Mikojan-Gurjevič MiG-35/-35D (MMRCA)

Typ:  „pozemní“ modifikace palubního víceúčelového bojového letounu typu MiG-29K/KUB (9.41/9.47) vzešlá ze zadání Indického vojenského letectva (IAF)

Určení:  ničení vzdušných cílů na krátké a střední vzdálenosti v rámci vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a v rámci protivzdušné obrany, ničení pozemních a hladinových cílů, umlčování radiolokátorů protivníka a (v případě dvoumístného modelu MiG-35D) výcvik pilotů

Odlišnosti od letounu MiG-29K/KUB(9.41/9.47):

- instalace modifikovaného křídla bez sklápěcího mechanismu

- absence záchytného přistávacího háku nacházejícího se na břichu zadní části trupu, přímo mezi motorovými gondolami

- instalace pokročilejšího radiolokátoru s pevnou fázovanou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem (AESA) typu FGA-29 Žuk-AE uvnitř špice trupu na místo dopplerovského radiolokátoru typu FGM-129 (N010ME) Žuk-ME

- instalace pasivního elektro-optického čidla typu OLS-UEM, které slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů, na místo pasivního elektro-optického čidla typu OLS-UE uvnitř kopulovitého krytu nacházejícího se před pilotní kabinou, vpravo od podélné osy trupu

- instalace pasivního elektro-optického čidla typu OLS-K, které slouží pro vyhledávání a sledování pozemních cílů, v rozměrném aerodynamickém krytu nacházejícím se na břichu pravé motorové gondoly, přímo vedle šachty hlavního podvozku

- instalace laserového výstražného systému typu SOLO využívajícího čtveřici senzorů, které se nacházejí na koncích křídla (po dvou na každém konci)

- instalace optického výstražného systému typu SOAR – zatímco jeden ze dvou senzorů tohoto systému se nachází na hřbetu trupu, přímo za pilotní kabinou, aerodynamický kryt toho druhého je umístěn na břichu levé motorové gondoly, přímo vedle šachty hlavního podvozku

