Mikojan-Gurjevič MiG-27ML Bahadur (‘Flogger J’)          

Typ:  zjednodušená exportní modifikace taktického stíhacího-bombardovacího letounu typu MiG-27M (Flogger J); tento model vzešel z požadavků Indického vojenského letectva (IAF)

Určení:  ničení pozemních cílů nacházejících se v hloubce území protivníka a ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Odlišnosti od letounu MiG-27M (Flogger J):

- instalace navigačního-střeleckého komplexu typu PrNK-44L (jeho součástí se stal číslicový počítač typu Orbita-10-15-44L) na místo navigačního-střeleckého komplexu typu PrNK-23M Sokol-23M vystavěného na číslicovém počítači typu Orbita-10-15-23M

- instalace jiného typu identifikačního systému „vlastní-cizí“

Historie: První z 90-ti (nebo 95-ti?) objednaných exemplářů taktického stíhacího-bombardovacího letounu typu MiG-23BN (Flogger H) Indické vojenské letectvo (IAF) převzalo v prosinci roku 1980. IAF si přitom tento stroj vybralo jako náhradu za početnou flotilu stíhacích-bombardovacích letounu letounů typu Su-7BMK (Fitter A) a HF-24 Marut a postupně na něj přezbrojilo celkem čtyři letky, a to 10. letku „Winged Daggers“ z Jodhpuru, 31. letku „Ocelots“ z Halwary, 220. letku „Desert Tigers“ z Adampuru a 221. letku „Valiants“ z Jodhpuru (domovskou základnou dvou posledně uvedených letek se později stala Halwara). Protože se MiGy-23BN (Flogger H) nanejvýš osvědčily, ještě v roce 1982 Indická vláda vyjednala pro domácí konsorcium HAL (Hindustan Aeronautics Ltd.) výrobní licenci na 165 exemplářů odvozeného pokročilejšího stíhacího-bombardovacího MiGu-27M (Flogger J). Modifikace tohoto stroje vyhrazená na export do Indie vešla ve známost pod služebním označením MiG-27ML Bahadur a továrním kódovým označením iz.32-29L a od standardního MiGu-27M (Flogger J) se odlišovala prakticky jen instalací odlišného typu navigačního-střeleckého komplexu a identifikačního systému „vlastní-cizí“. Zatímco produkce draků MiGu-27ML Bahadur byla svěřena závodu z Ozaru, který se nachází poblíž Nasiku, pohonná jednotka tohoto stroje v podobě proudového motoru typu R-29B-300 se stala součástí výrobního programu závodu z Koraputu. Prvních 50 licenčních MiGů-27ML Bahadur závod konsorcia HAL z Ozaru sestavil z originálních konstrukčních celků zhotovených a dodaných, v letech 1985 až 1987, závodem č.39 z Irkutska. Zatímco první MiG-27ML Bahadur sestavený z originálních konstrukčních celků sovětské výroby byl ke zkouškám předán dne 11. ledna 1986, první exemplář tohoto stroje, který lze považovat za ryze indický výrobek, poprvé vzlétl v roce 1988. Do licenční výroby MiGu-27ML Bahadur na lince závodu z Ozaru ale neblaze zasáhl rozpad SSSR, k němuž došlo v roce 1991. Chaos a ekonomická krize, která následně zasáhla Rusko, totiž sebou přinesla nemalé problémy s dodávkami komponent, které se přímo v Indii nevyráběly. Z tohoto důvodu se produkce MiGu-27ML Bahadur nakonec zastavila již v roce 1994, po předání pouhých 150-ti sériových strojů. Poslední rok výroby se navíc závodu z Ozaru podařilo odevzdat jediný sériový MiG-27ML Bahadur, na místo plánovaných 17-ti. Stíhací-bombardovací MiGy-27ML Bahadur se staly součástí letadlového parku hned devíti letek IAF, a to 2. letky „Winged Arrows“ z Kalaikundy, 9. letky „Wolfpack“ z Hindanu, 10. letky „Winged Daggers“ z Jodhpuru, 18. letky „Flying Bullets“ z Hindanu (v roce 1996 byla tato letka přesunuta do Kalaikundy), 20. letky „Lightnings“ z Kalaikundy, 22. letky „Swallows“ z Hashimary, 29. letky „Black Scorpions“ z Jodhpuru, 51. letky „Sword Arms“ z Jamnagaru a 222. letky „Tigersharks“ z Hashimary. Jako první byla na tento typ přezbrojena 222. letka „Tigersharks“, poslední letka IAF provozující letouny typu Su-7BMK (Fitter A). Tomu se přitom stalo již v roce 1986. Krátce nato, co IAF převzalo svůj poslední MiG-27ML Bahadur, se na pořad dne dostala otázka modernizace zbraňového systému těchto strojů. Naváděnou protizemní výzbroj stíhacího-bombardovacího MiGu-27ML Bahadur přeci jenom již tehdy nebylo možné považovat za poslední výkřik technického pokroku. Veškeré návrhy modernizačních projektů pro tyto stíhací-bombardovací stroje ruských a izraelských společností nicméně IAF zamítlo a raději dalo přednost tuzemskému průmyslu. Dne 15. dubna 2002 byly tedy modernizací 40-ti MiGů-27ML Bahadur ze stavu IAF pověřeny společnosti HAL a DARE (Defence Avionics Research Establishment). Modernizační program z dílny zmíněných společností přitom spočíval v instalaci nového palubního počítače, nového inerciálního a GPS navigačního systému, nového výstražného RL systému, nových radiostanic typu COM-1150A a INCOM-1210A, nového přístrojového vybavení pilotní kabiny (jeho součástí se stal též jeden průhledový displej a jeden multifunkční displej typu MFD-66S) a nového laserového dálkoměru-značkovače cílů typu LRMTS. Pevně vestavěný laserový dálkoměr-značkovač navíc doplnil podvěsný kontejner se zaměřovací optikou typu Litening. Práce na dvou prototypech takto modernizovaného MiGu-27ML Bahadur se rozeběhly již v roce 2001. Do oblak přitom tyto stroje poprvé vydaly dne 25. března a 4. listopadu roku 2004. Certifikační zkoušky modernizovaného MiGu-27ML Bahadur se podařilo završit v průběhu následujícího roku. Poté bylo, do roku 2009, takto modernizováno dalších 38 operačních MiGů-27ML Bahadur ze stavu IAF. Prvních 12 z nich přitom IAF převzalo v roce 2006.

