Mikojan-Gurjevič MiG-21S/SN (Je-7S/N) (‘Fishbed J’)

Typ:  frontová stíhací modifikace přepadového stíhacího letounu typu MiG-21PFM (Fishbed F) s pokročilým zbraňovým systémem

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany; sekundárně útoky na pozemní cíle

Odlišnosti od letounu MiG-21PFM (Fishbed F) v pozdějším výrobním provedení s vystřelovací sedačkou typu KM-1:

- instalace silnějšího střeleckého radiolokátoru typu RP-22S Safír-21 (Jay Bird), který spolupracuje s naváděcím systémem PLŘS typu R-3R (AA-2 Atoll) a RS-2US (AA-1 Alkali), na místo střeleckého radiolokátoru typu RP-21M (Spin Scan) spolupracujícího pouze s naváděcím systémem  PLŘS typu RS-2US (AA-1 Alkali)

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o krátkodosahovou PLŘS s poloaktivním RL navedením typu R-3R (AA-2 Atoll)

- instalace druhého páru zbraňových pylonů pod vnějšími panely křídla alá MiG-21R – na ten lze kromě podvěsné výzbroje umístit též dvě 490 l přídavné palivové nádrže (naproti tomu na vnější pár křídleních zbraňových závěsníků průzkumného MiGu-21R bylo možné umístit pouze přídavné palivové nádrže)  

- rozšířené podvěsné vybavení o 800 l přídavnou palivovou nádrž typu PTB-800 (ta se umisťuje na centrální trupový závěsník)

- absence přední 60 l pružné trupové palivové nádrže (č.1) alá MiG-21R

- instalace větší palivové nádrže č.7 (510 l vs 170 l) uvnitř modifikované hřbetní trupové nástavby s výrazně rozšířenou zadní částí alá MiG-21R (hřbetní nástavba tohoto modelu vykazuje téměř konstantním průměrem v celé své délce, zatímco průměr hřbetní nástavby výchozího modelu se skokově zmenšuje přibližně v polovině své délky) – to sebou přineslo vzrůst celkové zásoby paliva na 2 800 l

- instalace modifikovaného příďového podvozku se zesílenou konstrukcí

- instalace tříkanálového autopilota typu AP-155, který ovládá křidélka (v rozmezí úhlů ±35°) i výškovku (v rozmezí úhlů +7°30‘ a -16°30‘), na místo jednokanálového autopilota typu KAP-2 ovládajícího pouze křidélka (v rozmezí úhlů ±35°) - zatímco autopilot typu KAP-2 mohl pracovat buďto v režimu „tlumení“, kdy eliminoval oscilace způsobené poryvy větru, nebo v režimu „stabilizace“, kdy držel křídlo v horizontální rovině, autopilot typu AP-155 mohl pracovat též v režimu „vyrovnání“, kdy srovnal letoun do horizontálního letu s nulovým náklonem

- instalace navigačního datalinku typu Lazur-M, který slouží pro automatické navádění na vzdušné cíle prostřednictvím pozemních radiolokačních stanovišť, na místo datalinku typu Lazur

- absence mečovité antény radiostanice nacházející se na hřbetu hřbetní trupové nástavby (její instalace je nyní umístěna uvnitř horní části náběžné hrany SOP, která je zhotovena z dielektrického materiálu alá MiG-21R)

- instalace nového výstražného RL systému typu SPO-10 Sirena-3M na místo typu SPO-2 Sirena-2

- instalace PVD typu PVD-7, která je opatřena křidélky DUAS, na hřbetu přídě trupu na místo PVD typu PVD-5 – její instalace se navíc nachází mírně vpravo od podélné osy trupu (naproti tomu instalace PVD výchozího modelu byla umístěna přímo v ose trupu)

- instalace trubice s tvarem písmene „L“, která slouží pro měření tlaku vzduchu, na pravoboku trupu, přímo před pilotní kabinou

- instalace snímače kritického úhlu náběhu typu DUA-3A na levoboku přední části trupu, přímo mezi příďovým lapačem vzduchu a přední připouštěcí „protipumpážní“ klapkou (úprava zavedená do vybavení letounů z pozdějších výrobních sérií)

