Typ:  speciální neozbrojená modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-17 (Fresco A) zastávající roli vzdušné zkušebny

Určení:  prověření činnosti naváděcího systému těžké letecké okřídlené protilodní a protizemní řízené střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) a výcvik posádek raketonosných letounů ve střelbě na hladinové cíle

Odlišnosti modelu MiG-17K („SDK-5“) od letounu MiG-17 (Fresco A):

- instalace autopilota na místo zbraňové lafety s jedním 37 mm kanónem typu N-37 po pravoboku a dvěma 23 mm kanóny typu NR-23 po levoboku vestavěné do břicha trupu, v oblasti za šachtou příďového podvozku (tento model není vyzbrojen)

- instalace aktivní radiolokační naváděcí hlavice typu K-IIM uvnitř robustního válcovitého krytu opatřeného zaoblenou ogivální dielektrickou „špicí“, který je včleněn do horní části náběžné hrany příďového kruhového vstupu vzduchu pohonné jednotky (to si vyžádalo přesunout instalaci fotokulometu typu S-13 ze hřbetu na pravobok přídě trupu)

- instalace vystouplého plochého krytu testovací aparatury po levoboku břicha zadní části trupu, přímo pod odtokovou hranou křídla

- instalace antény, která slouží pro přijímání naváděcích povelů, uvnitř mohutného doutníkovitého krytu připevněného k „useknuté“ špici svislé ocasní plochy

- instalace úchytů, které jsou kompatibilní se závěsníkem nosného letounu, na hřbetu trupu

