Typ:  přepadová stíhací modifikace denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21F (Fishbed C) uzpůsobená pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Určení:  primárně ničení vzdušných cílů v rámci protivzdušné obrany; sekundárně útoky na pozemní cíle

Odlišnosti od letounu MiG-21F (Fishbed C):

- instalace střeleckého radiolokátoru typu CD-30T na místo radiolokačního dálkoměru typu SRD-5M (High Fix) uvnitř modifikovaného regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu s výrazně většími rozměry a kónickým profilem (na místo ogiválního) – to si ale vyžádalo zvětšit délku přední části trupu v oblasti před pilotní kabinou a průměr čelního kruhového lapače vzduchu z 690-ti mm na 870 mm

- instalace po jednom výstupu vzduchu chladícího systému radiolokátoru na hřbetu přídě trupu, přímo před krytkou zajišťující vstup do předního úložného prostoru pro avioniku, a na břichu přídě trupu, přímo před šachtou příďového podvozku

- modifikované ovládání regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu (přestavování regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu tohoto modelu se děje plynule, v závislosti na letovém módu a rychlosti, zatímco regulační kužel výchozího modelu MiG-21F je řešen jako třípolohový)

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-3/-3S (AA-2 Atoll) – odnímatelné odpalovací lišty těchto střel v podobě typu APU-13 se umisťují na standardní křídelní zbraňové závěsníky (schopnost vedení útoků na pozemní cíle za pomoci neřízených raket a pum zůstala plně zachována)

- odlehčená konstrukce draku vyjmutím obou 30 mm kanónů typu NR-30 i s jejich vystouplými polokapkovitými kryty nacházejícími se na bocích přední části trupu, přímo pod kořeny náběžné hrany křídla (výzbroj tohoto modelu se omezila na dvojici PLŘS)

- instalace modifikovaných aerodynamických brzd po stranách přídě trupu, přímo pod kořeny náběžné hrany křídla – ty nyní nejsou včleněny do vystouplých kanónových krytů a navíc vykazují větší plochu

- instalace modifikované svislé ocasní plochy s vetknutým dielektrickým krytem antény SHORAN do horní části náběžné hrany

- modifikovaný hlavní podvozek instalací 800 x 200 mm kol typu KT-50/2 na místo 600 x 200 mm kol typu KT-82 (z důvodu vyšší hmotnosti tohoto modelu v porovnání s výchozím modelem) – v této souvislosti na bocích střední partie trupu přibyly dva páry nad sebou umístěných polokapkovitých krytů (zatímco jeden z nich je vetknut přímo do trupových podvozkových dvířek, která se nacházejí pod křídlem, ten druhý je umístěn nad křídlem)

- instalace jednoduchého kolimátoru typu PKI-1 na místo optického zaměřovače typu ASP-5NV-U1 uvnitř pilotní kabiny

- instalace datalinku navigačního systému typu Lazur (díky instalaci tohoto systému lze tento model navádět v autonomním režimu na vzdušné cíle automatizovanými pozemními naváděcími stanovišti systému Vozduch-1)

- instalace DME odpovídače typu SOD-57M (Cross Up) na místo DME odpovídače typu SOD-57 (Cross Up)