Historie:  Výnos ze dne 2. března 1962, na jehož základě byl do výzbroje PVO a VVS formálně zařazen přepadový stíhač pro každé počasí typu MiG-21PF (Fishbed D) spolu s krátkodosahovou protiletadlovou řízenou střelou (PLŘS) s pasivním IČ navedením typu R-3S (AA-2 Atoll), obsahovalo též specifikace na pokročilou modifikaci tohoto stroje s vylepšeným zbraňovým systémem. Zbraňový systém požadované modifikace přepadového MiGu-21PF (Fishbed D), která vešla ve známost pod prototypovým označením Je-7S, služebním označením MiG-21S (Fishbed J) a výrobním kódovým označením iz.95, byl přitom vystavěn na střeleckém radiolokátoru typu Safír-21 (Jay Bird) z dílny OKB-339 F.F. Volkova. Ten v porovnání s radiolokátorem typu RP-21 (Spin Scan) letounu typu MiG-21PF (Fishbed D) vykazoval větším dosahem a navíc spolupracoval s naváděcím systémem PLŘS krátkého dosahu typu R-3R (AA-2 Atoll), která vzešla z toho samého výnosu a nebyla ničím jiným, než modifikací PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll) s instalací poloaktivní radiolokační navádění hlavice. Díky tomu bylo za její pomoci možné napadat vzdušné cíle i za ztížených meteorologických podmínek a v noci. Naproti tomu naváděcí soustava modelu R-3S (AA-2 Atoll) umožňovala napadat pouze vzdušné cíle, které se nacházely v přímém visuálním kontaktu. Protože naváděcí soustava střely typu R-3R (AA-2 Atoll) sledovala odraz elektromagnetického záření radiolokátoru nosiče od cíle, pilot nosiče této zbraně musel v průběhu naváděcího procesu držet v zorném poli palubního radiolokátoru pouze cíl, což mu dávalo určitý prostor k manévrování. Naproti tomu naváděcí systém PLŘS typu RS-2US (AA-1 Alkali), jediné zbraně přepadového MiGu-21PF (Fishbed D) umožňující napadat vzdušné cíle i v noci a za ztížených meteorologických podmínek, vyžadoval, aby se v průběhu celého naváděcího procesu nacházel v zorném poli palubního radiolokátoru jak cíl, tak i letící střela. Díky tomu byla tato zbraň použitelná nanejvýš proti neohrabaným bombardovacím letounům. Jednotlivé komponenty zbraňového systému MiGu-21S (Fishbed J) nejprve prošly zkouškami na tzv. vzdušných zkušebnách. Zatímco pro potřeby závodních zkoušek vlastní střely typu R-3R (AA-2 Atoll) byl vyhrazen třetí prototyp přepadového MiGu-21PF (Fishbed D), známý jako Je-7/3, vzdušnou zkušebnou vyhledávacího a naváděcího radaru typu Safír-21 (Jay Bird) se stal jeden ze sériových MiGů-21PF (Fishbed D). Konkrétně přitom šlo o letoun s výrobním číslem 76210725, tedy letoun, na kterém byla předtím, v roce 1963, odzkoušena svislá ocasní plocha (SOP) s plochou 5,20 m3. Takto modifikovaný MiG-21PF (Fishbed D) (v.č. 76210725) byl k závodním zkouškám odevzdán dne 21. září 1963 a přestože zastával pouze roli vzdušné zkušebny radaru typu Safír-21 (Jay Bird) nesl označení Je-7S. Po ukončení závodních zkoušek byl tento stroj předán ke zkouškám státním. Tomu se přitom stalo dne 13. května 1964. Za skutečné prototypy MiGu-21S (Fishbed J) bylo ale možné považovat až následující dva letouny typu Je-7S, 95210101 a 95210102 (rudá 92). Ty přitom vznikly v roce 1964 konverzí sériových MiGů-21PFM (Fishbed F), které pocházely z linky závodu č.21 z Gorkého. Po konstrukční stránce se přitom tyto dva stroje shodovaly s paralelně vyvíjeným stíhacím-průzkumným modelem MiG-21R (Je-7R) (Fishbed H). Obdržely tedy instalaci vystřelovací sedačky typu KM-1 (na místo SK), dvoudílného průzračného překrytu sestávajícího se z pevného čelního štítku a výklopné zadní části (na místo jednodílného překrytu), větší palivové nádrže č.7 (510 l vs 170 l) uvnitř modifikované hřbetní trupové nástavby s výrazně rozšířenou zadní částí, „široké“ 5,20 m3 SOP a pouzdra brzdícího padáku pod směrovým kormidlem (na místo na břichu zádě trupu). Zatímco náplní zkoušek letounu Je-7S (v.č. 95210101) se stalo prověření činnosti palubního radiolokátoru a palubních systémů, za pomoci prototypu Je-7S (v.č. 95210102) byla ověřována možnost přepravy PLŘS pod křídlem v počtu čtyř exemplářů. Pod křídlo všech předchozích verzí stíhacího MiGu-21 (Fishbed) se totiž umisťovaly pouze dvě PLŘS. Posledně uvedený letoun, Je-7S (v.č. 95210102), byl později, po ukončení zkoušek, předán leteckému museu v Moninu. Zde se přitom nachází do dnešních dnů (s nepůvodním trupovým číslem 93). Ve výrobním programu závodu č.21 z Gorkého se letoun typu MiG-21S (Fishbed J) nacházel v letech 1965 až 1968. Jeho brány přitom opustil v počtu 145-ti exemplářů (25 v roce 1966, 50 v roce 1967 a 70 v roce 1968). Část z nich přitom vznikla ve verzi MiG-21SN (iz.95SN) (Fishbed J), která byla uzpůsobena pro útoky na pozemní cíle za pomoci taktické jaderné pumy typu RN-25 v rámci tzv. průnikových operací. Poté výrobní program závodu č.21 přešel na odvozený model MiG-21SM (Fishbed J), který se vyznačoval instalací pevné hlavňové výzbroje a silnější pohonné jednotky. Žádný z letounů typu MiG-21S (Fishbed J) a MiG-21SN (Fishbed J) nebyl exportován. Přestože sériový MiG-21S (Fishbed J) disponoval, díky instalaci větší nádrže č.7 uvnitř hřbetní trupové nástavby, větší zásobou paliva, z hlediska doletu byl na tom prakticky stejně jako jeho předchůdce v podobě letounu typu MiG-21PFM (Fishbed F). Důvodem toho se stala skutečnost, že přední palivové nádrže MiGu-21S (Fishbed J) nebylo možné spotřebovat v celém objemu. Jinak by totiž došlo k posunu aerodynamického těžiště směrem dozadu, což by sebou přineslo potíže se stabilitou a ovladatelností.