Historie:  Dne 28. srpna 2004 Indické vojenské letectvo (IAF) vypsalo, v rámci programu MMRCA (Medium Multi-Role Combat Aircraft), výběrové řízení na nový středně těžký víceúčelový bojový letoun se vzletovou hmotností 14 až 24 t. Letoun MMRCA měl na inventáři vzdušných sil Indie nahradit tehdejší flotilu obstarožních letounů typu MiG-21bis (Fishbed L/N) a zároveň vyplnit mezeru mezi lehkými bojovými letouny typu HAL Tejas domácí konstrukce a těžkými bojovými letouny typu Su-30MKI (Flanker H) ruské konstrukce, a to hned v počtu 126-ti exemplářů. 86 letounů z tohoto počtu mělo být přitom dodáno v jednomístné a 40 ve dvoumístné modifikaci se zdvojeným řízením. Protože šlo na tehdejší poměry o nevídaně velkou zakázku, na specifikace MMRCA kromě amerických společností Boeing (typ F/A-18E/F Super Hornet) a Lockeed-Martin (typ F-16E/F Fighting Falcon) zareagoval též francouzský Dassault (typ Rafale), evropský EADS (typ Typhoon), švédsko/britský Saab/BAe (typ JAS39 Gripen) a ruský RSK MiG. Posledně uvedená společnost se přitom rozhodla do zmíněného klání zapojit s náležitě upraveným dvoumístným středně těžkým víceúčelovým bojovým letounem typu MiG-29M2, který předtím neúspěšně nabízela Malajskému vojenskému letectvu v rámci programu MRCA (Multi-Role Combat Aircraft). Speciálně pro potřeby účasti ve výběrovém řízení MMRCA jediný demonstrační prototyp MiGu-29M2 obdržel nové motory a novou avioniku. Současně byl, z reklamních důvodů, přeznačen na MiG-35. Široké veřejnosti se takto modifikovaný demonstrační prototyp MiGu-29M2 poprvé představil v únoru roku 2007, na airshow Aero India. Protože IAF požadovalo, aby se do porovnávacích zkoušek zapojily hned dva exempláře od každého účastnického letounu, jeden v jednomístné bojové a jeden ve dvoumístné cvičně-bojové verzi, v létě roku 2009 RSK MiG zkompletovala další dva prototypy MiGu-35. Ty se ale od prototypu prvního v mnohém lišily. Jejich drak byl totiž po konstrukční stránce v maximální míře unifikován s drakem palubního MiGu-29K/KUB (iz.9.41/iz.47), který zase vzešel ze zadání Indického námořnictva. Od palubního MiGu-29K/KUB se druhý a třetí prototyp „pozemního“ MiGu-35 z konstrukčního hlediska odlišoval prakticky jen absencí sklápěcího mechanismu křídla a záchytného přistávacího háku. Konstrukční unifikace „pozemního“ MiGu-35 s palubním MiGem-29K/KUB měla přitom vést k významnému snížení výrobních nákladů. A nejen to. Případným provozovatelům obou dvou těchto strojů měla zajistit znatelné zjednodušení logistického zabezpečení. To poslední by přitom platilo i pro IAF, neboť typ MiG-29K/KUB již mělo závazně objednáno Indické námořnictvo. Zatímco pro jednomístnou bojovou modifikaci MiGu-35, která se od té dvoumístné odlišovala pouze instalací dodatečné palivové nádrže v zadní části protáhlé pilotní kabiny (na místo pracoviště instruktora), se začalo používat označení MiG-35, dvoumístná cvičně-bojová modifikace tohoto stroje byla nyní známa jako MiG-35D. Druhý exemplář dvoumístného MiGu-35D vznikl konverzí prototypu palubního MiGu-29KUB. Základem jediného exempláře jednomístného MiGu-35 se zase stal čtvrtý sériový MiG-29K (iz.9.41) z druhé výrobní série. První sérii demonstrační letů v rámci výběrového řízení MMRCA tyto dva stroje uskutečnily, v říjnu roku 2009, přímo na území Indie. Zde přitom oba prototypy MiGu-35/-35D nejprve provedly několik demonstračních letů s ruskými piloty za kniplem. Tomu pak následovalo přeškolení vybraných indických pilotů. Poté oba zmíněné stroje přelétly z letiště Bangalore, podnikového letiště konsorcia HAL, na leteckou základnu Jaisalmer, která se nachází v poušti Rajasthan. Zde pak prošly zkouškami zaměřenými na prověření způsobilosti pro činnost v lokalitách s vysokou okolní teplotou. Tomu následovaly zkoušky ve vysokohorských oblastech Himaláje, Jammu a Kašmír. Ty byly zase realizovány na letecké základně Leh. Součástí zmíněných zkoušek se přitom mimo jiné staly též vzlety a přistání s plným bojovým zatížením z VPD nacházející se v nadmořské výšce větší než 3 500 m. Ještě předtím identickými zkouškami prošly konkurenční letouny typu F/A-18E/F, F-16E/F a Rafale. Úplně nakonec byly v pouštních a vysokohorských oblastech Indie odzkoušeny typy Typhoon a Gripen. Závěrečné fáze předváděcích zkoušek MiGu-35/-35D v rámci výběrového řízení MMRCA byla realizována na území Ruska. Pro tyto potřeby byl konkrétně vyčleněn druhý exemplář dvoumístného MiGu-35D. Ten přitom v rámci závěrečné fáze zmíněného výběrového řízení vykonal, mezi 4. a 24. dubnem roku 2010, celkem 18 demonstračních letů s indickými piloty za kniplem z leteckých základen Ruského VVS Achtubinsk a Žukovskyj. Součástí zmíněný letů se mimo jiné staly též střelby na bezpilotní vzdušný terč typu Danj za pomoci PLŘS typu R-77E (AA-12 Adder) a útoky na pozemní cíle za pomoci naváděných pum typu KAB-500Kr. V případě vítězství MiGu-35/-35D ve výběrovém řízení MMRCA by ale IAF přímo od RSK MiG odebralo pouze 18 těchto strojů. Kompletaci zbylých 108 MiGů-35/-35D by zajistil, na základě licence, závod indického konsorcia HAL (Hindustan Aeronautics Ltd.). K tomu ale nedošlo, protože v dubnu roku 2011 bylo oznámeno, že do závěrečné fáze výběrového řízení MMRCA postupují evropské typy Typhoon a Rafale. Následně proto druhý prototyp dvoumístného MiGu-35D prošel zpětnou konverzí na prototyp palubního MiGu-29KUB. Dne 23. července 2011 byl ale tento stroj ztracen při tragické havárii.