Historie:  Protože námořní bombardovací letouny, jejichž výzbroj tvořily pouze torpéda a pumy, se musely při útocích na bitevní křižníky protivníka vystavovat přímým účinkům palubních prostředků PVO, po skončení druhé světové války se další vývoj v oblasti vzdušného napadení hladinových cílů zaměřil na řízené střely. Tyto zbraně totiž umožňují vést boj s hladinovými plavidly ze vzdálenosti nacházející se zcela mimo dosah prostředků PVO. Vývoj první domácí letecké protilodní řízené střely přitom dostala na starost konstrukční kancelář SB-1. Původně zmíněná střela počítala s pulzačním pohonem. Jelikož nové zadání, které bylo vypsáno dne 2. srpna 1948, obsahovalo přísnější požadavky na rychlost a dolet, později bylo od pulzačního pohonu opuštěno ve prospěch pohonu proudového. Protože největší zkušenosti s konstrukcí proudových létajících aparátů tehdy měla, díky stíhacím letounům řady MiG-9 (Fargo) a MiG-15 (Fagot), OKB-155 A.I. Mikojana a M.I. Gurjeviče, vývoj zmíněné zbraně byl nakonec svěřen právě této letecké konstrukční kanceláři. Požadovaná střela vešla ve známost pod označením KS-1 (AS-1 Kennel) a ve své původní projektové podobě, která spatřila světlo světa v roce 1948, přebírala celkové aerodynamické uspořádání od frontového stíhacího MiGu-9 (Fargo). Krátce nato, v roce 1949, ale dostalo přednost celkové uspořádání modernějšího a výkonnějšího frontového stíhacího letounu typu MiG-15 (Fagot), který byl, na rozdíl od svého předchůdce v podobě letounu typu MiG-9 (Fargo), opatřen šípovým křídlem a šípovými ocasními plochami. Letecká protilodní střela typu KS-1 (AS-1 Kennel) tedy ve své konečné projektové podobě nebyla ničím jiným, než přesnou aerodynamickou zmenšeninou stíhacího MiGu-15 (Fagot) s instalací slabšího a lehčího 1 590 kp motoru typu RD-500K (bezlicenční Rolls-Royce Derwent V) na místo 2 270 kp motoru typu RD-45F a křídla s větším úhlem šípu náběžné hrany (57°30‘ vs 37°). Projekt střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) ale sebou přinášel mnoho nového a neznámého. To se přitom týkalo zejména naváděcího systému. Naváděcí systém střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) se sestával z rádiové povelové jednotky a aktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu K-IIM. Zatímco doutníkovité pouzdro přijímače povelové jednotky se nacházelo na vrcholu SOP, ogivální kryt samonaváděcí hlavice typu K-IIM byl vetknut do horní části vertikální dělící přepážky příďového kruhového vstupu vzduchu. V první fázi letu byla tato zbraň naváděna prostřednictvím rádiových povelů, na základě údajů získaných palubním radiolokátorem nosiče v podobě typu Kobalt. K aktivaci vlastní naváděcí hlavice docházelo teprve až ve vzdálenosti 10 až 20 km od cíle. Pro potřeby první etapy zkoušek zmíněného naváděcího systému se již od počátku počítalo s pilotovaným analogem. Právě tato volba přitom nepadla náhodou. Za pomoci pilotovaného stroje bylo totiž možné nasbírat daleko více informací nezbytných k doladění testovaného naváděcího systému. Kromě toho takový stroj mohl vykonat nespočet zkušebních letů, neboť jeho mise končily bezpečným přistáním. Naproti tomu zkušební střelby vždy končily dopadem do cílové oblasti a destrukcí vlastního prototypu střely. Přitom byla samozřejmě řada cenných dat nenávratně ztracena. Základem analogu střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) se stal frontový stíhací letoun typu MiG-9 (Fargo), první proudový stíhač sovětské konstrukce. Jediný pro tento účel speciálně upravený sériový exemplář tohoto stroje vešel ve známost pod označením MiG-9L (nebo též „FK“) a zkouškami prošel v letech 1949 až 1953. Na zkouškách naváděcího systému střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) se ale podílela též dvojice speciálně upravených pístových transportních letounů typu Li-2 (Cab). Zatímco jeden z nich simuloval nosič této zbraně, ten druhý zastával roli vlastní střely. Později byly na analog střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) upraveny též nejméně dva proudové stíhače typu MiG-17 (Fresco A), a to MiG-17 (rudá 06 / v.č. N54211006) a MiG-17 (rudá 007 / v.č. N54211007). Takto modifikované MiGy-17 (Fresco A) vešly ve známost pod služebním označením MiG-17K a továrním kódem „SDK-5“ a vyznačovaly se instalací naváděcí hlavice v příďovém krytu, povelové naváděcí jednotky na vrcholu SOP, autopilota na místo zbraňové lafety a testovací aparatury v břišním trupovém krytu. Zatímco jediný exemplář MiGu-9L vzlétal vlastními silami z VPD, jako klasický letoun, speciály typu MiG-17K („SDK-5“) startovaly z podvěsu nosného letounu, jako skutečné řízené střely. Jakmile se nosný letoun dostal do vytyčené oblasti, jeho posádka provedla veškeré úkony, které měly předcházet odpálení skutečné střely typu KS-1 (AS-1 Kennel), tedy vyjma nahození motoru. Zážeh pohonné jednotky demonstrátoru MiG-17K („SDK-5“) zajišťoval pilot. Navigátor-radarový operátor nosného letounu tedy vyhledal cíl za pomoci radaru typu K-1M Kobalt-M, načež přepnul radar do automatického sledovacího režimu. Poté dal povel pilotovi demonstrátoru, aby zažehl motor. Následně se demonstrátor MiG-17K („SDK-5“) odpoutal od nosiče a vydal se směrem k cíly. Jeho navádění zpočátku obstarával radiolokátor nosiče. K aktivaci naváděcí hlavice, jejíž instalace se nacházela vystouplém příďovém krytu, nepodobném krytu antény radiolokátoru typu Koršun přepadového MiGu-17 („SP-2“), docházelo až k závěrečné fázi navedení. Pilot, sedící v kokpitu demonstrátoru MiG-17K („SDK-5“), přitom řízení přebíral až ve vzdálenosti 500 až 600 m od cíle. Do té doby do řízení nikterak nezasahoval. Přistání se pak dělo v manuálním režimu. Později se do zkušebního programu zapojily též čtyři demonstrátory řady „KSK“, které nebyly ničím jiným, než pilotovanou modifikací vlastní střely typu KS-1 (AS-1 Kennel). Ta přitom byla zařazena do výzbroje VMF, spolu s pístovým raketonosným letounem typu Tu-4K (Bull), v roce 1953. Později se tato první operační střela kategorie „vzduch - země“ sovětské konstrukce stala též jedinou zbraní proudového raketonosce typu Tu-16KS (Badger B). Ten přitom dosáhl operační způsobilosti v roce 1955. Zařazením střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) do výzbroje VMF a VVS nicméně kariéra demonstrátorů typu MiG-17K („SDK-5“) zdaleka neskončila. Po ukončení státních zkoušek byly totiž využívány při dalším zdokonalování navádění soustavy této zbraně. Dva z nich se navíc staly, spolu s 12-ti raketonosci typu Tu-4K (Bull), součástí 124. regimentu těžkých dálkových bombardérů Černomořské flotily VMF, který byl zformován výnosem ze dne 30. srpna 1955. Několik demonstrátorů typu MiG-17K bylo zařazeno též do výzbroje Severní flotily VMF. VMF tyto stroje využívalo k praktickému výcviku posádek raketonosných letounů ve střelbě na hladinové cíle, a to nejméně do roku 1958. MiGy-17K ze stavu Severní flotily přitom v letech 1955 až 1958 vykonaly celkem 77 letů.

