Mikojan-Gurjevič SM-12PM

Typ:  přepadová stíhací modifikace denního frontového stíhacího letounu typu SM-12 uzpůsobená pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před útokem strategických bombardovacích letounů protivníka

Odlišnosti od letounu SM-12/3:

- instalace střeleckého radiolokátoru typu CD-30 (Spin Scan) uvnitř znatelně robustnějšího pohyblivého dvoupolohového regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu na místo radiolokačního dálkoměru typu SRD-5A Baza-6 (High Fix) – to si ale vyžádalo zvětšit průměr příďového kruhového vstupu vzduchu a zároveň průměr a délku celé přední části trupu v oblasti před pilotní kabinou

- instalace střeleckého zaměřovače typu PKU uvnitř pilotní kabiny na místo typu ASP-5N-V4

- instalace závěsníků s odpalovacími lištami typu APU-4 PLŘS typu RS-2US (AA-1 Alkali) pod náběžnou hranou křídla, v oblasti před šachtami hlavního podvozku, na místo závěsníků s úchyty pro raketové bloky typu ORO-57K (další dvě PLŘS typu RS-2US lze umístit na vnější křídelní závěsníky, které byly původně vyhrazeny pro přídavné palivové nádrže)

- absence obou 30 mm kanónů typu NR-30 vestavěných do kořenů křídla (jedinou zbraní tohoto modelu se staly PLŘS)

- modifikovaný příďový podvozek instalací kola s většími rozměry (z důvodu vyšší hmotnosti přídě trupu tohoto modelu v porovnání s typem SM-12/3)

- modifikované chlazení odnímatelné zadní části trupu s motorovou sekcí

- instalace nové PVD, která vykazuje větší délkou, pod příďovým kruhovým lapačem vzduchu (zmíněná PVD je navíc k břichu přední části trupu uchycena za pomoci znatelně většího pylonu s negativním úhlem šípu náběžné hrany)

- instalace štíhlé prutovité antény radiostanice vlevo od pilotní kabiny (u modelu SM-12/3 se její instalace nacházela vpravo od pilotní kabiny)

- instalace přijímače typu Lazur (horizontální tyčová anténa uchycena za pomoci dvou zkosených tandemově uspořádaných pylonů k břichu přední části trupu, vlevo od šachty příďového podvozku) – za jeho pomoci jsou přijímány povely od pozemních naváděcích stanovišť automatizovaného naváděcího systému typu Vozduch-1