- instalace radiokompasu typu ARK-54I na místo radiokompasu typu ARK-54M

Historie:  Zadání na přepadovou radarem vybavenou a PLŘS vyzbrojenou modifikaci denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21F (Fishbed C) OKB MiG obdržela již dne 24. července 1958, tedy ještě předtím, než vývoj tohoto prvního stíhače VVS s rychlostí řádu M=2 dospěl do stádia sériové výroby. Přepadový MiG-21F (Fishbed C) vešel ve známost pod prototypovým označením Je-7 a provizorním služebním označením MiG-21P a dle zadání se měl stát, spolu se střeleckým radiolokátorem typu CD-30 (Spin Scan), dvojicí PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu K-13/R-3 (AA-2 Atoll) a datalinkem navigačního systému Lazur, jednou z komponent vzdušného raketového systému PVO typu MiG-21P-13. Datum předání prototypu tohoto modelu ke státním zkouškám bylo přitom stanoveno na čtvrté čtvrtletí roku 1959. Práce na pokročilém projektu přepadového MiGu-21P (Je-7), který se měl stát nástupcem nadzvukových přepadových MiGů-19P/PM (Farmer B/E), se OKB MiG podařilo takřka završit ještě na počátku toho samého roku. Zatímco střelecký radiolokátor letounů typu MiG-19P/PM (Farmer B/E) využíval dvě antény, jednu vyhledávací a jednu sledovací, podstatně výkonnější střelecký radar typu CD-30T (Spin Scan) byl opatřen jedinou anténou a cíl o velikosti středního bombardéru typu Tu-16 (Badger) dokázal detekovat na vzdálenost 18 až 20 km. Naproti tomu teoretický detekční dosah radaru méně výkonných MiGů-19P/PM (Farmer B/E) nepřesahoval hranici 10 až 12 km. Radar typu CD-30 (Spin Scan) se přitom stal též, ve verzi RP-9 (Spin Scan), jednou z komponent těžšího přepadového stíhače typu Su-9 (Fishpot B). Instalace střeleckého radaru přepadovému MiGu-21P (Je-7) umožnila vyhledávat a zaměřovat vzdušné cíle i v noci a za špatných meteorologických podmínek. Naproti tomu frontový MiG-21F (Fishbed C), jehož zaměřovací vybavení se sestávalo z radiolokačního dálkoměru typu SRD-5M (High Fix) a optického zaměřovače typu ASP-5NV-U1, byl schopen vést boj pouze se vzdušnými cíly nacházejícími se v přímém visuálním kontaktu. Součástí zbraňového systému přepadového MiGu-21P (Je-7) se ale stal též jednoduchý střelecký kolimátor typu PKI-1. Ten byl vyhrazen střelbu neřízenými raketami. Kromě toho představoval záložní řešení pro případ, kdy by došlo k selhání radiolokátoru. Jelikož se radiolokátor typu CD-30 (Spin Scan) do nezměněného regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu frontového MiGu-21F (Fishbed C), na rozdíl od radiolokačního dálkoměru typu SRD-5M (High Fix) nevešel, konstrukční tým OKB MiG přepadový MiG-21P (Je-7) opatřil zcela novou přední partií trupu v oblasti před pilotní kabinou s větší délkou a průměrem. Protože tento zásah do konstrukce draku a zbraňového systému sebou přinesl nemalý vzrůst hmotnosti, současně jej zcela oprostil od kanónové výzbroje. Jedinou protivzdušnou zbraní přepadového MiGu-21P (Je-7) se tedy stala dvojice krátkodosahových PLŘS typu K-13/R-3 (AA-2 Atoll). Tato střela vzešla z výnosu ze dne 28. listopadu 1958 a z konstrukčního hlediska nebyla ničím jiným, než bezlicenční kopií americké PLŘS typu AIM-9B Sidewinder. Vzorem pro střelu typu K-13/R-3 (AA-2 Atoll) se konkrétně staly vraky několika Sidewinderů, které získala ČLR v konfliktu s ostrovním Thai-wanem. V průběhu zmíněného konfliktu totiž mnoho Thai-wanských Sidewinderů minulo svůj cíl, a tak se rozsáhlé oblasti na území ČLR velmi rychle zaplnily jejich troskami. Číňanům se přitom tehdy podařilo, na území o rozloze 100 km², posbírat komponenty, ze kterých bylo následně možné téměř zkompletovat tři Sidewindery. První prototyp přepadového MiGu-21P (Je-7) vešel ve známost jako Je-7/1 (rudá 71) a do oblak se poprvé vydal dne 10. srpna 1959. Protože prototyp Je-7/1 (rudá 71) postrádal radiolokátor, regulační kužel příďového vstupu vzduchu tohoto stroje nebyl zhotoven z dielektrického materiálu. V jeho útrobách se však nacházela instalace zkušební aparatury. Kariéra prototypu Je-7/1 (rudá 71) ale nebyla dlouhá. Dne 26. listopadu 1959, v průběhu 26. letu, jehož cílem se stalo stanovení max. povolené rychlosti, totiž spadl do vývrtky, ze které již nebylo návratu. Do konstrukce prototypu druhého, Je-7/2 (rudá 72), byly proto vneseny změny, které měly vést ke zlepšení směrové stability při vysokých násobcích Machova čísla. Konkrétně tento stroj obdržel modifikovanou SOP se zvětšenou hloubkou a plochou (o 0,18 m²), modifikovanou kýlovku se zvětšenou plochou (o 0,1 m²) a nové křídelní zbraňové závěsníky typu BD3-60-21U. Ty přitom v porovnání se závěsníky typu DB3-58-21, kterými byl opatřen prototyp Je-7/1 (rudá 71), vykazovaly menší tloušťkou. Kompletaci prototypu Je-7/2 (rudá 72) se podařilo završit v prosinci roku 1959. Ještě předtím, než byl přepraven do Žukovského, prošel pozemními zkouškami zaměřenými na prověření odolnosti proti flutteru. Od vzletové dráhy se tento stroj poprvé odlepil dne 18. února 1960. Ale ani prototyp Je-7/2 (rudá 72) neměl příliš mnoho štěstí. Dne 4. července téhož roku, v průběhu 72. letu, se totiž zaseklo ovládání jeho pohonné jednotky, když právě běžela na plné otáčky. Pilot se tedy rozhodl s prototypem Je-7/2 (rudá 72) provést nouzové přistání. Před dosednutím na VPD nicméně musel spotřebovat veškeré palivo, aby se motor úplně zastavil. Motor prototypu Je-7/2 (rudá 72) ale naneštěstí zhasl ještě před dosažením VPD, ve výšce nějakých 200 m. Následkem toho se tento stroj převrátil a narazil přímo do země. Závodní zkoušky přepadového MiGu-21P (Je-7) byly oficiálně završeny již dne 8. května 1960, tedy ještě před zmíněnou havárií. Tomu přitom, dne 30. května téhož roku, následoval výnos, který zavázal závod č.21 z Gorkého okamžitým zavedením tohoto stroje do svého výrobního programu, bez vyčkávání na výsledky zkoušek státních. Práce na přípravě výrobní linky přepadového MiGu-21P (Je-7) se zde přitom oficiálně rozeběhly dnem 4. června 1960. Předlohou pro sériový model se ale staly až následující dva prototypy, Je-7/3 a Je-7/4, které vzešly z výnosu ze dne 15. ledna téhož roku. Sériový MiG-21P (Je-7) přitom vešel ve známost pod označením MiG-21PF (Fishbed D) a od prvních dvou prototypů, Je-7/1 a Je-7/2, se odlišoval zejména instalací silnějšího 6 120 kp motoru typu R-11F2-300 v odnímatelné zádi trupu a další palivové nádrže uvnitř výrazně rozšířené přední partie hřbetní trupové nástavby.