Verze:

Je-7S – prototypová modifikace stíhacího letounu typu MiG-21S. První ze tří exemplářů tohoto modelu vznikl konverzí sériového MiGu-21PF (Fishbed D) a zastával pouze roli vzdušné zkušebny radaru typu Safír-21 (Spin Scan). Vzorem pro sériový model se staly až následující dva prototypy. Ty přitom vznikly konverzí sériových MiGů-21PFM (Fishbed F).

MiG-21S (iz.95) – základní výše popsaná sériová modifikace stíhacího letounu typu MiG-21S (Fishbed J)

Je-7N – prototypová modifikace stíhacího-bombardovacího letounu typu MiG-21SN. Jediný exemplář tohoto modelu byl dokončen v lednu roku 1965 a zkouškami prošel ještě v průběhu toho samého roku.

MiG-21SN (iz.95N) – taktická stíhací-bombardovací modifikace stíhacího letounu typu MiG-21S (Fishbed J). Letoun typu MiG-21SN mohl zastávat též poslání nosiče taktické jaderné pumy typu RN-25 nebo RN-28 o síle 1 až 10 kt. Od standardního MiGu-21S (Fishbed J) se stíhací-bombardovací MiG-21SN (Fishbed J) odlišoval pouze instalací ovládacího panelu jaderné nálože na horní části rámu pevného čelního štítku průzračného překrytu pilotní kabiny a elektroinstalace umožňující přepravu jaderné pumy na centrálním trupovém závěsníku. Za pomoci ovladačů umístěných na zmíněném přístrojovém panelu pilot mohl nastavit okamžik detonace jaderné nálože (ve vzduchu nebo při nárazu o zem), popř. iniciovat její nouzový odhoz. Větší destruktivní účinek přitom zajišťovala detonace v malé výšce nad zemí. Stíhací-bombardovací MiG-21SN (Fishbed J) vznikl pouze v nevelkém počtu. Jeho výhradním provozovatelem se stalo VVS. Ke svému cíli se letoun typu MiG-21SN (Fishbed J) obvykle přibližoval letem v přízemní výšce rychlostí do 1 050 km/h. Letouny pohybující se v přízemních výškách jsou totiž obtížně odhalitelným cílem, protože „podlétavají“ zorná pole radiolokátorů PVO. Vlastní shoz jaderné pumy se ale děl v průběhu strmého stoupání pod úhlem 45°, ve výšce nějakých 1 500 m. K detonaci pumy docházelo buďto v malé výšce nad zemí nebo při nárazu o zem ve vzdálenosti nějakých 7 km ve směru od místa shozu. Daleko přesnější zásah ale zajišťoval shoz ve výšce okolo 3 000 m, při výstupu z výšky nějakých 100 m pod úhlem celých 106°. V tomto případě puma po odhozu krátkou dobu pokračovala v letu po balistické dráze. Tomu pak následoval pád zakončený dopadem do místa nepříliš vzdáleného od místa shozu. Od okamžiku odhozu měl pilot MiGu-21SN (Fishbed J) pouhou 1 až 2 min na to, aby unikl účinkům rázové vlny vzniklé jaderným výbuchem, tj. do vzdálenosti nejméně 10 km od místa dopadu. Roli nosiče taktické jaderné pumy přitom mohly zastávat též letouny typu MiG-21SM (Fishbed J), MiG-21SMT (Fishbed K) a MiG-21bis (Fishbed L/N).