Verze:

MiG-17K („SDK-5“) – první modifikace letounu typu MiG-17K zastávající roli vzdušné zkušebny naváděcího systému protilodní-protizemní řízené střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) v podobě aktivní radiolokační naváděcí hlavice typu K-IIM a rádiové povelové jednotky. Tento model vznikl v počtu nejméně dvou exemplářů (rudá 007 a 06). Jejich základem se přitom staly sériové MiGy-17 (Fresco A).

MiG-17K („SDK-5TG“) – modifikace letounu typu MiG-17K („SDK-5“) s instalací pasivní IČ navádění hlavice typu Sputnik-2 v příďovém krytu na místo aktivní radiolokační naváděcí hlavice typu K-IIM a systému řízení typu S-3. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl v prostorách závodu č.256 konverzí sériového MiGu-17 (Fresco A).

MiG-17K („SDK-7/-7A“) – modifikace letounu typu MiG-17K („SDK-5“) s instalaci modifikovaného systému řízení. Letoun typu MiG-17K („SDK-7/-7A“) byl využíván VMF a VVS k praktickému výcviku posádek raketonosných letounů ve střelbě na hladinové cíle. Všechny exempláře tohoto modelu vznikly konverzí sériových MiGů-17 (Fresco A). Zatímco VMF převzalo, v letech 1953 až 1954, celkem tři exempláře modelu MiG-17K („SDK-7“), VVS byly, mezi únorem a červnem roku 1956, předány celkem čtyři exempláře modelu MiG-17K („SDK-7A“).

MiG-17K („SDK-7TG“) – modifikace letounu typu MiG-17K („SDK-7“) s kombinovaným naváděcím systémem sestávajícím se z aktivní radiolokační naváděcí hlavice typu K-IIM a pasivní IČ navádění hlavice typu Sputnik-2. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl v prosinci roku 1957 v prostorách závodu č.256 konverzí sériového MiGu-17 (Fresco A).

MiG-17K („SDK-15“) – modifikace letounu typu MiG-17K („SDK-5“) zastávající roli vzdušné zkušebny naváděcího systému palubní protilodní řízené střely typu P-15/4K40 Termit (SS-N-2 Styx). Jediný exemplář tohoto modelu vznikl v roce 1957 v prostorách závodu č.256 konverzí sériového MiGu-17 (Fresco A).

Vyrobeno:  nejméně 12 exemplářů (nejméně 2 „SDK-5“, 1 „SDK-5TG“, 3 „SDK-7“, 4 „SDK-7A“, 1 „SDK-7TG“ a 1 „SDK-15“) - všechny vznikly konverzí sériových MiGů-17

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Klimov VK-1 s max. tahem 2 700 kp

Radar:        aktivní radiolokační naváděcí hlavice typu K-IIM s dosahem 10 až 20 km, instalovaná uvnitř válcovitého krytu (se zaoblenou dielektrickou špicí), který je vetknut do hřbetu špice trupu, v oblasti nad oválným příďovým lapačem vzduchu pohonných jednotek

Výzbroj:     žádná

Poslední úpravy provedeny dne: 3.6.2014