen pro vřetenovitý kontejner s aktivním rušičem systému Siren. Na pravý vnitřní křídelní závěsník se pak umisťoval raketový blok typu UB-32A, který zastával funkci protizávaží. Protože se veškeré průzkumné vybavení průzkumného-bojového Su-17M2R nacházelo, jak již bylo řečeno, uvnitř podvěsného kontejneru, od ryze bojového Su-17M2 se tento model odlišoval prakticky pouze instalací nevelkého ovládacího panelu průzkumného vybavení uvnitř pilotní kabiny. Zmíněný kontejner přitom ukrýval jeden fotoaparát pro vertikální snímkování typu AFA-39 (s ohniskovou vzdáleností 100 mm), jeden panoramatický fotoaparát typu PA-1 (s ohniskovou vzdáleností 9,5 cm a zorným polem 165°), jeden fotoaparát pro noční snímkování typu UA-47 a jednu stanici pro vedení základního radiotechnického průzkumu typu SRS-9 Viraž-1. Zatímco za pomoci fotoaparátu typu PA-1 bylo možné pořizovat snímky v průběhu letu rychlostí 800 až 1 000 km/h ve výškách 200 až 1 000 m, při nočním snímkování za pomoci fotoaparátu typu UA-47 se létalo rychlostí 700 až 1 000 km/h ve výškách 300 až 1 000 m.

Vyrobeno:  268 sériových strojů

Uživatelé:  Afghánistán, Bělorusko, SSSR/Rusko a Ukrajina

Su-17M2

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Ljulka Al-21F-3 s max. tahem 7 800 / 11 215 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        žádný

Vybavení:  - zaměřovací: jeden laserový dálkoměr/značkovač cílů typu Fon-1400 s dosahem 4 km, jeden optický střelecký zaměřovač typu ASP-17 a jeden bombardovací zaměřovač typu PKB-3-17S. Zatímco instalace laserového dálkoměru/značkovače cílů typu Fon-1400 se nachází uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu (za nevelkým hranatým okénkem situovaným přímo pod jeho špicí), oba zmíněné zaměřovače jsou umístěny uvnitř pilotní kabiny.

                   - naváděcí: podvěsný kontejner s povelovou jednotkou typu Delta NG (za její pomoci jsou předávány naváděcí povely protizemní střele typu Ch-23), podvěsný kontejner s laserovým značkovačem cílů typu Prožektor-1 (za jeho pomoci jsou označovány cíle pro protizemní řízené střely typu Ch-25 a Ch-29L) a podvěsný kontejner s pasivním lokátorem typu Metel-1A (za jeho pomoci jsou vyhledávány radiolokační stanice protivníka a naváděny protiradarové řízené střely typu Ch-28). Zatímco kontejnery s povelovou jednotkou typu Delta NG a pasivním lokátorem typu Metel-1A se umisťují na levý vnitřní křídelní zbraňový závěsník, kontejner s laserovým značkovačem cílů typu Prožektor-1 na pravý přední trupový závěsník.

                   - průzkumné: jeden fotoaparát typu AFA-39 s ohniskovou vzdáleností 100 mm uzpůsobený pro pořizování snímků za denní doby při letu ve výšce 500 až 5 000 m rychlostí 500 až 1 500 km/h (jeho instalace se nachází v přední části trupu přímo za pilotní kabinou). Toto zařízení obdržely pouze některé sériové stroje.

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom (‘Odd Rods’) (dvě sestavy tří drobných tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břiše přední části trupu přímo za příďovým podvozkem a na břiše zadní části trupu přímo před náběžnou hranou VOP), výstražný radiolokační systém typu SPO-10 Sirena-3M (jeho anténa se nachází uvnitř horní části náběžné hrany SOP zhotovené z dielektrického materiálu) a aktivní rušič typu SPS-142, -142 nebo -143 (‘Odd Pod’) systému Siren (podvěsné pouzdro tohoto systému se umisťuje na pravý vnitřní křídelní závěsník, zatímco na levý vnitřní křídelní závěsník se současně zavěšuje raketnice typu UB-32A plnící funkci protizávaží)

Výzbroj:     dva 30 mm kanóny typu NR-30 se zásobou 80 nábojů na hlaveň, vestavěné do kořenů křídla, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 3 500 až 4 000 kg, přepravovaná na dvou párech pylonů nacházejících se pod pevnou částí křídla a na dvou tandemově uspořádaných párech pylonů nacházejících se pod trupem – 5 kT taktické jaderné pumy typu iz.224N6 (max. 1 ks) a RN-24 (max. 1 ks), taktické jaderné pumy typu RN-28 (2 ks), protizemní ŘS s povelovým navedením typu Ch-23 (AS-7 Kerry) (max. 2 ks), protizemní ŘS s poloaktivním laserovým navedením typu Ch-25 (AS-10 Karen) (max. 2 ks) a Ch-29L (AS-14 Kedge) (max. 1 ks), protiradiolokační ŘS s pasivním RL navedením typu Ch-28 (AS-9 Kyle) (max. 1 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-60 (AA-8 Aphid) (max. 4 ks), raketové bloky typu UB-32A (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 6 ks) a B-8M1 (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 6 ks), kanónové kontejnery typu SPPU-22 (jeden pohyblivý dvouhlavňový 23 mm kanón typu GŠ-23L s možností vychýlení hlavní směrem dolů pod úhlem 30° a zásobou 250 nábojů) (max. 2 ks), neřízené protizemní 250 mm rakety typu S-25 (max. 2 ks), konvenční neřízené pumy o hmotnosti 50 až 500 kg (20 pum typu FAB-100 o hmotnosti 100 kg, 10 pum typu FAB-250 o hmotnosti 250 kg nebo 8 pum typu FAB-500 o hmotnosti 500 kg), zápalné nádrže typu ZAB-500 (max. 4 ks), 800 l PTB typu PTB-800 (max. 4 ks) a 1 150 l PTB typu PTB-1150 (max. 2 ks)

* s 1 000 kg pumovou zátěží

Poslední úpravy provedeny dne: 16.12.2012