Mikojan-Gurjevič MiG-27M (‘Flogger J’)

Typ:  zjednodušená modifikace taktického stíhacího-bombardovacího letounu typu MiG-27K (Flogger J mod.)

Určení:  ničení pozemních cílů nacházejících se v hloubce území protivníka a ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Odlišnosti od letounu MiG-27K (Flogger J mod.):

- instalace navigačního-střeleckého komplexu typu PrNK-23M Sokol-23M (nebo PrNK-23M1 Sokol-23M1), který je vystavěn na číslicovém počítači typu Orbita-20-23M, na místo navigačního-střeleckého komplexu typu PrNK-23K Sokol-23K vystavěném na číslicovém počítači typu Orbita-10-15-23K

- instalace laserového dálkoměru-značkovače cílů typu Kljon-PM sdruženého s optickým střeleckým zaměřovačem typu S-17VG-1 a TV indikátorem typu IT-23M (na něj je promítán obraz z naváděcích hlavic střel a pum s pasivním TV navedením) na místo elektro-optického zaměřovacího systému typu Kajra-23 sestávajícího se z TV kamery a laserového dálkoměru-značkovače cílů

- modifikovaná přední část trupu se štíhlejším profilem a jediným okénkem s lichoběžníkovým průřezem v čele „seříznuté“ špice (na místo dvou nad sebou umístěných okének, jednoho oválného a jednoho obdélníkového)

- instalace PVD a antény typu SP-50 (Swift Rod) ILS systému ve větší výšce (až nad úrovní čelního okénka zaměřovací optiky)

- instalace pancéřové ochrany boků pilotní kabiny, která odolá zásahu projektilu až do ráže 20 mm (zmíněné pancéřové desky vystupují z obrysu boků trupu alá MiG-27)

- zredukovaná škála podvěsné výzbroje o pumu s poloaktivním laserovým navedením typu KAB-500L