Vyrobeno:  SSSR: tři prototypy (vznikly konverzí sériových MiGů-21PF/PFM) a 145 sériových strojů

Uživatelé:  pouze SSSR

 

 

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Tumanskij R-11F2S-300 s max. tahem 3 950 kp / 6 175 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-22S Safír-21 (‘Jay Bird’) s vyhledávacím dosahem 30 km a zaměřovacím dosahem 15 km, instalovaný uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu. Tento typ radiolokátoru slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů a navádění střel typu R-3R (AA-2 Atoll), RS-2US (AA-1 Alkali) a Ch-66 (AS-7 Kerry).

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký optický zaměřovač typu ASP-PF-21 (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRZO-2M Chrom (Odd Rods) (dvě sestavy tří nestejně velkých tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břichu přední části trupu, přímo před příďovým podvozkem, a na vrcholu SOP) a výstražný RL systém typu SPO-3M Sirena-3M

Výzbroj:     podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 1 300 kg, přepravovaná na čtyřech pylonech nacházejících se pod křídlem (centrální trupový pylon je vyhrazen pro PTB) – PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-3S (AA-2 Atoll) (max. 4 ks), PLŘS krátkého dosahu s poloaktivním RL navedením typu R-3R (AA-2 Atoll) (max. 4 ks), PLŘS krátkého dosahu s navedením po paprsku RL typu RS-2US (AA-1 Alkali) (max. 4 ks), protizemní ŘS s navedením po paprsku RL typu Ch-66 (AS-7 Kerry) (max. 2 ks), raketové bloky typu UB-16-57UM (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks) a UB-32 (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 2 ks), 240 mm protizemní neřízené rakety typu S-24 (max. 4 ks), taktické jaderné pumy typu RN-25 (max. 1 ks), 100 kg neřízené pumy typu FAB-100 (max. 10 ks), 250 kg neřízené pumy typu FAB-250 (max. 4 ks), 500 kg neřízené pumy typu FAB-500 (max. 2 ks), zápalné nádrže typu ZB-500 (max. 2 ks), kanónové kontejnery typu GP-9S1 (jeden dvouhlavňový 23 mm kanón typu GŠ-23 se zásobou 200 nábojů) (max. 1 ks), 490 l PTB typu PTB-490 (max. 3 ks) a 800 l PTB typu PTB-800 (max. 1 ks)

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 7,15 m 
Délka bez/s PVD:   14,10/15,00 m
Výška: 4,13 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: 8 3762 kg
Max. rychlost: 2 1753 km/h
Praktický dostup:   18 0004 m
Max. dolet:    2 1005 km

 

 

1 kanónový kontejner typu GP-9S se umisťuje pod střední část trupu, na místo pylonu pro PTB

2 se čtyřmi PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll); resp. 8 142 kg se dvěma PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll)

3 se dvěma až čtyřmi PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll), resp. 1 700 km/h (M=1,6) s jednou PTB a dvěma až čtyřmi PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll) nebo s jednou taktickou jadernou pumou RN-25 a dvěma 490 l PTB typu PTB-490, resp. 1 910 km/h (M=1,8) s jedním kanónovým kontejnerem typu GP-9S a dvěma až čtyřmi PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll)

4 se dvěma PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll); resp. 16 800 m se čtyřmi PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll)

5 se třemi 490 l PTB typu PTB-490  (a bez PLŘS), resp. 1 240 km se dvěma PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll), resp. 1 140 km se čtyřmi PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll), resp. 1 490 km se dvěma PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll) a jednou PTB typu PTB-490, resp. 1 380 km se čtyřmi PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll) a jednou PTB typu PTB-490

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 9.9.2014