Mikojan-Gurjevič MiG-3 AM-38

Typ:  modifikace výškového stíhacího letounu typu MiG-3 optimalizovaná při činnost v malých a středně velkých výškách

Určení:  vybojování vzdušné převahy v prostoru bojové linie

Odlišnosti od letounu MiG-3:

- instalace silnější kapalinou (glykolem) chlazené 1 600 hp pohonné jednotky typu AM-38 na místo 1 350 hp motoru typu AM-35A

- instalace třílisté vrtule typu AL-5L-110A na místo třílisté vrtule typu AV-5L-123

- instalace modifikovaných výfuků pohonné jednotky

- modifikovaný systém pro přeplňování palivových nádrží inertním plynem v podobě ochlazených motorových spalin

- instalace modifikovaných křídelních zbraňových závěsníků

Historie:  Stíhací kapalinou chlazeným 1 350 hp motorem typu AM-35A poháněný letoun typu MiG-3 svými výkony exceloval pouze ve velkých výškách. V malých a středních výškách naproti tomu za ostatními stíhacími letouny VVS a Luftwaffe znatelně zaostával. Většina vzdušných střetů druhé světové války ale probíhala právě v malých a středních výškách (do 4 000 m). Protože se navíc tento stroj vůbec nehodil pro manévrový vzdušný boj, do středu pozornosti VVS se mezitím dostaly konkurenční stíhací letouny z dílny A.S. Jakovleva a S.A. Lavočkina. V této souvislosti se tvůrci MiGu-3 rozhodli tento stroj opatřit kapalinou chlazeným 1 600 hp motorem typu AM-38. Tento typ motoru totiž vykazoval, na rozdíl typu AM-35A, velice dobrými charakteristikami v malých a středních výškách, neboť vznikl jako pohonná jednotka útočných strojů řady Il-2 (Bark). Zmíněná úprava jednoho ze sériových MiGů-3 byla přitom realizována v létě roku 1941. Protože motor typu AM-38 vykazoval shodnými rozměry jako AM-35A a navíc byl opatřen identickými úchyty, jeho vestavba do draku sériového MiGu-3 se obešla bez větších zásahů do původní konstrukce. Takto modifikovaný MiG-3 vešel ve známost jako MiG-3 AM-38 a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 31. července 1941. V průběhu zkoušek byly do konstrukce tohoto stroje vneseny některé změny. Ty se přitom týkaly motorových výfuků, systému pro přeplňování palivových nádrží inertním plynem v podobě ochlazených motorových spalin a křídelních zbraňových závěsníků. Zatímco v původním provedení byl prototyp MiG-3 AM-38 schopen letět rychlostí 582 km/h (ve výšce 3 400 m), po zmíněné úpravě jeho max. rychlost (v té samé výškové hladině) činila 592 km/h. Ve velké výšce tedy tento stroj za standardním MiGem-3 zaostával (o 48 km/h). Kromě toho vykazoval znatelně menším dostupem (9 500 m na místo 11 500 m). Naproti tomu v přízemní výšce byl znatelně rychlejší (o 52 km/h). Co se týká letových vlastností, tak ve výškách do 4 000 m měl navrch nejen před standardním MiGem-3, ale i před tehdy nejvýkonnějšími verzemi obávaného německého Messerschmittu Bf109 v podobě modelu Bf109F-2 a Bf109F-4. Protože jediný prototyp MiGu-3 AM-38 přebíral chladiče glykolu a oleje od svého motorem typu AM-35A poháněného předchůdce zcela bez změn, celý zkušební program tohoto stroje sužovaly potíže s přehříváním pohonné jednotky (o 16°C). Po ukončení závodních zkoušek, které probíhaly pod hlavičkou zkušebního institutu LII, proto následně v prostorách závodu č.1 spolu s novým motorem typu AM-38 obdržel též řadu konstrukčních úprav. Poté byl předán Zkušebnímu centru vojenského letectva (NII VVS), které zase zodpovídalo program zkoušek státních. Již dne 28. září 1941, po realizaci pouhých 22-ti zkušebních letů, byl ale opět odevzdán závodu č.1. Zde pak prošel dalšími úpravami. Současně byla provedena výměna zdeformované palivové nádrže a odečteny naměřené výkonnostní parametry. Letové zkoušky jediného prototypu MiGu-3 AM-38 se opět rozeběhly dnem 4. října téhož roku. Den nato, v průběhu letu zaměřeného na stanovení stoupavosti a max. rychlosti v různých letových výškách, byl ale tento stroj sestřelen letounem nepřítele. Protože by sovětský průmysl nedokázal nasytit dodávkami pohonných jednotek typu AM-38 potřeby výrobní linky bitevního speciálu Il-2 (Bark) a stíhacího MiGu-3 zároveň, letoun typu MiG-3 AM-38 se i přes nanejvýš kladné hodnocení sériové výroby nikdy nedočkal. Motor typu AM-38 byl totiž přednostně určen pro bitevní stroje řady Il-2 (Bark) a ty si fronta právě tehdy žádala ve velkých počtech. I přesto se MiG-3 AM-38 nakonec k bojovým útvarům VVS přeci jenom dostal. Mezitím, výnosem ze dne 9. května 1941, byla totiž produkce kapalinou chlazené pohonné jednotky typu AM-35A zastavena ve prospěch hvězdicového motoru typu M-82. To pak mělo za následek, že řada operačních MiGů-3 musela kuli nedostupnosti pohonné jednotky zůstat na zemi. Z tohoto důvodu bylo později okolo 80-ti těchto strojů v prostorách leteckých opravárenských závodů VVS poněkud nouzově vybaveno motorem typu AM-38. Některé z nich navíc obdržely instalaci dvou 20 mm kanónů typu ŠVAK se zásobou 100 nábojů na hlaveň na místo původní kulometné výzbroje.

Verze:  -

Vyrobeno:  1 prototyp a cca 80 operačních strojů (všechny vznikly konverzí sériových MiGů-3)

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden pístový motor typu Mikulin AM-38 s max. výkonem 1 600 hp

Výzbroj:     jeden synchronní 12,7 mm kulomet typu UBS se zásobou 300 nábojů a dva synchronní 7,62 mm kulomety typu ŠKAS se zásobou 750 nábojů na hlaveň, vestavěné do hřbetu trupu

Poslední úpravy provedeny dne: 17.6.2012