Historie:  Prakticky paralelně s vývojem stíhacího-bombardovacího letounu typu MiG-27 (Flogger D), který nebyl ničím jiným, než modifikací letounu typu MiG-23BN (Flogger F/H) s vylepšenou konstrukcí draku a instalací silnějšího kanónu, OKB MiG intenzivně pracovala na projektech dalších dvou modifikací tohoto nástupce stíhacích-bombardovacích letounů řady Su-7B (Fitter A). Zmíněné verze MiGu-23BN (Flogger F/H) vešly ve známost jako MiG-27K (Flogger J mod.) a MiG-27M (Flogger J) a z konstrukčního hlediska vycházely z pokročilejšího MiGu-27 (Flogger D). Od letounu typu MiG-27 (Flogger D)/iz.32-25, který byl původně znám jako MiG-23BM, se přitom tyto dva modely odlišovaly zejména instalací zcela nového zaměřovacího vybavení. Zatímco typ MiG-27K/iz.32-26 (Flogger J mod.), původně známý jako MiG-23BK, obdržel elektro-optický zaměřovací systém typu Kajra-23, který v sobě sdružoval TV kameru s laserovým dálkoměrem a značkovačem cílů, hlavní komponentou zaměřovacího vybavení modelu MiG-27M/iz.32-29 (Flogger J) se stal laserový dálkoměr a značkovač cílů typu Kljon-PM. Přestože měl původně vyšší prioritu model MiG-27K (Flogger J mod.), neboť počítal s pokročilejším zaměřovacím systémem, později se do popředí zájmu dostal model MiG-27M (Flogger J). Důvodem toho se staly nejen průtahy s vývojem a počáteční potíže se spolehlivostí zaměřovacího systému typu Kajra-23, ale i problémy s nedostatkem dostatečně vycvičeného letového a pozemního personálu. Proti Kajře-23 přitom hovořila též vysoká pořizovací cena. Díky tomu všemu se produkce MiGu-27K (Flogger J mod.) nakonec zastavila na pouhých 214-ti exemplářích. Ty přitom brány závodu č.39 z Irkutska opustily v letech 1976 až 1980. Laserový dálkoměr a značkovač typu Kljon-PM naproti tomu představoval cenově poměrně dostupné a zároveň technicky zdaleka ne tak komplikované řešení jako zaměřovací systém typu Kajra-23. V porovnání se systémem typu Kajra-23 sice vykazoval znatelně menším zorným polem, +6° až -30° ve vertikální rovině (vs +6° až -140°) a ±12° v horizontální rovině (vs ±20°), což pilotovi dávalo menší prostor na manévrování v průběhu navádění, spolupracoval však s naváděcím systémem shodné škály řízených střel s poloaktivním laserovým navedením, Ch-25ML (AS-10 Karen) a Ch-29L (AS-14 Kedge). Čestnou výjimkou se staly pumy typu KAB-500L. Ty mohl používat pouze pokročilejší MiG-27K (Flogger J mod.). Díky tomu, že systém typu Kljon-PM vykazoval v porovnání s Kajrou-23 znatelně menší hmotností, jeho instalace se navíc obešla bez tolik kritizované demontáže pancéřové ochrany pilotní kabiny. Přestože letoun typu MiG-27M (Flogger J) postrádal instalaci TV kamery, mohl používat též, stejně jako dražší a pokročilejší MiG-27K (Flogger J mod.), řízené střely a pumy s pasivním TV navedením typu Ch-29T (AS-14 Kedge) a KAB-500Kr. Obraz z naváděcích hlavic těchto zbraní byl ale v tomto případě přenášen přímo na obrazovku indikátoru typu IT-23 (ve verzi IT-23M) nacházející se uvnitř pilotní kabiny. Protože se součástí palubního vybavení MiGu-27M (Flogger J) staly též naváděcí kontejnery typu Delta 2NG a Vyjuga, zbraňový arsenál tohoto modelu nebyl ochuzen ani o protizemní střely s povelovým navedením typu Ch-23/-23M (AS-7 Kerry) a Ch-25MR (AS-10 Karen) a protiradilokační střely s pasivním RL navedením typu Ch-25MP (AS-12 Kegler) a Ch-27PS (AS-12 Kegler). Prototyp MiGu-27M (Flogger J) (bílá 91) vešel ve známost jako iz.32-29/1 a vznik přestavbou sériového MiGu-27 (Flogger D). Od vzletové dráhy se přitom tento stroj poprvé odlepil v dubnu roku 1976. Státními zkouškami letoun typu MiG-27M (Flogger J) prošel v letech 1976 až 1977. Poté, v roce 1978, byl zaveden, vzhledem ke značné vytíženosti závodů č.30 a č.39, do výrobního programu závodu č.99 (UUAZ) z Ulan-Ude. Náběh výroby MiGu-27M (Flogger J) ale nemálo komplikovaly nedostatečné zkušenosti zmíněného podniku s výrobou techniky této kategorie. Protože se závod č.99 poslední desetiletí zabýval výhradně produkcí vrtulníků řady Mi-8 (Hip), nedisponoval ani potřebným výrobním zařízením. Ještě předtím proto musel projít radikální modernizací. To samé se přitom týkalo též závodního letiště. Letouny typu MiG-27M (Flogger J) byly přitom v Ulan-Ude vyráběny po boku vrtulníků typu Mi-8 (Hip), což nemělo v SSSR obdoby. V prostorách žádného jiného sovětského závodu se totiž nevyráběla letecká i vrtulníková technika zároveň. Dodávky konstrukčních celků draku, které byly svařovány z vysokopevnostní ocele v Argonové atmosféře, pro výrobní linku stíhacích-bombardovacích MiGů-27M (Flogger J) zpočátku obstarával moskevský závod č.30, závod, který zajišťoval též produkci všech stíhacích verzí letounu typu MiG-23 (Flogger). Argonová komora pro svařování byla zde postavena až později. Poté závod z Ulan-Ude zajišťoval