Verze:

Je-7/1 – první prototyp letounu typu MiG-21P (Je-7). Tento stroj byl opatřen identickou svislou ocasní plochou a kýlovkou, jako frontový MiG-21F (Fishbed C). Horní část náběžné hrany SOP prototypu Je-7/1 byla ale zhotovena z dielektrického materiálu, neboť zastávala funkci krytu antény SHORAN. Od frontového MiGu-21F (Fishbed C) tento stroj přebíral též křídelní zbraňové závěsníky typu DB3-58-21. Protože prototyp Je-7/1 postrádal instalaci střeleckého radiolokátoru, regulační kužel příďového vstupu vzduchu tohoto stroje byl zhotoven z kovu.

Je-7/2 – druhý prototyp letounu typu MiG-21P (Je-7). Tento stroj byl opatřen dielektrickým regulačním kuželem příďového vstupu vzduchu, který zároveň zastával funkci krytu radiolokátoru typu CD-30 (Skip Spin), modifikovanou SOP s větší hloubkou a plochou (o 0,18 m²) a plechovým potahem horní části náběžné hrany (na místo dielektrického), modifikovanou kýlovku s větší plochou (o 0,1 m²) a štíhlejšími křídelní zbraňovými závěsníky typu BD3-60-21U.

Vyrobeno:  dva prototypy (Je-7/1 a Je-7/2)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    jeden pilot

Pohon:        jeden proudový motor Tumanskij R-11F2-300 s max. tahem 3 950 kp / 6 120 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:         střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu CD-30 (‘Spin Scan’) s vyhledávacím dosahem 18 až 20 km a zaměřovacím dosahem 10 km, instalovaný uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu PKI-1 (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                    - obranné: identifikační systém typu SRO-2M Chrom (Odd Rods) (dvě sestavy tří nestejně velkých tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břichu přední části trupu, přímo za příďovým podvozkem, a na vrcholu SOP)

Výzbroj:      dvě PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-3/-3S (AA-2 Atoll), dva raketové bloky typu UB-16-57U (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm), dvě 240 mm protizemní neřízené rakety typu S-24, dvě 100 kg neřízené pumy typu FAB-100, dvě 250 kg neřízené pumy typu FAB-250, dvě 500 kg neřízené pumy typu FAB-500 nebo dvě zápalné nádrže typu ZB-360, přepravované na dvou pylonech nacházejících se pod křídlem (na centrální trupový závěsník se umisťuje výhradně 490 l PTB typu PTB-490)

Poslední úpravy provedeny dne: 7.9.2014