Verze:

MiG-35 – jednomístná bojová modifikace letounu typu MiG-35 s instalací 630 l palivové nádrže na místo zadního pilotního pracoviště. Překryt pilotní kabiny tohoto modelu je ale tvarově zcela identický s překrytem pilotní kabiny dvoumístného MiGu-35D. Jediný demonstrační prototyp MiGu-35 vznikl konverzí čtvrtého MiGu-29K (iz.9.41) z druhé výrobní série.

MiG-35D – dvoumístná cvičně-bojová modifikace letounu typu MiG-35 s pracovištěm druhého pilota, které je vybaveno čtveřicí barevných multifunkčních displejů (MFD), v zadní části kabiny (na místo 630 l palivové nádrže) a plně zdvojeným řízením. Dvoumístný MiG-35D vznikl ve dvou exemplářích. Zatímco základem toho prvního se stal jediný demonstrační prototyp letounu typu MiG-29M2 MRCA, ten druhý vznikl úpravou prototypu palubního MiGu-29KUB.

Vyrobeno:  dva prototypy dvoumístného modelu MiG-35D (zatímco ten první vznikl konverzí jediného demonstračního prototypu letounu typu MiG-29M2 MRCA, základem toho druhého se stal prototyp palubního MiGu-29KUB) a jeden prototyp jednomístného modelu MiG-35 (vznikl konverzí sériového MiGu-29K/iz.9.41)

Uživatelé:  žádní

MiG-35D

Posádka:    jeden pilot (nebo pilot/žák a pilot/instruktor, v případě modelu MiG-35D)

Pohon:       dva dvouproudové motory typu Klimov RD-33MK s max. tahem po 5 400 kp / 9 000 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        víceúčelový radiolokátor s pevnou fázovanou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem (AESA) typu FGA-29 Žuk-AE se zorným polem ±60° v horizontální i vertikální rovině, instalovaný uvnitř špice trupu. Tento typ radiolokátoru slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných, pozemních a hladinových cílů. Kromě toho lze za jeho pomoci pořizovat radiolokační snímky terénu. Radar typu Žuk-AE disponuje módem „look down“ a najednou dokáže sledovat až 30 vzdušných cílů a na 6 z nich navádět PLŘS. Z přední polosféry je radar typu Žuk-AE vzdušný cíl typu stíhací letoun schopen detekovat na vzdálenost 130 km, a to jak v režimu „look up“, tak i v režimu „look down“. Max. detekční dosah tohoto typu radiolokátoru pro cíl typu stíhací letoun ze zadní polosféry činí 50 km v režimu „look up“, resp. 40 km v režimu „look down“. Hladinové plavidlo o velikosti torpédoborce přitom dokáže identifikovat na vzdálenost až 200 km.