dodávky svařovaných komponent draku nejen pro tamní výrobní linku stíhacích-bombardovacích MiGů-27M (Flogger J), ale i pro výrobní linku dvoumístných cvičně-bojových MiGů-23UB (Flogger C), která se nacházela v prostorách závodu č.39 z Irkutska. Do roku 1983 přitom brány závodu č.99 opustilo celkem 148 sériových MiGů-27M (Flogger J). Bojové útvary VVS ale tyto stroje přijímaly se značným rozpakem. Důvodem toho byla prachbídná výrobní kvalita daná nedostatečnými zkušenostmi závodu č.99 s produkcí moderních bojových letounů. Provoz sériových MiGů-27M (Flogger J) tak sužovaly potíže s pevností svárů, prasklinami na palivových nádržích a palivovém potrubím, netěsnostmi armatur palivového systému, malou pevností letovaných spojů elektrických rozvodů či špatným lícováním servisních krytek. Pro sériové MiGy-27M (Flogger J) doslova platilo co kus to originál. Jednotlivé konstrukční celky a díly tedy nebyly často mezi jednotlivými sériovými stroji vzájemně zaměnitelné. Pozemní i letový personál navíc musel počítat s tím, že každý sériový exemplář MiGu-27M (Flogger J) má své individuální nešvary. Protože ale zaměřovací systém typu Kljon-PM modelu MiG-27M (Flogger J) zajistil takřka srovnatelnou bojovou efektivitu s modelem MiG-27K (Flogger J mod.), který byl opatřen podstatně dražším a technicky komplikovanějším zaměřovacím systémem typu Kajra-23, později, v letech 1982 až 1987, bylo do standardu MiG-27M (Flogger J) v rámci modernizačního programu závody č.39, č.119 a č.322 dopracováno celkem 305 operačních MiGů-27 (Flogger D) ze stavu VVS. Takto modernizované MiGy-27 (Flogger D) přitom vešly ve známost jako MiG-27D (Flogger J) a od nově vyrobených MiGů-27M (Flogger J) se prakticky nelišily ani z hlediska vestavěného avionického vybavení, ani z hlediska vnějšího vzhledu. Letouny typu MiG-27M/D (Flogger J) se jako jediné z řady MiG-27 (Flogger D/J) dočkaly skutečného bojového nasazení, a to v závěrečné fázi invaze do Afghánistánu. Zapojení pokročilejších MiGů-27K (Flogger J mod.) do bojů afghánské války totiž vylučovala skutečnost, že se jejich zaměřovací vybavení nehodilo pro činnost ve velkých výškách, natož pak pro činnost v horském prostředí. Sovětští piloti totiž měli zakázáno nad afghánským územím létat ve výškách menších než 5 000 m. Důvodem toho se stala nová hrozba v podobě přenosných protiletadlových raketových kompletů typu Stinger. Do bojů afghánské války konkrétně zasáhly, mezi říjnem roku 1988 a únorem roku 1989, MiGy-27M/D (Flogger J) ze stavu 134. APIB (stíhací-bombardovací pluk). Přestože byly letouny typu MiG-27M/D (Flogger J) primárně určeny k přesným útokům za pomoci řízených střel, na afghánském bojišti se činnost těchto strojů omezila na bombardování z velkých výšek. Pumy zde přitom tyto stroje na cíle obvykle shazovaly ve výšce okolo 5 000 m, v průběhu sestupu pod úhlem 45°. K bojovým misím v Afghánistánu stíhací-bombardovací MiGy-27M/D (Flogger J) povětšinou vzlétaly s dvojicí 500 kg pum nebo čtveřicí 250 kg pum v podvěsu. Přestože byly součástí zbraňového systému těchto strojů též krátkodosahové PLŘS, v Afghánistánu létaly výhradně bez nich. Pokud operovaly v blízkosti hranic s Pákistánem, kde hrozilo napadení ze strany pákistánských stíhačů typu F-16A Fighting Falcon, byly totiž doprovázeny stíhacími MiGy-23MLD (Flogger K). V průběhu nasazení v Afghánistánu měly MiGy-27M/D (Flogger J) jedinečnou příležitost prokázat své kvality z hlediska provozní spolehlivosti. K využití jejich plného bojového potenciálu ale tehdy nedošlo. Stíhací-bombardovací MiGy-27M/D (Flogger J) přitom v Afghánistánu operovaly po boku „konkurenčních“ stíhacích-bombardérů řady Su-17 (Fitter). Před posledním modelem z této řady, v podobě typu Su-17M4 (Fitter K), měly tyto stroje navrch, díky větší vnitřní zásobě paliva, v doletu a vytrvalosti. Pro MiGy-27M/D (Flogger J) přitom hovořilo též silné pancéřování pilotní kabiny a nižší min. povolená rychlost (260 km/h vs 285 km/h). Letouny typu Su-17M4 (Fitter K) naproti tomu vykazovaly, díky výhodnějšímu poměru tahu a hmotnosti, lepší akcelerací a stoupavostí. Přestože byly letouny typu MiG-27M (Flogger J) vyráběny výhradně pro potřeby Sovětského VVS, nakonec si v nevelkém počtu našly též cestu do zahraničí, konkrétně na Srí Lanku. V roce 2000 totiž vzdušné síly Srí Lanky odkoupily celkem šest MiGů-27M (Flogger J) od Ukrajiny. Ještě ten samý rok je přitom nasadily, s ukrajinskými žoldáky za kniplem, do bojů občanské války, kterou podněcovala na severu země militantní separatistická organizace, zvaná „Tamilští Tygři“. Dva z nich byly přitom ještě v průběhu roku 2001 sestřeleny. Později, v roce 2006, si letectvo Srí Lanky pořídilo, pro potřeby 5. stíhací letky s domovskou základnou Katanayake, další čtyři „ukrajinské“ MiGy-27M (Flogger J).