Verze:  -

Vyrobeno:  150 sériových strojů

Uživatelé:  pouze Indie

 

 

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Chačaturov R-29B-300 s max. tahem 8 300 kp / 11 500 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        žádný

Výzbroj:     jeden 30 mm šestihlavňový rotační kanón typu GŠ-6-30A se zásobou 265 nábojů, instalovaný na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 4 000 kg, přepravovaná na sedmi závěsních, jednom páru závěsníků nacházejícím se pod pevnou střední částí křídla, dvou tandemově uspořádaných párech závěsníků umístěných po stranách břicha střední a zadní části trupu a jednom závěsníku instalovaném v ose břicha střední části trupu (oba závěsníky nacházející se pod pohyblivými vnějšími částmi křídla jsou vyhrazeny pro PTB) – PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-60M* (AA-8 Aphid) (max. 2 ks), protizemní ŘS s povelovým navedením typu Ch-23M (AS-7 Kerry) (max. 2 ks) a Ch-25MR (AS-10 Karen) (max. 2 ks), protizemní ŘS s poloaktivním laserovým navedením typu Ch-25ML (AS-10 Karen) (max. 4 ks) a Ch-29L (AS-14 Kedge) (max. 2 ks), protizemní ŘS s pasivním TV navedením typu Ch-29T (AS-14 Kedge) (max. 2 ks), protiradiolokační ŘS s pasivním RL nevedením typu Ch-25MP (AS-12 Kegler) (max. 2 ks) a Ch-25PS (AS-12 Kegler) (max. 2 ks), raketové bloky typu UB-16-57 (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks), UB-32 (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks) a B-8M (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 4 ks), 240 mm neřízené rakety typu S-24 (max. 4 ks), kanónové kontejnery typu UPK-23-250 (jeden 23 mm dvouhlavňový kanón typu GŠ-23L se zásobou 250 nábojů) (max. 2 ks), 500 kg pumy s pasivním TV navedením typu FAB-500Kr (max. 4 ks), 100 kg neřízené pumy typu FAB-100 (max. 22 ks), 250 kg neřízené pumy typu FAB-250 (max. 9 ks), 500 kg neřízené pumy typu FAB-500 (max. 8 ks), zápalné nádrže typu ZB-500 (max. 4 ks), submuniční kontejnery typu KMG-U (max. 2 ks) a 800 l PTB typu PTB-800 (max. 3 ks)

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 7,78-13,97 m 
Délka s PVD:   17,18 m
Výška: 5,00 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: 20 500 kg
Max. rychlost: 1 810 km/h
Praktický dostup:   15 600 m
Max. dolet bez/s 1 PTB-800:    1 800/2 200 km

 

 

* tato zbraň je vyhrazena pro obranu před vzdušným napadením a využívá jednoduché odpalovací lišty typu APU-60-1 a zdvojené odpalovací lišty typu APU-60-2. Ty se přitom umisťují buďto na křídlení závěsníky nebo na přední pár postranních trupových návěsníků

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 26.9.2014