Historie:  Přestože protiletadlová řízená střela typu K-5MS/RS-2US (AA-1 Alkali) vykazovala, díky malému dosahu, nízké rychlosti, malé účinnosti bojové části a omezeným manévrovacím schopnostem, více než sporadickou bojovou hodnotou, v roce 1957 padlo rozhodnutí, aby byla začleněna do zbraňového systému experimentálního nadzvukového stíhacího letounu typu SM-12. Vývojem takto modifikovaného letounu typu SM-12, který nebyl ničím jiným, než modifikací řadového MiGu-19S (Farmer D) s nadzvukovým příďovým lapačem vzduchu a silnějšími 3 800 kp motory typu R3-26, byla přitom OKB MiG pověřena dne 16. dubna 1958. Požadovaná raketonosná modifikace letounu typu SM-12 vešla ve známost pod označením SM-12PM a díky instalaci střeleckého radiolokátoru typu CD-30 (Spin Scan) byla, na rozdíl od typu SM-12, jehož zaměřovací vybavení se sestávalo pouze ze střeleckého zaměřovače a jednoduchého radiolokačního dálkoměru, schopna vyhledávat a sestřelovat vzdušné cíle i v noci a za špatných meteorologických podmínek. Radar typu CD-30 (Spin Scan) využíval, na rozdíl od radaru typu RP-2U Izumrud-2 (Scan Can) méně výkonného přepadového MiGu-19PM (Farmer E), jednu anténu. Díky tomu jej bylo možné vestavět do regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu. Jeho délku a průměr, stejně jako délku a průměr celé přídě trupu v oblasti před pilotní kabinou, bylo ale nezbytné náležitě zvětšit. Zatímco příď trupu typu SM-12 se podobala přídi trupu frontového MiGu-21F (Fishbed C), přední část trupu modelu SM-12PM si nic nezadala s přední částí trupu přepadového MiGu-21P (Je-7), předchůdce slavného MiGu-21PF (Fishbed D). Letoun typu SM-12PM se měl stát jednou z komponent vzdušného raketového komplexu PVO typu SM-12-51. Ten se přitom měl sestávat ze stíhače typu SM-12PM, palubního radiolokátoru typu CD-30 (Spin Scan), dvou až čtyř PLŘS krátkého dosahu typu K-5MS/RS-2US (AA-1 Alkali) a přijímače typu Lazur. Za jeho pomoci měly být přijímány naváděcí povely od pozemních naváděcích stanic automatizovaného naváděcího systému PVO typu Vozduch-1, který sloužil k navádění přepadových stíhacích letounů na vzdušné cíle. K tomu přitom využíval údaje získané přehledovými radiolokátory PVO. Zmíněné zadání ze dne 16. dubna 1958 počítalo hned se třemi prototypy. Jejich stavbou byl přitom pověřen závod č.21 z Gorkého. Ke státním zkouškám měly být tyto stroje předány nejpozději v říjnu téhož roku. Poslední dva z nich byly ale nakonec dokončeny ve speciální výškové modifikaci. Zmíněná výšková modifikace letounu typu SM-12PM vešla ve známost pod označením SM-12PMU a představovala přímou reakci na americké špionážní letouny typu Lockheed U-2, které operovaly ve výškách mezi 20 000 a 21 000 m. Díky tomu tyto stroje byly všemi tehdejšími stíhači sovětské PVO zcela nedotknutelné. Protože letoun typu SM-12PM nedokázaly do tak velkých výšek dostat žádné z dostupných proudových motorů domácí konstrukce, výškový SM-12PMU již od počátku počítal s poněkud nepraktickým raketovým urychlovačem na KPL. Závodními zkouškami první a zároveň poslední prototyp letounu typu SM-12PM (v.č. 66210101 / rudá 01) prošel mezi 27. květnem a 10. zářím roku 1958. Za tuto časovou periodu přitom vykonal celkem 63 zkušebních letů. V rámci závodních zkoušek se podařilo mimo jiné prověřit též činnost regulace příďového lapače vzduchu a výkonnost palubního radiolokátoru typu CD-30 (Spin Scan). Výsledky závodních zkoušek prototypu SM-12PM (rudá 01) bylo možné považovat za více než povzbudivé. Protože v porovnání s prototypem SM-12/3, který byl ale uzpůsoben pouze pro činnost za dne a dobrých meteorologických podmínek, vykazoval vyšší hmotností a větším aerodynamickým odporem, z hlediska letových výkonů za tímto strojem poněkud zaostával. Zatímco rychlost prototypu SM-12PM (rudá 01) činila 1 720 km/h, prototyp SM-12/3 byl schopen letu rychlostí až 1 926 km/h. Dostupem, který činil 17 400 km, prototyp SM-12PM (rudá 01) za svým předchůdcem zaostával o 100 m. Na výšku 10 000 m byl tento stroj schopen vystoupat za 4 min. Prototypu SM-12/3 však výstup do té samé výšky zabral poloviční dobu. Ke státním zkouškám byl prototyp SM-12PM (rudá 01) předán dne 17. listopadu 1958. Mezitím, mezi 10. říjnem a 12. prosincem roku 1958, jediný prototyp letounu typu SM-12PM prošel speciálním zkušebním programem zaměřeným na prověření letových charakteristik v konfiguraci se speciálními vysokorychlostními přídavnými palivovými nádržemi (PTB) v podvěsu. Ty přitom vznikly jako náhrada za nepříliš vhodné 760 l přídavné palivové nádrže typu PTB-760, které byly používány na prototypech denního frontového stíhače typu SM-12. Na letounu SM-12PM (rudá 01) byly ale zkoušeny též nestandardní PTB s objemem 520 l.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp

Uživatelé:  žádní

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva proudové motory Sorokin R3M-26 s max. tahem po 3 800 kp s přídavným spalováním

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu CD-30 (‘Spin Scan’) s vyhledávacím dosahem 20 km a zaměřovacím dosahem 10 km. Tento typ radiolokátoru slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů a navádění PLŘS typu RS-2US (AA-1 Alkali). Jeho instalace se  přitom nachází uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu.

Vybavení:  - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu PKU (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí typu SRO-2 Chrom (‘Odd Rods’) a výstražný RL systém typu SPO-2 Sirena-2

Výzbroj:     dvě PLŘS krátkého dosahu s navedením po paprsku palubního RL typu RS-2US (AA-1 Alkali), přepravované na vnitřním páru křídelních závěsníků, a další dvě PLŘS téhož typu nebo dvě přídavné palivové nádrže, přepravované na vnějším páru křídelních závěsníků

Poslední úpravy provedeny dne 18.6.2014