Vybavení:   - zaměřovací: elektro-optický zaměřovací systém typu OLS-UEM (se zorným polem ±90° v horizontální rovině a -15° až + 60° ve vertikální rovině) a elektro-optický zaměřovací systém typu OLS-K (se zorným polem 360° do dolní polosféry). Systém OLS-UEM v sobě sdružuje pasivní IČ čidlo s laserovým dálkoměrem (s dosahem 200 až 2 000 m) a TV zaměřovačem a slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů. Zatímco ze zadní polosféry je elektro-optické čidlo typu OLS-UEM vzdušný cíl schopno detekovat na vzdálenost až 45 km, detekční dosah tohoto zařízení pro přední polosféru činí 15 km. Jeho optika je přitom umístěna uvnitř kopulovitého krytu, který se nachází před pilotní kabinou, vpravo od podélné osy trupu. Systém OLS-K v sobě rovněž sdružuje pasivní IČ čidlo s laserovým dálkoměrem (s dosahem 20 km) a TV zaměřovačem. Slouží však pro vyhledávání a sledování pozemních cílů a navádění protizemní řízené munice. Zatímco cíl typu tank je tento systém schopen detekovat na vzdálenost 20 km, raketový člun dokáže detekovat na vzdálenost 40 km. Kopulovitý kryt systému typu OLS-K se přitom nachází na břichu pravé motorové gondoly, přímo vedle šachty hlavního podvozku.

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“, stanice radiotechnického průzkumu a výstrahy typu SPO-29 (L150NU) Pastel (toto zařízení dokáže zjistit typ, polohu a pracovní režim zdroje zachyceného radiolokačního signálu a těmito údaje „nakrmit“ naváděcí systém protiradarových ŘS typu Ch-31P a využívá antény umístěné na koncích křídla a na vrcholech zdvojené SOP), laserový výstražný systém typu SOLO s detekčním dosahem 30 km a zorným polem 360° (dva páry senzorů nacházející se na koncích křídla), který zajišťuje výstrahu před ozářením laserovým paprskem, optický výstražný protiraketový systém typu SOAR (po jednom senzoru na hřbetu trupu, přímo za pilotní kabinou, a na břichu levé motorové gondoly, přímo vedle šachty hlavního podvozku), který dokáže odhalit střelu kategorie „země-vzduch“ na vzdálenost 50 km, střelu kategorie „vzduch-vzduch“ na vzdálenost 30 km a přenosnou PLŘS na vzdálenost 10 km, dvě výmetnice 16-ti klamných IČ/RL cílů (jejich instalace se nachází na vnějších bocích zadní partie motorových gondol, přímo před tryskami pohonných jednotek) a aktivní RL rušič typu SAP-518 nebo KS-418 (tohoto zařízení se sestává z pevně vestavěné vysoko-frekvenční jednotky, která využívá antény umístěné uvnitř náběžné hrany vírových přechodů a na zadní části trupu, a středo-frekvenční jednotky, nacházející se uvnitř podvěsného kontejneru, který se umisťuje pod levou polovinu křídla)

Výzbroj:    jeden 30 mm kanón typu GŠ-30-1 se zásobou 100 nábojů, vestavěný do levého vírového přechodu, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti až 6 500 kg, přepravovaná na osmi křídleních a jednom trupovém závěsníku – PLŘS středního dosahu s aktivním RL navedením typu R-77E (AA-12 Adder) (max. 6 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-73E (AA-11 Archer) (max. 8 ks), protizemní ŘS s pasivním TV navedením typu Ch-29T (AS-14 Kedge) (max. 4 ks), protiradiolokační ŘS s pasivním RL navedením typu Ch-31P (AS-17 Krypton) (max. 4 ks), protilodní ŘS s aktivním RL navedením typu Ch-31A (AS-17 Krypton) (max. 4 ks) a Ch-35E (AS-20 Kayak) (max. 4 ks), 500 kg pumy s pasivním TV navedením typu KAB-500Kr (max. 4 ks), raketové bloky typu B-8M1 (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm), 240 mm neřízené rakety typu S-24B, 250 kg neřízené pumy typu FAB-250, 500 kg neřízené pumy typu FAB-500, submuniční kontejnery typu KMG-U, 2 150 l PTB typu PTB-2150 (max. 1 ks), 1 150 l PTB typu PTB-1150 (max. 4 ks) a tankovací jednotka typu PAZ-1MK (max. 1 ks)

* případě modelu MiG-35; resp.1 700/2 700 km v případě modelu MiG-35D

Poslední úpravy provedeny dne: 27.10.2014