Verze:  -

Vyrobeno:  148 sériových strojů

Uživatelé:  Kazachstán, Rusko, Srí Lanka, SSSR a Ukrajina

 

 

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Chačaturov R-29B-300 s max. tahem 8 300 kp / 11 500 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        žádný

Vybavení:  - zaměřovací: optický zaměřovač typu S-17VG-1 a laserový dálkoměr-značkovač cílů typu Kljon-PM se zorným polem +6° až -30° ve vertikální rovině a ±12° v horizontální rovině a dosahem 7 km při značkování, resp. 10 km při měření vzdálenosti. Odchylka v přesnosti při měření vzdálenosti cíle tohoto zařízení přitom činí 5 m. Optika Kljonu-PM je umístěna za nevelkým okénkem, které je vetknuto do seříznuté špice přední části trupu.

                   - naváděcí: rádiová-povelová jednotka typu Delta 2NG a pasivní lokátor typu Vyjuga. Zatímco prvně uvedené zařízení slouží pro navádění protizemních řízených střel typu Ch-23/-23M (AS-7 Kerry) a Ch-25MR (AS-10 Karen), druhé uvedené zařízení slouží k lokalizaci pozemních radiolokačních stanic a navádění řízených střel typu Ch-25MP (AS-12 Kegler) a Ch-27PS (AS-12 Kegler). Oba zmíněné systémy mají přitom podobu podvěsných kontejnerů, které se umisťují na jeden z předních postranních trupových zbraňových závěsníků.

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-1P Parol (Slap Shot) (toto zařízení využívá nevelkou trojúhelníkovou anténu nacházející se na hřbetu trupu, přímo před pilotní kabinu, a antény umístěné pod dielektrickými panely, vetknutými do potahu náběžné hrany pevné střední části křídla), výstražný RL systém typu SPO-15L Berjoza-L (toto zařízení dokáže zjistit typ, polohu a pracovní režim zdroje zachyceného radiolokačního signálu a využívá antény vetknuté do náběžné hrany vírových přechodů střední části křídla a do odtokové hrany SOP, přímo nad směrovým kormidlem), aktivní rušič typu SPS-142 Siren-FŠ (toto zařízení využívá dvě přijímací antény, které jsou umístěny uvnitř dvou podlouhlých štíhlých polokapkovitých krytů nacházejících se po stranách břicha přední části trupu, přímo před šachtou příďového podvozku, a jednu vysílací anténu nacházející se pod nevelkým krytem vetknutým do špice trupu, přímo nad okénkem zaměřovací optiky), dvě výmetnice 6-ti klamných IČ/RL cílů typu KDS-23 (ty jsou vestavěny do centrálního trupového zbraňového pylonu) a dvě výmetnice 60-ti klamných IČ/RL cílů typu BVP-50-60 (ty jsou umístěny uvnitř dvou protáhlých odnímatelných pouzder, které se připevňují ke hřbetu zadní části trupu)

Výzbroj:   jeden 30 mm šestihlavňový rotační kanón typu GŠ-6-30A se zásobou 265 nábojů, instalovaný na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 4 000 kg, přepravovaná na sedmi závěsních, jednom páru závěsníků nacházejícím se pod pevnou střední částí křídla, dvou tandemově uspořádaných párech závěsníků umístěných po stranách břicha střední a zadní části trupu a jednom závěsníku instalovaném v ose břicha střední části trupu (oba závěsníky nacházející se pod pohyblivými vnějšími částmi křídla jsou vyhrazeny pro PTB) – PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-60M* (AA-8 Aphid) (max. 2 ks), protizemní ŘS s povelovým navedením typu Ch-23M (AS-7 Kerry) (max. 2 ks) a Ch-25MR (AS-10 Karen) (max. 2 ks), protizemní ŘS s poloaktivním laserovým navedením typu Ch-25 (AS-10 Karen) (max. 4 ks), Ch-25ML (AS-10 Karen) (max. 4 ks) a Ch-29L (AS-14 Kedge) (max. 2 ks), protizemní ŘS s pasivním TV navedením typu Ch-29T (AS-14 Kedge) (max. 2 ks), protiradiolokační ŘS s pasivním RL nevedením typu Ch-25MP (AS-12 Kegler) (max. 2 ks) a Ch-25PS (AS-12 Kegler) (max. 2 ks), raketové bloky typu UB-16-57 (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks), UB-32 (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks) a B-8M (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 4 ks), 240 mm neřízené rakety typu S-24 (max. 4 ks), kanónové kontejnery typu SPPU-22 (jeden 23 mm pohyblivý dvouhlavňový kanón typu GŠ-23L se zásobou 250 nábojů) (max. 2 ks) a UPK-23-250 (jeden 23 mm dvouhlavňový kanón typu GŠ-23L se zásobou 250 nábojů) (max. 2 ks), 500 kg pumy s pasivním TV navedením typu FAB-500Kr (max. 4 ks), 100 kg neřízené pumy typu FAB-100 (max. 22 ks), 250 kg neřízené pumy typu FAB-250 (max. 9 ks), 500 kg neřízené pumy typu FAB-500 (max. 8 ks), zápalné nádrže typu ZB-500 (max. 4 ks), submuniční kontejnery typu KMG-U (max. 2 ks) a 800 l PTB typu PTB-800 (max. 3 ks)

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 7,78-13,97 m 
Délka s PVD:   17,18 m
Výška: 5,00 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: 20 500 kg
Max. rychlost: 1 810 km/h
Praktický dostup:   15 600 m
Max. dolet bez/s 1 PTB-800:    1 800/2 200 km

 

 

* tato zbraň je vyhrazena pro obranu před vzdušným napadením a využívá jednoduché odpalovací lišty typu APU-60-1 a zdvojené odpalovací lišty typu APU-60-2. Ty se přitom umisťují buďto na křídlení závěsníky nebo na přední pár postranních trupových návěsníků

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 30.9.2014